Jak se nezbláznit
- Rodičovství
- Genovesa
- 12.08.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Časosběrný deníček původně o tom, jestli lze dostat dítě tam, kam fakt nechce. Nakonec je spíš o tom, jak vychovávat dva caparty a přitom se nezbláznit.
Leden 2014
Honím po bytě svoje vzpupné dvouleté batole. Už od narození to dítě nenávidí oblékání. Dokud se mi nenarodilo, nechápala jsem do všech důsledků a zákoutí význam slova nenávidět. To až teď, když zahajuji už třetí pokus o nasoukání dcerky do kombinézy, začínám mít opravdu jasno. Mé drahé dítě naprosto dokonale ovládá milion způsobů, jak se mi vysmeknout, zdrhnout a případně se schovat. Strašná sranda.
Jakmile je lapena, legrace skončila a začíná boj o to, jak zůstat neoblečena. Nesmím ztratit koncentraci ani na vteřinu, bleskově dokonale dopnout zip a hlavně zapnout knoflíky. Jakákoli nepozornost v tomto směru je nemilosrdně ztrestána bleskurychlým vysoukáním se z kombinézy. A dneska jsem ztratila koncentraci už dvakrát…
Když do třetice zazvoní telefon, neponechávám už nic náhodě a pevně uchopím kombinézu do hrsti těsně pod krkem dítěte. Zabráním tak batoleti ve svlékání. Vyvolám však nijak neobvyklý, zato běžně značný nesouhlas nabručeného potomka, který definitivně propadá zlosti.
Ven se nakonec vždycky dostaneme. Obě zpocené, má hlava bolí a batole ještě posmrkuje. Sousedka na mě přes plot soucitně volá, že za rok bude už mnohem líp. Má můj obdiv za to, jak dokonale si umí tyhle chvíle načasovat. Poděkuji a neubráním se nervóznímu smíchu. Směju se té ironii. V nitru propadám mírné skepsi. No dobře, tak větší skepsi. 
Sousedka udiveně kouká, neříká však nic. Já také ne. Mé sladké tajemství ještě na čas milosrdně ukryjí zimní svršky.
Leden 2015
Sladké tajemství už není tajemstvím, sedm měsíců je plnohodnotným členem naší rodiny.
Moje mladší dcerka je dokonalou reklamou na dítě. Nádherné, věčně spokojené miminko, které se jen směje, výská a hraje si. Ovšem jen do té doby, než spatří hluboký kočár.
Moje starší dcerka je anděl s ďáblíkem v těle. Je to roztomilé, chytré a klidné tříleté dítě. Pro okolí. Bohužel zdědilo po předcích pár milých vlastností. Vznětlivost. Tvrdohlavost. Nenávist k oblékání. Vzhledem k tomu, že některými zmíněnými vlastnostmi bohatě oplývá i matka, stává se tento genetický dar koktejlem semtexu, připraveným kdykoli vybuchnout.
Vypravujeme-li se ven, skýtá tato kombinace mnoho rádoby vtipných až tragikomických chvil. Jako obvykle se dítě odmítá obléct. Nicméně ty pravé grády si schovává až na velké finále těsně před odchodem z domu. Mimino je jako obvykle zatím v klidu. Jeho broukání sice zaniká v jekotu staršího sourozence, spokojený výraz však nelze nezaregistrovat. Pokud nemůžu vzít na sebe manducu, je to jen klid před bouří. A to do chvíle, kdy mimino spatří nad svojí hlavičkou stříšku kočáru. Spolehlivě okamžitě spustí vlnu neutuchajícího pláče. Moment odložení mimina tak odkládám, co to jde. Nicméně do nekonečna odkládat nelze.
