Duhová holčička
- O životě
- Fiducia
- 23.12.16 načítám...
Tak to tak vypadá, že čekáme další dítě. Třetí. A napsala jsem jen jeden deníček. Smutný k tomu. Rozhodla jsem se teď podělit se čtenáři o další etapu našeho života, přichází duhové dítě. Z anglického rainbow baby. Jedná se o miminka, která se narodí maminkám po ztrátě děťátka. Přijdou k andělské mamince tak, jako po bouři přichází duha.
Pohled na těhotenský test, kde právě vyskočila čárka a vzápětí druhá, mě vrací zpátky v čase. Takhle to bylo před těmi skoro čtyřmi lety. Na proužku se objeví nejdříve kontrolní čárka, a za chvilku slabší, testovací. Moc jsem tomu tenkrát nepřikládala význam. Nicméně test zkouším později a druhá čárka je o poznání pozitivnější.
Později se přidá známý pocit mírné nevolnosti, který mě po mnoho týdnů neopouští. Mé těhotenství se stane oficiálním po první lékařské prohlídce. Vyfasuji spoustu doporučení, pár zákazů a je ze mě právoplatná matka čekatelka.
První lehký kontakt s miminkem přichází v patnáctém týdnu, když cítím první šimrání. Jak se zmírňují celodenní nevolnosti, dítě ve svých pohybech přidává na intenzitě, někdy si nepříjemně sáhne až do bolesti. Tak nějak vynechávám to období, kdy bych se podle informací měla cítit dobře.
Týdny se občas vlečou, jiné letí a břicho roste. Je větší a těžší, než si to pamatuji. Ani tentokrát nevynechám období hnízdění. I přes velké obavy chystám, uklízím a zařizuji. V našem bytě se dá jíst z podlahy, žehlička jede na plný výkon, aby všechny ty titěrné oblečky byly dokonalé. Přibývají látkové pleny, ergonomické nosítko a nábytek v dětském pokojíčku. Jen to dítě už nám chybí. A ani ono na sebe nenechá dlouho čekat.
Přejde konec října a nastává předvečer dušiček, svátek všech svatých. Dítě v břiše je už pár dní líné a jen se tak převaluje, aby matka věděla, že jako dobrý. Píšeme ten den 38 těhotenských týdnů a tři dny navrch. Po večeři si udělám šálek maliníku a zalezu do postele. Kolem osmé hodiny se mi mění plány. Volám manžela a vyrážíme směr porodní sál.
Tam mě čeká všechno, co v tu chvíli potřebuji. Sprcha, gymball a báječná porodní asistentka. V místnosti je ticho, tlumené světlo a za chvíli v aromalampě hoří levandulový éterický olej. Udělám si pohodlí, kontrakce jsou zatím slabé s krátké.
Následuje rozhovor s lékařkou. Odmítám meditaci i epidurál a paní doktorka vyhrožuje, že až si to rozmyslím, už mi nebudou moci nic dát. Smiřuji se s tím snadno, teplý polštářek a masáž mi ulevuje senzačně.
Čas plyne mimo moje vědomí, vnímám sílící stahy, připomínají mi rozbouřené moře, přichází vlna za vlnou. Porodní bába navrhuje kontrolu. Ujišťuji ji, že je dostatek času, ty nejsilnější bolesti teprve přijdou. Omyl, za pár chvil cítím tlak, dítě chce ven. Rodím a všechno nabere rychlý spád.
Mimino se dere předhlavím, bere cestou pupečník, který má kolem krku. Díky té závěrečné rychlosti se nevyhnu nástřihu hráze, ale nelituji ani jednoho stehu. Na břiše mi přistálo oslizlé stvoření a kouká. V přítmí má barvu zralé švestky a přesto, že nás spojuje pupeční šňůra, nedochází mi, že to je moje dcera.
Odněkud ze tmy se vynoří manžel a novopečený tatínek. Úplně jsem na něho zapomněla. Následuje přestřižení pupečníku, prohlídka mimina a mezitím odejde placenta, jaksi mimochodem.
Při šití vidím podruhé svou ošetřující lékařku. Zároveň se rozloučíme, a pak už si užíváme to naše rodinné štěstí. Teprve když zůstaneme sami, se dozvídám, že naše malá stihla půlnoc a narodila se 1. listopadu. Moje rainbow baby. <3
Přečtěte si také
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 11
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2293
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 3240
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 1923
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1222
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 4672
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 6159
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 5504
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 2618
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 1272
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
