"Porod je teprve na počátku..."
- Porod
- KrisKa
- 28.01.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Bylo 26. 12., asi půl sedmé večer a zrovna jsme se loučili s mým otcem, kterého jsme s manželem po návštěvě u nás vyložili na metru s tím, že rovnou odvezeme dcerku k jeho rodičům a pak uvidíme, co se bude dít. Vypadalo to dle stále se zkracujících intervalů kontrakcí, že nejpozději v noci pojedeme do porodnice, tak proč budit rodinu. Kolem sedmé vykládáme dcerku a tchán vtipkuje.
Chválí nové kalhoty od Ježíška, já též, až do chvíle, kdy přijde jedna z kontrakcí. To se decentně vzdálím a prodýchám. Jsou potvory pěkně pravidelné a po méně než pěti minutách, ale o tom se nešířím. Tchýně (tři děti, jedno rodila se zlomenou kostrčí) na mne po kontrakci soucitně koukne a říká, ať raději do té porodnice už jedeme. Ujišťuji ji, že nebudeme dlouho otálet a vyrážíme. Manžel se ptá, kam tedy, rád by také již do porodnice, ale po předchozí zkušenosti jsem přesvědčena, že to bude ještě na dlouho a velím k návratu domů.
Doma se nakládám do horké vany a manžel, který mne do té doby při kontrakcích masíroval bedra, což moc pomáhalo, se hostí dvou úkolů. Stopuje na mobilu kontrakce a pouští jeden díl Big Bangu za druhým. Je to pohoda, docela se bavím. Holt při kontrakcích se mnou není řeč, ale mezi dojde i na záchvaty smíchu při kterých manžel zpozoroval, že můj pupík groteskně vylézá a zalézá a v rámci důkladné dokumentace si to prostě musí natočit.
Nicméně kontrakce jsou záhy po třech a půl minutách, bolí dost, ale nic dramatického. Necelou hodinu ještě přemlouvám manžela, ať neplaší, že už za chvíli pojedeme. Vylézám z vany a ve snaze odjezd ještě co nejvíce protáhnout, objednávám kamarádce opožděný vánoční dárek. Manželovi se to nelíbí. Já jsem děsně spokojená a šťastná, že já nepanikařím a dokonce se těším, že už to bude brzy za námi a Kubíček s námi.
Do Motola přijíždíme něco před desátou, čekáme a než nás přijmou je desátá a já pociťuji, že několikahodinové pravidelné kontrakce poněkud ustupuji…a to jen přes ulici z auta do výtahu v porodnici mne to chytlo dvakrát. Podezříváme mimise, že má syndrom bílého pláště. Na monitoru při přijetí mám kontrakce skoro po deseti minutách! Sice je znatelně musím prodýchávat, ale sestřička už teď hlásí, že na porod to nevypadá.
Sklesle komentuji, že jestli jsem přijela moc brzy ráda pojedu domů, že to máme kousek a snažím se to nějak okecat. Jako druhorodička se cítím docela hloupě. Na monitoru jsem snad 45 min a pak teprve vyšetření. Hurá, jsem na 4 cm. Takže lékařka, mladá a strašně příjemná, co mi ráno dělala při kontrole Hamiltona, oznamuje, že se mne tam již nechají. Navrhuje mne umístit na hekárnu (čekatelský pokoj), na což se mi málem oči zalévají slzami. Snažím se zdvořile odmítnout, že přijedeme později. Lékařka nejspíše pochopila, jak moc se bojím hekárny a potom, co vidí, jak se musím prodýchávat (už zas velmi pravidelně), mne odesílá na porodní pokoj. Jsem tak šťastná!
Je asi jedenáct. Přichází PA, která se o mne zbytek porodu bude starat a dostávám penicilin na streptokoka a následuje klistýr. Ufff, po klistýru to nabírá na síle. Pouští ke mne manžela a jsem moc ráda, že jsme zase spolu, je půlnoc a už to není žádná sranda. Hraje hudba a já začínám pociťovat, že to bude síla. Odcházím do sprchy a manžel má za úkol, kdyby přišla PA, poprosit o epidurál.
