Úplně jiný porod, než jsem si plánovala
- Porod
- Slečna Ferka
- 24.04.12 načítám...
V rámci možností ale všechno nakonec proběhlo báječně. Milý personál, hladký průběh, manžel u porodu, bez komplikací.
Když jsem loni v lednu zjistila, že jsem těhotná, bylo to dost překvapení: miminko jsme chtěli, ale neměla jsem moc dobrou prognózu. Každopádně jsem se hned začala chystat na příchod potomka na svět. Věděla jsem, že nemůžu počítat s manželem, protože ten mi od začátku našeho vztahu říkal, že se na přítomnost u porodu necítí. Uvažovala jsem, že by mi doprovod mohla dělat maminka, ale nakonec padla volba na dulu.
Vybírala jsem i porodnici. Měla jsem jasno, že chci rodit někde, kde mají perinatologické oddělení, takže v Praze byly možnosti Podolí nebo Apolinář (Motol je dost z ruky). Ranní fronta v Podolí mi přišla příliš ponižující, a navíc se ukázalo, že bych to ani nestihla 
U doktora měli hokej v termínech, takže na kontrolu, kde mi vystavovali průkazku, jsem šla jako 12+3 – a po přepočtu jsem odcházela jako 14+1. Registrovala jsem se tedy do Apolináře.
Když jsem to sdělila dule, na niž jsem dostala doporučení, tvářila se, že tahle porodnice není k dulám zrovna vstřícná – a jestli vůbec vím, do čeho jdu (o dulách a porodnících snad v jiném deníčku.) Každopádně jsem jí musela sdělit, že s tím už nic nenadělám, a pokud je ochotná, tak že porod na přelomu srpna a září absolvujeme tam. Samozřejmě souhlasila (děkuji Monice Morsteinové, velmi moc! Byla obdivuhodně profesionální a moc mi pomohla získat informace i rozhled.)
Termín podle cyklu jsem měla 27. srpna a o měsíc dřív jsem začala chodit do porodnice na kontroly. Hned na té první ale lékař konstatoval, že dítě (ne že bychom nechtěli vědět pohlaví, ale nebylo moc vidět) je dolů koncem pánevním, a proto si mám vyběhat předoperační vyšetření.
(Btw kromě dokumentů k vyšetření mi dal taky fascikl papírů s formuláři na jméno pro miminko, s poučením a informovaným souhlasem s epiduralem, s formuláři na souhlas pro mediky atd. Přijde mi šílené, že v některých porodnicích tyhle dokumenty dostane žena až ve chvíli akutních bolestí. Já jsem si vše v klidu prostudovala, po úvaze jsem vše podepsala včetně souhlasu s přítomností mediků u porodu – někde se to naučit musí, že.)
To jsem nečekala
Zpráva o konci pánevním mě dost znervóznila. Na jednu stranu jsem věděla, že bych raději rodila přirozeně, na druhou jsem ale věděla, že „konec pánevní“ přirozeně rodit nechci – mám dvě známé, které tak rodily a skončily stejně na císaři, a ještě do toho ten stres a celková narkóza. Říkala jsem si, že prostě uvidím, co si miminko vybere, a začala jsem se smiřovat s císařem.
V kalendáři jsem si zaškrtla nachystaný den D – 24. srpna. Domluvila jsem se taky s dulou, že pokud si mimino nějak nepospíší, půjde se mnou k plánovanému porodu místo ní můj manžel. Usoudil, že když nebudu mít bolesti, krev bude jen za plentou a celé to bude bleskurychlé, takže to zvládne 
Pak mě na kontrole týden před porodem pan doktor zaskočil – prý se mu zdá podle vyšetření čípku, že se mimino otočilo. Všichni mi říkali, že když touhle dobou dítě mění polohu, je to tanec a mamince to neunikne, jenže já nic necítila. Trochu ve mně hrklo, protože už jsem byla psychicky připravená na císaře. No letmé přitlačení sondy ultrazvuku na pupík potvrdilo, že hlava je stále tam, kde byla, takže plán platil.
