Matky netřeba
- Rodičovství
- Genovesa
- 08.09.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deníček o naději, určený pro matky malých závisláků. :)
Září 2013
Moje milovaná dcerka bude mít druhé narozeniny. Je úžasná, krásně mluví, v podstatě nezlobí. Jen je poněkud svá. Oba uznáváme, že to má (pro nás bohužel 
) mít po kom. Je svá při jídle, oblékání, svlékání, čištění zubů, usínání, prostě při čemkoli.
„Koťátko moje, jdeme ven! Pojď si pro mikinu! „Ne koťátko, berunka“. „Ano berunko, pojď se obléct.“ „Nejdu!“ „Hm, tak to asi zůstaneš doma…“ „Nééééé!!!“ „Dobře, pojď se obléct.“ „Nechci!“
Otráveně naznačuji odchod z domu. Dítě naznačuje oblékání mikiny, ale není dobojováno. Dítěti se v mikině sroluje rukáv. Běsné se v amoku zhroutí k zemi. Válí se po zemi, ječí a brečí. Více či méně nezúčastněně pozoruji ječící dítě. Po odeznění největšího afektu obcházím kopající dítě a opatrně se vyhýbám hbitým nožkám.
„Potřebuješ pomoc? Ne? Dobře.“ Počkám ještě chvíli. Poté dítě, vzlykajíc, ukazuje prosebně na rukáv. Vyřešeno, opraveno. Nyní obout boty. Dítě se pokusí vsunout nohu do boty. Zpravidla tam nevklouzne na první pokus, když ano, je na kozu. Dítě vztekle mrskne botou a běsné se hroutí k zemi.
Listopad 2013
Sedím na záchodě, rukama si zakrývám oči, aby neviděly na test s //. Jistě. Chtěli jsme druhé dítě. Ale to první jsme v potu tváře vyráběli s všelikými lékařskými obstrukcemi celý rok. Vždyť v říjnu jsme si s mužem udělali všehovšudy tři pěkné večery! Sakra, kam jsem dala rozum, že jsem čekala delší vyráběcí interval?! To jsme si teda moc neužili.
Doma čerstvá dvouleťačka, umíněná jako kůzle, osle, mezče (napadá-li vás něco dalšího umíněného, tak to taky) dohromady. Hlídání žádné, muž notně pracovně vytížen. Miniškolička taky nepřipadá v úvahu, protože v okamžiku, kdy moje zlato vycítí jakoukoli moji snahu se vzdálit, přisaje se na mou nohu jako klíště. Poté, co i na cvičení batolat jsem jediná matka, co musí jako blbec sedět s batoletem a důsledně plnit cvičební úkoly (jinak se batole odmítne zúčastnit), vzdávám jakékoli snahy o separaci. A teď fazole…
Tři dny prudím sebe, dceru i muže. Po třech dnech se smířím a začnu se těšit.
Červenec 2014
Ležím v porodnici a pozoruji mžitky světlometů, míhající se na stropě mého nadstandardu. Smiřuji se s faktem, že tentokrát se noci před (sekcí) nevyhnu. Spánek nepřichází, průjem neodchází. Ač nerada, zpětně musím přiznat, že střevní obtíže byly nejspíš opravdu psychického původu. Jsem posera, no.
Nebojím se tentokrát tolik o miminko, ani o sebe, nýbrž o tu svoji malou umíněnou čarodějnici, která beze mě dosud nebyla ani chvilku.
Sekce je nakonec úžasným zážitkem. Oproti tomu u první dcery vyvolá můj pobyt v porodnici těžkou separační úzkost. První týden po návratu z porodnice mě odmítá. Řvu jak želva. Pak se na mě přilepí a odmítá se odlepit i na záchodě. Řvu jak želva.
Srpen 2014
Mimino má téměř dva měsíce. Kupodivu v noci neřve. První pobrečela denně (nočně) dvě až čtyři hodinky. Kupodivu moc neřve ani ve dne. Spí v kočárku (stojícím), postýlce, hrací dece. První spala jen na mně nebo v kočárku (jedoucím). Když nespí, brouká na hrací dece. Prvorozená, když nespala, tak brečela.
Neblinká. Takže mám půlku oblečení navíc a nadto nemusím co týden k doktorce převažovat, protože krásně přibírá. Prvorozená blila jak amina ještě v roce, takže, kromě nadměrné spotřeby oblečení, přibírala hodně těsně na tabulkové hranici.
Únava z nočního kojení se neprojevuje na mně, ale na mém muži. Při večerním kojení se pokusí kápnout miminu Kanavit na lžičku s mlíkem. Lžičku držím v ruce já. Muž razantně máchne kapkami a vychrstne notnou dávku fialky. Na moje značkové oblíbené sváteční tepláky. Na kojící polštář. Na dítě. Na sedačku za 30 000 Kč. Muž vytřeští oči. Já též. Pak jej odevzdaně pošlu pro láhev slivovice. Díky bohu za mé chemické vzdělání – po hodině usilovného tření se povedlo sedačku vyčistit. Výpary slivovice dorazily náš bolehlav. Jdeme spát, v obýváku se stejně nedá dýchat.
