Indukovaný porod v Motole. Příště rychleji, prosím

Naší dcerce se na svět nechtělo, a to navzdory maliníku, sexu i jiným zaručeným fíglům. Však jsem na ně také nespoléhala, ale říkala jsem si, že za zkoušku nic nedám. Narodila se nakonec 42+0, ale kromě více se olupující kůže na ručičkách to nemělo žádné následky. Těžko posoudit, kolik dní u mne byla skutečně „navíc“. Nicméně indukci bych se bývala ráda vyhnula, i proto, že v Motole probíhá tak, že rodičku přijmou již den dopředu na oddělení rizikového těhotenství. Teprve druhý den ráno projde zatěžkávacím oxytocinovým testem (testuje se, zda mimi i rodička reagují dobře) a teprve následně se porod začne vyvolávat. To je velký rozdíl například oproti Apolináři, kde zpravidla objednají na ráno na určitou hodinu na indukci. No co dělat, nechali mne přenášet dlouho (kontrolovali mimi a indukci nehrotili, chválím), takže jsem se připravila na nástup. Ostatně „tam dole“ to vypadalo poslední týdny úplně stejně, zamčeno na sto západů. Večer před nástupem jsem měla smutnou náladu, vůbec se mi do nemocnice nechtělo, nechtěla jsem tam být den zbytečně sama. Těšila jsem se, že poslední den před narozením dcerky budeme s manželem spolu.

Na rizikovém jsem se zabydlela se smíšenými pocity. Na pokoji jsem byla s Íránkou, která se nedorozuměla ani česky, ani anglicky. Celý den se nic nedělo až na vizitu, kdy se mne doktorka ptala, jak se cítím. Já zrovna měla nejspíše poslíčky, tak jsem moc doufala, že to ještě přes noc začne samo. Nezačalo. Ráno na monitor a posléze měl přijít oxytocinový test. Nicméně na grafu skákaly po pěti minutách ukázkové kontrakce samy od sebe (které jsem necítila, stejně jako mnohokrát předtím na kontrolách), a tak usoudili, že test je zbytečný - mimi na kontrakce reaguje dobře, můžu tedy dojít na vyšetření a indukci. Na křesle, i když jsem moc doufala v posun, opět zamčeno na sto západů. Dostala jsem do čípku gel, nic jiného by tam asi nedostali, odešla na pokoj a za půl hodinky to začalo (kolem desáté). Kontrakce, které bolely, ale daly se prodýchat, ale i tak jsem se na pokoji musela docela snažit, abych moc nevyváděla a neděsila sousedku (ta naštěstí jen dobírala nějaká ATB kvůli svému zánětu ledvin v 7. měsíci těhotenství a další den měla být propuštěna). Pak nás svolávali na oběd a na můj dotaz typu „Mám ještě jíst, vždyť budu rodit?“ jsem dostala mírně ironicky odpovězeno, že přeci stolice z toho bude až tak za 18 hod, tak ať se najím (pravdu měla, co mne to jen s tím vylučováním napadlo, i když jsem si ještě říkala, co kdyby císař…prostě zbytečně uvědomělá rodička). No, moc jsem toho sníst nezvládla.

V jednu jsem šla na kontrolu, jak porod postupuje. Vyšetření nepříjemné, klasika, stejný doktor jako ráno indukoval. Verdikt zněl „sotva pro prst“ (grr) a najednou…nějak doktorovi nechci věřit, že mi ta voda praskla sama od sebe. Nicméně konstatoval, že je čirá (skvěle) a nebral si, myslím, žádný nástroj, tak asi stačilo málo. Měla jsem i radost, že to tedy pořádně začne a brzy bude hotovo. Chacha. Posadili mne po chvíli na monitor a tam kontrakce jak Everesty, bolely, ale dalo se to pořád dobře snést. Sestra ukazovala lékaři a chválila, jak se to hezky rozjelo. Potěšená jsem informovala manžela, že by se asi měl přijet a ten zanedlouho přichvátal z práce. V tu chvíli za mnou přišla sestra, že se ještě s jednou maminkou postěhujeme na porodní (trochu v jiné části nemocnice). Super, jde se rodit!

Jaké překvapení, že mne nechali na porodním čekat na chodbě, kde jsem se již pěkně kroutila, než přijali první maminu. Měla jsem docela dost, bez židle (nakonec mi ji nabízela uklízečka, co šla kolem) jsem si sedla na zem opřená o zeď před zavřené dveře, kam jsem pak měla vstoupit. Padl na mne splín. Manžel zatím obíhal jinou cestou, sestra nás protáhla zkratkou přes oddělení. Ještě větší zklamání, že vstupní vyšetření neukázalo žádný posun (bylo asi půl čtvrté odpoledne) a že mne tedy ubytují na hekárně. Místnost pro čtyři rodičky (všechna lůžka obsazena) a s jedinou sprchou. Navíc tam manžel pochopitelně nesměl a totéž na přípravnu, kde jsem se mohla také sprchovat. Seděli jsme tedy alespoň chvílemi spolu na mini lavičce u vstupních dveří do oddělení a nebylo mi hej. Tam jsem nedokázala moc kontrakce zvládat, tak jsem manžela musela poslat domů a odejít na postel a pokoušet se o hopsání na míči. Průběžně chodily milé sestřičky monitorovat miminka a kontrakce a já se snad jediná na pokoji kroutila. Ke všemu jsem se po jednom měření kontrakcí dozvěděla, že tyto kontrakce neotevírají. Pošilhávala jsem po grafu a asi pravda, byly nižší intenzity a jaksi rozbředlé. Ale cítit tedy byly!

