Když to praskne
Tento deníček je o noční můře většiny z nás o úrazu popálením. Je o jedné strašně statečné malé holčičce, štěstí v neštěstí, o skvělých lékařích a nejhorších okamžicích našeho života.
Jasmínka měla ve čtvrtek sedmnáct měsíců. Teď je neděle 20.9.2015 lehce před devátou ráno. Bolí mě hlava. Nemám na nic náladu a nějak se nemůžu probrat. Děti jsou trochu hlučné, ale hodné. Hezky si spolu hrají v obýváku, do kterého vybíhá malý kuchyňský koutek, takže je mám stále na očích. Malá pšíkne. Vidím, že se jí u nosu leskne nudle. No děkuju pěkně, ach jo, rýma.
Syn si chce hrát s plastelínou, jdu mu ji podat a v hlavě mám svoje myšlenky. Jdu do kuchyňky, uvařím si kafe a dám vodu na čaj do konvice. Z černého bezu a jitrocele, aby se jí od té rýmy ulevilo, třeba se jí to ještě nerozjede. Beru skleněný silnostěnný džbán, dávám do něj rutinně lžíci aby neprasknul, bylinky, koukám z okna. Malá si hraje na druhé straně linky u příborníku, je ode mě jeden krok, širší kuchyň není.
Voda zavře, bezva - zrovna to zaliju. Sítko s bylinkami se nadzvedá pod tlakem vody, hezky to zavoní. Vracím rychlovarku na původní místo. Najednou se ozve silná rána a vzápětí hrozný křik. Stačí mi jediný pohled, pár milisekund, abych věděla, že se stalo něco strašlivého. Ze džbánu vyletěl kus skla, prasknul po celé délce a voda z něj se vylila na linku a z ní dolů na malou Jasmínku, která zrovna z kuchyně odcházela.
Hrozně křičí, okamžitě ji beru za ruce, Nevidím, jak moc je politá, ale tričko mokré je. Pane Bože. Držím jí chuděrku jako králíka, ale tohle je nejbezpečnější, instinktivní. Nemyslí mi to, všechno dělám automaticky. Křičím na manžela, ať hned vstane, že se malá hrozně opařila. Rychle ji posadím do koutu a sprchuju jí celé tělo. Stále nevím, jak je to vážné, ani kde všude.
Začínám plakat, dochází mi, že se stalo něco hrozného. Manžel mě vyhazuje z koupelny, běžím do obýváku a hledám telefon. Volám 155, zvedá se mi žaludek. Moje malá holčička. Strašně pláče, pána z erzety skoro neslyším. Co jsem věděla o volání sanitek, jsem najednou úplně zapomněla, neřekla jsem mu jméno, adresu na dvakrát.
Manžel jí stahuje tričko, holčička se klepe zimou. Na pravé straně hrudníku chybí svrchní kůže, visí v cárech z ramene a pod žebry: Rána je bíle růžová, totéž pod bradou. Ruka a krk jsou rudé, na ruce tmavě fialový flek.
Rychle popisuju, kde všude to má. Dispečer mi říká, že posílá sanitu z 15 minut vzdáleného města i vrtulník z Brna. Všechno se se mnou zhoupne. Vrtulník se posílá, když je to velmi vážné. Chci se zeptat, co máme dělat, nejsem si jistá první pomocí, ale vypadne signál.
Běžím k malé, jsme s manžele vyděšení. Beru si malou do náruče, bojím se jí dotknout, držím ji jako miminko, zvoní telefon. Je to dispečer, ptá se na poskytnutou první pomoc. Udělali jsme vše dobře, na jeho radu jí dávám na tělo studený ručník, Kroutí se, pláče. Manžel mi pomáhá najít doklady, peníze. Uklidňuju tříletého, statečného, ale vyplašeného syna.
Vysvětluju manželovi, co se stalo, že to byla strašná náhoda. Ani jsem si jí nevšimla, jen šla chuděrka kolem, byla to ta nejhorší souhra náhod v mém životě.
