Denis

Těhotenství probíhalo v klidu. Až na bolesti zad po dobu práce či bolesti rostoucího břicha a ohromnou únavu po celé těhotenství. Těšila jsem se na svého synka.

Měli jsme s přítelem velké problémy se shodnout na jméně, protože partner je z Turecka a odmítal akceptovat jakékoli jiné jméno než turecké. Jeho touha po synovi jménem Abdi podle jeho otce byla velká. Hm… Abdi… k noze… Ne, Abdiho opravdu ne.

Tak jsem sedla k internetu a hledala a hledala a hledala. Ke konci těhotenství jsem měla času dost, protože jsem již nepracovala, tudíž neměla žádné povinnosti. Výbavičku víceméně připravenou (díky, má drahá sestřičko), oblečení jsme kupovat nemuseli žádné. Co jsme nedostali po synovci, to jsme obdrželi darem od příbuzných a známých. Takže jsem proseděla spoustu času na internetu a když jsem náhodou nehledala jméno, hledala jsem ten správný kočarek.

Nakonec jsme se na jméně dohodli ještě před porodem, což jsem hrozně ráda. Představa, že po porodu budu ještě na poslední chvíli hledat to správné jméno, mě děsila, i když jsme podle zákona měli 6 týdnů na registraci na matrice.

Zhruba týden před porodem bylo jméno vybrané, ale kočárek žádný. Na běžné kontrole se se mnou midwife loučila se slovy „Pokud neporodíte, uvidíme se příští týden.“

Předpokládaný den porodu, 5. srpna 2011. Vše v pořádku.

Hned po víkendu další kontrola a zvýšený tlak a bílkovina v moči. Hned mi byly udělány testy na preeklempsii, která se naštěstí nepotvrdila. Každý druhý den ale jsem jezdila na pravidelné kontroly.

Týden po předpokládaném termínu porodu. Partner se mě již každý den ptá, jestli již nebudu rodit. Zatím to nevypadá a já stále dojíždím na kontroly. Týden po termínu jsem měla kontrolu u lékaře, který po vyšetření pojal podezření, že je syn zadečkem napřed a nařídil další sken.

Jupíí, mám třetí sken. Žiju v zahraničí, a tak jsou skeny jen ve 12. a 20. týdnu, pokud nejsou žádné potíže. Jak později zjistím, stačí tak málo, jako tlak na hranici posledních pár dní těhotenství a v dalším těhotenství jsem již riziková maminka a skeny budou každý měsíc. Ještě později zjistím, že pokud dojde k tragédii, v dalším těhotenství bude těch skenů možná ještě více. Na to si ale musím počkat. Další těhotenství teprve plánujeme.

Ale zpět do roku 2011. Sken potvrdil, že je syn tak, jak má, totiž hlavičkou dolů - uklidnilo mě, že je vše, tak jak má být. Domluvili jsme se na případném vyvolání porodu, pokud neporodím do 17. srpna. Nástup v 7:30 v nemocnici.

Další týden kontroly a každodenní partnerova otázka „Tak kdy už budu mít syna?“ Má odpověd byla „Nemáme kočárek, nemůže se narodit.“ Kočárek jsem nakonec přivezla domů 16. srpna se slovy „Tak a může se malý narodit. Už máme všechno“. Přítel stále opakoval „Narodí se zítra o půl osmé.“ Nějak jsem mu nemohla vysvětlit, že o půl osmé se teprve začne vyvolávat porod a ne ukončí. Kdybychom věděli…

Večer nemohu usnout. Jsem noční tvor, takže nic neobvyklého. Když ani po jedné v noci nemohu usnout, přikládám to nervozitě. Kolem druhé ráno první drobná kontrakce… Že by? Ne, určitě ne, to budou asi poslíčci. Žádné jsem nezažila, a tak si asi počkali na poslední chvíli. Jenže za pár minut zase. Hmm… raději budu sledovat čas. Třetí kontrakce přišla po 5 minutách. Po půl hodině kontrakcí už jsou 3 minuty od sebe a já si kontroluju tašku, budím přítele a volám do porodnice. Po tom, co jim oznámím, že mám kontrakce asi půl hodiny, se mi midwife snaží vysvětlit, že jako prvorodička mohu čekat na porod i celý den a až se snažím vydržet co nejdéle doma.

„No jo, jenže já je mám už po 3 minutách a asi mi praskla voda.“ Nebyla jsem si jistá, jenže jak jsem to vyslovila, další proud vody.