Na termín porodu jsem čekala jako na smilování, protože zatímco celé léto jsem měla kliku, že bylo spíš chladné počasí (všichni loni nadávali, že je léto na houby, a já byla nadšená, že třetí trimestr neabsolvuji ve vedru), od nějakého 21. srpna přišla pětatřicetistupňová horka. Nadávala jsem si, proč jsem si nedala ten porod aspoň o den dřív No ale nakonec jsem to se dvěma větráky doma přežila a dokonce jsem si v předvečer termínu zvládla i píchnout injekci, čehož jsem se dost děsila.
Den D je tady
Když jsem přišla 24. srpna v půl sedmé do nemocnice, musela jsem různým sestrám i doktorům třikrát říkat, jakou mám anamnézu, jak se bude jmenovat miminko a všechny ty věci, až mě to skoro otravovalo. Po deváté nás poslali na sál. Manžel se teprve chystal a na mě naběhl tým sester a anestezioložky. I když to se mnou kvůli mým extra kilům neměli snadné, byli všichni hrozně milí. Každý se mi představil (byla jsem ale tak ve stresu, že si nepamatuji jediné jméno), vysvětlili mi, co se mnou budou dělat, a když jsem nadcházející chvíle žertovně komentovala, přidali se a docela jsme se bavili. Vykládali jsme si o vybraných jménech, o tom, že nám miminko pohlaví pořád tají, i o tom, jak se manžel bál, ale nakonec se k porodu císařem odhodlal. Měla jsem pocit, že si to personál na sále docela užívá, že jsem v klidu a pohodě, protože s maminkou vezenou na akutního císaře si moc nepokecají 
Postupně jsem byla vynahacená na stole, v jedné ruce kapačka, omotané nohy, a pak přišla nejnepříjemnější část dne – zavádění cévky. Napoprvé ji nějak blbě směrovali, takže jsem kňučela au au au, tak ji pak vytáhli a zkusili to napodruhé, a to už to šlo, ale teda bolelo a pálilo to jako čert. Zrovna se doktorka chystala zavést epidural, že půjdeme na to, když najednou přiběhli, že je akutní porod a potřebují sál. Takže jsem se skutálela ze stolu, navlékla se do vlastní košile a s kapačkou v jedné a cévkou v druhé ruce jsem se vyšourala do porodního boxu vedle sálu. Musel to být pohled pro bohy
V tu chvíli přišla moje největší krize. Uvědomila jsem si, že už je to tady, že mi musí rozříznout celé břicho, aby miminko dostali ven, a že mi to přijde hrozně divné, nepřirozené a strašidelné, a začala jsem se bát. Říkala jsem si, že nechápu, jak může některá maminka dobrovolně chtít, aby jí dítě vyndali touhle divnou cestou, když má v těle otvor, kterým správně položené dítě samo vyjde ven. Naštěstí ke mně do boxu pustili manžela, a tak jsem tu hodinu, než na sále odbavili maminku dvojčátek, strávila s ním. Uklidňoval mě, i když taky moc nevěděl, co mi říkat na moje pochybnosti a upozornění, že „dítě laparoskopicky neporodíš“.
Málem mě museli uspat
V jedenáct mě opět se všemi proprietami včetně otravně pálící a pocitově ponižující cévky poslali na sál. Sestřičky se mnou žertovaly, že napodruhé to snad půjde, a paní doktorka mi zkusila napíchnout epidural. Vleže se to nadvakrát nepovedlo (sice jsem se bála, ale vůbec to nebolelo, umrtvující jehlička byla jak slabá včelička a vpich velké jehly jsem cítila jen jako tlak), a vsedě napoprvé taky ne. Tak doktorka řekla, že to zkusíme ještě jednou, a pak že mě nebude trápit a uspí mě celkově, a to mě dost vyděsilo.
