Můj první porod

Bylo mi 25let. Tehdy ještě s přítelem jsme se rozhodli, že si pořídíme miminko, podařilo se nám to na první pokus-nepokus. Celé těhotenství bylo bez komplikací, neměla jsem ani čas si to užít, protože jsme rekonstruovali domek. Když jsem byla ve 38. tt, rodina už mě masírovala. Kdy už porodíš? Už bys mohla. Ty jsi ještě celá? Atd., atd., atd. Byla jsem z toho taková nesvá, až jednou večer přišli poslíčci. Já, nezkušená matka, jsem vzbudila přítele, vzali jsme tašku a jelo se (vybrala jsem si porodnici hodinu a půl cesty, protože všichni říkali, že ta naše stojí za prd).

V porodnici na nás koukali jak na zjevení. Sestřičky nepříjemné, doktor spal a byl totálně na vyfackování, ale tak to beru až s odstupem času. Doktor mě prohlédl a řekl, no nic matko, je to asi na začátku, ale když už jste mě vzbudily a jste tady, tak porodíte.

Tím začal neskutečný kolotoč vyvolávání, v deset ráno mi napíchli kapačku, píchli vodu, přicházela kontrakce za kontrakcí, ale stejně jsem porodila až druhý den. Totálně vyčerpaná, bez síly. Malý měl sice jen 2300 g, ale můj názor je ten, že mě měli ještě poslat domů, že se mu na svět nechtělo a klidně by tam ještě vydržel. Těsně po porodu jsem ho nechtěla ani vidět, nechtěla jsem ho na břicho, prostě nic, chtěla jsem jen spát a spát. Potom, když mě zašívali, se mi udělalo strašně zle, omdlévala jsem a v hlavě mi proběhlo, že je to poslední okamžik, kdy ty moje dva chlapy vidím.

Pak přítele vyhodili ven a jen kdesi v dáli jsem slyšela: zavolejte doktorku… a já jsem brečela a brečela a přála si, ať neumřu, bylo to strašné, nemohli mě uspat, pořád jsem slyšela, tak co už a nade mnou se někdo mluvil, ještě ne, ještě nespí a asi po páté se ptali: už? Ten pán nade mnou byl dost nabroušený a říkal: prostě nespí, tak dělejte, a já jsem byla jak v transu, nemohla jsem se hýbat, ale přitom jsem cítila strašnou bolest, chtělo se mi řvát, ale nešlo to.

Když to shrnu, neuspali mě, nešlo to, i když předtím jsem na operaci byla a vše bylo v pořádku, asi jsem měla hrozný strach, že už nikdy malého a přítele neuvidím, nevím, co to bylo, ale bylo to. Měla jsem hematom a museli mě znovu otevřít a vyčistit, ztratila jsem spoustu krve. Druhý den jsem byla otrávená. Malý byl na vyhřívaném lůžku, měl kapačku do hlavičky a já ho měla jít kojit, ale nešlo to, a tak jsem celou dobu na oddělení šestinedělí probrečela a sestřičky byly hrozně nepříjemné. Kojení nám nešlo, syn byl malý a nesál. Byl to horor nad horor Tímto nechci nikoho strašit, ale někdy je porod taky dramatický, proto bych nikdy nechtěla rodit, doma to vím přesně.

A i z těchto hrozných zážitků jsem se dostala a rozhodla se pro druhé dítě , ale řekla jsem si, že porodím v naší porodnici, že je to blíž a budu blíž těm mým chlapům. Celé těhotenství jsem škemrala o císaře a nakonec jsem normální cestou porodila zdravého chlapečka, který už se dral na svět sám a porod byl rychlý, řekněme bezbolestný, a hlavně úplně v pohodě.

Malý měl 3300 g a bylo to to pravé, ten pravý porod. Všichni neskutečně hodní, milí, od porodních asistentek přes doktora, který mě přišel zašít jeden steh Ještě se mnou vtipkoval a sestřičky na šestinedělí byli úplně k nezaplacení, prostě krásný nemocniční pobyt a tímto jim všem patří moje poděkování. A věřte nebo ne, ještě ten den odpoledne (malý se narodil 2:55) jsem se rozhodla, že chci třetí dítě, abych si ten pocit štěstí, který nastane po porodu, užila alespoň dvakrát.

Oba, nebo vlastně všechny tři svoje chlapy, neskutečně miluji, a i když ten první si moji lásku užil až později, věřím, že to na něm nezanechá žádné následky. Hlavní je, že jsem to překonala a jsem s ním I když jsem chvíli po porodu myslela, že ho nechci 

Všem, kteří dočetli až sem, děkuji, a doufám, že se to dalo číst