Konečně šťastná?

Jak už to při stěhování bývá, nastal i v tomhle případě trochu chaos. Kamarádka bydlela sama v malém bytě v podnájmu (se svým synkem), kam tedy složit všechny mé věci? Byly chvíle, kdy jsem si pokládala otázku, jestli jsem opravdu pořádně zvážila, do čeho jdu. Ale pořád jsem si říkala, že všechno je lepší než to, co bylo.

Postupně jsme se zabydleli a všichni si začali zvykat na nový režim. Chodili jsme společně ven, potkávali známé a já jsem si zase připadala „mezi svými“, doma" Soužití dvou žen v jedné domácnosti není nikdy příliš snadné, ale myslím, že se nám podařilo rozdělit si úkoly a kluci byli rádi, že jsou spolu:)

Tohle nadšení však netrvalo dlouho. Přesněji 14 dní. V té době přinesl majitel bytu kamarádce okamžitou výpověď, a tak jsme měli všichni 17 dní na vystěhování. Nebylo to kvůli nám, pomoci, kterou mi kamarádka nabídla, o tom pan majitel věděl, souhlasil a také jsme adekvátně navýšili cenu nájemného.

Byl to šok. Pro nás obě. Obě máme malé děti a najednou jsme se ocitly v mně dobře známé situaci 

Kamarádka měla přítele, tak vše začala řešit s ním a ukázalo se, že jí dokáže být opravdu velkou oporou. Našli byt v Praze, kam se týden přede mnou odstěhovala. Vrátila se na předání bytu, v ten den jsem se stěhovala i já a její přítel nám pomohl s odvezením věcí. Vše šlo hrozně rychle, ale jsem ráda, že se nám to oběma podařilo.

I já jsem měla oporu. Už nějaký čas jsem se vídala se svým bývalým, otcem malého. Po čase, kdy jsem byla mimo město (v září jsem se odstěhovala a tím radikálně změnila nejen svůj život), nás víceméně pravidelně navštěvoval, brával si malého. Já jsem přijala několik pozvání na rande, ale nikdy z toho nevzešlo nic vážného. I když mi někdo blízký chyběl, věděla jsem, že tak to má být, že nemá cenu nic ovlivňovat a co se má stát, se stane. Pak začaly problémy s bydlením, kdo četl předchozí deníčky, ví… a já jsem byla na dně.

Otec malého o všem víceméně věděl, nikdy jsme úplně nepřerušili kontakt, to ani nešlo. Máme spolu dítě a záleželo mu na tom, jak se máme, jak se malému daří. Vypadalo to, že se mění. I když se nikdo v podstatě nezmění. Našel si práci, pomáhal mi finančně, sem tam z ničeho nic přijel, přivezl nákup, nechal mi peníze navíc. V těch nejhorších chvílích se mě přijel zastat.

Blížil se čas stěhování a on si samozřejmě představoval, že je to příležitost začít bydlet spolu, zkusit zase společně vychovávat malého. To jsem já ale nechtěla. Viděla jsem změny, ale pořád jsem si nebyla jistá, pořád jsem to chtěla víceméně zvládnout sama. Pochopil to, nic jiného mu ani nezbylo.

Po dobu, kdy jsem bydlela zpátky ve městě u kamarádky, jsme se všichni vídali, měla jsem pocit, že je to jiný člověk. Oba jsme tak nějak usoudili, že bychom to časem mohli zase zkusit dohromady. Ale nikam jsme nespěchali, vždyť jsme nemuseli.

Až do dne, kdy přišla výpověď. U kamarádky jsem platila minimální částku, hodně nám oběma pomáhal její přítel, a tak představa, že mám najednou platit nájem minimálně o polovinu vyšší, byla děsivá. Přesto jsem obvolala několik inzerátů a společně s bývalým jsme se na ně šli podívat. Trochu dříve, než jsme si oba představovali, jsme spolu začali zase všichni bydlet. Ale říkala jsem si, že to risknu, už kvůli malému. Za poslední měsíce si prožil dost a já jsem chtěla, aby byl šťastný a spokojený. Je pravda, že to bylo hezké období, všechno vycházelo, s otcem malého jsme se moc nevídali (kvůli práci), tak asi ani nebyl důvod, aby vše neklapalo jak má.

Po neúspěšném prvním zápisu malého do MŠ jsme zkusili ještě jeden a ten už vyšel, tak jsme se celá rodina radovali z toho, že od září bude z malého „školkáček“ Venku začalo být hezky, vídala jsem se s maminkami, co jsem znala. Všechno bylo fajn. Ale jak už to tak bývá, smutek radost střídá. Po měsíci a půl mi majitelka bytu oznámila, že svůj prodala, a ten, ve kterém bydlíme, bude potřebovat pro sebe. Termín byl do konce června. Kupodivu jsem byla celkem klidná, všechno se doposud přeci vyřešilo, ne?

Jiné to nebylo ani v tomto případě, shodou okolností se uvolnil byt naproti nám přes chodbu, a díky hodným sousedům jsme se domluvili s majitelem a už skoro měsíc bydlíme v jiném, vlastně i mnohem lepším bytě Bylo to hodně rychlé, takhle si to paní majitelka předchozího bytu nepředstavovala, ale naštěstí jsme se domluvili. Uff 

Byla jsem několik týdnů na brigádě, a dokonce to vypadá, že budu mít od září vysněnou práci Jsem pověrčivá, tak „ťuk ťuk“, ale vypadá to, že se všechno vyvíjí dobře, a i když ne všechno je úplně růžové a vychází, hodně jsme svůj život přehodnotila a uvědomila si, že strůjcem svého štěstí můžu být asi opravdu jen já sama.

Všem, kteří dočetli až sem a prožívali se mnou i moje předchozí deníčky, moc děkuji, nejen za přečtení, ale také za pochopení, trpělivost, podporu. Přeci jen to byla dlouhá etapa 

Také moc děkuji kamarádce, která mi pomohla. Věřím, že bude vědět I když jsme se nerozešly úplně v dobrém, věřím, že začít znovu se dá vždycky.