Přešlo odpoledne i večer a byla noc. Intenzivnější kontrakce mne nenechávaly odpočinout a nejhorší bylo snažit se ostatní nerušit. Na přípravně navíc tekla studená voda ve sprše, takže nezbývalo než využívat sprchu na hekárně. Tak moc se mi nechtělo ostatní budit sprchou a ve sprše jsem zas měla výčitky, že někomu dalšímu sprchu blokuji. No byla jsem řádně zdeptaná! Ale přes veškerý odpor jsem postupně do sprchy šla třikrát. V průběhu noci jsme dostala injekci, abych se vyspala, po které mi bylo intenzivně na zvracení, a průběžně po x-hodinách dostávala infúze s penicilinem na mého drahého streptokoka. Chjo.

Později v noci jsem to už nevydržela a šla na sesternu, že už to vážně nezvládnu, že bych ráda, kdyby se mnou něco udělali. Sama jsem nevěděla, co si představuji, ale milá sestřička mne neprodleně odvedla na vyšetřovnu. Empatické lékařce jsem dokonce zvládla vnutit Dianatal gel. Doufala jsem, že mi třeba alespoň trošku může pomoci, ale asi je to spíš placebo. Sama lékařka mi pak na porodním sále vysvětlovala, že také používají lubrikační gely a že si myslí, že je to asi to samé. Ale co by člověk pro potenciálně snazší porod neudělal, že?

Nebudu napínat, otevřená na necelé dva prsty. Lekla jsem se, že mne pošle zpět na hekárnu, ale asi to na mne viděla a komentovala, že mne nebude trápit a pošle mne na přípravu, že to to také urychlí a pak něco vymyslíme. Jak já byla štastná! Dostala jsem jako bonus injekci na změkčení čípku a šup na klystýr a do studené (spíše oražené) sprchy. Na můj dotaz, jak to, sestra komentovala, že to tady tak v noci vždycky je, ale že už to snad předělají. Tomu se mi ani nechtělo věřit, na přípravně v noci neteče teplá voda ve sprše? Dámy, klystýru se netřeba bát, tenoulinká trubička, kterou se voda zavádí, nebyla téměř cítit, teplá voda též téměř ne a vyprázdnění na toaletě je prostě větší velká, žádné drama. Po nějaké chvíli, přišla jiná paní doktorka, že mne vyšetří. Vyšetření bylo extrémně bolestivé, že jsem si zpětně domyslela, že mi nejspíše provedla Hamiltona. Auu. Nicméně mne pak delegovala na porodní sál a že mohu povolat manžela (byť jsem stále byla asi na dva prsty).

Tak ráda jsem ho viděla a na sále bylo moc fajn. Milé porodní asistentky, skvělá lékařka, co můj porod vedla - a hlavně jsem věděla, že už to snad půjde. Lékařka navrhla pro zrychlení otevírání se epidural (nenápadně jsem o něj prosila již dříve, ale nijak to nekomentovala, tak jsem usoudila, že je ještě brzy), tak jsem se zaradovala, ale zároveň jsem měla obavy z jeho zavedení. Nicméně andělská, vše vysvětlující a projevem velmi uklidňující paní anestezioložka zvládla aplikaci bezbolestně a napoprvé a já čekala, kdy se dostaví úleva. Ehm, nedostavila a jestli, tak jen opravdu mírná. Prý to tak někdo má. Kontrakce mi sílily a já dokonce vyzvídala, zda by nebylo možné přidat trochu ten epidural, ale prý jsem měla dost. Co naplat.

Každopádně někdy po páté hodině ranní, chvilinku po podání epiduralu jsem rázem byla na čtyři prsty a to pro mne byla ohromná psychická podpora, že jsem viděla, jak to krásně zabralo. I lékařka si pochvalovala, jak to postupuje. Hloupé bylo, že jsem měla na sobě téměř kontinuálně sondy a musela tak ležet dlouhé chvíle na zádech. Pak mne asistentka různě na boku polohovala nohu nahoru, asi aby dcerka sestoupila a připomínala, jak dýchat, protože to mi tedy nešlo. Vše se strašně vleklo, mne ubývalo sil, kapal do mne střídavě oxytocin (po kterém kontrakce bolely jak čert) a asi antibiotika a vzpomínám si, byť nerada, že ze mne směrem k manželovi padaly i hlášky typu, že to snad nezvládnu, že už nemám sílu atd.
Ale to už tak asi člověk někdy má. Manžel statečně držel sondy monitoru a snažil se mne rozptylovat a hlavně se mnou dýchal, což bylo super. Nikdy bych nevěřila, že to pomáhá, byť to tady dámy píší.

