Vánoční lehkost bytí. I letos, v pandemickém roce...

Pokračování deníčku z roku 2016…

2017

Déjà vu s medovými perníčky je zpět. Jen hlavní aktér je jiný. Celou vzpomínku umocňuje ječení dcer, které se hádají o medový plát. Jsem poučená, vytahuji obrovský dřevěný vál po babičce (už vím, proč jsem ho tenkrát vlastně nevyhodila) a každá dáma dostává své vlastní těsto. Hádají se stejně, ale aspoň se už nervou. Nemusím tak z těsta vybírat dětské vlasy. Paráda! Tak si říkám, když poslouchám z Ledeckého cédéčka „…a moc si přáli ještě třetí, ale nakonec ho neměli“, že to tak v našem případě asi bylo lepší…

2019

Vánoční přípravy jsou úžasné. Adventní čas si vyloženě užíváme, těsto na medové perníčky opět končí na plechu. Při jejich výrobě to u nás doma jiskří. Závěrem musím mladší dcerku odzbrojit a vyrvat jí váleček z rukou. Hrozí totiž, že starší dceru přetáhne válečkem po hlavě, protože se pohádaly o vykrajovátko. Gratuluji své pohotovosti a v duchu už vidím ty titulky. Další a další záchvaty chytají, když je nutné vyhrnout a uklidit hromady hraček po bytě, aby jim Ježíšek mohl přinést nové. Pouštím si Ledeckého vánoční cédéčko a dopíjím sklenku vína. Jako zasloužilá matka se nenechám vykolejit, jak spory přijdou, tak odejdou. Těsně před Vánoci jako každý rok přinese Ježíšek stromeček dřív. Dcery se zklidní, pomáhají. Vše je hotové, jeli bychom rádi na Štědrý den lyžovat, bohužel není na čem. Tak si užíváme lyžování aspoň mezi svátky. Krásný čas!

2020

Letošní rok je poznamenán pochybami starší dcery o existenci Ježíška. Vymyslíme tedy s manželem a švagrem dokonalý a neprůstřelný plán, jak její důvěru obnovit. Jsme nadšení. Bohužel předčasně, plán není tak neprůstřelný, jak jsme si bohorovně mysleli.

Listopad je ve znamení covidu, online výuky a homeoffice. Divná doba… Zmítáme se s mužem mezi vlastní prací, vařením a zpracováváním naší starší, že tu násobilku fakt bude potřebovat. Naši mladší je zase třeba přesvědčit, že je fakt důležité naučit se psát. První tři týdny karantény se s nimi učíme výhradně jen my, online výuka žádná. Jediný, kdo tedy jede online výuku u nás doma, jsem já, při výuce mých studentů. Mail od dceřiny paní učitelky, abychom jí neposílali úkoly, protože má pořád co dělat a chodí se do školy školit, mě tak dojme téměř k slzám. Jen nevím, jestli jsou to slzy bezmoci nebo vzteku. Můj diář letos ani neotevřu, žádný úkol není zapsán a náš byt připomíná Nagasaki po výbuchu.

Vysvobození přichází v podobě prodloužených podzimních prázdnin, kdy smetu z povrchů bytu to nejhorší a umyju okna. Zas vidíme ven, třikrát hurá! Nazdobím vánočně byt. Jsem vycucaná jako citron, ale je mi jasné, že může být ještě hůře. Mám strach o manžela, aby se nenakazil. Chlapi jsou obecně padavky a on má rizikovou diagnózu.

Přichází Mikuláš. Světlo ve tmě. Děti jsou šťastné za ten záblesk normálnosti. Pečeme perníčky. Je to úžasné, zvládly to naprosto samy. Bez ječení a hádek.

