S ním na vše sama
- O životě
- P.e.t.r.a
- 25.08.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak snadné je dělat si vše složité a jak je těžké v tom složitém žít. Už ve svém prvním deníčku jsem psala o lidech, co se nemění a tenhle by mohl být pokračováním a zároveň prozřením, vypovídáním se... Možná.
Je večer, můj synek, moje všechno, už krásně spinká a já doufám, že i přes začínající neštovice, bude spát celou noc. Ale o tom tenhle deníček není. Je mi smutno a ani nevím, proč. Přítel, člověk, se kterým „žiji nežiji“ je pryč, opět pryč. Odešel kamsi (prý na pivko), ani neřekl, kdy se vrátí. Problém je, že ani nevím, jestli mi to vadí. Sice jsem mu zkoušela zavolat, aby viděl, že mám zájem o to, kdy se vrátí, ale telefon hlásí: „Volaný účastník je dočasně nedostupný“ a mně opět dochází, jak je život nefér. Nejde o to pivo, nejde o to, že jde pryč, že jsem vlastně pořád sama. Jde o mnohem víc. Už jsem si zvykla, že nemůžu mít v životě všechno, ale tak nějak mě to mrzí.
Naše situace není zrovna „růžová“. Není to dlouho, co jsme byli oficiálně od sebe, co jsem malému vzala tátu a pak mu ho zase „vrátila“. A vše se opakuje. Visíme nad propastí, spíš já nad ní visím. Ale stále mám ještě sílu se udržet. Bojím se pádu a nejspíš mi nedochází, že po něm může přijít zase vzestup a tak se stále držím.
Připadá život složitý jen mně? Nebo si ho složitý zbytečně dělám? Řekla bych, že se už nemáme rádi, mně je líp samotné, jen s malým. Jemu je lépe mimo domov. Někdy. Ne vždycky, dost často mě přesvědčuje, jak mě miluje, jak se mnou chce být, být s námi, ale… Já už nevěřím. A když nevěřím, je zle. Je to najednou jiný člověk, někdo, koho jsem si tedy určitě nevysnila a „nevybrala“ si jako otce svého syna.
Protože, jak může někdo milovat a zároveň hodně ubližovat, ubližovat pořád dokola. Nejen slovně, nejen urážkami, nejen pohledem a výhružkami? To nejde. Vím, že i mně je dost, ale tohle si prostě nezasloužím. Nezasloužím si být s ním a zároveň na vše sama, zároveň být vězeň, loutka.
Ne nadarmo se říká, že: „zvyk je železná košile“ a tak ani jeden z nás asi nedokáže udělat ten první krok, být ten „zlý a špatný“. Ano, já jsem to už jednou „dokázala“ a proto teď vše tolik, mnohokrát víc zvažuji. Vzít malému tátu? Zvládnout to? Uživit nás? Splácet dluhy? Jsem totiž v poměrně velkých finančních problémech a někdy si říkám, jestli zrovna tohle není důvod, proč spolu zůstáváme. I když… Dost často přichází věta: „Tvoje dluhy jsou Tvoje soutěž“ a já v tu chvíli vím, že takhle tedy ne. Nejsem tu jen na vaření, úklid, postarání se o vše (kromě chození do práce, že…). Nejsem. A mám taky právo žít. A když jsem na vše sama vlastně už teď, mohla bych to zvládnout.
Moc nad tím přemýšlím, víc, než kdy jindy. Ale pořád mám pocit, že jsou v tom všem samá ALE… Možná jsem jen slaboch a možná mám výčitky. Je to zvláštní, když jsem se dočkala nějaké té facky, denního nalití, nadávek, podvodu. Neodešla jsem. Teď, když je to relativně OK, chci to udělat. Chci být volná a zase dýchat. Chci ještě prožít lásku a vědět, že si mě někdo váží. Časem. Nevím, možná jsem jen zbytečně naivní a měla bych uvažovat nad tím, že máme malého, ale… Jeden pro mě moc moudrý člověk mi řekl: „Nedovol nikomu, aby Ti ubližoval, jsi chytrá holka a Tvůj syn to všechno vnímá. Nedovol, aby se jednou choval stejně, aby si myslel, že ubližovat svojí přítelkyni je normální“. To mě donutilo se hodně zamyslet.
Možná se v tom už trochu zamotávám, ale… nejde to. My ani neumíme jen tak žít, jen vedle sebe a žít si každý po svém. Možná chvíli, ale kdyby přišla chvíle, kdy bude u malého a já půjdu, kam se mi zlíbí, zase by to bylo jinak a já bych byla špatná máma. Nejsem dokonalá, ani asi máma na 1, jsem JEN máma. A strašně mě to mrzí. Zároveň mám pocit, že s tím nedokážu nic udělat, že malý je sice moje všechno, ale že by si zasloužil vyrovnanou, veselou, šťastnou mámu. A tou já nejsem. A věřte mi, že není tak snadné jí být. Není snadné prostě sbalit kufry a jít. Není kam, jedině do azylového domu, protože tuším, že po dobrém se prostě nedohodneme.
Můj život je tak prázdný, a zároveň plný až po okraj štěstím, za které jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat, prožít a prožívat stále. Štěstí jménem Štěpánek. Ale já sama jsem prázdná. Vše se vším souvisí a jelikož nejsem šťastná, nejsem taková, jaká bych chtěla být, už dávno nejsem „sluníčko“. Budu zase někdy? Vím, na to si musím odpovědět sama, sama se musím rozhodnout.
