Cestování s dětmi - Až do ráje II.díl
- Cestování
- LennaZS
- 08.01.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ráno se poměrně bez problémů dostaneme na trajekt a už se těšíme, co nám přinese ostrov Hvar, levandulový ostrov s krásným mořem. Tento ostrov bereme jako takovou poslední možnost strávit dalších 14 dní na jednom místě. Já už ale začínám tušit, že tady, téměř na jihu Chorvatska, naše dobrodružství teprve začíná.
Naše pláž
- 1
Naše pláž
Egremni
Albánie
Albánie
- 2
Bosna a Hercegovina
Na Hvaru v restauraci :-)
Hvar
Bosna
- 1
- 6
Tuňák v Albánii
Egremni
Nocování v Albánii
Albánie
V kempu v Albánii
Retro..svatební cesta, tenkrát jen my dva..
Retro..svatební cesta, tenkrát jen my dva..
Retro..svatební cesta, tenkrát jen my dva..
- 2
Retro..svatební cesta, tenkrát jen my dva..
- 6
Retro..svatební cesta, tenkrát jen my dva..
Cesta z Drveniku na Hvar trvala necelou hodinku a první, co nás zarazilo, byla neskutečně dlouhá kolona aut, které se chtěly dostat na pevninu. Tak snad my budeme mít štěstí a cestou zpět chytíme trajekt „na první šup“.
Rozhodli jsme se, že ostrov projedeme celý a najdeme opravdu to nejlepší místo vhodné pro děti. Projeli jsme kolem zátoky Mlaska, kde byl i kemp a opravdu nádherně azurové moře. Bohužel ale přelidněno. Takže jedeme dál a pomalu objíždíme celý ostrov - scenérie krásná, příroda a výhled na pevninu taky, ale bohužel všude samé skály a špatný vstup do vody. Nakonec odpoledne parkujeme na pláži, na samém západě ostrova. Nikde nikdo. Vstup do moře ale nestojí za nic a Zdeneček si okamžitě pořeže nožičku.
Tady se rozhodneme, že tento ostrov, ač nádherný, není opravdu TO místo. Ráno vstaneme časně a spěcháme k trajektu. Obrovská kolona jde vidět už z dálky. A dopr…!
No nic, vzhledem k horku, které už dopoledne panuje, se rozhodnu sbalit děti a jít k vodě, zatímco manžel bude čekat u auta. Takže Davida beru pod paži, pod druhou paži deku, Sabča mi cpe do ruky slunečník, plavky, Zdeneček bere roha, takže plně naložena upaluji za ním. Ještě stačím houknout na manžela, ať se jde taky klidně projít, že jeden trajekt zrovna odjíždí a další tu bude až za hodinu.
Došourám se na pláž, aleluja. Převleču prcky do plavek, rozbalím deku, uf. Zdeneček: „Asi chci kakat!“ No super. Takže opět David pod paži, pod druhou Zdenda a už upalujem směrem, kde je nejmíň lidí. Po dvou marných pokusech mi oznámí, že se mu vlastně nechce. David protestuje, chce mléko. Takže zpět na pláž, konečně si kecnu na bobek na deku a vytahuju prso.
Vtom slyším ukrutné troubení, jedno auto přes druhé. Celá pláž pozoruje situaci na silnici. Všechna auta před tím naším se sunou směrem k lodím. Takže naše auto brzdí kolonu!? Super, že by manžel čekal v autě na nás? Drasticky trhám malému prso z pusy, ten ječí, Zdendu násilím tahám za plavky z vody, ten neječí o nic míň a zdatně Davidovi sekunduje. Sabča naštěstí pochopila a už balí deku a slunečník.
Kmitáme k autu a když vidím, jak nás předjíždí tak třicet aut, mám chuť vraždit. Manžel dobíhá k autu z druhé strany a v podstatě ho první slyším a pak až vidím. 
