Jak peklo vydalo Anděla
- Porod
- Kenneth
- 27.12.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Běžte pro tatínka, rodíme!!! Tom doběhl a MUDra řekla to nejkrásnější, co jsem chtěla slyšet. Jdeme na to! :potlesk:
V pátek 6.12. jsme měli monitor, kde doktorka pravila, že kontrakce jsou na 60 a že se tedy nejspíš uvidíme v pátek 13.12., což bylo za týden. Pak jsme hned lítali celý den po obchodech a domů jsme dovalili v 19 hodin. Padla na mě únava, tak jsem to zalomila u televize a ve 20.45 jsem se probudila jakoby nic. Docela spokojená, jak se mi hezky spinká, že se jdu vyčůrat a budu pokračovat ve spánku. Jenže jsem došla na wc, dosedla a chytla mě první brutál kontrakce, kterou jsem celou dobu jejího trvání, nemohouc se z prkýnka zvednout mlátila, doslova spánkem o dlaždičky. 
Když to skončilo, neměla jsem nejmenších pochyb, že tohle je ono!! 
Naprosto vyčerpaná jsem si opět lehla s vědomím, že tímhle to nekončí. V půl 10, po 45minutách, přišla další, u který jsem vylítla z gauče, že to rozchodím, jak jsem to vždycky sledovala na YouTube. Místo kroku jsem upadla na kolena a jak pes na čtyřech jsem si už říkala, že to bude masakr. Co jsem si taky sakra myslela, další přišla za 30 min, 22.30 další, 22.45, 23.00, 23.15. To už jsem lezla do sprchy a po ní šla vzbudit drahouše. Dolezla jsem přes půdu do ložnice a modlila jsem se, ať mě nechytne kontrakce cestou. Na půdě je minimum světla a dost klumpů, o který se přizabít.
Rozsvítila jsem v ložnici, hledajíc něco na sebe říkám „Zlato, jedeme…“ Drahouš ze spaní: „Kam jako??“ „Na diskotéku, vole!“ 
Vyskočil, stihnul mě za něco vynadat, už nevim zač. 
Ale viděl, že už jsem duchem trošku mimo svět, tak sebral síly a začal se chovat profesionálně. V porodce už nás čekali. Dala jsem echo mojí mamině, která vyšilovala, ať jedem hned už asi v 10, protože tady bylo nasněžíno a bála se, abysme v klidu dojeli.
Takže nás uvítali, že už nás čekají. 
Pak si ze mě sestra dělala srandu, že jsme vyjeli 6.12. a dorazili 7.12. 
, páč jsme přijeli kolem půlnoci. Monitor už byl otravný a otázky sestry byly nežádoucí, kor při kontrakcích. Příprava byla taky vtipná - paní mi vsunula hadičku do zadku a nezapomněla poznamenat, že za mnou stojí, načež jsem ji v zápětí upozornila, ať uhne. Prý to musím udržet. Ha, říkám, já se pos.ru. 
„Ne, vydržte.“ „No ne no,“ říkám jí a převracím se na lůžku, abych doběhla na WC. Ukazovala mi kam.. No a? Já si vlezla na personál. 
Bylo mi buřt, co ta bába kecá, já se potřebovala ihned vyprázdnit.
Sprcha a valím si to do pokoje, kde byly dvě postele - v jedný byla čekající mamina, která vypadala, že jí nic neni. No nebylo, o kontrakcích nevěděla a za 40 minutách strávených na sále byl její chlapeček venku. Šťastná to žena.
Přišla PA, babice na entou a drsně hlubokým a neskutečně spomaleným hlasem mi říká: „Kam si mys lí te, že le z ete, si my s lí te, že jsem to tu stla la pro vás? Kdo vám ří ká, že si má te leh no ut?“ Mrcha jedna 
Ta druhá mi k tý posteli dala tašku, tak asi logicky mě to napadlo, ne?? vrrr 
Prej „Budete mít doprovod ne? Tak si buďte na sále.“ Tak tuhle porodní asistentku mi byl čert dlužnej. 
Bylo něco po 1 hodině a kontrakce byly po 3 minutých. Přišpendlily mě na monitor na bok. V tom přišel drahouš a já byla šťastná, že tam je. Popadla jsem ho za ruku a ihned ho přesvědčená ujišťovala, že už nikdy žádný dítě nechci!!!
Potila jsem se jak vrata od chlíva a byla přesvědčená, že tohle nemůžu v žádným případě přežít 
, to bylo po 2 hodině. Další hoďku byly kontrakce minuta trvání a minuta klid. Ve 3 hodiny už jsem vážně koukala po okně, že bych vyskočila. Okno ale nebylo, jen luksfery. Prekérka.
V půl čtvrtý už to byla jen jedna velká neustávající kontrakce, která jen chodila ve vlnách, ale nikdy nepřestala. To už jsem div ne s olízáním bot doktorce prosila, aby mi píchli epidural, že už opravdu nemůůůůůžu… 
Bába PA na mě prej „Noo, to by musel přijít anesteziolog.“ Kr**a… a co jako? Tak ať mastí, protože stropim cirkus, jestli mě ho odmítnou.
OK, asi za 10 nekonečných minut přišel milý stařík. Jeho hlas mě uklidňoval, jevilo se totiž, že takový bolesti k tomu patří, zatímco já měla pocit, že umírám za živa a vůbec nikoho to nezajímá. Čekala jsem teda mnohem víc, ale mně to evidentně zabíralo jako ibalgin, na což mě stařík upozorňoval.