Je po poledni. Mimino nespí. Batole nespí. Lítám jak hadr na holi, sbírám rozházené svršky a nádobí cpu do myčky. Vytírám a mopem kličkuji mezi hračkami. Po šestém pokusu o uložení batolete a cpaní dudlu miminu znaveně utnu snahy o odpočinek batolete (a tím pádem i o úklid domácnosti), u mimina v ložnici zklamaně povoluji pevně utaženou zavinovačku, vypínám fén a velím: „Jdeme ven!“ „Jóóó!“ „Obleč si mikinu.“ „Mám to tam špatně! ÁÁÁ, ŠPATNĚ!!!“ „Neřvi!“ Rázně utínám rozbíhající se afekt a dodávám, že neslyším.
Batole přestane hučet. „Plosím!“ S úsměvem natáhne ručičku. Spravíme rukáv a projdeme obdobným procesem při obouvání. Vezmeme spící kočárek, balon a jdeme si radostně kopat na hřiště.
Po cestě mi dcerka, co mi pořád od návratu z porodnice visí na noze i na záchodě (ne že by to před porodnicí bylo jinak), povídá, jak už je velká a těší se do školky na děti, které tu na vsi nepotkáváme. Mně tuhne úsměv na rtech, ale statečně přikyvuji.
Září 2014
Den první. Mám průjem. V noci se mi zdá, jak mi jakási cizí baba trhá hystericky ječící dítě od nohy a táhne zmítající se tělíčko za dveře třídy. Vzbudím se zpocená až na… No víte kde. Můj totálně stažený žaludek mi nedovolí cokoli pozřít, o dvě hodiny dřív vzbuzené batole také nepozře skoro nic. To ovšem proto, že nemá na jídlo čas - pořád vykládá, že jde KONEČNĚ do školky za dětmi. Pokorně sbalím batůžek s částí oblečení, za které jsem v záchvatu optimismu vysolila rovnou patnáct stovek, a statečně beru mimino do šátku, batole za ruku a vyrážíme.
Ve školce nás vítá zoufalý bzukot jediného slůvka „Mami?!“ Beru dítě za ruku, čekám, kdy začne vřískat. Jsem rozhodnutá, že v tom případě odcházíme. Dcerka mě vyděšeně zatahá za rukáv, ale dožaduje se papuček. Vytřeštím oči, protože doma kvůli nim ztropila ukázkovou hysterickou scénu, jaká už tu dlouho nebyla, při pouhém pokusu o vyzkoušení velikosti. Hledím tedy na dítě jako na zjevení. To mi netrpělivě ukazuje na nožky přítomných dětí, které mají papučky nazuté. Místo ven se tedy otáčím do šatny. Zjišťuji překvapeně, že dcerka patří do „středních“, což se ukáže být naším štěstím.
Vycházíme schody vstříc učebně plné ostřílených, spokojených dětí. Dcerka se vrhne do kolektivu, ponoří se do hry a při mém pokusu o rozloučení se po mně nespokojeně ožene. Vyrušuji ji ze hry s Anynkou… Potichu se dekuji a jedu domů. Po cestě přemýšlím, co s načatým dopolednem. Připadám si plonková najednou. Mimino prospí dopoledne a já nosím mobil v kapse. Při každém zazvonění je mi jasné, že volá školka. Jednou je to sestra, pak mamka, pak neteř a nakonec muž. Školka ani jednou…
Po obědě si vyzvedávám spokojené usměvavé dítě. Dokonce má ty samé tepláky jako ráno. Nemá mokré rukávy, ani se nepočůralo bez mého věčného připomínání. Nevídáno! Jsem v šoku, batůžek s náhradním oblečením beru domů a jsem hrdá. Ukládám dítě k odpočinku, mimino chrní v ložnici. Pomazlíme se a batole usíná. Neslýcháno!
Den druhý. Ráno dítě vyskočí z postele, zeptá se, jestli to stihlo a jestli dneska pojede s Anynkou autobuskem. Měním kvočnovské plány o cestě do školky a vezu dítě jen na školkový autobus do vedlejší vesnice. Chytne se tety za ruku, usadí se v autobuse a už se po mně ani neohlídne.
Jedu domů, mimino spinká, v klidu poklidím.
V poledne jedu pro dítě, žaludek sevřený. Vítá mě nadšená holčička a hlásí, že vůbec neplakala! Batoh s náhradním oblečením opět vezu domů. Batole spí. V ložnici fučí fén – mimino spí. V klidu uklízím.
Den třetí. Batole se ráno natěšeně vzbudí samo těsně před časem vstávání. Vypravím je s mužem oba, dostanu pusu a pohlazení, zamáváme si na cestu. Odjíždějí.