„Asi?“
„Určitě, právě ze mě vytekl proud vody.“

Jelikož jsem měla pozitivní testy na strepkokok B, musela jsem nastoupit ihned, a tak jsme vyrazili.

Při příjezdu do porodnice mi zkontrolovali papíry a přeptali se, jestli chci rodit v porodnici či v porodním centru. Byla jsem rozhodnutá, pokud to půjde, pro druhou možnost. Porodní centrum je přímo v porodnici, komplikace se žádné neočekávaly a kdyby bylo nejhůře, museli bychom jen o parto výše.

Hned jak to šlo, napustili mi vanu a já se vrhla do vody… huráááá, budu rodit do vody. Jak jsem se sakra zmýlila.

Asi po hodině mi chtěli zkontrolovat čípek a musela jsem na chvíli z vody. Fajn, vylezla jsem z vody a lehla si na postel (manželskou, nikoli nemocniční). Jenže kontrakce již byly natolik záživné, že jsem již neměla sílu se do vody vrátit a zůstala tak na posteli. Syn se již tlačil ven sám, ale čípek nebyl připravený, a tak midwife varovala „Netlačte, nebo se zle roztrháte.“ Jo, to se snadno řekne, ale blbě poslouchá, když se dítě tlačí ven samo.

No, tak místo tlačení jsem stahovala svaly. To byla nejhorší doba mého porodu. Zhruba od půl čtvrté ráno mi bylo zakázáno tlačit, zatímco malý se již ven cpal sám. Mezi kontrakcema jsem upadala do zvláštního stavu a s každou další kontrakcí snaha potlačit řev. Midwife mi oznámila „Neduste to v sobě, když se tomu budete bránit, bude to horší.“

Jako fakt mi řekla, že mám křičet? No, jak si přeje… S každou další kontrakcí nekontrolovatelný zvířecí řev a mezi kontrakcemi zvláštní stav polospánku.

Před sedmou ráno mi midwife říká, že zkontroluje čípek, ale jestli se neotvírám, že asi budu muset na císaře, protože se jí nelíbí ozvy. Hurááá, jsem plně otevřena a mohu tlačit.

To byla jen chvilinka a na pár zatlačení, v 7:12 přistál Denis na mém břiše. Nabídka tatínkovi přestřihnout pupeční šnůru byla přítelem odmítnuta. Ano, přítel byl tam, ale do porodu jen na chodbě, protože při prvním pohledu na jehlu (antibiotika kvůli strepkokoku B) zdrhnul z pokoje a jen často nahlédl a ptal se „Už se narodil?“

Jelikož midwife už věděla, nabídla mu ještě odchod na chodbu, než porodím placentu. Po porodu na chviličku zapomínám na téměř tříhodinové utrpení, kdy jsem se slzami v očích žádala midwife o pomoc a vtipkuji „Zavoláte na 5. patro, že na to vyvolání porodu za 10 minut nenastoupím?“

No, přítel nebyl daleko od pravdy když tvrdil, že se syn narodí v osm ráno. 

Vzhledem k tomu, že mi nestihli dát plnou dávku antibiotik, museli jsme v nemocnici zůstat minimálně 2 dny, aby je dostal Denis přímo. První den po porodu nechtěl vůbec jíst, a tak jsem druhý den využila možnost porady s laktační poradkyní. Navzdory obavám jsem nakonec kojila plně do ukončeného 6. měsíce a částečně ještě dalších pár měsíců navíc, než se syn sám odstavil.

Během porodu i pobytu jsme měli úžasnou péči a ta stále pokračuje díky health visitor, která má na starosti mého syna. Zařídila pro nás více, než o co jsem žádala. Já jsem tedy šťastná, že jsem odmítala máminu touhu, abych jela rodit do ČR. Péče v UK může být také úžasná.

Již se blíží Denisovy třetí narozeniny. Navzdory synovu jménu si troufám říci, že ačkoli občas zlobí dost, tak v žádném případě není postrach a je to jedno z nejhodnějších dětí, co znám (vážně to říkám?).

No, dobře, zlobí, ale jen tak, abych věděla, že je v pořádku. Kdyby nezlobil, bylo by něco špatně, že? Měla jsem ohromné štěstí. Žádné prdíky, vážné nemoci či trápení se zoubky. Je tvrdohlavý, rád si dělá věci po svém, ale přesto je to skvělé dítě. Přináší mi spoustu radosti, trochu starostí a hrozně moc lásky.