No nepomohla jsem si na dlouho. Za půl hodiny mě prohrábla MUDra a pravila „Oxytocin.“ Věděla jsem, že je po pr***i. Epidural zastavil otevírání na 4 cm, což se MUDře nelíbilo, že takový silný kontrakce neustálý, už bych měla tlačit a já jen na 4 cm.
Hm, jestli jsem si myslela, že dosud bylo peklo, bohužel, satan si pro mě přišel až po oxytocinu. 
Ta mííírná úleva při epiduralu byla ta tam. Byly 4 hodiny, kontakce už jsem vnímala jen jako smečku koček, která se pere o mojí dělohu a hladově mi ji za živa rve na cucky. Kroutila jsem se jak paragraf, strašně se mi chtělo zvracet a nemohla jsem pochopit, jak dlouho mě nechají takhle mučit.
Díky Bohu aspoň oxytocin udělal práci a za dalších 10 minut jsem byla na 7 cm. Od půl 5 už skoro nevím, co se kolem mě dělo, jen jsem v pravidelným rytmu drtila ruku drahýmu, druhou jsem drtila lehátko a z posledních sil jsem prosila s brekem (slzy netekly, ani nevím proč), ať už je konec, že už opravdu nemůžu.
Bála jsem se, že to nedám, ani dýchat už jsem nemohla a trápilo mě, kdo vytlačí naše miminko, co s ní bude. Dali mi kyslík, nějakej oblbovák, nic nepomáhalo na bolest, ale být při smyslech, asi by měli rušnou noc.
Když bylo 6 hodin, byla jsem zoufalá, že můj musí do práce a odjede. Po čtvrt na sedm mi řekl, že jde zavolat do práce. Tak se mi ulevilo, že mě tam nenechá, že jde volat, že nepřijede. 
Pak do mě MUDra hrábla, mlela něco o obalech, šťourala a šťourala, nezapomněla přesně ve vrcholu kontrakce - prej musela. No já měla hodně práce, abych jí nenakopla. Za pár minut hrábla znova, prudce vyndala ruku, hbitým pohybem zvedla úchopy na nohy. Ty mi na ně hodila a nevím jak si mě posunula k sobě, rozsvítila a rozkázala sestře (vyměnila se směna, díkybohu) „Běžte pro tatínka, rodíme!!!“
Tom si venku telefonoval a já už skoro tlačila. Ono se to taky zvrtlo během pár minut. Dělal si srandu, že celou noc tam usíná a pak to nakonec pr***re. 
To tlačení mě nutilo už dloooouho předtím a pořád jen „netlačte“. Jenže mě to úplně dávilo, jak se mi chtělo, už to ani nešlo ovlivnit, zkroutila jsem se v páteři a tělo si tlačilo samo, bez mého vědomí. Tom doběhl a MUDra řekla to nejkrásnější, co jsem chtěla slyšet „Jdeme na to!“ 
Najednou jsem posbírala nevim z čeho síly a na pokyn MUDry, počkat na kontrakci, zhluboka nadechnout a tlačit až do konce. Vydechla jsem a ona mě popohnala, nerozdýchávat, nádech a tlačit. Ty vogo, nemám dýchat asi. Vidím vlásky. Super, něco to dělá. Na další kontrakci byla makačka, páč hlavička v tom nejširčím místě lezla a já měla pocit, že musím rupnout až na záda (to vaše epino se asi hodilo, měla jsem taky cvičit ).
V hlavě jsem měla takový tlak, že jsem byla přesvědčená, že objem mé hlavy je momentálně dvojnásobný. A kdybych otevřela oči, určitě mi vylítnou bulvy a rozprsknou se o zeď. Tu druhou kontrakci prý jestli ještě můžu, ať pořád tlačím. Čtyřikrát, pětkrát, puf - úúúleva, hlavička venku. No ale nenechaly mě odpočinout a hned ať ještě zatlačim. Třetí kontakce, 3 zatlačení a už jsem cítila, jak zatlačily tvrdý ramínka. A už ji tahali. Šup šup, divný pocit, jak ji vytáhli…
Dali mi ji na prsa, ale řeknu Vám, koukaly jsme na sebe jak ufouni. Já byla tak grogy, že jsem byla ráda, když ji neupustím. Až když s ní v náručí pochodoval kolem mě tatínek, prohlížela jsem si jí a stále mi nedocházelo, že peklo se uzavřelo a ten drobeček je naše láska. 
:srdce
Holky, je to opravdu zázrak. Obrečela jsem to, když jsem na ni koukala, jak je nádherná a že je vlastně moje. 
Přečtěte si také
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 1902
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 867
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 316
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 756
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 592
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 2901
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 2057
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 1343
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 2750
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 1849
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
na cestu do perin jsem se jeste pobavila 
zavidim tem kdo meli lehky porod 
…bylo to okolo 12. a za 3 a pul hodiny byla mala venku…prubeh sileny…vecr mi jeste dali neco na spani a ja byla cela oblba…no museli pozaviraqt okna, protoze jsem jim pry strasila ostatni zensky…nevedela jsem o sobe..postrehla jsem jen, ze mi pichali pry epidural…absolutne nijak to nepomohlo…bolest byla tak velka, ze me telo si reklo, ze to proste vzda a omdlevala jsem…4 asistentky mi skakaly po brise a pomahaly malou vytlacit ven…a jakmile byla venku, tak jsem si prisla jak hypochondr..BOLEST KAMZITE PRESTALA…a dokonce jsem odmitala, aby me vezli na sestinedeli na lehatku, ze nejsem prece zadny mrzak. 
za deset týdnů rodím a tohle je ten z deníčků, který nám bourá iluze 