Byt je jakžtakž uklizený, tak žehlím, uvařím bramboračku a upeču muffiny pro odpolední návštěvu. V poledne jedeme s miminem pro dcerku. Sice mě zaregistruje, ale to je tak vše. Zděšeně a nadšeně zároveň zjišťuji, že matky netřeba. Jde si totiž ještě s Jindrou zaběhat. Naštěstí pro mě si i pro Jindru přichází maminka, tak jdeme domů i my.
Doma spí batole i mimino. Zapínám kávovar, v klidu čekám, až se nahřeje. Uvařím si prvotřídní laté místo rozpustné parodie na kávu, kterou jsem v posledních měsících z nedostatku času i spánku na stojáka pila. Sedím v obýváku, slastně usrkávám kávu. Napadá mě, že jestli bude tenhle ráj pokračovat, dočtu i tu detektivku, co mám ve skříni už půl roku rozečtenou. Držte mi palce.
Přečtěte si také
Manžel si začal se sousedkou. Teď spolu žijí za plotem a já je mám na očích
- Anonymní
- 12.11.26
- 13
Když mi jedno dopoledne pošťačka podávala doporučený dopis, tvářila se jakoby mi oznamovala úmrtí v rodině. Nakonec z ní vypadlo, že viděla manžela se sousedkou. Nejdřív jsem se zasmála, protože...
Čekám na důkaz, ne na sliby
- Anonymní
- 12.11.26
- 54
Ahoj, možná to znáte z vlastní zkušenosti: ráno se probudíte vedle někoho, koho milujete, a přesto máte pocit, že spíte sama. Já ten pocit znám důvěrně. Jenže teď je to jinak.
Měsíc co měsíc počítám každou korunu. Manžel mě přesto podezírá, že tajně piju
- Anonymní
- 12.11.26
- 64
„Ty mi chceš opravdu tvrdit, že jsi za poslední týden utratila šest tisíc jen za jídlo a věci pro naši dceru?“ zeptal se mě manžel a ukázal na výpis z účtu. Pak dodal něco, co mě opravdu nadzvedlo....
Advent ještě nezačal a já už mám Vánoc plné zuby. Zase je mám celé zařídit
- Anonymní
- 12.11.26
- 85
Letos jsem se rozhodla, že cukroví koupím a adventní kalendáře vyrábět nebudu. Místo úlevy zatím zažívám hlavně pocit, že musím svoje rozhodnutí každému vysvětlovat. Mám práci, dvě děti a chuť užít...
Ze školky mi ho zase poslali domů s rýmou. V práci už nevím, co říct
- Anonymní
- 11.11.26
- 644
Syna jsem po týdnu doma odvedla do školky a za dvě hodiny si pro něj jela znovu. Chápu, že nemocné dítě do kolektivu nepatří. Jen už nevím, kdy je dost zdravý na návrat a jak mám další nepřítomnost...
“Macinka má pravdu,” rýpl si dneska manžel. Zapomněl, že jsem taky hrála hokej?
- Anonymní
- 11.11.26
- 491
Žijeme v době, kdy se o rovnoprávnosti a svobodě volby mluví na každém rohu, ale jakmile přijdete domů za zavřené dveře, často zjistíte, že pod moderním nátěrem se ukrývají názory staré jako...
„Mami, na řízení už jsi moc stará,“ slýchám od dětí. Chtějí mi vzít klíče
- Anonymní
- 11.11.26
- 891
„Mami, myslím, že bys už neměla řídit. V tvém věku je to nebezpečné.“ Tohle mi oznámil můj vlastní syn u nedělního oběda, jako by mi právě sděloval, že mám vysoký tlak. Je mi 67 let, řidičský...
Chtěla jsem pomoct dceři po rozvodu. Dnes bych nejraději vyhodila ji i psa
- Anonymní
- 11.11.26
- 1762
„Jestli nám vezmeš Jonatána, už k tobě nikdy nepřijdu!“ vykřikla na mě moje jedenáctiletá vnučka a zabouchla dveře svého pokoje. Stála jsem na chodbě, pod nohama měla další chomáč psích chlupů a v...
Manžel chce pro syna gympl. Já hlavně chci, aby se nebál říct, co chce on
- Anonymní
- 11.11.26
- 312
Ještě jsme nenavštívili jedinou střední školu a už se kvůli jejich výběru doma hádáme. Manžel počítá s gymnáziem, já bych synovi ráda nechala prostor i pro průmyslovku, která ho zaujala. Jenže...
S podzimem mi docházejí síly. Manžel říká, že jsem jen líná
- Anonymní
- 10.11.26
- 1394
Ještě v září jsem po práci zvládala hřiště, nákup i večerní povídání. Teď odemykám byt a přemýšlím, co můžu odložit na zítřek, abych si mohla co nejdřív lehnout. Nevím přesně, co se se mnou děje....
akorát honem pro tu detektivku - než bude z mimina batole.. 
Hlavně ať dcerce nadšení ze školky vydrží a ty honem utíkej číst tu detektivku 
. Dcerka má od soboty rýmu 
. Snad už zítra zas pomaže 
Můj se do školky taky těší, doma je nuda 