K desáté dopolední jsem už byla na osm a pak i devět a cítila jsem tlak, ale ještě jsem musela prodýchávat. Uff, to se líp řekne, než udělá. S proviněním v duši jsem si párkrát přitlačila a doufala, že mi neoteče lem, jak nám vysvětlovala na bleskovém kurzu asi měsíc před porodem jiná porodní asistentka. A pak se šlo na věc, ještě jsem se znovu připomněla s Dianatalem a lékařka povolala studenty - a vůbec se tam sešlo spoustu lidí. Byla jsem poslední, co rodila z předchozího dne. V tu chvíli, kdy jsem mohla tlačit, ze mne všechno spadlo, již to tolik nebolelo, dokonce jsem si dokázala mezi tlačeními dělat i legraci. Myslela jsem, že to bude na hrázi a vůbec tam dole ohromná bolest, ale nebylo to vůbec tak hrozné. Kontrakce potvory ke konci skoro zmizely, ale podařilo se a za přihlížení milého a usměvavého davu se asi po dvaceti minutách dcerka narodila. Dokonce jsem si v průběhu mohla sáhnout, že už je vidět hlavička, a zděsila se, že je ještě pěkně hluboko. 

Když jsem to chtěla opakovat po chvíli, už mne lékařka mile vyhubovala, že už si to tam vydesinfikovala, ať jí tam nesahám. A proč vlastně? Za chvíli mi to došlo, ale nástřih jsem vůbec necítila. Malá byla venku a byla úžasná. Za chvíli mi jí dali na první přisání, které se za pomoci také velmi milé dětské sestry podařilo. Porození placenty již bolestivé vůbec nebylo. Šití trochu, ale žádné drama. Sice jsem požádala, zda mi to může ještě trochu opíchat (jak nám též radila navrhnout při bolesti na kurzu), neměla jsem o další a zbytečnou bolest zájem, ale prý už to bude. Nástřih to byl prý standardní, ale podle toho, jak dlouho a kolik stehů ze mě v průběhu a po šestinedělí odpadávalo nevím, nevím. Dcerka se narodila 3730 g a 52 cm s Apgar skóre 9-10-10 a modrými konci končetin. To se však brzy ztratilo a odpočívala s námi na sále dvě hodiny v inkubátoru a my se kochali a hladili ručičky a fotili.

Říkala jsem si, že příště musím lépe dýchat, aby nám chuděrka tak nezmodrala a zpětně mne mrzelo, že mi voda odtekla tak brzy, byla bez ní docela dlouho. Narodila se s natřikrát omotaným pupečníkem kolem krku a opravdu jsem byla ráda, že celou dobu porodu dcerku úzkostlivě monitorovali a mohli mne tak upozornit, ať dýchám lépe apod.

Porod mi přišel dlouhý a vyčerpávající, ale na některé okamžiky ráda vzpomínám a byly i vtipné chvíle. Živě si vybavuji okamžik z přípravny, kde ve vedlejší sprše byla jiná rodička a občas si mírně zakřičela a zaúpěla. Já zrovna měla lepší chvilku a když jsme se potkaly před sprchami, popřála jsem jí, ať to dobře jde (šla na vyšetření) a ona (asi zkušená rodička) se na mne otočila a místo unaveného a bolestí zkřiveného obličeje, který jsem očekávala, se na mne smála a zahlásila „Teď už to bude fofr, malý bude venku raz, dva. “ To mne v tu chvíli docela vzpružilo. Také jsem si uvědomila, že vše je relativní a záleží na přístupu. Mně přišel porod dlouhý, ale ráno na vyvolávání se mnou byla paní, které tabletu zaváděli již pátý den a hrozili, že pokud se ani dnes nepovede, půjde na CS. Co prožívala, si nedovedu představit. Několik dní v kontrakcích za sebou? Nakonec se jí holčička narodila také „přirozeně“ několik hodin přede mnou.

Na (doufám) prosincový porod se těším a věřím, že zkušenosti i první porod sám mne na něj dobře připravily a bude to, když ne hračka, tak skoro hračka. Aneb optimismem proti strachu! Navíc je teď porodní v Motole po rekonstrukci, tak je na co se těšit. S láskou vzpomínám na pohodové oddělení šestinedělí a personál na porodním sále byl prostě skvělý, takže už nad nedalekým Kladnem či Hořovicemi tolik nepřemýšlím. Navíc technické (medicínské) zázemí Motola je nepřekonatelné a chci mít jistotu, že kdyby se něco zvrtlo, mohou konat téměř zázraky.