S ním na vše sama
- O životě
- P.e.t.r.a
- 25.08.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak snadné je dělat si vše složité a jak je těžké v tom složitém žít. Už ve svém prvním deníčku jsem psala o lidech, co se nemění a tenhle by mohl být pokračováním a zároveň prozřením, vypovídáním se... Možná.
Je večer, můj synek, moje všechno, už krásně spinká a já doufám, že i přes začínající neštovice, bude spát celou noc. Ale o tom tenhle deníček není. Je mi smutno a ani nevím, proč. Přítel, člověk, se kterým „žiji nežiji“ je pryč, opět pryč. Odešel kamsi (prý na pivko), ani neřekl, kdy se vrátí. Problém je, že ani nevím, jestli mi to vadí. Sice jsem mu zkoušela zavolat, aby viděl, že mám zájem o to, kdy se vrátí, ale telefon hlásí: „Volaný účastník je dočasně nedostupný“ a mně opět dochází, jak je život nefér. Nejde o to pivo, nejde o to, že jde pryč, že jsem vlastně pořád sama. Jde o mnohem víc. Už jsem si zvykla, že nemůžu mít v životě všechno, ale tak nějak mě to mrzí.
Naše situace není zrovna „růžová“. Není to dlouho, co jsme byli oficiálně od sebe, co jsem malému vzala tátu a pak mu ho zase „vrátila“. A vše se opakuje. Visíme nad propastí, spíš já nad ní visím. Ale stále mám ještě sílu se udržet. Bojím se pádu a nejspíš mi nedochází, že po něm může přijít zase vzestup a tak se stále držím.
Připadá život složitý jen mně? Nebo si ho složitý zbytečně dělám? Řekla bych, že se už nemáme rádi, mně je líp samotné, jen s malým. Jemu je lépe mimo domov. Někdy. Ne vždycky, dost často mě přesvědčuje, jak mě miluje, jak se mnou chce být, být s námi, ale… Já už nevěřím. A když nevěřím, je zle. Je to najednou jiný člověk, někdo, koho jsem si tedy určitě nevysnila a „nevybrala“ si jako otce svého syna.
Protože, jak může někdo milovat a zároveň hodně ubližovat, ubližovat pořád dokola. Nejen slovně, nejen urážkami, nejen pohledem a výhružkami? To nejde. Vím, že i mně je dost, ale tohle si prostě nezasloužím. Nezasloužím si být s ním a zároveň na vše sama, zároveň být vězeň, loutka.
Ne nadarmo se říká, že: „zvyk je železná košile“ a tak ani jeden z nás asi nedokáže udělat ten první krok, být ten „zlý a špatný“. Ano, já jsem to už jednou „dokázala“ a proto teď vše tolik, mnohokrát víc zvažuji. Vzít malému tátu? Zvládnout to? Uživit nás? Splácet dluhy? Jsem totiž v poměrně velkých finančních problémech a někdy si říkám, jestli zrovna tohle není důvod, proč spolu zůstáváme. I když… Dost často přichází věta: „Tvoje dluhy jsou Tvoje soutěž“ a já v tu chvíli vím, že takhle tedy ne. Nejsem tu jen na vaření, úklid, postarání se o vše (kromě chození do práce, že…). Nejsem. A mám taky právo žít. A když jsem na vše sama vlastně už teď, mohla bych to zvládnout.
Moc nad tím přemýšlím, víc, než kdy jindy. Ale pořád mám pocit, že jsou v tom všem samá ALE… Možná jsem jen slaboch a možná mám výčitky. Je to zvláštní, když jsem se dočkala nějaké té facky, denního nalití, nadávek, podvodu. Neodešla jsem. Teď, když je to relativně OK, chci to udělat. Chci být volná a zase dýchat. Chci ještě prožít lásku a vědět, že si mě někdo váží. Časem. Nevím, možná jsem jen zbytečně naivní a měla bych uvažovat nad tím, že máme malého, ale… Jeden pro mě moc moudrý člověk mi řekl: „Nedovol nikomu, aby Ti ubližoval, jsi chytrá holka a Tvůj syn to všechno vnímá. Nedovol, aby se jednou choval stejně, aby si myslel, že ubližovat svojí přítelkyni je normální“. To mě donutilo se hodně zamyslet.
Možná se v tom už trochu zamotávám, ale… nejde to. My ani neumíme jen tak žít, jen vedle sebe a žít si každý po svém. Možná chvíli, ale kdyby přišla chvíle, kdy bude u malého a já půjdu, kam se mi zlíbí, zase by to bylo jinak a já bych byla špatná máma. Nejsem dokonalá, ani asi máma na 1, jsem JEN máma. A strašně mě to mrzí. Zároveň mám pocit, že s tím nedokážu nic udělat, že malý je sice moje všechno, ale že by si zasloužil vyrovnanou, veselou, šťastnou mámu. A tou já nejsem. A věřte mi, že není tak snadné jí být. Není snadné prostě sbalit kufry a jít. Není kam, jedině do azylového domu, protože tuším, že po dobrém se prostě nedohodneme.