Dodám si odvahy, odložím mimino a bleskově se snažím narvat zbytek oblečení na sebe i na vzpouzející se starší dcerku. Čerstvá předškolačka se zmítá vztekle na zemi s tím, že jí z oblečení vadí to či ono. V lepším případě sdělí, která část oblečení to je dneska. V horším jen ryčí. Nakonec vztekle vřískám i já, ruka mě svrbí uhodit. Ovládnu se. Na dcerku hodím naštvaný pohled, beru kočár a snažím se uspat miminko, které hlasitě protestuje. Letím bez šály, bez čepice, rukavic. Proklínám obec, že tu polňačku opět neprojeli, takže je zmrzlá, kluzká a jít se dá jen ve vyjetých, namrzlých kolejích. Bohužel nic pro šátek ani nosítko.
Po 20 metrech mi starší oznámí, že je jí zima a chce domů. Mé vnitřní pnutí dostupuje vrcholu. Běsním jako málokdy a zarytě slibuji dcerce, že už NIKDY se ven nepodívá. Pokaždé jsem pevně rozhodnutá to splnit. Jenže moje tělo, nastavené na každodenní procházky, mi předsevzetí hatí. Mimino ven taky potřebuje. Starší taky. Takže se rozbíhá nekonečný kolotoč. Z temnoty nepříjemných rádoby procházek se náhle vynoří sníh, jako světlo na konci tunelu. A padá a padá.
Miminko spinká půl hodinky v postýlce, nebývalá šance přenést do kočáru a jít si zasáňkovat na náš vlastní, k tomu účelu zbudovaný kopec. Konečně zábava!
Nadhazuji starší dcerce možnost vycházky. Nadšeně souhlasí, těší se na sníh tak, jak to umí jen malé dítě. Jen do chvíle, než se má obléct. Naštvaně koukám na zmítající se dítko a moje hlava, jevící známky domácí frustrace, bolí víc a víc.
Po půl hodině a nepříjemné scéně (už zase) jsme dítě i já kompletně oblečené. Čas jít pro mimino. Po hodině dcerčina nerušeného spánku je to úkol, který je obtížností roven výstupu na legendární K2.
Jedna rukavice. Spí. Druhá. Spí. Šála. Spí. Čepice. Spí. Vyzvednutí z postýlky. Spí. Nejásám. Jsem těsně pod vrcholem K2. Stejně tak, jako bych jako bych reálně absolutně nezvládla skutečný výstup na horu, krachuje můj úkol před dosažením cílové mety. Při ukládání do kočáru mimino otevře oči. Spatří stříšku a spustí.
Naštvaně se otočím na starší, jestli je spokojená. Samo není…
Vyjíždíme na zahradu. Provedu několik marných pokusů o znovuuspání mimina. Hopsajíc po zahradě ve sněhu, v náručí svírám fusak s miminem a připadám si regulérně jak blázen. Ani po čtvrté se nezdaří mimino uložit. Na ruce spí. Jen co naznačím pokus o uložení, řve.
Po dvaceti minutách řevu naštvaně zatroubím na ústup. Kromě ječícího mimina ječí i starší, protestně sedící na kopci. Pod tíhou mojí výhružné intonace nakonec jde. Ječí obě…
Je mi nás tří líto. Moje bolest hlavy dostupuje maxima. Zavrhuji všechna svá předsevzetí. Šátrám v hlubokém kočáře a hledám, jestli se nedají záda upravit do sedu. Dají! Je mi to značně proti srsti, ale usazuji mimino do polosedu. Nadšeně kouká ven. Sáňkujeme asi půl hodiny a náramně si to všechny tři užijeme.
Leden 2016
Už potřetí honím mladší dítě po bytě, abych mu navlíkla kombinézu. Starší si hraje. Oblékání jde mimo moji milovanou dcerku, hraje mrtvého brouka a dělá, že mé klidné sdělení o vycházce neslyšela. Suše a v klidu oznamuji, že kdo není oblečen, zůstává doma. Odchytím blahem výskající batole, povede se mi zapnout důvěrně známou kombinézu ke krku. Oznamuji do ztichlého bytu, že je dítě oblečené a dostává rukavice, tiše přivírám dveře chodby. Než stihnu obléct sebe, starší, bleskurychle oblečená, mi podává boty mladší dcery. Jdeme ven.
