Křesťanské jesličky č. 33 - Adopce na dálku v Indii 2. díl
Indie mne naprosto uchvátila. Úplně jiný svět, jiné podnebí, spousta lidí, všude tolik barev a zvláštních vůní. Byla jsem nadšená vegetací, tím, že vidím růst to, co u nás znám jen v balíčcích z obchodů nebo jako rostliny v květináčích, kávovník, rýži, vanilku, pepřovník, gumovník, bavlnu, ibišky. První dny jsem vnímala všemi smysly exotiku kolem nás, brzy mi ovšem došlo, že jediná exotika široko daleko jsme my. Zvláště poté, co jsme se z Bombaje, kde jsme přistáli, přesunuli vlakem daleko na jih, podél pohoří Západní Ghát, do města Mangalore ve státě Karnátaka. Na otázku, odkud jste, zde adresa „Europe úplně stačí. Pobývali jsme v místech, kde se evropští turisté vyskytují velmi sporadicky. Mělo to své výhody, nejen možnosti vidět místa „neturisticky, ale i to, že místní obyvatelé nebyli zvyklí jednat s turisty neslušně, snažit se je okrást. I dotěrným prodavačům různých suvenýrů jsme byli vystaveni v mnohem menší míře, než je tomu v turisticky exponovaných místech.
Našimi místními průvodci a hostiteli byli pracovníci charity a řádové sestry, které působí na chudém indickém venkově i ve městech a snaží se zlepšovat podmínky tamějších obyvatel. Duší těchto projektů je s. Marie Goretti, která i přesto, že musí překonávat zdravotní problémy, neúnavně pracuje na tom, aby i v nejzapadlejších vesnicích dosáhly děti na vzdělání. Musím podotknout, že oblast, kde jsme pobývali, byla v minulosti portugalskou kolonií a stopy působení této nadvlády jsou tam stále silně znát. Nejen tím, že mnoho místních lidí má typicky portugalská příjmení, ale zejména v tom, že v oblasti je poměrně značné procento katolíků. Katolické misie, které zde působí, mají opravdu široké spektrum humanitárních činností, spravují školy, sirotčince, nemocnice i domovy pro staré a opuštěné lidi.
Všude, kamjsme přijeli, jsme byli přijati s obrovským nadšením a zájmem. Plné třídy dětí ve školních uniformách působily spořádaně, bylo vidět, že děti si zde toho, že mohou chodit do školy, opravdu váží. Všude byl pro nás připraven slavnostní program, děti obvykle secvičily ukázky tradičních tanců, zpívaly nebo hrály scénky. Vždy zněla slova díků na adresu vzdálených dárců, kteří nejsou lhostejní k osudům těchto dětí. Nepochybuji, že pro děti je obtížné představit si život tady u nás, v naprosté většině nikdy naši zemi nepoznají, ale všude nás provázelo nefalšované nadšení, srdečnost a vděčnost. Naše malá skupinka, stejně zvědavá na děti, jako byly ony na nás, byla brzy ovládnuta pocitem, že si vůbec nezasloužíme takové srdečné přijetí a vděčnost - myslím, že většina z nás cítila jako samozřejmost, že se snažíme pomoci; věděli jsme, že jsme jen zástupci tisíců lidí, kteří z ČR do Indie posílají peníze a dopisy a cítili jsme nepatřičně, že se nám dostává takové pozornosti, o níž jsme se nijak nezasloužili. Ačkoliv nám bylo všude zdůrazňováno, jak moc projekt adopce dětem dává, cítila jsem, že ta skutečně obdarovaná jsem já. Vždyť vzato dle našich měřítek, děti dostávají věci pro nás zcela samozřejmé, školní oblečení, učebnice, vůbec možnost chodit do školy; mně se za nepříliš vysoký obnos dostává nenahraditelný pocit, že jsem měla příležitost někomu prospět a udělat radost.
