Lidé se nemění

Můj život není vůbec nijak zvláštní, zajímavý, výjimečný. Ani nevím, proč jsem se rozhodla napsat tenhle deníček. Možná proto, abych si pár věcí v sobě srovnala, našla samu sebe. Nevím.

100_0017.jpg 100_0017.jpg
100_0017.jpg

Pár hodin na světě :-)

100_0557.jpg

S maminkou :-)

100_3316.JPG
17. 2. 2011 (2).JPG
  • 1
29. 3. 2011 (1)-1.JPG

A tak už jsem veliký dneska :-)

  • 1

Jsem poměrně mladá, je mi 24 let a mám krásného a pro mě úžasného synka Štěpánka. Dalo by se předpokládat, že budu naprosto šťastná. Ale ani ne, spíš chvilkově. Do města, kde žiji, jsem se přestěhovala před více než 4 lety, tehdy jsem „utekla“ z VŠ, prostě jsem to necítila jako svou cestu, i když to tak bylo dané, předpokládané. Chtěla jsem být mladá maminka, mít rodinu. Povoláním jsem učitelka v MŠ, takže můj vztah k dětičkám byl už jaksi daný :-)

Zpočátku jsem bydlela u mamky, jak jsem ale začala pracovat, seznámila jsem se se svým přítelem, člověkem, který je otcem našeho syna a kterého asi nikdy nepochopím. Asi jako samu sebe… Začali jsme spolu poměrně brzy bydlet a vše bylo krásné, úžasné, naprosto skvělé. No, asi jako každý jiný začátek vztahu. Pár problémů jsme samozřejmě měli, ale já je nějak neviděla. Nebo nechtěla vidět. Alkohol, alkohol, alkohol. Ale vždy se to nějak ustálo, já to ustála. A odpouštěla. Stále dokola.

Po roce a půl jsme zjistili, že čekáme Štěpánka :-) Krásné období. Oba jsme se těšili, strašně moc a já jsem věřila, že to z přítelovi strany není hrané, že to tak cítí. Jenže - peníze jsme neměli, já předtím dost hloupě ukončila pracovní poměr a začala pracovat na ŽL, dojížděla jsem do Prahy a to jsem asi po měsíci těhotenství úplně vzdala, nedalo se to. Takže ÚP, minimální podpora a nervy „v kýblu“. Přítel nechodil do práce, tak nějak se mu nechtělo…

Ani nevím, jak jsem to období plné slz, nervů, nářků a hádek zvládla, jak to mohl zvládnout ten můj kulíšek. V té době jsme měli internet, a já se díky kamarádce dostala sem, na eMiminko, a mohla jsem konečně „žít taky jiný život“, pokecat si, poradit se. Netrvalo dlouho a notebook skončil v zastavárně. Stejně jako foťák a mnoho jiných věcí, bez kterých se přece „dá žít“. V té době jsem už měla sbalenou tašku do Azylového domu. Ale… nestalo se. Zase jsem odpustila.

Po krásném období, kdy jsem si našla přivýdělek a mohla nakoupit výbavičku, kdy se nám narodil ten maličký uzlíček, radovali jsme se z něj, jak roste… přišla další rána. A pro mě tedy opravdu veliká. Přítel mě podvedl! Sám se mi k tomu přiznal. Malému nebylo ani 5 týdnů. No, dotyčného jsem vyhodila, brečela a brečela… Ale byla jsem přesvědčená, že to sama zvládnu. Bohužel jsem ale přišla o mléko, což mě hodně mrzelo.

Trvalo to všechno několik týdnů, já se dozvěděla i hodně věcí, co přítel dělal, když jsem byla těhotná a pracovala, abych nám nějak pomohla. Hrozné období. Nechci na něj vzpomínat, ale bohužel mám vše tak nějak stále před očima, v myšlenkách. No, ale… přišla angína a jediný, kdo byl schopný se postarat o malého, byl S. (otec Štěpánka ). Jak jsem ho viděla, že se stará, vše zvládá, malého miluje. Opět jsem odpustila a byli jsme spolu. Vím, říká se tomu hloupost, ale bylo to tak.

Byt 1+1 vystřídal 2+kk, ale ani tím se nic nezlepšilo. Tedy… vlastně na chvíli. Asi po čtvrt roce jsem definitivně řekla DOST a začalo se vše řešit soudně - alimenty, svěření do péče (naštěstí nejsme manželé, takže to šlo poměrně hladce). Moje maminka měla shodou okolností podobné problémy, takže jsem se vlastně díky ní rozhoupala a začala jednat, šly jsme do společného pronájmu, který s námi sdíleli ještě mí bratři ( pubertální ).

Dalo se to, bylo to někdy i moc fajn, ale bohužel jen někdy. Soužití matka/dcera nedělá nikdy moc dobrotu, natož pokud už má i dcera rodinu. Já v té době ale měla „přítele“, takže jsem často utíkala a s malým jezdila za ním. Tři a půl hodiny cesty! Dneska si říkám, jaký jsem byla blázen… Ani to ale netrvalo dlouho a já prohlédla. Naštěstí docela brzy.