Samozřejmě si nelze dělat iluze, že by starší našla zálibu v oblékání. Momentálně opět máme vlnu, kterou bych dřív nazvala peklíčkem. Vadí kalhotky. Vadí leginy. Vadí i leckteré tričko. Rifle vyhovují až třetí. A nelze si dělat iluze, že je tohle mé dítě vzteklé jen při oblékání. Někdy mám tendence šílet. Podezírám škodolibý Osud, že mi dal tohle zlatíčko proto, abych se naučila spoutat pevně své vlastní emoce. A abych pochopila, že nemá dostatečně naplněnou citovou nádrž (v jejím případě je snad bezedná). Stačí doplnit a často je zas na nějakou dobu mnohem lépe.
Mladší už též vystrkuje růžky, někdy si dovedou krásně hrát, někdy by se nejradši přerazily navzájem. Ječí a řvou v jednom kuse. Ne vždy se mi to daří, ale mé sebeovládání dostoupilo těsně pod vrchol K2. Když řvou nejvíc, prostě je roztrhnu, každé dám hračku na opačný konec místnosti. Sednu si s kafem, hodím nohy na stůl a napíšu zas pár řádků tohoto deníčku. Klid samozřejmě jen chvíli před bouří. Největším trestem totiž pro ně je, když je rozdělím.
Už je vám snad jasné, proč ten deníček píšu tak dlouho. .
Dlužno podotknout, že zdaleka ne všechny dny byly samozřejmě tak špatné, abych se z nich potřebovala vypsat.
Hezký den!
Přečtěte si také
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za tu jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 944
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 454
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
„Vydělávej dál!“ Manžel mi zakazuje změnu práce. Má trauma z dětství
- Anonymní
- 16.05.26
- 440
Sedím v obýváku a dívám se na hromadu nevyžehleného prádla, která tu straší už od úterý. Vedle ní leží můj pracovní notebook, do kterého i teď, v sobotu odpoledne, naskakují maily. Můj život je...
„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
- PenelopaW
- 16.05.26
- 199
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 1821
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 3546
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Tohle se mnou udělala antikoncepce. A nemluvila o tom ani moje gynekoložka
- Anonymní
- 15.05.26
- 1314
Nechci tvrdit, že je hormonální antikoncepce špatná úplně. Sama jsem ji roky brala. Jen si čím dál častěji kladu otázku, jestli jsme si nezvykly brát jako normální něco, co nás ale odpojuje od...
„Hnije vám tam mail!“ řvala šéfová. Že byl v pátek státní svátek, ji nezajímalo
- Anonymní
- 15.05.26
- 1332
Sedím v autě před školkou, v hlavě mi ještě doznívá smích dětí z víkendového výletu v horách, ale ruce na volantu se mi třesou. Je pondělí, sedm hodin ráno a můj telefon právě přežil první nálet...
Válka na chodbě: Sousedka mi vyčetla hluk, já jí zase obezitu jejího syna
- Anonymní
- 15.05.26
- 805
Stála tam, rudá v obličeji, s prstem namířeným na mou pětiletou dceru, která se mi schovávala za nohou. Tenhle výstup na chodbě našeho bytového domu jsem opravdu nečekala. Věděla jsem, že sousedka...
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 3543
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
Taky mám doma dvě dcerky (10 a 28m), samotné oblékání je celkem pohoda, ale co předchází vycházce je opravdu groteska… už jsem vyrazila i bez ponožek v lednu 
Jedna je z hadích ocásků, druhá pytel blech… Starší skákala z hlubokého kočárku, mladší skáče ze sporťáku, ani jedna nevydrží sedět… včera se mi mladší vykroutila i z autosedačky (nechápu, po zapnutí ji dotahuji popruhy), koukala jsem jak puk, když si to přihasila na přední sedadlo za jízdy…
.Mám dva rarášky, 4letou s pěknou vyřídilkou a 16měsíčního s andělskou tvářičkou a tvrdou hlavičkou 
. Nejspis na truc. Asi napisu dalsi denicek 
.
