Moje splněné naděje

Na konci mého předchozího deníčku byly ty dvě kouzelné čárky, na které jsem čekala dlouhé čtyři roky a které na mě vykoukly, až když jsem je opravdu nečekala. Dlouho jsem nemohla uvěřit, že tam opravdu jsou a ujišťovala jsem se jimi každé další ráno až do první kontroly. Pokaždé jsem zamilovaně koukala, jak ty dvě čárky krásně sílí a doufala, že mimi je tam, kde má být.

Naše sladké tajemství jsme si s manželem nechali zatím pro sebe, ale myslím, že ti, co mě znají, to na mě prostě museli poznat, byla jsem v sedmém nebi. Vlastně v sedmém tydnu, jak mi moje doktorka s úsměvem oznámila na první kontrole. Když na mě otočila monitor a ja viděla bušící srdíčko, rozplakala jsem se štěstím. Ještě dlouho jsem pak seděla v parku a kochala se pohledem navytouženou fotku z ultrazvuku. Prostě nádherný pocit, který bych přála každé ženě toužící po dítěti. 

Termín jsme měli spočítaný na 10. února. Uteklo to jako voda, ale musím říct, že jsem si opravdu užila doslova každý den. Byla jsem od 16.tt doma, kvůli slabému krvácení, takže jsem měla hodně času na svého kloučka, který už byl předškolák. Chodili jsme na procházky, jezdili po výletech, nakupovali jsme pro miminko a hlavně jsme se těšili. Můj muž sice pracuje v zahraničí a doma je jen o víkedech, ale o to víc si vychutnáváme společných chvil. Když nám na 3D ultrazvuku prozradili, že se v bříšku schovává holčička, měli jsme velkou radost. Moc jsme si přáli zdravé miminko, ale tohle byl úžasný bonus. 

Vzhledem k tomu, že malá byla při narození pěkný čtyřkilový cvalda, tušila jsem, že i maličká bude kus baby, což nám potvrdil i pan doktor a podle jeho úsudku by měla přijít na svět i o dva týdny dřív. No od konce ledna jsem byla připravená rodit každým dnem.

Nakonec jsem byla ještě 20. února dva v jednom. Na poradně mě paní doktorka řádně prohmátla a řekla, že to vidí na vyvolání na začátku dalšího týdne. Už jsem měla plné zuby všech dotazú typu „Tak kdy už?“ Ale pořád jsem doufala, že se naše kočička umoudří a rozhodne se sama narodit.

24. února kolem 10. hodiny dopoledne jsem ucítila podivné mokro, jen tak decentně, žádná záplava. Tak jsem dovytřela, doklidila a jeli jsme ještě na oběd k babičce, to už jsem vyměnila asi pátou vložku a věděla, že konečně UŽ! Ale bolesti nikde, tak jsme se vklidu napapkali, pomuchlala jsem malého a hurá do porodnice.

Tam stejnej klid a pohoda, nikdo nerodil. Natočili nam monitor, vyplnili jsme papíry a po prohlídce jsem se šla válet do postele. Prý na porod nevypadám. Ale voda odtéká, tak počkáme do rána. Doktor mi napsal antibiotika a něco na sladký spánek a hotovo. Tak jsem poslušně zalezla do peřin a usnula.

Kolem 4.hodiny ranní mě probudila první bolest, s radostí jsem mazala na sesternu, po prohlídce prostupná na jeden prst. No jestli mě čeká zase 30 hodin, jako u prvního porodu, tak jsem aspoň odpočatá. Po 5 hodině jsem měla kontrakce po 10 minutách a stejný nález. Po 6 hodině to stejné, jen bolest každé 4 minuty. V 7 jsem volala manželovi, aby dorazil. Dorazil v 9 a hned mezi dveřmi zezelenal a rozdýchával víc než já. Bolest každé 2 minuty, no nářez.

V domnění, že to takhle půjde ještě několik hodin, jsem si řekla o cosi proti bolestem, píchá se to do žíly. Když konečně přišel anesteziolog a zdlouhavě mi vysvětlil fungování toho zázraku, tak jsem měla bolesti snad po minutě, drtila manželovi ruku a viděla všechny svatý. Konečně mi to píchl a já slastně čekala na úlevu. Ale přišla kontrakce, která už mě nutila tlačit, PA do mě sáhla, prý pro jistotu a vyjekla „Vy jste na 10, rodíme, šup na sál.“ Co? Koukám na ní, jak na blázna, teď mi dali něco na úlevu, ale to už mě podpírali dvě ruce a šlo se na sál.

Vylezla jsem na kozu a anesteziolog mi zas vytáhl ze žíly ten zázrak a hned vedle mi píchli kapačku na podporu bolestí. Paradoxní, ne? Ulevilo se mi jen cestou na sál. No nebudu to protahovat, na pár zatlačení jsem přivedla na svét krásnou čtyřkilovou holčičku. Narodila se v 10:01. Minutu po tom, co jí chtěli původně začít vyvolávat. Na hlavě měla dlouhé blond vlásky, které má dodnes. Sestry se na ní chodily dívat, že takovou blondýnku tam ještě neměly. Byla jsem moc pyšná a pořád jsem.

Mám dvě krásné a hlavně zdravé děti a každý den za ně děkuju bohu. A to nejsem věřící…