Prosinec ve znamení rotační výuky završí mé zoufalství. Informaci, kterou mi manžel podá o pozitivním kolegovi a manželově testování na covid, jsem úspěšně vytěsnila. Přesvědčila jsem sama sebe, že jeho neurčité příznaky jsou příznaky běžné virózy. Pouze jsem si do práce vzala respirátor. Pro jistotu. Konečně jsem zase ve třídě, alespoň někdy. Na každý týden mám rozvrh jinak pobarvičkovaný všemi možnými barvami tak, že připomíná duhu po dešti. To vše proto, abych se v něm vyznala. Asi to dělám blbě, protože včera jsem šla učit o hodinu dříve. Vejdu do třídy a už na první pohled vidím ty šokované pohledy. „Ale paní učitelko, my máme teď matiku,“ hlesne šokovaně jedna moje oblíbenkyně. Ostatní špatně maskují smích. Zasměju se a odcházím s tím, že přijdu za hodinu. Je to sranda, ale za hodinu už nepřijdu. Volá mi totiž manžel, že se mám odebrat do preventivní karantény, protože je covid pozitivní. Úsměv mi zamrzá na rtech, srdce sevře strach. Hlavou mi bleskne příběh jednoho mého studenta, kterému zemřel jeden z rodičů na covid. „Zakaž si to!“ přikazuji sama sobě. Silou vůle zatlačuji tuto vzpomínku hluboko do podvědomí.

Balím si své věci a loučím se s kolegyněmi. Jsem ráda, že jsem nosila v poslední době respirátor s výjimkou jídla nepřetržitě. Je jasné, že Vánoce budeme mít letos velmi, velmi rodinné. Pozitivní je, že díky karanténě cukroví stihnu dopéct a naplnit s dostatečným předstihem tak, aby nemohlo být infekční. Mí rodiče tedy o své oblíbené kousky nepřijdou. Též vypíglovat celý byt také bude kdy. Děsím se ale, jak tohle vysvětlím dětem. Chabý pokus namluvit jim, že prázdniny začaly dřív, mi samo nevyjde. Stejně tak mi nevyjde ani chabá výmluva o manželově viróze. Nemocný byl už mockrát a vždycky při tom ony zdravé chodily do školy. Nejsou hloupé, takže je jim vše jasné. Děsím se, jak po té mediální masáži zvládnou mé dcery covid infekci u tatínka. Dámy dle očekávání šílí. Proti očekávání ne proto, že je tatínek pozitivní, ale proto, že nestihnou vánoční besídku. Muž je separovaný už několik dnů v ložnici, hrozně mi chybí jeho pohlazení a úsměv, který za respirátorem nevidím.

Děti už spí. Sedím na zemi za dveřmi ložnice a povídáme si přes zavřené dveře. Je mi těžko. Náš dokonalý plán ohledně Ježíška vzal za své, protože v karanténě setrváme minimálně do 25.12. Do našeho zavirovaného domu nemáme odvahu nikoho pustit. Takže si asi letos (naprosto proti našemu přesvědčení) střihneme americké Vánoce a Ježíšek přijde v noci, aby holky našly nadílku ráno. S širší rodinou se už letos asi bohužel neuvidíme. Ale nežehrám. Jak tak sedím sama v setmělém obýváku, myslím na všechny mámy, které jsou osamocené stále. Obdivuji je za to, jak to všechno samy zvládají. Myslím na svého studenta, který už se se svým tátou nikdy neshledá. Myslím na všechny rodiny, jejichž živitelé letos díky tomuto divnému času přišli o práci a řeší existenční potíže. Ti všichni jsou pro mě vzorem, abych letošní těžkosti zvládla s úsměvem na rtech, ti všichni jsou na tom mnohem hůř. Manželův stav se lepší, můj nezhoršuje, děti jsou zdravé a nic víc si letos od Ježíška nepřeju.

Na testování s dětmi čekáme. Na lyžování ani nepomyslíme. Dobrá zpráva je, že tradičního Silvestra u známých letos tak tak stihneme i v případě, že moje hlasivky nebudou postižené učením v respirátoru, ale covidem…

Mějme všichni alespoň trochu krásné a klidné Vánoce, prožité v rodinném kruhu, ve zdraví a pohodě a doufejme, že příští rok bude zase normální. Snad se nám to splní!