Centrum asistované reprodukce? IV
- O životě
- karjak
- 19.02.18 načítám...
OK, bez hormonů to asi nepůjde...
„Co kdybychom zkusili IVF?“ vypálil na mě manžel při odpolední kávě.
V poslední době se zaobírám myšlenkou, jestli se o mě náhodou nepokouší předčasný přechod. Střídání nálad, návaly, no znáte to z internetových diskuzí. A manžel na mě s takovým dotazem. Zrovna jsem se nacházela v lítostivém rozpoložení. Mladší krásnější a úspěšnější sestra nedávno povila extrémně roztomilého chlapečka a i ostatní příbuzenstvo se nějak rozrodilo. V práci mi taky poslední dobou jdou všichni na nervy. Tak by se taková tříletá dovolená docela hodila. Takto oslabena souhlasím.
„Tak fajn. Jsme už na středu na třetí objednaní,“ opáčí manžel klidně zpoza novin.
A tak se spouští kolotoč schůzek, vyšetření, ultrazvuků…
V nemocnici jsem do této doby byla pouze na návštěvě, z bílého pláště mám fobii a injekční stříkačka je pro mě synonymem středověkého mučícího nástroje.
Všichni zaměstnanci CARu (to znamená Centrum asistované reprodukce - to už jsem si zjistila. Jinak v celé proceduře figuruje tolik zkratek a záhadných pojmů, že jsem se dobrovolně rozhodla do problematiky příliš nepronikat) jsou velmi vstřícní a… soucitní. Při pohovoru s nebohým párem nasadí velmi soucitný výraz, hovoří uklidňujícím hlasem a za každé situace drží palečky, aby se mimi podařilo. Stejně pořád nevím - jde vám o blaho bezdětného páru nebo o jejich peněženky…
Hned při první schůzce zaplatíme tučnou zálohu a vyfasuji tašku plnou léků. Zmocňuje se mě panika. Tolik léků, injekcí, globulí! Při své chaotičnosti to nemůžu nikdy zvládnout aplikovat ve stanovené časy.
K první injekci se odhodlávám čtvrt hodiny. Nakonec bodnu a je to tam! Mám samozřejmě nastudováno z internetu, jaké všechny vedlejší příznaky mě postihnou. Závěť jsem již napsala a zakoupila si novou slušivou košilku, abych byla vybavena, až mě postihne OHS - ovariální hyperstimulační syndrom a budu hospitalizována na JIP.
A tak již čtrnáct dní polykám prášky, píchám injekce a je mi nějak podezřele dobře. Asi jsem na těch všech hormonech závislá. Tak nevím, co budu dělat, až vyčerpám tři velmi částečně hrazené cykly! Budu muset nakupovat na černém trhu! Jdu si šlehnout další dávku…
Přečtěte si také
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 684
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 619
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 396
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 383
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 1373
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 4288
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 4004
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 1889
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 956
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
Vzala jsem si o dost mladšího muže. Před lety mě miloval, teď se za mě stydí
- Anonymní
- 15.04.26
- 3052
Bylo mi čtyřicet let, když jsem potkala Petra, který byl v té době jen o něco málo starší než moje dcera. Potkali jsme se na jedné oslavě narozenin a skvěle si rozuměli. Brala jsem to jako...
Já myslela že to trojkou končí 
já jsem si tohle užívala 6× za sebou vždy ob 2-3 měsíce 
Těším se na další deníček 
Ve 43porodila, vzali se a jsou stastni. Ona je sportovni tip, na to kolik ji je nevypada a jeji maminka je taky stale dosti aktovni a maleho hlida velmi casto. Takze ten vek nehraje az takovou roli. Ja drive pozdejsi materstvi odsuzovala, s pribyvajicim vekem se na to divam uplne jinak. Kazda zena touzici po diteti by se mela jednou dockat, a je jedno jestli ve 30 nebo ve 40. Ditko je dar! Drzim pesti 
