Můj boj s rakovinou II
- O životě
- SuzaG
- 30.01.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Slíbila jsem pokračování svého předchozího deníčku, protože můj boj s rakovinou bohužel operací neskončil. To, čeho jsem se nejvíc bála, mě teprve čekalo.
Jak už jsem psala, koncem loňského října jsem podstoupila radikální hysterektomii z důvodu rakoviny děložního čípku s nádorem zasahujícím do dělohy. Vše, co bylo odstraněno, bylo posláno na rozbor a na konci mé hospitalizace mi byly sděleny výsledky tohoto rozboru.
Doktor si mě zavolal do své ordinace a já statečně šla. Sice se netvářil vesele, ale já pořád doufala, že uslyším dobré zprávy. Byl to mladý doktor, byl u mé operace a já jsem mu věřila. Přesto jsem jeho následujícím slovům nechtěla uvěřit. Při operaci mi z levé i pravé strany odstranili po dvou uzlinách a bohužel v obou levých byla zjištěna rakovina. Znamenalo to, že mohla být i v dalších levých uzlinách a mohla se toulat kdekoliv v těle. Věděla jsem, že se to může stát, přesto mě tahle informace položila. Tak moc jsem se těšila domů, za svou malou holčičkou. Zavolala jsem manželovi a ten vůbec nevěděl, jak reagovat. Po tom všem, co jsme si jako rodina s rakovinou zažili, jsme tajně doufali, že mně se to vyhne. Nevyhnulo.
Když mě z nemocnice propustili, musela jsem hned zajít na onkologické konsilium. Tam byla milá paní doktorka, prohlédla mě, dokonce jsme i vtipkovali. Manžel tam byl se mnou, seděl v rohu a poslouchal náš rozhovor. Doktorka mi vysvětlovala, jak bude onkologická léčba v mém případě vypadat. Muselo se počkat minimálně měsíc, aby se mi zahojila jizva po operaci. Čekalo mě 6–7 týdnů ozařování a chemoterapií. Podívala jsem se do rohu na manžela a viděla ho potichu plakat. Šel se mnou jako má podpora a nesl to hůř než já. Celkově jsem se snažila brát vše pozitivně, já to přeci musím zvládnout. Kvůli sestře a tatínkovi. Tak moc jsem na ně teď myslela.
Asi 5 týdnů poté jsme začali s léčbou. Každý všední den mě čekalo ozařování, celkem 28×, a vždy 1× do týdne chemoterapie, celkem 6×. Těch jsem se bála nejvíc, zažila jsem, jak na ně reagovala sestra. První den mi namalovali značky na tělo, byla jsem fialová na břiše a stehnech. A druhý den se začalo. Ozařování skoro nic není, nebolí, jen bylo nepříjemné to dojíždění do nemocnice. Denně 80 km kvůli pár minutám. Ale byla jsem ráda, že tam nemusím ležet, kvůli malé mi léčbu dovolili ambulantně. Většinou mě vozil manžel, byl opět na OČR a doma se staral o malou, abych mohla odpočívat. Protože na onkologii neradi vidí děti, kvůli ozařovnám, zůstávala s malou na ty dvě hodinky doma tchyně. Patří jí za to velké poděkování.
První chemoterapie dopadla dobře. Sice mi kapala dlouhé 4 hodiny, ale mohla jsem u toho ležet na posteli a koukat na televizi, tak to docela šlo. Manžel seděl celou dobu vedle mě a nadával, proč tam mají tak nepohodlné židle 
Vůbec jsem po chemoterapii nezvracela, jen mi začaly trochu padat vlasy. Tak to pokračovalo asi dva týdny. Neměla jsem žádné problémy a doufala jsem, že to tak zůstane.
Začali Vánoce a já měla 5 dní pauzu. O svátcích se neozařovalo. Těšila jsem se, jak si je s maličkou užijeme, byli to její první Vánoce. Jenže nic nebylo tak, jak jsme si přáli. Ze dne na den mi tvrdě nastoupily nežádoucí účinky ozařování. Trávila jsem na záchodě snad víc času než kde jinde, pokaždé jsem brečela, že už nemůžu, ať už to skončí. Nemohla jsem jíst, začala rychle hubnout, ztrácela jsem sílu i svůj optimismus. Ke štědrovečerní večeři jsem jedla suchou rýži. Stále častěji jsem brečela, nejdřív tajně, pak i před manželem a malou. Na můj boj mi docházela síla.
Po svátcích jsem se svěřila své doktorce, která mi napsala nějaké nové léky, ale ty zabíraly jen tak napůl. Po 4. chemoterapii jsem poprvé zvracela, bohužel u toho byla zrovna maličká. Přišlo to nečekaně a já už nestihla poprosit manžela, aby ji odnesl. Chudinka byla tak vyděšená. Na kontrole, která probíhala každý týden, se z krve zjistilo, že mi hodně klesají bílé krvinky a proto mi nemůže být dána další chemoterapie. Nasadili mi jiné léky na jejich podporu a pokračovalo se jen v ozařování. Za týden se situace opakovala a já jsem nakonec dostala jen 4 chemoterapie. Ozařování mi skončilo před týdnem a já už se moc těším na to, až se mé tělo vrátí do normálu a já budu na záchodě jen tak často, jako ostatní, zdraví lidé.
Za měsíc musím na kontrolu. Bojím se, ale taky doufám, že pokud ve mně ještě někde rakovina byla, tímto se nám povedlo ji zničit. Největší sílu mi dávala naše Lucinka. Často jsem ji objímala a plakala. Ona se na mě podívala a začala mě třeba píchat do nosu nebo dělat indiána. A já se musela začít smát. Je to mé zlatíčko. Možná to zní jako fráze, ale já si teď života opravdu vážím. Dostala jsem šanci a mrzí mě, že ji třeba má sestra nedostala. Přišla jsem o pár kil, spoustu vlasů, o možnost mít další děti, mám hnusnou jizvu přes půl břicha, ale žiju. A zjistila jsem, že i když mě můj manžel umí parádně naštvat, nemohla jsem si vybrat lepšího. Celý život mu budu děkovat. A nejen jemu…
Rok 2012 začal krásně, narodila se nám dcera. Na to ostatní bych ráda co nejdřív zapomněla. Bylo to několik měsíců bolestí a strachu. Ale já věřím, že už bude jen a jen lépe.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1610
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 943
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1650
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 689
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 399
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20671
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2613
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2882
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2598
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1757
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
, ale dnes už tam volám.