Děkuji všem, kteří dočetli až sem, je to zmatený deníček, ale už dlouho přemýšlím, jak svoje pocity ventilovat. Vypsat se mi vždycky moc pomohlo.
Zbyl mi jen můj syn a já nevím, co mám udělat, co je pro něj nejlepší. Neumím se rozhodnout a za to se nesnáším. Bojím se, moc… Ale takhle to nejde, možná ještě chvíli. Jak se dá žít, když není žádná naděje, jak? Netuším. Asi tak, jak žiji já.
Přečtěte si také
Maminka mi nechtěla žádný svůj obraz dát. Jeden z nich jí však zachránil život
- Anonymní
- 31.10.26
- 1926
Seděla jsem odpoledne v obýváku na koberci s dětmi a hráli jsme pexeso. Pokojem se nesl dětský smích, když v tom z ničeho nic praskla skoba ve zdi a s hroznou ránou se zřítil obraz, který mi kdysi...
Manžel s rýmou leží, já musím fungovat. Jeho máma to prý zvládala taky
- Anonymní
- 31.10.26
- 1548
„Prosím tě, můžeš být dneska s dětmi ty? Je mi fakt mizerně,“ oznámil mi manžel v sobotu ráno a odkráčel zpátky do ložnice. Já měla rýmu, bolela mě hlava a v krku mě škrábalo tak, že jsem sotva...
Chtěla jsem mu ukázat, o co přišel. Nakonec jsem litovala hlavně já
- Anonymní
- 31.10.26
- 3183
Když mě Petr po osmi letech opustil, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ještě horší než samotný rozchod ale bylo, jak rychle se s ním dokázal vyrovnat. Zatímco já probrečela celé týdny,...
Manžel mi vyčetl boty za 2500 korun. Sám si koupil telefon za třicet tisíc
- Anonymní
- 31.10.26
- 1675
„Dva a půl tisíce za boty? Tobě už úplně přeskočilo!“ zařval na mě manžel, když uviděl účtenku z obchodu. O tři týdny dřív si přitom bez mrknutí oka koupil nový telefon za třicet tisíc. Občas mu...
Potřebovala jsem na odběry. Manžel měl volno, přesto nechal všechno na mně
- Anonymní
- 31.10.26
- 1655
Podzimní prázdniny u nás doma rozhodně nevypadají jako idylický týden plný pohody. Zatímco manžel si užívá učitelské volno, já od rána kličkuji mezi nemocničními chodbami a uplakanými dětmi. A...
Naši dceru jsme adoptovali a sousedka nás soudí. Sama má kostlivce ve skříni
- Anonymní
- 30.10.26
- 9107
„Já bych se bála, co si takové dítě přinese z původní rodiny,“ prohlásila sousedka, když jsem jí vyprávěla, že naše šestiletá dcera začala chodit na tanečky. Řekla to s takovým úsměvem, jako by mi...
Šéf mě ponižuje kvůli dětem. Když jsme sami, má úplně jiné řeči
- Anonymní
- 30.10.26
- 1758
„Někteří lidé mají zřejmě pocit, že se práce přizpůsobí jejich rodinnému programu,“ prohodil šéf před celým týmem, když jsem si ve tři čtvrtě na čtyři balila notebook. Všichni věděli, že musím...
Bratr dostal od táty auto, já jen pětistovku. Po jeho smrti jsem našla dopis
- Anonymní
- 30.10.26
- 3868
Když mi táta k čtyřicátým narozeninám poslal pětistovku v obálce, zatímco bratrovi o pár měsíců dřív koupil ojetou Škodu za 180 tisíc, definitivně jsem si řekla, že na jeho zlatého chlapečka už...
Tchyně bez dovolení ostříhala dceru (4) na ježka. Prý jí v dospělosti poděkuje
- Anonymní
- 30.10.26
- 2698
Když musíte v práci hasit resty a školka vyhlásí mimořádné uzavření, protože bude ten den bez proudu, nezbývá než povolat rodinné zálohy. V mém případě to byla tchyně. Slibovala, že si s čtyřletou...
Dcera chce na učňák. „Na to je tě škoda,“ řekla jsem jí. A teď mě to mrzí
- Anonymní
- 30.10.26
- 2148
Moje dcera je v devítce, má dobré známky a chce být kadeřnicí. Já jsem automaticky počítala s maturitou. Myslela jsem si, že jí nechávám volnost ve výběru školy. Pak si vybrala a já zjistila, že tu...
. Hodně štěstí. A snad nás časem potká i něco ještě lepšího. Jitka
Já vím, lehko se radí, ale věřím, že přes jistě těžké začátky Tě někde ještě čeká kus pořádného štěstí!!!! Zasloužíš si ho!!!! 
)
. Taky zvažuji co dál…Máme malou 5ti měsíční holčičku,bydlíme v jeho bytě na který jsem si vzala velký úvěr,aby jsme ho spravili. Nechci odejít a usnadnit mu to. Navíc bych řekla,že jsou nemocní!!! Po pekle co doma udělá příjde a zase se omlouvá a pořád dokola! I dnes ráno 
). Nebude to snadná cesta, řekl, že až do soudu od něj neuvidím žádné peníze a nechtěl odejít ( ještě tu má věci ), ale snad to zvládnu. Nejde jen o „tohle“, mám i obrovské finanční potíže a tak to bude vše mnohem, mnohem složitější, ale… Já necouvnu. Tentokrát ne. Nechci popisovat, co vše se dělo, jak mě ponižoval, jak mi ublížil. Ale jsem rozhodnutá a jdu si za svým cílem.