Po neuvěřitelně dlouhých zoufalých minutách, nevím jestli deseti nebo patnácti slyším sanitku a zároveň s ní vrtulník. Malá přestala plakat, chvěje se, upadá asi do šoku. Běžím s ní v náručí ven. Naproti mě už jdou ze sanitky, malou si berou, ošetřují. Uklidňují mě. Sanitka zablokuje úzkou vesnickou boční uličku, za ní se zastaví auto. Ven vybíhá moje kamarádka, ptá se co se stalo, objímá mě, pláču. Manžel se stará o syna, nese mi kabelku. Je úplně bílý, chvěje se mu hlas. Došlo mu, co se stalo, a dostavil se šok.
Tlumočím mu, co vím já, je to předběžně 10-15 %, druhý stupeň. Bude v pořádku. Dostává ihned léky od bolesti, chlazení na rány, honem do termofolie, vezou nás kousek k vrtulníku.
Sousedi vzali děti podívat se na vrtulník. Neodsuzuju to, nevhodnost nikomu nedochází. Ani v tu chvíli jsem to nikomu nezazlívala, ani nepříjemné mi to nebylo, bylo mi to úplně jedno. Lékaři si předávají malou, zjišťují si, kam letět, dávají malé dýchnout kyslíku, ale zvládá to sama. Znovu nešťastně pláče.
Připoutané na vrtulníkovém lůžku mi dávají Jasmínku do náruče, bude jí u mě lépe než vleže samotné. Vždycky jsem chtěla letět vrtulníkem, ale takhle ne. Mám pocit, že mi někdo vymyl břicho louhem a nic tam nezbylo. Šeptem, který přes řev vrtulí stejně nikdo nemohl slyšet, se malé omlouvám. Prosím Boha o pomoc pro dceru, aby jí to tak nebolelo, aby to nebylo vážné. Usíná, když přistáváme. Na popáleninovou kliniku přijíždím na lehátku s dcerou v náručí. Spí. Koho míjíme, ten na malou soucitně kouká.
Když jí ošetřují, stojím vzadu. Vzbudili jí při ošetřování, nechají mě jí držet a zkoušet uklidnit, ale je to zbytečné. Kroutí se a pláče, bolestí a únavou z léku od bolesti. Na krku, který by byl velmi nebezpečný, je naštěstí jen rudý flíček nijakého významu. Hodně to odnesl hrudník, od klíční kosti až k pupíku chybí horní kůže, na bradě zespodu taky. Na pravé ruce jsou dvě menší ranky. Ještě nenaskočil ani puchýřek, opařila se na 6 % těla. Díky Bohu, ne deset, ani život ohrožujících patnáct.
Jsem několikrát ujištěna, že úraz je sice brán jako těžký, ale ze všeho se dostane bez jizev. Když vyplňuji s lékařem nutné papíry, usíná mi v náručí.
Dostáváme samostatný pokoj a s vyhlídkou několikadenní hospitalizace a s možností zhoršení se stavu čekáme. U popáleniny vám nikdo nic neřekne jistě ani dopředu. Když si zlomíte ruku, je prostě zlomená. Popálenina pracuje. Může se prohloubit. Hodně záleží na první pomoci. Pokud jsem to nezvorala, za pár let bude její kůže zase dokonale hladká a opálená. Musím se jen modlit, aby se jednou moje holčička nestyděla svléknout ani v tělocviku, ani později před klukem.
Za chvíli přijíždí manžel s věcmi. Syna musí mít s sebou. Je ohromně rozumný, jakoby vše opravdu chápal. Snažím se nebrečet dojetím nad jeho rozumností a něhou, s jakou mluví a pusinkuje sestru. Odpoledne přijíždí z čtyřset kilometrové dálky tchyně, pomoci se synem a domkem.
