Regál číslo 19
- O životě
- Kalla1412
- 22.04.12 načítám...
Deníček pro vykouzlení úsměvu u všech nastávajících nebo úřadujících maminek, které měly někdy v průběhu mateřství tu čest s těhotenskou demencí. A pro ty, které to teprve čeká: máte se na co těšit.
Konečně je to tady. Od chvíle, kdy mi došlo, že jsem opravdu těhotná, že čárku z testu nesmyju a tečka a ultrazvuku není chybou na monitoru, se na to těším. Až půjdu na mateřskou. Na ty dva měsíce blaženého a sladkého odpočinku, nicnedělání, příprav věcí pro mimino a docela cílené nudy. Mé odhodlání se programově poflakovat sílilo s blížícím se nástupem na tuto ulejvku z práce, které se říká dovolená. Bohužel jsem zjistila, že díky mému pracovnímu vytížení musím na tuto dobu, o které jsem předpokládala, že nebudu dělat NIC, odsunout některé pochůzky a nákupy. Brala jsem to sportovně, koneckonců, nakupovat věci pro mimčo není takové utrpení, jako po sté vysvětlovat volajícímu, že pan ředitel je (pro něj) mimo republiku a jeho (oprávněné) zdání, že je mimo republiku celoročně, je mylné. Čtrnáct dní před začátkem mateřské jsem si pečlivě naplánovala do diáře, kdy budu dělat co… a zjistila jsem, že se první dva týdny asi nezastavím. No, poflakování bude muset počkat.
V pondělí, prvního dne z plánovaného minimálně tříletého „volna“, jsem tak našla v diáři poznámku „koupit komodu, matraci, deky a ručníky“. No budiž, řekla jsem si odhodlaně, koupit komodu dokážu, nejsem žádná křehulka, co si neumí sama vyměnit ani žárovku. Obutá v pohodlných keckách s hrdě vystrčeným pupíkem jsem se v deset dopoledne vydala do IKEY na dobře naplánovaný nákup. Velmi mě překvapilo, kolik lidí, párů a celých rodin, většinou v produktivním věku, se věnuje v pondělí dopoledne místo práce nákupům. Čím se takoví lidé živí? Něco dělat musí, když mají na nákupy. Že by byli všichni výherci ve sportce, se mi zdálo nepravděpodobné, že by všichni podnikali a udělali se prostě volnější pondělí? Nepřišla jsem na to a odvahu se zeptat, jsem nedostala. U maminek s dětmi mi to bylo jasné, ale proč nejsou jejich tatínci v práci a vesele s nimi skotačí v dětském oddělení, to jsem prostě neodhalila.
Do velké žluté tašky jsem postupně naházela deky, župánek, ručníčky, žíněnky, matracičku (to není matrace, to je opravdu matracička), lampičku, pak samozřejmě nutnou vázičku, úžasnou skleněnou mísu, kterou NUTNĚ potřebuju, povlečeníčko… no, ještě jsem se nedostala ani do oddělení nábytku a už jsem byla obložená jako soumar. Jsem praktická a přemýšlivá žena, takže jsem si pochopitelně nevzala vozík, vždyť jdu pro pár věcí, to tolik neváží. No… váží. Když jsem se došourala do oddělení sedacích souprav, musela jsem na jedné spočinout, ač obvykle toto vysedávání na vystaveném nábytku bez úmyslu koupit ho neschvaluji. Přede mnou byly ještě Ložnice, Pracovny a Koupelny. U pracovních židlí jsem si musela sednout znovu. Zákoutí s komodami se zdálo nekonečně vzdálené. Ač byl docela teplý jarní den, já si na sobě inteligentně nechala bundu i mikinu, takže jsem k tomu všemu měla pocit, jako bych uběhla půl maraton a nezachránila by mě ani koupel v Rexoně, natož jen takové halabala našplíchání Noname antiperspirantem, které jsem praktikovala ráno.
Po nedobrovolné, leč přežitelné procházce celými IKEA byty jsem je konečně našla. KOMODY! Ač si za normálních okolností – tedy bez tašky velikosti padáku, patnácti kil nadváhy a v osmém měsíci těhotenství, prohlídky aranžovaných obýváků a ložnic užívám, už mě to pěkně táhlo k východu. Rychle jsem našla, co jsem hledala, do připraveného papírku jsem si načmárala řadu a místo, kde najdu kýžený výrobek v samoobslužném skladu a mazala jsem pryč. V přízemí se nachází něco, co v normálních obchodech vidí jen zaměstnanci. Tady je to veřejně přístupný sklad, kde si nakupující sám vybere a k pokladně doveze to, po čem jeho srdce touží. Zahleděla jsem se do papírku. Hledám řadu devatenáct, místo uložení má číslo jedenáct. Rozhlédnu se, abych se zorientovala. Lichá vlevo, sudá vpravo, jsem u jedničky, devatenáctka bude u pokladen. Tolik má logická dedukce. Odhodlaně jsem svižným tempem vyrazila mezi regály a už přemýšlela, co dobrého si dám v místní restauraci. Patnáct, sedmnáct, dvacet jedna. Tak počkat! Tady něco nesedělo.
