Čas už se nedá vrátit
- Porod
- Aletheia
- 30.10.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb jak jsem naprosto nezkušená rodila svého prvního syna Honzíka. Člověka v životě potká mnoho věcí, které prostě nečeká. Jednou takovou bylo i moje těhotenství. Věděla jsem, že to nebude jednoduché, že jsem mladá a nezajištěná. Přesto bych nikdy nešla na potrat. Kvůli svým problémům zabít to nevinné děťátko? Děkuji, tohle opravdu ne! Takže mně čekalo devět měsíců, abych se připravila na nový, úplně odlišný, život. Těhotenství probíhalo naprosto ukázkově. Vše bylo v pořádku a já si užívala odpočinku díky právě probíhajícím letním prázdninám.
Na konci srpna jsem měla termín porodu a toho data jsem se nemohla dočkat. Přeci jenom jsem to chtěla mít konečně za sebou. Poslední měsíc jsem díky vedrům a mým otokům skoro nevycházela na ulici a většinu dne proseděla na zahradě. Termín, nastal, ale nic se nedělo. Tělo se na porod vůbec nepřipravovalo. Proto doktor zvolil variantu vyčkávání. A já jsem tak byla další dva týdny, šíleně nervózní, doma na „čekané“. Ani po dvou týdnech po termínu se absolutně nic nezměnilo. Bohužel se už nemohlo čekat a já jsem musela nastoupit do nemocnice. Čekala jsem, že se bude vyvolávat ještě ten den, ale nestalo se. První den jsem se pouze ubytovala a pak jen koukala z okna. Další den následoval zátěžový test a další hodiny zírání z okna s přáním ať už to začne. Nezačalo.
Třetí den jsem tedy konečně šla na porodní oddělení, na porodní box. Tam jsem dostala první vyvolávací tabletku. Přičemž se doktorka zmínila, že to bude trochu náročné, protože mám vysoko dělohu (divím se, že jsem se to nedozvěděla dříve). Vyvolávací tabletka prostě nezabrala a já jsem začala dostávat lehkou depresi. Jak jsem tam sama ležela, a hodiny ubíhaly, hrozně jsem chtěla, abych tam nebyla sama. Bohužel maminka musela do práce a partner se na nás vykašlal hned po otěhotnění. Po pár hodinách jsem dostala další vyvolávací tabletku. Opět se nic nezměnilo a mě čekala dlouhá noc.
Večer jsem začala dostávat bolesti a zaplavila mě radost, že už to konečně bude. Bolesti trvaly, ale já se stále neotevírala. Porodní asistentka mi řekla, že zítra se bude vyvolávat znovu, ale trochu razantněji, snad jako by tušila, že potřebuji slyšet, že to určitě přijde a já nebudu takhle bezmocná navěky. Snad každá sestra, asistentka a doktoři se mně ptali, jestli za mnou někdo přijde a já už to párkrát neudržela a rozbrečela se. Najednou jsem se cítila tak sama, hormony už pracovaly na plný výkon. Kolem půlnoci jsem řekla PA, že už chci rodit, jinak to nevydržím. Kontrakce po deseti minutách trvaly celou noc bez výsledku.
Ráno jsem dostala další tabletu. Následovaly infuze oxytocinu. Kontrakce stále trvaly a zhoršovaly se. Měla jsem z toho radost, naprosto unavená jsem se těšila, že už to konečně přijde. Stále jsem se ale neotevírala. Třetí směna a další porodní asistentka už byla trochu nervózní. Během dne jsem dostala další, a konečně poslední tabletku (tenkrát jsem netušila, že poslední). Kontrakce sílily a já jsem se začala otevírat! Hurá! Měla jsem opravdovou radost a těšila se, až budu moci tlačit a mít to za sebou. Přišel mi doktor (mimochodem moc příjemný) píchnou epidural a já si po dlouhých dnech konečně na půl hodiny zdřímla. Bohužel po probuzení jsem měla bolesti znova. A jediné, co jsem si od PA vyslechla, bylo, že ať nepřeháním (říkala jsem jí, že mně to bolí jako před tím epiduralem) a že co budu dělat, až budu muset tlačit, když teď si stěžuji. Nebyla jsem nepříjemná (doufám), a tohle její chování mi moji pošramocenou psychiku naprosto podlomilo a já jsem jen brečela a brečela. Naštěstí se opět čekalo, takže jsem byla na boxu sama a nemusela se stydět, že mě někdo vidí.
Později přestala chodit asistentka a začali chodit doktoři. To množství vyšetření mně šíleně ubíjelo a u jednoho jsem se prostě rozbrečela. Bylo mi to jedno, jen jsem to chtěla mít za sebou a být pryč od té PA, která byla opravu velmi nepříjemná. Miminku zavedli vnitřní monitor a čekali, až se dostatečně otevřu. Dalších pár hodin nic, otevřela jsem se na šest prstů a miminko chtělo pryč – zhoršoval se monitor. Proto přišel doktor a řekl, že se musí udělat císařský řez. Potom už jenom následovala příprava – obvázání nohou, injekce na zastavení kontrakcí a pár podpisů.
