Jak Tadeášek na svět přišel

Když se podívám o 4,5 roku zpátky na den, kdy jsem porodila svého prvorozeného syna Adámka, vím, že jsem si tehdy říkala: podruhé už nikdy v životě! Jak vidíte, opak byl pravdou. Můj první porod byl hodně dlouhý a vyčerpávající. Pamatuji si to jako by to bylo dnes. 3. 4. 2007 ve 3 ráno mi praskla plodová voda, ve 3:30 jsem byla přijmutá na porodní sál, kde udělali veškerá potřebná vyšetření, monitor, na kolik jsem otevřená apod. Monitor byl bez známek nastupujícího porodu a já jen na špičku otevřená.

Nebudu rozepisovat celý porod, několikrát mne vyšetřilo několik doktorů, nezabíralo na mě nic, bolesti jsem měla jako ďas, tak jsem nakonec dostala epidural. Bylo pro mě úděsné, jak po mně přicházely rodičky a odrodily si mnohem dříve než já. Poté jsem se přesunula z hekárny na porodní sál, jelikož jsem měla epidural a pohupovala se na míči, sem tam jsem si vyskočila na porodní stůl a nechala se vyšetřit, jak to se mnou vypadá, trápila jsem se od těch 3 ráno až do 18:35, kdy světlo světa spatřil Adámek s váhou 3550 g a délkou 50 cm. Ještě dnes slyším doktora: „pokud v 6 nezačnete rodit, ukončíme to císařem“. Když už jsem ale došla tak daleko, tak jsem chtěla dojít do konce, což se mi povedlo.

A konečně k mému druhému porodu. Celé těhotenství probíhalo bezproblémově až na pár maličkostí, v 16. tt jsem měla špatné výsledky screeningu, tak jsem podstoupila odběr plodové vody, abych si byla 100% jitá, že je maličký v pořádku. Naštěstí vše v pořádku bylo a já si začala stříhat metr k porodu Celé těhu jsem si přenosila přes léto a popravdě musím říct, že ty hice, co byly poslední týdny v srpnu, byly k nevydžení. Vypadala jsem děsně, nejnže jsem byla jak nateklý pomeranč, ale také nevyspaná, bolavá a unavená.

Poslední týdny se nehýbaly, blížil se TP 5. 9. 2011 a maličkému se stále nechtělo a já jako bych byla uzamčená na 1000 západů. Každou kontrolu už jsem nesnášela, ozvy malého v pořádku, ale kontrakce na 0 a já pořád uzavřená. Nakonec to dopadlo tak, že mi doktorka vypsala, že 12. 9. 2011 mám jít na příjem do porodnice na vyvolání, a to jsem byla 41+0.

Nastal den D a já spolu s manžou vyrazila do porodnice, cestou jsme odvezli Adámka do školky a jelo se. Na příjmu jsem čekala od 8:30 snad do 10:00, kdy na mě přišla řada. Pan doktor byl příjemný, sestřička taky. První šok nastal, když mi řekl, že na vyvolání přijímají až 41+3, ale že mě pošle na UZ na váhový odhad a pokud bude mimčo mít pře 4 kg, tak si mě tady nechají, jinak že mne pustí domů.

Tak jsem se vypravila o patro výše a počkala si na UZ a vychutnávala jsem si ho jako poslední s radostí. Největší radost jsem měla, když byl odhad 4320g, to už jsem si byla jistá na 100 %, že domů nepůjdu, v tu chvíli mi bylo všechno jedno. Tak jsem šla se zprávou zase o patro níže, kde už mě vítala sestřička se slovy: „TAK JSTE NAŠE“, pak nastalo další vyšetření a konzultace, že mě budou muset změřit v pánvi, že je to macík apod., že vše probere s panem primářem, jak se mnou budou postupovat dál.

Pánev v pohodě, dítko takové váhy bych porodila hravě, ale pro jistotu mi museli odebrat krev, vyšetřit moč apod., kdyby náhodou došlo na císaře. Po vyšetření doktorem jsem začala slabě krvácet, odcházela mi po velkých kusech zátka a začaly bolesti. To bylo kolem 13 hodin, asi kolem 18 hodin za mnou přišel pan primář s tím, že se za ním mám dostavit na vyšetřovnu, že se mnou prokonzultuje porod a že se na mě chce podívat .

