KŘESŤANSKÉ JESLIČKY Č. 28: (Pozdně)postní zpověď
- Rodičovství
- maky
- 02.04.07
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Poprvé se pouštím do deníčku... Jsem docela nervozní a doufám, že text nakonec odešlu a neskončí ve virtuálním počítačovém koši. Děti už asi 45 minut spí, a to by byl „hřích se do něčeho nepustit J.
Moje téma bude kajícně postní i radostně velikonoční. Chtěla bych napsat něco o zpovědi, což je u nás katolíků krásná i když hoooodně náročná disciplína.
Post je zvláštní čas. Dnes, kdy už obřady církevního roku zdaleka neurčují náš životní rytmus, ho tak nějak překlopýtáme k velikonočnímu triduu a pak zas klasika. Sama jsem zatím neobjevila krásu odříkání, oběti, spíš ji tak nějak podvědomě tuším, a tak vrcholem mého postu je - zpověď, či lépe svátost smíření.
Jsem konvertita. První zpovědi byly žhavé, plné citu a u mě i slz. Bylo jednoduché se zpovídat, protože tváří v tvář Ježíši, v prvních chvílích zamilovanosti do Boha, ze mě tryskalo všechno, co jsem na sobě chtěla změnit, co bylo špatné… Jako správný horlivec jsem odmítala zpovědnice, „fronty na kněze", chtěla jsem rozhovor, osobu, která se mnou bude mluvit, ne jen obyčejnou mřížku v kostele. Měla jsem to, protože dobu svého obrácení jsem strávila v Olomouci, která je, jak to říct, církvi zaslíbená. Není problém vybrat si duchovního, který odpovídá vašemu naturelu, najít kostel vašemu srdci blízký, ideál.
Zamilovanost postupně vyprchala. Díky Bohu s ní neodešla víra. Zůstal spodní proud, hlubina, která je ve mně. Zpovědi však už tak lehké nejsou. Je to vydřené. Často se mi příprava zdá planá. Ráda zapomínám na to špatné. I když si myslím, že jsem k sobě upřímná, je těžké podívat se na sebe očima Hospodina. Vím, že mě má rád a spoléhám na jeho milosrdenství, až mám občas obavy, že jeho lásku zneužívám, jak malé dítě, které neposlouchá rady rodičů. Teď už si to trochu můžu představit, když mám malého syna, který se mi dívá do očí, když mu něco nedovolím a já v nich vidím tu touhu zkusit zakázané a tu obavu z mé reakce a zároveň důvěru, že mu stejně odpustím (cokoli). Tak i já přes všechna dobrá předsevzetí hledím na Boha a dělám to své špatné. A znovu. A stále do kola. A rychle bych na to zapomněla, tak jak moje dítě zapomíná, že se mamka rozčílí, když počmárá pastelkou zárubně dveří, nebýt svátosti smíření. Není lepší terapie, než nutnost si vzpomenout, čeho nedobrého jsem schopna, ale také čeho dobrého schopna nejsem.
Včera jsem jak berličku k rozpomínání využila zpovědního zrcadla v kancionálu (jeden můj kamarád kněz sice říká, že všechna „ne", která tam jsou, by nedodrželi ani svatí J, ale už jsem se naučila podpírat pomocí této, dříve mnou zavrhované, pomůcky). A přestože vám neprozradím ty „moje hříchy", napíšu, co mě při pročítání zaujalo, co bych si jinak možná neuvědomila.
Je Bůh nejbližší, naprosto nejdůležitější osoba v mém životě?(Kromě toho, že si nejsem jistá jestli reálně jsem schopna milovat Boha víc než své děti, manžela, mě napadlo: Je pro mě Bůh osoba? Nestává se jen něčím?)
Neptám se pouze, zda jsem někomu neublížil, místo abych se ptal, zda jsem někomu udělal dobře?
Mluvím a mlčím v pravý čas o pravých věcech?
Stála jsem v té dříve zavrhované „frontě" a přemýšlela koho mi Bůh pošle do cesty (ve zpovědnici). Chvíli jsem lavírovala, jestli se nepokusím vyhledat jednoho známého kněze, ale skončila jsem u modlitby, za odvahu přijmout to co je pro mě připraveno. A ač to zní trochu kýčovitě, byl tam, kněz dobrý, vnímavý, trochu ostýchavý, pokorný v touze neublížit špatným slovem. A tenhle služebník Boží mě přivedl ještě na jednu myšlenku, se kterou se s vámi chci podělit: Jak se modlím? Prosby, chvály…ano, ale naslouchám Božímu hlasu, chci v modlitbě zaslechnout Boží odpověď?
Nakonec všechnu tu trému, stud, nervozitu překrylo zas ono všeobjímající: „Bůh otec veškerého milosrdenství, smířil se sebou celý svět…" Rozhřešení je dar…nezasloužený, obrovitánský, krásný dar Boží.
A přestože je to zas strašně dlouhé a já jsem nenapravitelná, musím ještě jednu větu… Pane,nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.
Krásnou Velkou noc přeje Markéta a děti
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 942
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1644
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20643
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2610
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2596
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....