Dostává odpověď, že je moc brzy, že by to porod mohlo zastavit. No to se mi nezdá. Opět přichází PA, a že mi píchne vodu. Je tak půl jedné. Nejsem tedy na sále nijak dlouho a porod postupuje. Na moji prosbu, zda by ji mohla píchnout, pokud neodteče, až později dostávám odpověď, že jestli to tak opravdu chci, budu se muset přesunout na hekárnu (evidentně si pamatuje scénu z příjmu a ví, čím mne postrašit 
Sklopím uši a poslušně si nechám vodu píchnout. Opravdu to nebolí, ale to, co následovalo nebudu zbytečně rozepisovat. Kontrakce nabraly několikanásobně na intenzitě a frekvenci.
Nedalo se to moc zvládat, kroutila jsem se jak žížala a opět prosila o epidurál. Odpověď, že jsme v počátku porodu, že to nejde, mne dostala psychicky na dno. Představa, že tohle budu muset zvládat, byť ještě hodinu, mne strašně děsila. Na monitoru jsem nemohla vydržet a utekla do sprchy s výmluvou, že se jinak počůrám (naštěstí má vše člověk v Motole na svém porodním pokoji). Tam mne kontrakce dostávaly do kolen a za chvíli jsem měla pocit, že se mi chce tlačit. Co to? Vždyť říkala, že porod je v počátku. Zvoníme na PA. Manžel chudák neví, jak by mi pomohl. Hle, jsem na sedm, ale co to tam uvnitř dělala, bolelo skoro víc než kontrakce.
Můžu ještě na chvíli do sprchy, ale jakmile pocítím tlak, mám ji volat. Volám ji téměř okamžitě. Jsem trochu mimo, a tak mi vůbec nedochází, že už je to asi tady. Ležím, kroutím se a vyšetřují mne, auuuuu. Nemám tlačit, že mi to tam oteče…no, to je přesně to, co už opravdu moc nejde. Takže nejspíše uvnitř trochu upravují cestu mimču…auuuuuuuu. A už je tam nachystaná lékařka a mohu tlačit. Skvěle! To snad umím. Jsem jak freediver, tlačím, tlačím, tlačím až nevěřím, kde se ve mne ten dech bere. Moc hezky mne povzbuzují, jsem za to moc ráda. I manžel je úžasná podpora. Vzhledem k mým masivním varixům v oněch místech slyším komentář, že nástřih opravdu jen v krajním případě. Tlačím, tlačím…glosuji již polořevem, že se určitě roztrhnu, že to cítím (jinak se hlasových výjevů musím zdržet, protože by mi braly dech a já to tak moc už chci mít za sebou…pamatuji si totiž ten božský pocit, když mimčo vyklouzne a veškerá bolest je pryč). Doktorka mne přesvědčuje, že ne a dělá pro to, co může. Evidentně jsou na to specifické, nepříjemné chmaty, ale v tu chvíli jsem ji moc vděčná a je mi to úplně jedno, kde všude má své prsty.
Nakonec hlásí venku hlavičku a já jsem překvapená, že nevyklouzlo celé mimi jako dcerka po vyšlé hlavičce, ještě musím vytlačit ramínka a pak už…úžasné, za to to stálo. Kubíček je venku a vypadá velice. Ale po zvážení má „jen“ 3760 g a 52 cm. I lékařka se diví, že jen tolik, že vypadal větší. Mně to úplně stačí. Je nádherně ošklivý a hned nabírá tu správnou barvu. Má právě o 30g víc, než když se narodila dcerka a manžel hned poznamenává, že ví, kde jsou ty gramy navíc.
Mám ze syna ohromnou radost a nemůžu se ho nabažit. Hned na sále krásně saje. Vím, že budeme dobří parťáci. Je půl druhé v noci a z nás se stali rodiče dcery a syna. Od příjetí na porodní pokoj trval porod pouhé dvě a půl hodiny.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1644
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20640
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2610
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2596
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
z toho jde uplne videt, jak se dnes ty porody uspechavaji… 
jednoho doma mam 
Gratulace k malemu 
tak at je princezna mensi 
