Ideální věkový rozdíl
Jak to tedy je? Jedno nebo dvě? Ano, jedno dítě, žádné dítě, jedináčci jsou rozmazlení, sourozenci jsou parťáci na celý život, mladší učí starší dělit se a pečovat, starší zase mladší táhne sebou labyrintem dovedností a znalostí a většinou se prcek učí to, co jste do staršího pracně lili, tak nějak za pochodu, sám od sebe a pro vás bez práce. A jak dalo od sebe? Blízko! Dva roztomilí, podobně staří sourozenci si spolu přece tiše a spokojeně hrají v pokoji, maminka peče štrůdl, je vyspaná, usměvavá a spokojená...jo. A teď tu o Červené karkulce.
I moje představa o sourozencích, hlavně těch blízko u sebe, byla naprosto…no prostě úplně. Zidealizované vzpomínky z dětství mi neustále ukazovaly nekonečné hry s o rok mladší sestrou, sdílení tajemství v pubertě, podobné zájmy, stejná vyzrálost na stejné aktivity s rodiči a všechno jsem si pamatovala tak dokonalé, že jsem si řekla, že mě už život nebaví a zkusím to taky.
Když se ve třinácti měsících syna dostavila místo měsíčků jen nervozita, vzteklost a strašná únava, nebyl to premenstruační syndrom, ale rozmilá tříapůlkilová princezna na cestě. Těhotenství bylo, jako když si chcete už už vypít kafe, ale ještě musíte pověsit prádlo, zamést tamten chuchvalec prachu, zajít se vyčůrat.
Stejné to bylo s těhotenstvím. Teď si to začnu užívat, jen se ještě naučí kluk chodit. Tak si to budu užívat už! Jen si ještě najdeme dům, jen se přestěhujeme, vyřídíme hypotéku, vymalujeme, uděláme zahradu, zasadíme semínka, naučíme syna tohle, onohle, on taky ten malej šprček vyžaduje pozornost, tak si ho začnu užívat za malou chvilinku…Užila jsem si prd.
S prvním dítětem mám na těhotenství tolik krásných vzpomínek. A z druhého mám jen rozmazanou šmouhu starostí, zařizovaní, permanentního nedospání a děsně nepohodlného kopání do žeber při řízení auta týden před porodem.
Nakonec jsem si užila, a to bez ironie, aspoň porod. Pobyt v porodnici je pro mě v tu chvíli ve všem tom zmatku a shonu doma, jako pro otřískanou druhorodičku báječný relax. Bez dítěte, vaření, zahrady a rekunstruování jako 4 dny v luxusním hotelu s plnou penzí. Vychutnávám si hnusné polévky, co nemusím vařit sama, směju se na protivnou sanitářku, když stele postele místo mě, a v klidu a vyrovnaně se starám o miminko, bez nervů a paniky prvorodičky. Protože mě u toho nezahlcuje požadavky žádné dvouleté batole v období vzdoru, manžel, co chce vyčistit míchačku, a plevel do pasu.
Jestli se smějete na roztomilé roční batole, které už dobře spí, chodí, jí skoro samo lžičkou, žvatlá a je vám s ním krásně a s prstem v nose si říkáte, že druhý by byl veget na druhou, ještě se budou zabavovat navzájem a vy si budete moct strčit do nosu dva prsty, tak to prrrr.
Jasně, ano, s druhým JE víc práce. JE to náročné. Ale bohužel, nebo spíš pro zachování lidstva bohudík, je tohle zkušenost nepřenositelná a nikdo vám nedokáže říct, jak náročné to bude. Roční rozdíl mezi dětmi mají jen masochistky a totální šílenci, Xeny - princezny válečnice, které s šavlí z kojeneckých lahví a štítem z plen statečně bojují o přežití v miminovské vřavě. Pro tyhle lidi mám jen uznání, obdiv a už si ani neťukám na čelo. To totiž náleží druhé skupině, do které patřím taky. Do sociopatických šílenců, co si řeknou, že ideální rozdíl jsou dva roky.
No, možná, že jsem matka na prd, nebo jsou moje děti nějak jiné či to prostě dělám celé úplně blbě. Protože první rok života mladší byl drsnější než jazyk naší kočky, která se mi, jakožto vykastrovaná, jen škodolibě směje z prosluněného parapetu.