Zastavila jsem svůj pochod a rozhlédla se kolem sebe. Něco se dělo. Na velikých červených cedulích na rozích regálů bělaly velké, nepřehlédnutelné číslice. Takže špatným značením to nebylo. Jenže já ji i tak neviděla. Devatenáctka tam prostě nebyla. Jelikož jsem si při procházení regály všimla, že dvojka je jaksi bokem, usoudila jsem, že když se nevešla před pokladny, bude devatenáctka asi taky na boku. Otočka o sto osmdesát stupňů a hurá na druhou stranu. Na konci nekonečného regálu číslo dvacet jsem ale na devatenáctku nenarazila. Zato jsem narazila na skladníka. Vymáčkla jsem ze sebe z posledních sil milý úsměv a požádala o radu. Abyste pochopili, nemám nic proti manuálně pracujícím, jejich práce je stejně dobrá jako jiné, ale tenhle mladík moc moudrosti nepobral (pochopíte záhy). Šel se dvakrát zeptat kohosi dozadu, aby mě pak informoval, že devatenáctka je na druhé straně. Když jsem argumentovala tím, že na druhé straně určitě není, protože já jdu odtamtud a rozhodně bych si jí všimla, nadzvedl obočí a blahosklonně mě informoval, že jsem se musela překouknout.
Ano, jsem žena, těhotná a s šestkami dioptriemi, ale takhle slepá… No budiž, poděkovala jsem, udělala další obrátku a šla, teď už volněji, zpět. Malý o sobě dával vědět, asi se mu to už stejně jako mně nepozdávalo a chtěl žvanec a nohy na stůl. Jak jsem mu rozuměla! Ale bez komody jsem odejít nemohla. Ani nechtěla. Už jsem byla takzvaně zabejčená a nehodlala se vzdát. Přece se ten pitomej regál nevypařil. Na té samé druhé straně, kde jsem zjistila absenci devatenáctky poprvé, jsem zjistila absenci devatenáctky podruhé a rozhodla se vyhledat info koutek, ačkoliv byt dál, než jsem chtěla zvládnout. Na info koutku okouněl kluk, co snad ještě musel chodit na střední. Vypadal na šestnáct. Při pozornějším pohledu jsem naštěstí objevila pár štětinek, co vypadaly jako vousy a trochu mě to uklidnilo. Opět jsem vyloudila úsměv, teď už to byl spíš škleb a tázala se na devatenáctku. V jeho očích byl němý úžas a dostala jsem poněkud překvapující odpověď: „Ale my devatenáctku nemáme“.
Nemají? NEMAJÍ?! Cože? Mají osmnáctku a pak rovnou dvacítku? Kde je jakákoliv logika?
„Váš kolega ve skladu mi ale řekl, že devatenáctka je naproti, ne, že ji nemáte.“
„Tak to se spletl, já ji tady nevyčaruju mladá paní,“ informoval mě ironicky.
Nehodlala jsem se vzdát a vytáhla papírek s poznámkou o umístění nábytku. Obsluha s nápisem na zádech, hlásajícím něco o ochotě, mi vyškubla papírek z ruky a jala se ztracenou devatenáctku hledat. Záhy se záhada osvětlila. Jsem hloupá a slepá, a ještě se prezentuji jako suverén, co má pravdu, což je vždycky násobná ostuda. Nebyl to regál devatenáct. Byl to regál šestnáct. Někde mezi okem a tužkou se stala chyba a můj zpocený těhotný mozek číslo otočil. Ověšená věcmi, unavená a zplavená jsem si špatně opsala číslo. Chlapec z infokoutku mi tlustou lihovkou moji devatenáctku přepsal, prý pro jistotu a s velmi pobaveným pohledem se se mnou rozloučil. Nechtěla jsem na sobě nechat nic znát a elegantně odkráčet, nicméně Vietnamští výrobci mých tenisek nepočítali s dokonale hladkým povrchem obchoďákových podlah, a tak jsem místo noblestní otočky vysekla parádního „Ridbergra“. Nohy se mi rozjely každá na jinou stranu a těžká taška přes rameno s kraválem třískla o zem (ubohá vázička). Pokud si doteď nikdo nevšimnul uhnané těhule, obložené jako Ježíšek, tak teď o mě tutově věděla polovina IKEY. Zrudla jsem myslím až po ponožky, raději se neotáčela a mazala k šestnáctce.