Naložili mně na vozík a popojeli jsme na sál, byl asi 40 metrů od porodních boxů. Tam mě uložili na stůl a dali celkovou anestezii. Tenkrát jsem to netušila a dodnes nevím, proč to bylo v celkové. Doktoři byly skoupí na slovo a já byla tak vyčerpaná, že jsem se neptala. A když čtu různé recenze na porodnici (Bohunice), tak jsem zjistila, že akutní císařský řez dělali i v částečné. Nevím proč u mě ne. Mrzí mě, že jsem neslyšela Honzíkův první pláč, vůbec nevím, jak vypadal. Poprvé jsem ho viděla tři dny po porodu! Jen přes sklo.
Po převozu na oddělení jsem totiž dostala silné horečky. Muselo se zjistit, co to je, ale doktorům to prostě nešlo (jak jinak to napsat). Celých pět dní jsem každý den absolvovala tři vnitřní vyšetření, dva ultrazvuky (přes čerstvou jizvu) a ultrazvuk vnitřní. Každý den přišel jiný doktor, nejdřív lékařka oddělení a nakonec sám přednosta kliniky. Myslím, že stav mojí psychiky nemá cenu popisovat. Bylo to peklo a já jsem brečela téměř neustále, v duchu jsem se modlila, ať už je konec. Ani po pěti dnech se na nic nepřišlo. Dostala jsem antibiotika a čekalo se. Horečky neustávaly a mně začala téci jizva. Doktoři se zaradovali, že konečně ví, z čeho to je. Infekce v oblasti jizvy, která se ale rozlezla do podkoží kolem, a proto ji hned neobjevili.
I přes diagnózu antibiotika nezabírali a já jsem byla stále v horečkách. Už dva týdny. Když přišly sestry na službu, tak se vždycky podivovaly, že tam stále jsem a mám horečky (vlastně to bylo milé, hned mi daly něco na vypocení a převlékly postel apod.). Nakonec doktorka usoudila, že antibiotika nezabírají a že zavolá Antibiotické centrum do Prahy. Zavolala a změnila mi antibiotika. Jiná a rovnou do žíly. A zase se čekalo, jestli zaberou. Nezabrala. Další týden, který byl úplně stejný jako dva předchozí. Byla jsem jako výstavní kousek, na který se chodí dívat primář s panem přednostou kliniky, aby spolu podumali, jak podivné to je, a mně se na ně chtělo zařvat, ať konečně něco dělají, když jsou ti doktoři! Následoval další telefonát do Antibiotického centra, kde doporučili ještě počkat.
Asi to rozepisuji příliš podrobně, ale musím se z toho vypsat. Bylo to tak neuvěřitelně vyčerpávající a psychicky náročné, že se snažím vnitřně se s tím vyrovnat a vypsání je jistý druh terapie.
Narazila jsem na spoustu opravdu nepříjemných doktorů. Každý den chodil na noční jiný lékař a pokaždé mě ten doktor chtěl vyšetřit, aby se kouknul, jestli na to zrovna on nepřijde (než byla potvrzená diagnóza). A já jsem po slezení z kozy po dvou týdnech prostě omdlévala. Dlouho jsem pořádně nic nejedla, v horečkách člověk nemá zrovna chuť na jídlo. A začalo mi být všechno jedno – psychika mi zkrátka skákala sem a tam. Jeden „pan doktor“ mi dokonce řekl, že je to tím, že jsem tlustá (hůř se hojí jizva) a že si za to můžu sama. Nevím, co na to říci, nebyla jsem zase tak tlustá (před porodem 90 kilo), aby mě mohl urážet. Ale čas už nevrátím a tenkrát jsem neměla kde brát sílu. Jen jsem plakala.
Za tři dny se to najednou zlepšilo a já měla už pouze zvýšenou teplotu. Jaká radost! Celé oddělení mi s úlevou říkalo, že se to konečně zlepšilo (i paní sanitárka, se kterou jsem se za tu dobu znala jako s příbuznou) a já jsem se těšila domů. Ještě jsem sice musela absolvovat spoustu vyšetření, ale s vidinou toho, že půjdu domů, to bylo hned snesitelnější. Za další tři dny jsem opravdu mohla odejít a konečně si syna vzít domů! Asi nemá cenu říkat, jak moc mě mrzí, že jsem jeho první týdny prošvihla – nepustili mě k němu, jen přes sklo. A dodnes se bojím, jestli vůbec ví, že jsem jeho máma, když jsem ho mohla pochovat až tak pozdě.
Je to spousta otázek, spousta ran na duši, které musím zahojit a jedno maličké stvoření, které vedle mě právě spí. Bylo to zlé, ale pro něj bych to absolvovala i znova. Co je bolest oproti tomu, když dáte život něčemu tak úžasnému. A teď už je na mně, abych mu byla tou nejlepší maminkou.
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 834
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 694
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 1232
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 968
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 532
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 2023
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1235
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2277
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 560
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Drž se!!! Ať jste spolu s Honzíčkem hrozně moc šťastní a spokojení a ať už vás teď čekají jenom krásné chvilky. 
Ví, že pro něj uděláš první poslední na světě. A je dobře, že ses tady vypsala, určitě se ti více uleví, než to dusit v sobě 
Moc mě mrzí tvůj porod. Po pravdě jsem ho probrečela, protože tohle je situace kterou bych taky psychicky neunesla.. a já hloupá se po císařáku zabývala takovou banalitou, že jsem dceru viděla „až“ po 8hodinách 