No jo, drahý byl spočítat, kolik je před námi aut, kolik se jich vleze na trajekt a za jak dlouho teda tím pádem odjedeme. Odjeli bychom asi tak za hodinu a půl, kdyby nás nepředjely dva trajekty aut. Ale jak už jsem psala několikrát, jsme klikaři, tudíž z pevniny vyslali několik lodí jako posilu a my si to za chvíli šupajdíme na pevninu. Mám chuť líbat zem. Fakt se mi nechtělo strávit celý den čekáním u auta na trajekt.
Tak co teď? Manžel vzal děti na zmrzlinu a já jsem volala Marušce, co dál. Doporučen nám byl poloostrov Pelješac jako tutovka. No nevím, to už tady bylo. Ale vzhledem k tomu, že ho máme na dohled, sedáme do auta a jedeme.
Hned začátek vypadá slušně, krásně modrá pláž, písek, pozvolný vstup. Všude mraky lidí, ale co, kašleme na to. Sjedeme k vodě a blbneme a blbneme. Děti jsou nadšené, David piští radostí. Za chvíli zavolám taxík přímo z restaurace na vyhlídce na velké skále. Chlapík dorazí v momentě, restaurace je krásná, výhled dechberoucí. Tady si dáme černé rissoto a umíráme blahem.
Na noc se vydáme do srdce ostrova. Už za tmy přijíždíme do kolonádového městečka, kde snad není nikdo jiný než Češi. Procházíme se večer u pláže, zastavíme se v taverně na sépie na žiaru a dáme si skleničku lahodného vínka.
Ráno odsud jedeme na nejkrásnější pláž poloostrova. Ta nás teda nenadchla a už si začínáme připadat jak rozmazlení fakani. Opět fňukání manžela, že to není ONO. Stojíme po pás ve vodě, já vidím, jak mu to šrotuje a ptám se: „Tak co teď?“ Odpovědi se bojím. Vím, že to chci taky, ale pere se ve mně jistá dávka zodpovědnosti. Ano, i ve mně. Ve mně, která má heslo „Až problém nastane, teprve pak ho budu řešit.“ Nemám ráda takové to, co kdyby.
Pouštíme se do věcí po hlavě, jedeme na plný plyn, ale tímto jsem si jistá teda nebyla.
„Když vyjedeme hned, ráno jsme tam!“ povídá. Navigace hlásí 12 hodin.
„Tak jo, ale jedeme teď hned a fofrem!“
Balíme děti, manžel skáče radostí, mně se svírá žaludek strachy a nadšením zároveň. Během deseti minut už sedíme v autě a jedeme porušit pravidlo. Jak manžel rád opakoval, tento ostrov nikdy neuslyší: „Zdenále, nechoď tam a uklidni se!! Sabi, ukliď si okamžitě ten bordel!!“ Tento ostrov měl zůstat ´„neposkvrněn“ našimi dětmi.
A přesto je touha silnější. Míříme na „náš“ ostrov. Na ostrov, kde modrá znamená tisíc odstínů modré. Kde moře je tak čisté a průzračné díky dlouhým bílým plážím. Kde máte pocit, že jste jediní lidi na Zemi a všechna ta krása je tady pro vás. Odjíždíme na ostrov Lefkáda.
Jelikož je cíl daný, povečeříme cestou a rozhodneme se jet na jeden zátah přes noc, kdy děti budou spát. Černá Hora byla utrpení, courali jsme se 40-60 km/hod, zvolili jsme špatnou cestu. Pláže napráskané až neuvěřitelně. Tolik lidí na jedné pláži, brr. Do tmy chceme dojet do Albánie. Po cestě si to štráduje želva a čeká, že ji dáme přednost.
Míjíme malinký hřbitůvek a u něj sedí tři dědulové. Tady poprvé mám pocit, že jsem se ocitla dvě stě let zpátky. Zastavujeme a ptáme se, jestli jedeme správně na Sukobin. Nějak se nám nezdá, že máme být kousek od hranic a jedeme prašnou cestou. Bezzubým úsměvem a pokyvováním hlavy nám dávají najevo, že jsme správně. Zdenečkovi se slovo Sukobin zdá hrozně směšné a paroduje manžela až k hranicím.