No, a jelikož jsem typ, co neumí být dlouho sám a kterému se do života staví samí „blbci“… opět jsem se vrátila. Ano, ke S. Nikdy o nás nepřestal mít zájem, volal, psal, za malým chodil, nosil dárky… Nevím, proč jsem to udělal, asi jsem věřila, že se vážně změnil. Pár změn nastalo i u mně, tak jsem byla ochotná to zkusit. No, povedlo se. „Zůstal“ nám byt 3+1 za deset tisíc měsíčně a my začali nanovo.

Je to půl roku, co jsme se k sobě vrátili a já můžu říct jediné… Lidi se prostě nemění… :-( A chlapi už vůbec ne. Někdy je to spíš horší… Snad jednou sama sebe najdu.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
marra
16.4.11 10:01

Pekny denicek,drz se holka,mas kradneho syna,a bohuzel si myslim ze driv nebo pozdeji stejne ttveho chlapa opusti,ale uvidis vsechno zvladnes!!!drzim tobe i malemu palecky :hug:

  • Upravit
panenka87
13770
16.4.11 16:19

Přála bych Ti, abys našla sama sebe a dokopala se ke změně právě ty. Víš, jakej je, a víš, že ho nezměníš. Tak s ním nebuď, nebo se k němu víckrát nevracej. Nezlob se na mě, ale pak si za to trápení, které trvá dlouho, můžeš i sama, když s ním zůstáváš. Já chapu, že je to těžké, když je to otec Tvého děťátka. Ale… :-( nevím no,držím Ti palce ať se vše brzy obrátí k lepšímu!:)

  • načítám...
  • Zmínit
Sýkorka2
457
16.4.11 18:54

Máš nádherného chlapečka! Držím palečky, aby ses brzy našla a udělala takové rozhodnutí, abys už byla se Štěpánkem jen šťastná. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Potápka
10054
16.4.11 20:43

Petro, ty víš, že se dokážeš o sebe i o malého postarat sama a taky víš, že ti kdykoliv pomůžeme - tak jak se na dálku pomoct dá :huban:
Takže už se konečně rozhoupej a začni jednat, já ti budu držet i palce u nohou.

  • načítám...
  • Zmínit
Simonqa
2103
16.4.11 20:44

Ani nevíš jak tě chápu… já byla v takovem vztahu 4 roky, a dodnes jsem si neodpustila jak jsem byla s prominutím blbá, že jsem se stále vracela.. v mém případě to bylo jiné, neměli jsme spolu dítě DÍKYBOHU!!
Ale pokud ti můžu poradit, uteč co nejrychleji to jde. Bude to těžké, ale půjde to..za tvoje a Štěpánkovo štěstí to stojí. Až potom si uvědomíš, jak je ti dobře když jsi sama, nikdo tě neomezuje, neposloucháš ničí debilní kecy apod. Uleví se ti, uvidíš…a chlapů po světe běhá strašně moc, časem se určitě najde takový, který bude milovat tebe i Štěpánka, i když nebude jeho biologický syn. Jsi mladá, a každý je strůjcem svého štěstí …
Držím ti moc palce…

  • načítám...
  • Zmínit
P.e.t.r.a
1791
17.4.11 08:41

Holčiny,

děkuju moc za reakce a rady. Sama vím, co bych měla dělat a že je to svým způsobem moje vina, jaký život vedu… Chtěla jsem se jen vypsat. Vše mi moc dlouho trvá, ale snad se to nějak „utříbí“. Je to složitější.

Ale děkuju :lol:

  • načítám...
  • Zmínit
chica.p.
5813
17.4.11 14:20

Vím,že je to všechno určitě hrozně těžké,ale neměla by ses nechat takhle ponižovat,najdi sama sebe,zkus to a uvidíš že Ti nestojí ani za kopanec…takový člověk,který se sice potom ozývá a ,,projevuje nějaký ten zájem" ,tak stejně to nemyslí upřímně,a kdyby vás asi opravdu miloval,vše by bylo úplně jinak hned od vašeho společného samého začátku..Ber život tak,jako že je jen jeden,a začni si ho užívat jinak,na světě je ještě pořád celkově spousta chlapů,kteří by Ti určitě dělali radši přítele,nebo manžela a prckovi tatínka po tvém boku,tohle je můj názor a myslím si že bys neměla zahazovat čas s takovým člověkem,pokud to s ním máš stále opravdu takové složité..držím palce :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Dvě děti bohatě stačí

Dá se žít i jinak

Je to zázrak

Velká životní facka

S novým rokem nanovo?

Konečně šťastná?

Proč už nemůžu být taky šťastná III

Proč už nemůžu být taky šťastná? II

Čtvrt století za mnou

Proč už nemůžu být taky šťastná?