Můj život je tak prázdný, a zároveň plný až po okraj štěstím, za které jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat, prožít a prožívat stále. Štěstí jménem Štěpánek. Ale já sama jsem prázdná. Vše se vším souvisí a jelikož nejsem šťastná, nejsem taková, jaká bych chtěla být, už dávno nejsem „sluníčko“. Budu zase někdy? Vím, na to si musím odpovědět sama, sama se musím rozhodnout.
Děkuji všem, kteří dočetli až sem, je to zmatený deníček, ale už dlouho přemýšlím, jak svoje pocity ventilovat. Vypsat se mi vždycky moc pomohlo.
Zbyl mi jen můj syn a já nevím, co mám udělat, co je pro něj nejlepší. Neumím se rozhodnout a za to se nesnáším. Bojím se, moc… Ale takhle to nejde, možná ještě chvíli. Jak se dá žít, když není žádná naděje, jak? Netuším. Asi tak, jak žiji já.
Přečtěte si také
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 2884
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
Život v paneláku je peklo. Kvůli financím jsme museli prodat dům a teď trpíme
- Anonymní
- 07.06.26
- 1959
S manželem jsme krátce před důchodem. Děti nemáme a na dům se zahradou už jsme přestávali stačit. Jak finančně, tak fyzicky. Údržba byla rok od roku náročnější a náklady stále vyšší. Nakonec jsme...
SOS: Moje dítě smrdí jako pubertální tchoř a já jsem pro něj biologická hrozba!
- Anonymní
- 07.06.26
- 1403
„Mami, prosím tě, hlavně na mě nemluv před školou. A sundej si ten svetr, děláš mi takovou ostudu, že se chci propadnout do západního Německa.“ Tohle byla moje ranní facka od vlastního...
Instamatky vs. moje realita: Jsem kvůli vyhoření a jedné facce nejhorší máma?
- Anonymní
- 07.06.26
- 379
Znáte ten pocit, kdy se večer unavená na smrt svalíte do postele, otevřete Instagram nebo Facebook a tam na vás vyskočí ty dokonalé bioekorespektující matky? Ty, co mají doma naklizeno jako v...
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 6718
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 3544
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
Vezla jsem sousedku do města. V autě mě seřvala, že nemám děti
- Anonymní
- 05.06.26
- 11663
Říká se, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Minulý týden jsem se o pravdivosti tohoto přísloví přesvědčila na vlastní kůži a upřímně – pořád mi nad tím zůstává rozum stát. Že jsou lidé...
Koupili jsme chatu. Příbuzní si myslí, že u nás mohou trávit prázdniny zdarma
- Anonymní
- 05.06.26
- 12589
Na chalupu jsme šetřili několik let. Žijeme v paneláku a byl to náš sen. Mít možnost vyrazit na víkend, o svátcích nebo během dovolené do vlastního místa obklopeného přírodou. Nedaleko je krásné...
Soused si pořídil venkovní udírnu. Od té doby nemůžeme v létě otevřít okna
- Anonymní
- 05.06.26
- 2378
Když jsme před třemi lety koupili starší domek na kraji obce, byli jsme šťastní. Po letech v bytě jsme se těšili na zahradu, terasu a prostor pro děti. Nejvíc jsem se těšila na letní večery s...
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 7645
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
. Hodně štěstí. A snad nás časem potká i něco ještě lepšího. Jitka
Já vím, lehko se radí, ale věřím, že přes jistě těžké začátky Tě někde ještě čeká kus pořádného štěstí!!!! Zasloužíš si ho!!!! 
)
. Taky zvažuji co dál…Máme malou 5ti měsíční holčičku,bydlíme v jeho bytě na který jsem si vzala velký úvěr,aby jsme ho spravili. Nechci odejít a usnadnit mu to. Navíc bych řekla,že jsou nemocní!!! Po pekle co doma udělá příjde a zase se omlouvá a pořád dokola! I dnes ráno 
). Nebude to snadná cesta, řekl, že až do soudu od něj neuvidím žádné peníze a nechtěl odejít ( ještě tu má věci ), ale snad to zvládnu. Nejde jen o „tohle“, mám i obrovské finanční potíže a tak to bude vše mnohem, mnohem složitější, ale… Já necouvnu. Tentokrát ne. Nechci popisovat, co vše se dělo, jak mě ponižoval, jak mi ublížil. Ale jsem rozhodnutá a jdu si za svým cílem.