Dvouletý žárlil, a protože miminko za to nemohlo, tak si to vybíjel na mě. Tyto boje o záchranu televize před pádem, počítače před politím, kočky před mučením a bot před zničením se odehrávaly zejména při kojení nebo přebalování pokaděného mimina. Batolecí snaha o pomoc je úplně něco jiného, než když vám asistuje uvědomělý předškolák.
Dávení mimina dudlíkem ve snaze ho utišit, zakrývání celého novorozence včetně hlavy, aby mu nebyla zima, a lezení do jeho postýlky bez ohledu na zalehnutí sourozence byly jen špičkou ledovce rafinovaných praktik našeho Mikuláše, jak se zbavit sestřičky. Do toho se začal učit na nočník, rekonstrukce jsem se konečně mohla účastnit naplno jako již netěhotná (umím krásně namíchat beton i maltu, heč!), půlmetrový plevel se na nějaké to šestinedělí, únavu a stres taky neptá.
Jde totiž o to, že máte najednou tak málo času sama na sebe, na děti, domácnost a na všechno, že se mi stávalo (a děje se to v hodně zlých dnech doteď), že sedím ještě v deset dopoledne u stolu, koukám v pyžamu na bratro a sestrovraždu v peřinách manželské postele a ani se neodvažuju pohnout v obavě, že budu muset začít něco dělat a netuším, kde začít.
Malovat si se starším? Číst si s ním hodinu knížku? Chovat do uspání miminko? Uvařit svíčkovou, vývar a domácí knedlíky? No tak to ani omylem. Nestíhám. Skloubit dvě děti vyžadující velkou pozornost a fungovat v domě, abyste se nebrodili odpadky po kolena není pro každého. Obětujete hodně sebe. Užere vám to spoustu nervů. Skoro jistě nestihnete s dětmi prožít ani polovinu toho, co chcete, prošvihnete to, protože se motáte v kolotoči povinností a najednou je kojenecký mimivěk dcerky pryč a já tu mám chodící mluvící slečnu, co začíná řádit.
A druhé miminko je pryč. Starší dítko se za ten rok naučilo mluvit ve větách, hrát si s dětmi, odmlouvat, malovat a hrát si hodiny sám a je z něj už dítě, žádné mimčo. Je to velký silný kluk, co vám na „Mám tě ráda“ odpoví „Já tebe strašně“ a milujete ho, ale běží to tak rychle a i u něj mám pocit, že jsem to kafíčko jeho dětství spíš jen tak cucala v letu a nedokázala se zastavit a zhluboka se napít.
A co prcci s rozdílem tří let! Kamarádky, co to tak mají, si to chválí. Mimčo se narodí, když jde předškoláček poprvé do mateřinky. Vy máte na kojence tři čtvrtě dne a stíháte víc, než když jsou dva malí dohromady. Velký si sám hraje, obleče se a obuje a už je s ním slušná domluva, kojence terorizuje minimálně, protože ho buď nezajímá nebo odpuzuje a žárlí jinak než visením na noze, což sice vadí taky, ale aspoň můžete chodit. Ale taky lítáte. Pořád lítáte.
Teď mám doma jen miminko - starší je na prázdninách. A já mám takový klid, tak uklizeno a jsem tak psychicky odpočatá jako dlouho ne. A je mi děsně smutno. Ani jedno dítě bych nikomu nedala, nelituju, že jsou tak brzo u sebe, když vidím syna, jak vezme dvě jablka a jedno automaticky dává sestřičce dřív, než si kousne on sám, v horečce ji hladí a zpívá Halí belí, hrajou si spolu (divnou hru, jejímž předmětem je plácání sebou o postel kterou nechápu, ale jsou šťastní) a malá šťastně výská, jen co se starší objeví ve dveřích, naplní mě neurčitý pocit, že sebevražedný krok mít dvě děti brzo u sebe byl tím správným směrem…snad.
Ale kdybych je mohla mít oba zvlášť nebo se rozdvojit, usmívala bych se o něco víc. Nejen na ně, i na život. Když je toho na jednoho moc, radost ze života to nepřidá. Beru to už tak jak to je. Každý den je líp a líp a není to už takový mazec jako před rokem touhle dobou.
