Jak se nezbláznit
- Rodičovství
- Genovesa
- 12.08.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Časosběrný deníček původně o tom, jestli lze dostat dítě tam, kam fakt nechce. Nakonec je spíš o tom, jak vychovávat dva caparty a přitom se nezbláznit.
Leden 2014
Honím po bytě svoje vzpupné dvouleté batole. Už od narození to dítě nenávidí oblékání. Dokud se mi nenarodilo, nechápala jsem do všech důsledků a zákoutí význam slova nenávidět. To až teď, když zahajuji už třetí pokus o nasoukání dcerky do kombinézy, začínám mít opravdu jasno. Mé drahé dítě naprosto dokonale ovládá milion způsobů, jak se mi vysmeknout, zdrhnout a případně se schovat. Strašná sranda.
Jakmile je lapena, legrace skončila a začíná boj o to, jak zůstat neoblečena. Nesmím ztratit koncentraci ani na vteřinu, bleskově dokonale dopnout zip a hlavně zapnout knoflíky. Jakákoli nepozornost v tomto směru je nemilosrdně ztrestána bleskurychlým vysoukáním se z kombinézy. A dneska jsem ztratila koncentraci už dvakrát…
Když do třetice zazvoní telefon, neponechávám už nic náhodě a pevně uchopím kombinézu do hrsti těsně pod krkem dítěte. Zabráním tak batoleti ve svlékání. Vyvolám však nijak neobvyklý, zato běžně značný nesouhlas nabručeného potomka, který definitivně propadá zlosti.
Ven se nakonec vždycky dostaneme. Obě zpocené, má hlava bolí a batole ještě posmrkuje. Sousedka na mě přes plot soucitně volá, že za rok bude už mnohem líp. Má můj obdiv za to, jak dokonale si umí tyhle chvíle načasovat. Poděkuji a neubráním se nervóznímu smíchu. Směju se té ironii. V nitru propadám mírné skepsi. No dobře, tak větší skepsi. 
Sousedka udiveně kouká, neříká však nic. Já také ne. Mé sladké tajemství ještě na čas milosrdně ukryjí zimní svršky.
Leden 2015
Sladké tajemství už není tajemstvím, sedm měsíců je plnohodnotným členem naší rodiny.
Moje mladší dcerka je dokonalou reklamou na dítě. Nádherné, věčně spokojené miminko, které se jen směje, výská a hraje si. Ovšem jen do té doby, než spatří hluboký kočár.
Moje starší dcerka je anděl s ďáblíkem v těle. Je to roztomilé, chytré a klidné tříleté dítě. Pro okolí. Bohužel zdědilo po předcích pár milých vlastností. Vznětlivost. Tvrdohlavost. Nenávist k oblékání. Vzhledem k tomu, že některými zmíněnými vlastnostmi bohatě oplývá i matka, stává se tento genetický dar koktejlem semtexu, připraveným kdykoli vybuchnout.
Vypravujeme-li se ven, skýtá tato kombinace mnoho rádoby vtipných až tragikomických chvil. Jako obvykle se dítě odmítá obléct. Nicméně ty pravé grády si schovává až na velké finále těsně před odchodem z domu. Mimino je jako obvykle zatím v klidu. Jeho broukání sice zaniká v jekotu staršího sourozence, spokojený výraz však nelze nezaregistrovat. Pokud nemůžu vzít na sebe manducu, je to jen klid před bouří. A to do chvíle, kdy mimino spatří nad svojí hlavičkou stříšku kočáru. Spolehlivě okamžitě spustí vlnu neutuchajícího pláče. Moment odložení mimina tak odkládám, co to jde. Nicméně do nekonečna odkládat nelze.
Dodám si odvahy, odložím mimino a bleskově se snažím narvat zbytek oblečení na sebe i na vzpouzející se starší dcerku. Čerstvá předškolačka se zmítá vztekle na zemi s tím, že jí z oblečení vadí to či ono. V lepším případě sdělí, která část oblečení to je dneska. V horším jen ryčí. Nakonec vztekle vřískám i já, ruka mě svrbí uhodit. Ovládnu se. Na dcerku hodím naštvaný pohled, beru kočár a snažím se uspat miminko, které hlasitě protestuje. Letím bez šály, bez čepice, rukavic. Proklínám obec, že tu polňačku opět neprojeli, takže je zmrzlá, kluzká a jít se dá jen ve vyjetých, namrzlých kolejích. Bohužel nic pro šátek ani nosítko.
Po 20 metrech mi starší oznámí, že je jí zima a chce domů. Mé vnitřní pnutí dostupuje vrcholu. Běsním jako málokdy a zarytě slibuji dcerce, že už NIKDY se ven nepodívá. Pokaždé jsem pevně rozhodnutá to splnit. Jenže moje tělo, nastavené na každodenní procházky, mi předsevzetí hatí. Mimino ven taky potřebuje. Starší taky. Takže se rozbíhá nekonečný kolotoč. Z temnoty nepříjemných rádoby procházek se náhle vynoří sníh, jako světlo na konci tunelu. A padá a padá.
Miminko spinká půl hodinky v postýlce, nebývalá šance přenést do kočáru a jít si zasáňkovat na náš vlastní, k tomu účelu zbudovaný kopec. Konečně zábava!