Četnost expedičních vozidel se zvyšuje, takže víme, že jsme správně. Za chvíli další velká želva, už to známe, takže brzdíme. Za chvíli krávy a kozy. Naprosto nevzrušeně si to dupou po cestě, slušně počkáme a za chvíli jsme na hranicích.
Kousek za nimi nás překvapí supermoderní obchod, kde u každé pokladny čeká žena a nákup vám nandá do tašek a zanese až do auta. Moje představa o Albánii bere za své, teda až do doby, než se dostaneme do naprosto hrozné vesnice, kde jezdili lidi na povozech a za naším autem utíkali psi, lidi povykovali, otrhané děti u cesty. Krávy, kozy, povoz jak z roku raz dva a já v šoku. Bála jsem se.
Za chvíli jsme se ale dostali na čtyřproudovou silnici a rázem byli jako v jiném světě. Míjeli jsme tak luxusní benzinky a sídla jak z pohádky o sultánech. Pak manžel, někdy okolo jedenácté v noci, našel na navigaci „zkratku“. Po půlhodině serpentinek jsme nepotkali žádné auto, nikde ani světýlko, kolem nás se tyčily hory, tma se dala krájet. V tento okamžik jsem si byla jistá, že nás přepadne parta novodobých hrdlořezů a je po nás.
Strach vygradoval v místě, kdy se silnice bortila a nebýt terénního auta, jsme v pasti. Jeli jsme tak 20 km/hod. Prej „Dokud je asfalt, je to dobré, zlato.“ V tu ráno jsme se dostali na šotolinu, za chvíli na ještě něco horšího a já začala panikařit. Děti naštěstí spinkaly, až na Sabinku. Aby představa hororu byla dokonalá, v dáli světýlko. „Tak vidíš, civillizace.“ Přijíždíme blíž, je chvíli po půlnoci, u malého ošuntělého domku visí na dřevě tak dvacet prasat a dva chlapíci je kuchali mačetama. Já i Sabka jsme se daly do řevu!
Teď zpětně se za to až stydím Po cestě zpět jsme se dozvěděli, že chystali selata na svatby, které jsou tady ve čtvrtek.
Dvě hodiny jsme se plížili horama krokem, a proto jsem byla neskonale ráda, když jsme se napíchli opět na tu krásnou širokou cestu. Brzy jsme dojeli k hranicím, byly asi tři hodiny ráno. Sláva, vytoužené Řecko.
Dva maníci si nás na pasovém berou na paškál. První pas, ok. Další, ok. Třetí - pohled jeden na druhého. Odchází někam pryč. No to snad… Vrací se a něco manželovi povídají. Ten jim prd rozumí, a tak kráčím k okýnku, kde že je problém. Jsem celkem v ráži po tom hororu. Unavená, hnusná, neosprchovaná a ještě tady řešit nějakou blbost. Prej „Jak to, že se dcera jmenuje jinak než my?“
Vysvětlení, že ji mám z prvního vztahu, neberou. Chtějí po mně vyjádření od otce, že může vycestovat. Že nás prostě dál nepustí. Chvíli mi trvá, než tuto informaci vstřebám a pak pološílená na ně ječím, že nás prostě pustit musí. Přesvědčí je až moje zoufalé vysvětlení situace. Stejně si neodpustí, aby nás poslali na drogovou kontrolu a otázky na zaměstnání, jak dlouho tam budeme, atd.
