Instantní porod
- Porod
- Kalla1412
- 29.04.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když jsem podruhé otěhotněla, těšila jsem se, jak bude druhý porod větší pohoda, jak to zmáknu levou zadní. Vždyť už to znám a od prvního uběhnou sotva dva roky. Čím víc se blížil, tím víc jsem se ho bála. A popravdě, asi jsem věděla proč.
Je Velký pátek 18. dubna, den po prvním termínu porodu. Jsem oteklá, unavená, mám křeče v tříslech a „na krku“ 2leté batole, které leze do období vzdoru. Jeho nejlepší zábavou je mi utíkat, jelikož ví, že ho nedoženu.
Jsme už týden u našich, kteří bydlí blízko porodnice, jelikož my žijeme mimo město, hodinu a půl do porodnice, a pokud bych začala rodit kdykoliv jindy než o víkendu, mohli bysme mít nepříjemně naspěch. Nechceme nechat nic náhodě (a dobře děláme, aniž o tom víme).
Mám poslíčky, je devět ráno. Brblám, že z toho zase nic nebude a že mě to nebaví. Maminka odchází do práce, ale drží pohotovost pro případ, že by se poslíčci proměnili v porod. Já jsem v klidu, takové štěstí mít nebudu, budu rodit na prvního máje, napadají mě černé myšlenky.
Jdeme se synem nakoupit, dáme si oběd, tříhodinovou procházku po spaní. Je krásně, synek je hodný, užívám si ho. Když se spolu houpáme na pavoučí síti v parku a koukáme spolu do stromů, je mi moc hezky. A na rození najednou nespěchám. Poslíčci jsou navíc ti tam, včerejší Hamilton zdá se nezabral, napadá mě.
Je osm večer. Mám po sprše a v pyžamu se těším na večeři. Začíná První republika a v kuchyni, kde na ni mamka kouká, se nesmí ani dutnout. Já o tři čtvrtě na devět dutnu, protože dostanu posla, jakého jsem ještě neměla. Maminka loupne očkem na mě, pak na hodiny a potutleně se usměje. Tlumím její vášně, že to nemusí nic být.
Opět dutnu za 12 minut, jenže potřetí dutnu až za 15, takže tichá radost přechází i mě, z toho velký finiš opět nekouká. Dutám počtvrté za 6 minut a na naléhání maminky volám manželovi, jestli se nechce cvičně projet, že možná fakt rodím. A kdyby ne, aspoň tu přespí a budeme spolu.
Jdu do sprchy, kam nakukuje mamka, jestli jsem měla kontrakci. Nechápu, jak to ví, přemýšlím o jejích věštěckých schopnostech. Není to Sybila, jen si to spočítala. 
Jsou tu a jsou pravidelné. Najednou se bojím. Najednou nechci rodit, chci jít spát a přitulit si chlapečka. Jdu se na něj se stahy po 6 minutách a stále ještě v pyžamu podívat. Slzím nad postýlkou, jak je krásný a velký a je mi smutno, chci ho mít sebou a nechci rodit!
Zmateně se balím, oblékám, maluju (ježiš, já jsem TAK marnivá, směju se v duchu sama sobě, když se s řasenkou u oka kroutím v kontrakci). Sedám zpět do kuchyně a čekám na manžela, který nejede a nejede. Stahy po 4 minutách nás lehce popoženou, můj tatínek se obléká a se vzrušeným úsměvem stepuje u dveří s taškou v ruce. Jdeme ze schodů. Funím a tuším, že tohle přeci jen porod bude. Do porodnice chci jít pěšky, ale už před domem je mi jasné, že bych tam taky nemusela dojít - nechám se nehrdinně těch 300 metrů odvézt autem.
Je 22:40, sestřička se ve dveřích ptá, s čím přicházíme. S velikonoční nadílkou, chce se mi vtipkovat, ale polknu to, ohlásím kontrakce a jdu se nechat vyšetřit. Paní doktorka mi radostně oznamuje, že opravdu rodím, 3 centimetry.
Je mi dobře, žertujeme, sepisujeme papíry. Na chodbě slyším manžela a uklidní mě to - stihnul to. Ještě že nebylo odpoledne, ještě by tu nebyl.
Vcházím na chodbu v košili a s manželem jdeme na pokoj, lehám si k monitoru, povídáme si. Zjišťuju, jestli řádně nakrmil kočku a zhasnul. Mé starosti by prý chtěl mít. PA jde udělat mě čaj a manželovi kafíčko, že za dvacet minutek přijde monitor odpojit.
Ležím na monitoru a přechází mě legrace. Kontrakce jsou nějak moc silné na to, že bych měla mít ještě tři až pět hodin času do porodu. Manžel se povaluje na křesle, ale když zakňourám, že to bolí víc jak u syna a že se bojím, asi znervózní taky. Kouká na monitor, na mě a nechápe, co mě na kontrakcích hodnoty 60 tak bolí. Já to taky nechápu. PA se vrací, kontroluje nález a nabízí píchnutí vody, která zavazí hlavičce. Přijímám, jestli je to dobré pro miminko, beru vše.