Nadhazuji starší dcerce možnost vycházky. Nadšeně souhlasí, těší se na sníh tak, jak to umí jen malé dítě. Jen do chvíle, než se má obléct. Naštvaně koukám na zmítající se dítko a moje hlava, jevící známky domácí frustrace, bolí víc a víc.
Po půl hodině a nepříjemné scéně (už zase) jsme dítě i já kompletně oblečené. Čas jít pro mimino. Po hodině dcerčina nerušeného spánku je to úkol, který je obtížností roven výstupu na legendární K2.
Jedna rukavice. Spí. Druhá. Spí. Šála. Spí. Čepice. Spí. Vyzvednutí z postýlky. Spí. Nejásám. Jsem těsně pod vrcholem K2. Stejně tak, jako bych jako bych reálně absolutně nezvládla skutečný výstup na horu, krachuje můj úkol před dosažením cílové mety. Při ukládání do kočáru mimino otevře oči. Spatří stříšku a spustí.
Naštvaně se otočím na starší, jestli je spokojená. Samo není…
Vyjíždíme na zahradu. Provedu několik marných pokusů o znovuuspání mimina. Hopsajíc po zahradě ve sněhu, v náručí svírám fusak s miminem a připadám si regulérně jak blázen. Ani po čtvrté se nezdaří mimino uložit. Na ruce spí. Jen co naznačím pokus o uložení, řve.
Po dvaceti minutách řevu naštvaně zatroubím na ústup. Kromě ječícího mimina ječí i starší, protestně sedící na kopci. Pod tíhou mojí výhružné intonace nakonec jde. Ječí obě…
Je mi nás tří líto. Moje bolest hlavy dostupuje maxima. Zavrhuji všechna svá předsevzetí. Šátrám v hlubokém kočáře a hledám, jestli se nedají záda upravit do sedu. Dají! Je mi to značně proti srsti, ale usazuji mimino do polosedu. Nadšeně kouká ven. Sáňkujeme asi půl hodiny a náramně si to všechny tři užijeme.
Leden 2016
Už potřetí honím mladší dítě po bytě, abych mu navlíkla kombinézu. Starší si hraje. Oblékání jde mimo moji milovanou dcerku, hraje mrtvého brouka a dělá, že mé klidné sdělení o vycházce neslyšela. Suše a v klidu oznamuji, že kdo není oblečen, zůstává doma. Odchytím blahem výskající batole, povede se mi zapnout důvěrně známou kombinézu ke krku. Oznamuji do ztichlého bytu, že je dítě oblečené a dostává rukavice, tiše přivírám dveře chodby. Než stihnu obléct sebe, starší, bleskurychle oblečená, mi podává boty mladší dcery. Jdeme ven.
Samozřejmě si nelze dělat iluze, že by starší našla zálibu v oblékání. Momentálně opět máme vlnu, kterou bych dřív nazvala peklíčkem. Vadí kalhotky. Vadí leginy. Vadí i leckteré tričko. Rifle vyhovují až třetí. A nelze si dělat iluze, že je tohle mé dítě vzteklé jen při oblékání. Někdy mám tendence šílet. Podezírám škodolibý Osud, že mi dal tohle zlatíčko proto, abych se naučila spoutat pevně své vlastní emoce. A abych pochopila, že nemá dostatečně naplněnou citovou nádrž (v jejím případě je snad bezedná). Stačí doplnit a často je zas na nějakou dobu mnohem lépe.
Mladší už též vystrkuje růžky, někdy si dovedou krásně hrát, někdy by se nejradši přerazily navzájem. Ječí a řvou v jednom kuse. Ne vždy se mi to daří, ale mé sebeovládání dostoupilo těsně pod vrchol K2. Když řvou nejvíc, prostě je roztrhnu, každé dám hračku na opačný konec místnosti. Sednu si s kafem, hodím nohy na stůl a napíšu zas pár řádků tohoto deníčku. Klid samozřejmě jen chvíli před bouří. Největším trestem totiž pro ně je, když je rozdělím.
Už je vám snad jasné, proč ten deníček píšu tak dlouho. .
Dlužno podotknout, že zdaleka ne všechny dny byly samozřejmě tak špatné, abych se z nich potřebovala vypsat.
Hezký den!
Přečtěte si také
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 936
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 1075
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 1408
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 447
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 554
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 4625
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 4609
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 947
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 1045
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 931
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Taky mám doma dvě dcerky (10 a 28m), samotné oblékání je celkem pohoda, ale co předchází vycházce je opravdu groteska… už jsem vyrazila i bez ponožek v lednu 
Jedna je z hadích ocásků, druhá pytel blech… Starší skákala z hlubokého kočárku, mladší skáče ze sporťáku, ani jedna nevydrží sedět… včera se mi mladší vykroutila i z autosedačky (nechápu, po zapnutí ji dotahuji popruhy), koukala jsem jak puk, když si to přihasila na přední sedadlo za jízdy…
.Mám dva rarášky, 4letou s pěknou vyřídilkou a 16měsíčního s andělskou tvářičkou a tvrdou hlavičkou 
. Nejspis na truc. Asi napisu dalsi denicek 
.