Mezi dětmi ve školách byly vždy děti sponzorované i ty, které sponzorovány nejsou. O tom, které děti budou zařazeny do projektu, rozhodují pracovníci středisek, které nejlépe znají místní situaci. Musí si počínat taktně, protože skutečnost, že některé dítě je do projektu zařazeno, může vzbudit závist v ostatních rodinách, jejichž situace třeba není natolik špatná a které proto mohou hradit výdaje spojené se vzděláním samy. Místní pracovníci také nejlépe vědí, co daná rodina potřebuje, a pokud z příspěvku dárce nějaké prostředky zbudou, mohou za to dítěti či rodině potřebné věci pořídit.
V Honavaru, kde s. Goretti také působila, jsme se seznámili s projektem na odstranění dětské práce, který se soustředí na to, aby sirotci, děti sociálně slabých rodičů nebo rodičů takříkajíc na okraji společnosti, nemusely už v útlém věku pracovat v průmyslových podnicích. Zde jsme také s dětmi oslavili Díválí, svátek světel, významný indický svátek. Vzpomínám si na milou příhodu, když jsme trávili s dětmi v sirotčinci jedno dopoledne. Předvedli jsme jim českou hru „zajíček v své jamce sedí sám", chytili jsme se za ruce, chodili dokola, zpívali a předváděli zajíčka, jak vyskočí. Děti se k nám brzo přidaly a za chvíli, ačkoliv českým slovům písničky nemohly rozumět, se už indická děvčátka a kluci střídali uprostřed kruhu a předváděli „zajíčka". A nemůžu popsat naši radost a překvapení, když jsme při několikátém opakování slyšeli, jak se děti přidávají i k českému zpívání.
Při nákupech na trhu v Honavaru se k dívkám z pražské Charity, které naší skupinku doprovázely, přihlásil mladý prodavač v jednom z obchůdků, jako bývalý účastník projektu adopce na dálku. Vzdělání, které tímto způsobem získal, mu pomohlo sehnat zaměstnání a vydělávat si na živobytí. Věřím, že taková jednotlivá radostná setkání jsou pro pracovníky charity velkým povzbuzením.
Kromě vlastních vzdělávacích projektů jsme se seznámili s doplňkovými projekty ve vesnicích. Příkladem jsou tzv. svépomocné skupinky, zejména žen. Ženy ve skupince se například učí, jakým způsobem hospodařit, společně ušetřit nějaké prostředky a zakoupit pak za ně něco, co jim ulehčí život a těžkou práci v hospodářství. Takové znalosti nejsou v místních podmínkách, i vzhledem k nízkým příjmům, vůbec samozřejmé. Každý jednotlivý úspěch je pro ně povzbuzením a pomáhá jim trochu zlepšit nuzný život. Myšlenka těchto projektů tkví mimo jiné také v tom, že nestačí podporovat pouze vzdělání, ale sociálně prospěšná činnost musí směřovat vůči celé komunitě v daném místě a podporovat její rozvoj.
Jak už jsem napsala, naše přijetí bylo velmi srdečné. Vděčnost příjemců za pomoc z ČR je opravdu mimořádná. Přestože jsme rozhodně nechtěli být adresáty projevů díků, několikrát se nám dostalo ujištění, že naše návštěva je pro děti, jejich rodiče a pracovníky projektů velmi vítaná, jako příležitost trochu poznat svět, odkud pomoc přichází, přesvědčit nás, že je dobře vynaložená, a ukázat, co se již podařilo. Děti byly nadšené, že mohou předvést, co umí. Některé se také mohly setkat se svým sponzorem, adoptivním rodičem; já sama jsem tuto příležitost neměla, ale ostatní mí spolucestující zažili leckdy dojemná setkání.
Jak vidím, opět jsem se rozepsala natolik, že ani v druhé části deníčku nestihnu napsat vše, co bych chtěla. Jestli to tedy se mnou vydržíte, do třetí části bych si nechala něco o tom, jak je tov Indii a v projektech s vírou a náboženskými otázkami, protože mně osobně to připadá zajímavé a věřím, že to bude zajímat i ostatní.
Christabel
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 942
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1644
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20643
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2610
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2596
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....