Sláva! Jedeme dál a ráno okolo osmé jsme na místě, nakonec tedy po rovných 18 hodinách. Opět si potvrdíme, že všude dobře, „doma“(=Lefkáda) nejlíp. Zhluboka se nadechnu a zavelím „Na Egremni!“
Výborně, pořád tady zůstává krásných strmých 350 schodů na pláž. Na svatební cestě jsme je zdolali raz dva, teď, s třemi dětmi a plnou polní už to není taková sranda. Toaleta pouze na skále v baru. Jakmile si ty schody každý z nás vyběhne třikrát nahoru a dolů, velíme k úprku. Manžel posílá mě a Davídka napřed. V tom největším vedru si to šupe manžel nahoru plně naložen, Zdeneček chytne záchvat hned dole, že on to teda šlapat nebude, protože - opět jeho obligátní - „mě bolí hlavá, nohá, bišó a taky pipín.“ Takže řve až nahoru, manžel supí, leje z něj jak z konve. Kdo tyto schody nešlapal, nepochopí.
Úplně nahoře Zdeneček vyzkouší, jestli tatínka opravdu švihne, když pustí dolů balón. Tatínek si ukopne prst, když se snaží balón zachytit v letu. Jakákoliv salva nadávek v předchozích dovolených je nic proti této smršti. Malý ječí, že chce balón, manžel odvětí, že mu na nějaký balón se**.
Za chvilinku nám ho přinese nějaký Němec a Zdenda se tváří vítězoslavně. Takhle by to nešlo. Zdolávání těch nejkrásnějších pláží s dětma je nesmysl, už to chce pořádný oddych, a proto jedem najisto. Za sebou necháváme pláž Kathismu, Porto Katziki, Megali Petru a Egremni. Daleko za námi zůstává mys Ducato i krásné městečko Vassiliki - tady jsme jednu noc strávili v kempu a Davídkovi tady vyrostl první zoubek. Jaké bylo překvapení, když jsme se ráno vzbudili a všechny stany okolo nás byly odstěhované. No jo, tak si Davča trochu pořval.
Našli jsme naši vytouženou pláž a byla jen naše. Bílý písek, široká pláž, kousek od nás bivakovali „přírodní lidé“ vypadající jak nějací rastafariáni, naprosto free a v pohodě. Tady jsme zažili necelý týden, který byl úžasný. Připadali jsme si jako v Karibiku, pláž jen pro nás, auto přímo u ní. Večer jsme seděli na pláži, pozorovali hvězdy, skoro jsme si na ně mohli šáhnout. Přes den jsme blbli ve člunu, v obřích vlnách, nasávali atmosféru a vůni ostrova. Nakonec nás vyhnali až tak velké vlny, že už nešlo do vody ani vejít.
Rozhodli jsme se projet po cestě zpět Černou Horu vnitrozemím, naopak Albánii trochu víc poznat - hlavně celé pobřeží. Poznali jsme Bosnu a Hercegovinu, která nás uchvátila, a taky noční Dubrovník.
Na cestách jsme toho zažili strašně moc, nejde vše vmáčknout do jednoho deníčku. Někdy příště napíšu vše o tomto ostrově - tipy, rady, zajímavá místa. A taky něco o Albánii a naší cestě zpátky, která byla pohodovější a ne tak hektická. Albánie nás nadchla, poznali jsme její bídu i lesk a určitě se sem vrátíme, ale už jen sami dva, na naší Africe.
Přečtěte si také
„Vždyť kojí úplně špatně,“ zaslechla jsem tchyni. Pomohla až laktační poradkyně
- Anonymní
- 23.06.26
- 1248
Největší tlak, který na novopečenou mámu přichází, je ten zvenku, z vašeho okolí. Dobře míněné rady, které ale občas šíleně bolí. A blbý je, že často se jedná o vaše nejbližší lidi. Jako v mém...
Vzala jsem si muže s dítětem. Teď mám doma pocit, že jsem tam navíc
- Anonymní
- 23.06.26
- 1329
Vzala jsem si muže, který má dceru z předchozího vztahu, a od začátku jsem se snažila být trpělivá, laskavá a nebrat jí tátu. Jenže ona mě odmítá, provokuje, shazuje a dává mi najevo, že v jejich...