V pondělí se při převazu dozvídáme, že rána má hloubku 2b a je na hranici se třetím stupněm. Je to patnáct minut hrůzy. Hrozný pláč, stres doktora (byl skvělý, nezazlívám mu to) a má neschopnost se s tím vyrovnat. Je mi to celé tak líto, jsem naštvaná, že jsem tomu nemohla zabránit, že si to ani nemohu dost dobře vyčítat, nebyla šance cokoliv udělat.
V nemocnici strávíme celý týden. Jasmínka je po celou dobu statečná a veselá. Díky skvělým sestrám a perfektním doktorům je pobyt nejen snesitelný, ale snad i příjemný. Přístup je zde opravdu úžasný, děti jsou obklopené spoustou prima tet a chvíle bolesti při převazech jim pomáhá tato atmosféra lépe překonat.
Každé dopoledne dochází na oddělení psycholožka. Ta pomůže zase mně. Když nic jiného, nechá mě se vypovídat a mně je líp, že to nemusí poslouchat někdo, kdo nechce. Že to na někoho nehážu, že to poslouchá v rámci své práce, nijak se tím netrápí a hodí to za hlavu.
Odcházíme s obvazy a dobře hojící se ránou. Já s pár novými vráskami, Jasmínka má jizvu velkou jako jedna a půl dospělé dlaně. 3-5× denně mazat, kompresní obleček 24 hodin denně nejméně 6 měsíců. Vysvětlování. Dotazy sousedů, okolí, rodiny a pozoruhodné teorie (ale také pomoc, soucit a lidský zájem i těch, které jsme skoro neznali a nečekali to).
A můj strach.
Až doma, z čajů, hrnců, plechů, pánviček. Nemizící veliký strach, že se může něco podobného opět stát. Výčitky svědomí. I když jsem za to fakticky nemohla. Nemohla jsem předpokládat…
Vy ale můžete. Jasmínka není jediné dítě, které se opařilo díky selhání materiálu. A to její následky budou minimální, úraz nebyl natolik vážný jako u jiných dětí, kdyby se na ni vylil celý litr vařící vody… Měla štěstí. Buďte prosím maximálně opatrní. I když jste. Já jsem byla taky. Ne dost.
První pomoc je nejdůležitější. Vím, že to jistě všechny víte, ale pro jistotu. Může zachránit dítě před trvalými jizvami, transplantací. Bolestí i na duši. Prvních deset až dvacet minut určí, jak zlé to bude. Ihned s ránou pod vodu, u popálenin nesundávat u opařenin oblečení dolů - naopak. A 10-20 minut chladit. A volat sanitku, nikam nejezdit, ať nebloudíte po městě nebo i mezi nimi po nemocnicích a odděleních, zatímco dítě potřebuje ošetřit. Věřte tomu, že jsou toho schopni. 
Děkuju, že jste si přečetli náš deníček, můj a mé bojovnice. Jasmínka byla strašně statečná a dodávala po celou dobu sílu i mně. Jsem ráda, že jsem dostala ten dar mít za dceru takovouhle bytost. Nechá se krásně mazat a pravidelné natírání jí lechtá, takže se směje a má to za hru. Jsem ráda, že máme před sebou už jen to, co nebolí.
Děkuju taky všem vám tady, mým kamarádkám, které pomohly, vyslechly a fandily.
Hezké a bezpečné podzimní dny,
Vaše vystreslá, ale už šťastná Kalluš
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 377
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 250
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 434
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 198
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 140
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 17853
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2395
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2590
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2313
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1539
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Děkuji za upozornění ohledně skleněné konvice, na tuhle možnost člověk zapomíná 
opravdu.
Pocity jsou nepopsatelné, vařím na zadních plotnách, čaj už jsem sice přetala zalívat ve dřezu, ale vždycky u toho stojím a čekám, jestli nic, mám strach. Včera na návštěvě si postavila hostitelka horkou kávu na konferenční stolek, málem mě omylo, i když „jste u toho“, mám prostě strach 