Naložit si dvaadvacetikilovou komodu na vozík už pro mě byla procházka růžovou zahradou. Říct si komukoliv o pomoc jsem se už neodvažovala. Při placení jsem si všimla „mého“ infochlapce, jak se směje s jinými infochlapci , pohledy upřené na mě. Odolala jsem pokušení jim rozpustile zamávat a zachovat si tak zbytky důstojnosti. Když jste těhotná, můžete být bezradná, jak chcete. Vždy se najde někdo, kdo Vám rád poradí a hned za ním někdo, kdo na vás nebude brát ohledy. Když jste těhotná, můžete se vymlouvat na těhotenskou demenci, jak chcete, ale nic to nezmění na faktu, že se pak vždycky, když se to „nepovede“, cítíte jako idiot. Cpala jsem se zuřivě salátem s lososem, lila do sebe bezedné nápoje jeden za druhým a u druhého jablečného desertu jsem se musela smát sama sobě. To se může stát jenom mě! Pohladila jsem malého a bylo mi jedno, že moje těhotenská demence začíná dosahovat astronomických výšin. On mi stojí za veškerou senilitu světa.
No, mám se myslím s laktační demencí na co těšit, nemyslíte?
Přečtěte si také
S manželem jsme si udělali rodokmen. To, co jsme zjistili, nám zničí manželství
- Anonymní
- 25.04.26
- 3156
Třesu se, i když je v domě teplo. Píšu to sem jen proto, abych se z toho nezbláznila, protože nahlas to vyslovit nedokážu. Máme s Petrem tajemství, které nám během jediného týdne obrátilo život...
Sousedka vyhodila věci po zesnulé matce. Poklad jsem však našla já
- Anonymní
- 25.04.26
- 1272
Dneska mám v sobě takovou zvláštní směsici smutku, vzteku a nakonec i hlubokého údivu. Sedím v kuchyni, dívám se z okna na prázdné parkoviště a pořád dokola si přehrávám události posledních hodin....
Rozbité sklo a náklaďák v trapu: Jsem zoufalá a bojím se znovu za volant
- Anonymní
- 25.04.26
- 308
Dneska byl den blbec. Všechno to začalo tím, že jsem si naplánovala cestu do vedlejšího města. Nic velkého, prostě pochůzky, které už nešly odkládat – úřady, pošta a pár drobností. Jenže to...
Proč každý chlap, do kterého se zamiluju, začne po čase chlastat? Jsem zoufalá
- Anonymní
- 25.04.26
- 560
„To musí být tebou,“ říká mi máma pokaždé, když u ní sedím v kuchyni, brečím a nadávám, že chlapi jsou jen ožralové. „Tvůj otec sice nebyl svatoušek, ale alkoholik to rozhodně nebyl,“ dodá vždycky....
Odřela jsem cizí auto na parkovišti, zpanikařila jsem a odjela. Teď toho lituju
- Anonymní
- 25.04.26
- 353
Řidičák mám už řadu let, ale rozhodně se nepovažuju za skvělou řidičku. Jezdím hlavně proto, že musím. Parkování ale většinou zvládám docela dobře. Jenže někteří lidé parkují opravdu příšerně....
Nechci děti a máma je z toho nešťastná. Jako jedináček jí prý dlužím vnoučata
- Anonymní
- 24.04.26
- 3028
Je mi 35 let a už dlouho jsem přesvědčený o tom, že děti mít nechci. Možná je mít ani nemůžu. Kdysi jsem měl přítelkyni, se kterou jsme se o dítě snažili přes rok, ale nevyšlo to. Pak jsem si...
„Rodičovská je pohoda," tvrdí manžel. Jenže vyměnit si to se mnou nechce
- Anonymní
- 24.04.26
- 1156
Chlapi jsou občas na odstřel. Můj manžel je typický příklad toho, jak dokážou věci banalizovat. Pořád mi předhazuje, jak skvěle se mám na rodičovské. Prý si můžu dělat, co chci, zatímco on musí...
Lhala jsem doktorům o drogách v těhotenství. Blíží se porod a já panikařím
- Anonymní
- 24.04.26
- 1377
Na svou obranu musím říct, že jsem o těhotenství dlouho nevěděla. I když jsem tak nějak cítila, že se něco děje, prostě jsem to ignorovala. O dítě jsme se nesnažili a můj přítel je takový bohém....
Jedna ženská z posilovny mi systematicky ničí rána. Dneska to už vážně přehnala
- Anonymní
- 24.04.26
- 2440
Dneska jsem se po ranním cvičení vrátila domů zamyšlená a extra znechucená. Říkám si, proč to mají někteří lidé vůbec zapotřebí? Zeptala jsem se ženský, kterou potkávám na cvičení, jestli jí nějak...
Můj první, má láska a ticho v ložnici: Deník o vášni
- Anonymní
- 24.04.26
- 1083
Občas si říkám, že bych mohla napsat příručku o tom, jak nepropadat panice, když se z libida vašeho partnera vytratí to, co vás k sobě kdysi tak vášnivě táhlo. Je mi jedenadvacet, mému příteli o...
jen, mě to čeká až za 20 dní, kdy už snad konečně odejdu na mateřskou. 
Takhle jsem se už dlouho nepobavila 
natož si dát komodu na vozík 
Konečně mi něco po ránu dokázalo zvednout náladu 
Mamka tomu říkala „mentální útlum“ a můj pubertální syn tomu říká „výpadky paměti“ 