Tenhle deníček je psán pro pobavení, s nadsázkou. Berte ho prosím tak a mějte na paměti, že nás všechny dvoj, troj a vícematky obdivuju..Jednomámy obdivuju taky, že mají odvahu na jedináčka, i to je těžké, i když jinak.
Hezké prázdniny a pevné nervy. Mateřství třikrát zdar!
Přečtěte si také
Z Turecka jsme málem neodletěli. Tohle jsme na rodinné dovolené opravdu nečekali
- Martrich
- 20.10.26
- 873
Protože v zimě často marodíme, chtěla jsem nám prodloužit léto a třeba i trochu posílit imunitu díky podzimnímu pobytu u moře. V říjnu už nebývá počasí leckde stálé, ale všichni říkali, že Turecko...
Už mě nebaví být doma za policajta. Děti mi utíkají k tatínkovi
- Anonymní
- 20.10.26
- 423
Nechci být pořád ta, co nastavuje pravidla. Pořád něco zakazuju, připomínám, hlídám a kontroluju. A když už toho mám plné zuby, přijde tatínek, usměje se na děti a během pěti minut je za největšího...
Přebral synovi přítelkyni, teď ji našli oběšenou. Ze souseda mám strach
- Anonymní
- 20.10.26
- 1074
Vždycky jsme věděli, že soused není žádný svatý. Chodil do hospody, byl nepříjemný a agresivní. Jenže to, co se u něj doma odehrálo v posledních týdnech, přerostlo v černou můru pro celou naši...
Kolegyně o mně lhala, že chci děti. Šéf ji povýšil místo mě, tak dávám výpověď
- Anonymní
- 20.10.26
- 1564
Roky jsem tvrdě pracovala, zůstávala v kanceláři přesčasy a plnila všechny úkoly na více než sto procent. Šéf mi slíbil povýšení. Byla jsem přesvědčená, že ta pozice je po zásluze moje. Jenže když...
Inkluzi nerušte. Moje dítě díky ní nemusí každý den poslouchat, že je hloupé
- Anonymní
- 20.10.26
- 540
Když slyším, že by se inkluze měla zrušit a děti s postižením patří do speciálních škol, mám chuť křičet. Můj syn není hloupý, ani líný. Jen se učí jinak než většina spolužáků. V běžné škole...
Dceru už podruhé vyhodili z kroužku. Nechali ji stát samotnou na ulici
- Anonymní
- 19.10.26
- 3465
Přihlásila jsem svou dceru na taneční kroužek mimo školu. Všechno se zdálo být ze začátku v pořádku, zaplatila jsem platbu převodem na účet provozovatele a dovedla dceru na první hodinu. Dcera...
Manžel mi vyčítá, že si svět moc idealizuju. Hrozí mi rozvodem
- Anonymní
- 19.10.26
- 1764
Není to hezké téma a nepíše se mi o něm snadno. Můj manžel není zlý, nikdy mě nebil a myslím, že mě většinu času stráveného v manželství dost podporoval. Otevřela jsem si svou keramickou dílnu, kde...
Jsi krásná, říká mi dcera, já se ale cítím stará. Stres a nadváha mi nepomáhají
- Anonymní
- 19.10.26
- 860
Bývaly doby, kdy by mi postavu mohla závidět kdejaká modelka. Sice jsem nikdy neměla vlasy po pás, ale zato jsem měla pěkný obličej a slušel mi skoro každý účes. Jenže roky, stres v práci a tři...
Vidím sousedovi až do obýváku. Mám pocit, že je opuštěný
- Anonymní
- 19.10.26
- 1873
Nerada to přiznávám, ale často vídám souseda, jak sedí na gauči a od časného odpoledne až do pozdních hodin jen kouká na televizi. Ano, máme okna naproti a on si nezatahuje závěsy. Prostě se...
Kluci vyrostli z plínek a já konečně žiju. Manžel ale tlačí na třetí dítě
- Anonymní
- 19.10.26
- 1430
Máme doma čtyřletého a pětiletého syna. Dělí je od sebe pouhých čtrnáct měsíců. Z miminkovského věku vyrostli neskutečně rychle a dnes už na větu „poď se pomazlit“ reagují odtažitě. Jsou to přece...