Voda trochu odteče a já se dostávám do jedné velké kontrakce. Nepanikařím, snažím se udržet chladnou hlavu, dýchat, kontrakce si k sobě pouštět a nebránit se jim, ale jde to strašně rychle. Nemám to k čemu přirovnat, u syna mě vlastně takhle nebolely ani na konci, uvědomuju si.
PA zase odchází..ona tam ten čaj snad sklízí a suší, napadá mě, mám strašnou žízeň a s hrůzou si uvědomuju, že ač je nález na 6 cm, musím tlačit. Poněkud hystericky žádám manžela, aby PA přivedl, protože musím tlačit a jeho „ještě to vydrž“ mi leze jen na nervy (chudák manžel).
Veselá a očividně nespěchající asistentka přichází, kouká do mě, pak na mě a nevěřícně nám oznamuje, že jsem otevřená a rodíme. Žádné „přitlačte si“, rovnou mohu tlačit. Jako v mlze dostávám kyslík a vnímám, že PA volá doktroku kvůli ozvům. Dívám se na monitor a místo akce miminka vidím otazník. Snažím se dýchat, jak nejpomaleji to jen jde, ale popravdě, moc to nejde.
Prý „držte si kolena nahoře“, marně přemýšlím, kterou rukou si pak udržím kyslík. Nakonec nohy nedržím. Nějak nemohu. Bolesti jsou opravdu nesmírně silné, agonické, takže jen dýchám a tlačím a z boku na záda mě přetáčí manžel a PA.
Dcerce se u mě už nedaří, doktorka mi říká, že musím opravdu zabrat, že už musí dcera ven. Ano, já si tady celou dobu jen tak ofukuju, napadá mě, ale vážnost situace nepodceňuju. Tlačím jako o život, mám síly na rozdávání a odtlačila bych lokomotivu, tolik mám najednou elánu, když jde o zdraví malinké. V duchu ji ale prosím, aby už vyšla ven, že už je to třeba.
Je to hodná holka, protože poslechne. Cítím štípání - škubnu se ve staré jizvě. Ještě přitlačím a pocitťuju známou úlevu a teplo. Na břicho mi přistane malá a fialová panenka. Zběsile funím a chválím ji, jak je šikovná. Jsem opět trochu hysterická, už si to mohu dovolit. Pláču a ptám se, jestli je v pořádku, protože ji trochu odsávají. Všichni se smějou, jestli neslyším ten pláč. Aha…slyším!
Koukám na hodiny, ani jsem si nesundala brýle. Ježiš! Je teprve 23:40, dvacet minut do půlnoci. Ptám se, jestli je opravdu tak málo hodin, nevím, jestli nemám halucinaci. Manžel se směje, že vidím dobře. Dcerka dostává jméno Jasmína, mám ji na prsou a i při nepříjemném šití, u kterého se kroutím víc než u porodu, si ji užívám u sebe.
Jsem strašně zaskočená. Tělo ani mozek se na porod nestihlo vůbec připravit, ještě pořád tomu nevěřím, že tohle bylo všechno. I když to bylo tak výživné, že rodit takhle půl dne, skočím asi do zdi.
Už tedy vím, co je to překotný porod. Od první pravidelné kontrakce do porodu neuběhly ani 3 hodiny, možná dokonce jen dvě, protože pravidelné kontrakce jsem měla až dost pozdě. Vím, že štěstí přeje připraveným a taky vím, že kdybychom zůstali doma s tím, že to stihneme, nestlihli bychom to. Zažila jsem ho a i když je to rychlé, úplně dle mého gusta to také nebylo. Nic se nemá přehánět a ani dvoudenní porody, ale ani ty překotné nejsou nic moc.
Teď ale uplynul již týden a zážitek se vyhladil a zůstává to hezké a děs z překotnosti, kterou se holčička drala na svět, je téměř zapomenut.
Děkuji za přečtení a přeju všem nastávajícím maminkám rychlý porod. Ale pozor na to, co si přejete. Vaše Kalla
Přečtěte si také
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 177
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 136
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 265
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 83
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 111
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1448
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 3335
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 1078
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 2800
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1299
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Jo a gratuluju k holčičce 
s prubehem porodu se vyrovnavam jeste ted a to jsou male 4,5m 
a jsem teda spokojená. Téměř mě to nebolelo, do porodnice jsem přijela otevřená na 8cm. Takže za mě překotný porod ANO 
, mně se to moc líbilo a neměnila bych, takže ne každý překotný porod je nicmoc.
. Nicméně jsem naprostý laik a nerozumím tomu. Nevím, co by se mohlo stát, kdybychom to nepíchly. Možná by jí bylo líp, a nebo taky mnohem hůř. Věřila jsem PA že ví co dělá 
Asi 2 hodiny jsem měla kontrakce po minutě žádný odpočinek. Hrůůza..
právě jsem dopsala deníček o tom, jak se mi 18.4.2014 ve 13:44 hod. narodil syn David 