Moje malá holčička, díl II.

Doktoři počkali, než dotepe pupečník a dali mi jí. Byla jsem na pokraji svých sil, ale měla jsem jí u sebe, moji malou princeznu. Pak si jí vzali - začala trochu modrat a museli jí odsát. Vše ale pak bylo v pořádku.

Donesli mi ji zabalenou v poviánku a já jsem jsem pořád opakovala, jak je krásná. Nebyla vůbec zmačkaná, jak některé děti jsou. Zamilovala jsem se do ní a její tatínek taky. Hned se mi přisála k prsu. Mezitím mě doktor šil, ale to jsem nějak moc nevnímala. Jen jsem se zeptala, kolik mám stehů, když skončila asi po 40 minutách. A on se usmál a řekl mi jeden. Jsem zdravotní sestra a pár porodů jsem zažila, ale že tohle všechno prožiju já, to mě ani ve snu nenapadlo.

Po 18. hodině jsem šla na pokoj. Ta cesta byla náročná, dlouhá, ale těšila jsem se na malou, až mi jí dovezou na pokoj. Přijela po půl 8, to už tam partner nebyl… šel zapíjet. 

Mezitím přes víkend podstoupila malá vyšetření hlavičky, jestli nemá po tom zvonu nějaký následky, naštěstí vše OK. Pouštěli nás v neděli. Těšila jsem se domů, ale zároveň jsem měla obavy, jak to budeme zvládat. Přeci jenom první dítě, ale strach jsem měla zbytečná. Malá byla hodná, jen to kojení po 1,5 hodině i v noci mě vyčerpávalo. Ale s tím jsem počítala. 

Bohužel po pár dnech mě popraskaly stehy. Jeli jsem na pohotovost a týden jsem jezdila na čištění. To byly zrovna hice a tak to nějak dopadlo… šla jsem pod narkózu na šití.

Byl tam se mnou partner a malinká. Když jsem se asi po hodině konečně dostala do stavu, že jsem všechno vnímala, přítel krmil malou mým mlíčkem, který jsem si odsála, aby neměla hlad.

Ta bolest, to bylo nesnesitelný. To snad ani nejde popsat. Večer mě pustili a já jsem přišla částečně o mlíčko, kvůli bolesti a stresu. Musela jsem začít dokrmovat. V noci jsem kojila pořád po 1,5 hodině, ve stoje a dělala mlíčko umělý. Bylo to náročný.

Dala jsem se tak nějak do kupy a po šestinedělí jsem šla na kontrolu. Našli mi v děloze velký kus placenty, který musel ven. Takže opět narkóza, ale měla jsem strach jen o mlíčko. Snažila jsem i tolik nestresovat, protože při první operaci to malá ze mě cítila, byla hodně plačtivá.

Aby toho nebylo málo, byly jsem s malou odeslání na RHB na Vojtovu metodu, protože tím zvonem nebyla dorotovaná, takže měla a ještě teď má zkřivenou páteř.

Po čištění jsem šla za 14 dní kontrolu. Myslela jsem, že už to bude OK, ale bohužel jsem se dozvěděla, že placenta stále tam je. Jak byla malá brzo otočená hlavičkou dolů a nevyužila celou placentu, tak mi začala vrůstat do dělohy. Proto ani ke konci těhotenství neprospívala.

Brečela jsem. Hrozilo mi, že přijdu o celou dělohu. Nastala léčba hormony a opět kontroly v nemocnici. Odstranit kyretáží nešla, že by tam udělali do dělohy díru. Ani po hormonech se placenta nezmenšila a já jsem začala navštěvovat paní, co se zabývá čínskou medicínou. A ejhle, za 14 na kontrole doktorka nevěřila vlastní očím - placenta je malinkatá a o dělohu jsem nepřišla.

Měla jsem toho všeho už dost a věděla jsem, že se snad konečně blýská na lepší časy. Malá se začala zlepšovat, páteř se rovnala a já jsem si řekla, že teď začnu plně kojit. Začala jsem brát homeopatika na rozkojí se a ajhle, jednou v noci jsem zjistila, že už nemusím přikrmovat. Já jsem se rozkojila. 

Malou jsem učila za její život 3× pít z prsu, prožila jsem nekonečné šestinedělí a ještě trochu krvácím a styk (zkoušeli jsme) tak stále bolí. Ale jak jsem psala, že by konečně se to obrátilo a blýskalo se na lepší časy? Ano, já tomu věřím.

Je to hodně dlouhý deníček, ale chtěla jsem tím říct, že nic předem není ztraceno. Je pravda, že se nemůžu od maličký hnout. Prožila si taky svý jen při tom příchodu na svět, pak stres od své maminky. Když mě nevidí, tak pláče, takže šátkuji a je spokojená. 

Teď když vidím maminu s kočárkem, smekám. Nikdy jsem to tak nevnímala jako teď po porodu.

Snad to není nějaký odstrašující a děsivý deníček. Jen jsem chtěla napsat, co jsem prožila a co vše bohužel může stát. Nikomu bych to nepřála.

Ta láska k mí dceři a partnerovi je neskutečná! I teď v noci kojím třeba po 1,5 hodině, jak kdy, ale jsem na mojí malou princeznu pyšná, že to zvládla. A na partnera, že mě podpořil ve všem a stál při mně. Bez něj, bez nich bych to nezvládla.

Všemm co vydrželi a čtou až do konce, děkuji a přeji, aby se toto u nikoho nestalo. A kdyby ano, ať nic nevzdávají, protože to tak asi mělo být a nikdo s tím nic neudělá. Já, my jsme to zvládli a popravdě bych neměnila!!!