Tak jsem tedy vyrazila se strachem, co bude a nebude, bolesti se daly snést, byly spíše jako MS, nic víc, ale sedět se moc nedalo, spíše pololeh Pan primář byl úžasný, příjemný, prostě žádný blbec. Nejprve se mnou probal první porod (vše měl podložené, rodila jsem ve stejné porodce jako prvního syna), že jsem se trápila dlouho, porod nepostupoval, tak že se na mě musí kouknout, aby se něco nezanedbalo, jeliož odhad je o 1 kg víc než u prvního dítěte

Vyšetřil mě, podíval se na mě a říká: „NORMÁLNĚ MAMINKO RODIT NEBUDEME, JDEME ROVNOU NA CÍSAŘE, MIMINKO NESESTUPUJE, HLAVIČKA JE HODNĚ VYSOKO A ZAKLÍNILA SE A VY NEJSTE VŮBEC OTEVŘENÁ“. Vyrazil mi tím dech a dodal, že i tak by rozhodl pro císaře. Představte si, že i u prvního syna jsem měla stejný problém a že se diví, že mě nechali tak dlouho se trápit, nejenže jsem byla v ohrožení já, ale hlavně miminko. No síla, to vám tedy povím, ale hlavně, že vše dopadlo na jedničku. Plánovaného císaře jsem měla na 13. 9. 2011 kolem 10. hodiny.

Večer kolem 20. hodiny přišla sestřička, vzala mě na ošetřovnu, kde mě jen doholila mírně pod bříškem kvůli řezu, domlouvala se se mnou na ráno, že kolem 5. přijde a uděláme klystýr apod., abych byla připravená, pak abych si zabalila a byla připravená na sál. Ale osud tomu chtěl jinak.....

Bylo o všem rozhodnuto, ze mě spadly nervy, ještě ten večer jsem si pobalila svoje věci do tašky a šla si hodit sprchu a uložit se ke spánku. Malý se ve mě vrtněl jako ďábel a já ne a ne zabrat, pořád jsem lítala na WC na malou, no síla, šlo ze mě i tolik zátky. Bylo přesně 23:15, akorát jsem si zalezla do postele, RUP BUM, rupla mi voda a pode mnou potopa. Zvoním na sestřičku, stojím u postele a hlásám: „SESTŘI, RUPLA MI VODA“, ona na mě: „že bychom rodily normálně?“, a já na to: „nevím, uvidíme, co na to pan doktor“.

Nastal mazec a sestřička na mě: „jdeme na sál“, a kdo mě nepřivítal, samotný pan primář, se slovy: „MAMINKO, VŠAK JSME SE DOMLOUVALI AŽ NA ZÍTŘEJŠÍ DOPOLEDNE“ A já na něj: „když on si to malý asi rozhodl sám, no“ Opět vyšetření, žádný posun, já uzamčená a malý pořád vysoko.

Pak se to seběhlo strašně rychle, příprava na sál, strašně úžasná anestezioložka, která byla velkou oporou. Veškeré přípravy zabraly tak cca 15 minut, uspat jsem se nenechala, chtěla jsem Taďulku vidět. Pak jen přeze mě přehodili plachtu, abych neviděla na výkon, anestezioložka na mě příjemně mluvila a už jen slyším: „tak a už je venku“m a já na ni: „tak rychle?“ A pak „jak je nádherný“, ukázali mi ho a já bečela jako malé dítě, samo že štěstím 

Vím, že jsem se podivovala, že málo pláče, ale jak ho začali upravovat, tak vřískal krásně a pak mi ho anestezioložka držela a povídala si se mnou o maličkém, že je krásný, že se povedl, jak krásně kouká, jen se trošku mračil a že za chvilinku už bude vše za mnou a odpočinu si.

Malý se narodil ve 23:48, vážil 3980 g a měřil 53 cm. Po takto krásném porodu jsem nemohla usnout, nevím, asi na mě ta anestezie působila opačně. Všem, které čeká císař: nevěšte hlavu, není to žádná tragédie a pro zdraví našich lásek je to maličkost.

Vím, že jsem to sepsala hekticky, ale malý se pořád budil, tak nebylo moc čásku.

Přeji všem maminkám zdravá a spokojená miminka.