Devět týdnů bez školy, bez babiček a bez řidičáku. Jak to mám zvládnout?
- Anonymní
- 23.06.26
- 2388
Mám dvě děti na prvním stupni, chodím do práce a letos jsem prázdniny zřejmě úplně podcenila. Bydlíme v malém městě v pohraničí, příměstských táborů je málo, babičky nemáme a já navíc nemám...
Tchyně vtrhla po mém císaři do porodnice. Musela ji vyhodit až sestřička!
- Anonymní
- 23.06.26
- 1443
Porod je pro každou ženu jedním z nejintenzivnějších a nejnáročnějších zážitků v životě. Když navíc neprobíhá podle plánu a skončí akutní operací, žena potřebuje klid, bezpečí a čas na to, aby se...
Po prvním koncertu Ewy Farné jsem chtěla okamžitě zpátky. Tohle umí jen královna
- Vilma1897
- 23.06.26
- 368
V čem je její kouzlo? Třikrát vyprodala Eden a spousta lidí se vracela znovu. Včetně mě. Na první koncert jsem měla lístek na sobotu. A hned když skončil, bylo mi jasné, že v úterý chci být v Edenu...
„Je můj syn autista?“ zeptala se kamarádka. Ze strachu jsem jí zalhala do očí
- Anonymní
- 22.06.26
- 2100
Říká se, že upřímnost je základem každého pevného přátelství. Jenže co dělat v situaci, kdy vás nejlepší kamarádka postaví před otázku, jejíž pravdivá odpověď by jí mohla zlomit srdce? Minulý týden...
Dcera s ADHD potřebuje asistenta. Muž zuří: „Nedělej z ní blbečka s nálepkou!“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1479
Každý rodič si přeje, aby jeho dítě mělo hladkou a bezstarostnou cestu životem. Když se ale objeví první překážky, ukáže se, jak pevný je nejen vztah rodiče k dítěti, ale i partnerů mezi sebou. My...
Manžel mě nutí jezdit každý víkend k tchyni. Ta mě jen kritizuje, jsem zoufalá
- Anonymní
- 22.06.26
- 2964
Víkend by měl být pro pracující rodiče časem odpočinku, kdy konečně vypnou, užijí si klid s rodinou a naberou síly na další pracovní týden. Pro mě je ale páteční odpoledne začátkem pravidelné noční...
Dřu ve dvou pracích do půlnoci. Podle muže ale jen „courám po kroužcích“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1457
Sedím u kuchyňského stolu, na monitoru notebooku svítí čas 0:24 a mně únavou pálí oči. Tohle je moje každodenní realita. Kolotoč, ze kterého nemůžu vystoupit, protože se ode mě očekává, že budu...
Máma mi vyčítá práci a děti ve školce. Sama mě tam jako malou zapomínala!
- Anonymní
- 22.06.26
- 1002
Být dnes mámou je nesmírně vyčerpávající. Společnost na nás klade protichůdné nároky – máme budovat kariéru, vypadat skvěle, mít naklizenou domácnost, a přitom se dětem věnovat čtyřiadvacet hodin...
Celkově co známe řecké ostrovy, tak nás jiná země u tak netáhne 
Asi ho ani nehne 
vy, co jste tady byli a ostrov projeli určitě víte, jak je to nádherný ostrov a ač nějakou propagací akorát tak zajistím příliv turistů, tak všem, co zvažují letní dovolenou, doporučuji právě tuto destinaci. My letos koncem roku chceme zase letět, malinko to opět proložit. Krom Lefkády máme rádi i Egypt, oblasti pro potápění, takže příště třeba zase shrnu oblasti Egypta a doporučím hotely 
a poprosím všechny, kteří máte chuť udělat něco prospěšného-nakoukněte za náma do diskuze tady na emiminu a to Domažlická šance onkoláčkům 
