Čtvrt století za mnou

Narodila jsem se kdesi v Severních Čechách, ve městě, ze kterého si za 3 roky života pamatuji jen postavu, která večer co večer odchází přes kolejiště pryč do dálky. Stojím na okně, v objetí nejbližšího člověka a jen se dívám… Další roky byly těmi nejkrásnějšími, jaké jen dětství může mít. Téměř třináct let v malé vesničce na Šumavě. Příroda, přátelé, první lásky. A kdyby se moji rodiče nerozvedli, možná bych nikdy neodešla. Možná bych prostě nemusela. Poprvé jsem cítila, jaké to je opouštět a také být opouštěn. Otec zůstal, a tak šla mamka s námi všemi - svými dětmi. Milovala jsem ten „kraj“, ale… Co zmůžete v 15 letech? Rozloučení, slzy, dlouhá cesta a další záznam do xtého dílu deníčku náctileté slečny.

Moje mamka vždy byla (a je) silná bytost, a tak jsme se po úmorných dvou měsících stěhovali od prarodičů zase o kus dál. Bylo to těžké, zvlášť pro puberťáka Dávní přátelé se začali kamsi vytrácet, samota mě uzavírala do neuzavíratelného pokoje, jen do mého vlastního světa. Útěchou mi byla jen hudba, psaní, škola a basketbalový míč Milovala jsem ten pocit, jen tak ho vzít, obléknout se celá do černé a jít. Jít a házet, o samotě nebo v doprovodu mých, tehdy ještě celkem malých, bratrů.
A pak jsem se zamilovala a začala „blbnout“. Jedla jsem, pak zvracela a pořád dokola. Po pár měsících přišlo další loučení. Mamka s přítelem se rozhodli pro vlastní dům, bohužel až někde v Jižních Čechách. Věřila jsem lásce na dálku, a i když to šlo - párkrát přijel, já pak nastoupila na internát (ve 3. ročníku) do Prahy a tam na mě čekával u vlaku. Chyběl mi, cítila jsem se sama, a tak jsem to vzdala. Prostě jsem bez vysvětlení zavřela dveře.

Škola mě moc bavila, roky v Praze nebyly špatné. Dokonce jsem se znovu zamilovala a poprvé v životě prožila lásku se vším všudy Ale nějak moc brzy to skončilo a já jsem se ocitla zpět doma - na jihu Čech. Bylo to o prázdninách před nástupem na VŠ, ze které jsem stejně po pár měsících odešla. I tam mě, kromě jiných vážnějších důvodů, zastihla samota, trápení, nepochopení. Dnes si říkám, jak jsem byla hloupá a bláhová. Škola a známky pro mě byly vždy přece vším. Dnes vím, že to tak mělo být, protože bych neměla Štěpánka Ano, skončila jsem „zase u maminky“, tentokrát ve Středních Čechách (mamka měla „zálibu“ ve stěhování ), začala pracovat a potkala muže svých snů. Věděla jsem, že je to ON. Bylo mi 20 pryč. Dobré chvíle střídaly ty horší, ale byli jsme opravdu zamilovaní a měli pocit, že vše zvládneme a že vše víme přece nejlíp. Možná i proto, že nám nikdo nedával šanci. Jen pár dní po mých 22. narozeninách jsem s velkým překvapením zjistila, že s „mužem svých snů“ čekáme miminko. Byl to ten nejkrásnější dárek, co jsem k narozeninám kdy mohla dostat 

Dnes je mi 25, ze 30 nabraných kil v těhotenství mi zůstává stále 15, mám 2,5letého synka, zničený žaludek a spoustu životních „úniků“. Sedím sama na pohovce, píšu nesmyslné řádky, které vzápětí mažu a není večer, kdy bych neuronila nějakou tu slzu. Nevím, jestli je to pocitem samoty, nebo tím, že jsem to v životě vlastně chtěla jinak. Chtěla jsem být prostě šťastná. Vím, že mám malého, vím, jak je úžasný a jakou láskou mě naplňuje. Přesto je mi smutno. Zvlášť takhle večer. A asi to není úplně tím, že nemám partnera, někoho, komu složím hlavu do klína a nechám ho, ať mě drží…, protože já cítím, že na lásku nejsem připravená. I když po ní toužím.

Není to dlouho, co jsem změnila svůj život, odešla od otce Štěpánka, přestěhovala se. Jakoby ale to pouto mezi námi stále bylo. Nikdy nezapomenu na vše, co jsme prožili. Zvlášť na to špatné, i přesto, že jsem odpustila. On se stále nevzdává, stále opakuje, že bez nás se nedá žít. Vím, že to není jen tak, znám ho a cítím, jak upřímně to myslí (není to naivní názor, opravdu ho znám ), ale… Je pozdě. Ve mně už nic nezbylo. Snažila jsem se přemýšlet nad tím, jestli by se dal čas „vzít zpátky“, ale vím, že ne. „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“ Já bych do ní vstoupila potřetí. A na to mám až moc velký strach a silný pocit, že jen už chci jít jen dopředu. I když by mnohé bylo najednou snazší. On je jako balvan, který se mnou bude navždy spojený a potáhne mě ke dnu. Musím být tvrdá, to si stále opakuji, ale… Chci s ním být zadobře. Je to otec mého syna.

Hodiny pokročily a já bych si měla jít smýt rozmazaná líčidla, složit hlavu na polštář a dnes s trochu lehčí hlavou usnout. Vždyť jsem se vám tady tak krásně vypovídala Omlouvám se za pocity sebelítosti, které asi z deníčku vyznívají. Vím, že každý máme problémy, ale tohle je jedna z mála věcí, která mi pomáhá. Hlavně v uspořádání myšlenek.

Třeba si za pár let vzpomenu, že jsem někdy něco sepsala, poslala do virtuálního světa, najdu to a po přečtení zjistím, že je líp. Anebo taky pořád stejně Vše je možné a v mém životě je hodně „kdyby“…

Vaše P.