Právě porod v epiduralu jsem viděla jako hlavní výhodu plánovaného císaře: že miminko hned uvidím, a že i pro něj to je šetrnější než celková narkóza, nemluvě o tom, že i manžel by u mě mohl být. No byla ve mně malá dušička, ale nakonec se to napočtvrté povedlo. Postupně začal epidural účinkovat, takže jsem přestala cítit nohy (a taky mě přestala pálit ta zatracená cévka!) a mravenčení se šířilo až do rukou. Je to prý normální, ale pocit to teda byl dost divný, že jsem necítila kromě hlavy pořádně nic. Manžel u mě seděl, držel mě za tu mravenčící ruku a byl skoro stejně zelený jako jeho nemocniční oděv
Pak naběhl pan doktor s dalším lékařem a začali se mi dobývat do břicha. Bylo to hrozně legrační, měla jsem pocit, že mi pupík tak jen natřásají, ale rozumem jsem věděla, že se prokutávají dovnitř. Když jsem se zeptala, jak to jde, řekl mi pan doktor, že jsou asi u čtvrté vrstvy ze sedmi, které musí rozříznout, a poctivě mi je vyjmenoval. Jen o chvilku později jsem pak cítila takové plof, jako by mi břichem hodně zatřásli a něco z něj vytřásli, a pan doktor říká „je to holka“. Bětuška hned trošku zaplakala, sestřičky ji popadly a odnášely ke dveřím, a mně řekli, ať se kouknu doleva. Když sestra s uzlíkem v dece a za ní manžel zmizeli, poděkovala jsem všem na sále a upozornila jsem je, že dítě je určitě krásné, ale že bez brejlí jsem ho fakt přes půl sálu neviděla. Tak se všichni srdečně zasmáli 
a brýle mi přinesli, abych z toho napodruhé už něco měla.
Pak mě pan doktor začal štupovat a já si matně uvědomila, že mám pocit, že za mýma nohama kromě dvou lékařů asi stojí další lidi – nejspíš medici. Ale bylo mi to úplně jedno, jen jsem se těšila, až Bětušku přinesou. Ještě mi úplně nedocházelo, že mám miminko, ale chtěla jsem ji vidět. Když jsem se pana doktora ptala, co se děje, tak mi řekl, že je zrovna u šití třetí vrstvy, a v tom manžel Bětušku už umytou a zabalenou přinesl.
Sedl mi k hlavě a já si mohla malou pohladit, ale měla jsem zdřevěnělé prsty, takže jsem věděla, že se jí dotýkám, ale pořádně jsem to necítila. Přišla mi hrozně krásná, byla růžová, vůbec nebyla zmačkaná a měla takový klidný výraz. Celou dobu, co mě pan doktor štupoval, jsem Bětušce opakovala, jak je úžasná, a jak jsem ráda, že ji máme, a taky jsem myslím stihla poděkovat všem, kdo s námi byli na sále.
Hodné sestřičky (nebo možná i paní doktorka) nás pak ještě cvakly, takže máme na první minuty s Bětuškou i památku. Ale netrvalo to dlouho, malá přišla na svět v 11:34 a před dvanáctou už mě sundávali ze stolu a odfrčeli jsme na JIP.
Není to tak strašné
Pokud jde o následky porodu, říkaly mi maminky na šestinedělí, že jsem se po císaři zotavila docela rychle. První sprcha den po porodu byla dost horor (hlavně proto, že mě od epiduralu bolely klíční kosti, nemohla jsem vůbec zvednout ruce, ale naštěstí to přes noc s čípkem proti bolesti přešlo), ale už druhou noc jsem se trochu povalovala na boku (neumím spát na zádech, tak abych si alespoň trochu zdřímla), a tak třetí den se mi už občas povedlo vstát z postele bez bolesti v podbřišku (díky bohu za elektricky polohovací a výškově nastavitelné lůžko!). Sice jsem doteď nepochopila, co znamená vstávat přes bok, což se doporučuje, ale když jsem to nezkoušela přes bok, tak to šlo A pokud jde o kojení, taky jsem neměla problém se spuštěním mléka, i když se tím rodičky po císaři straší (viz můj starší deníček: https://www.emimino.cz/…trasak-8967/ ).
Suma sumárum: I když je mi blbé o sobě říkat, že jsem „porodila“ a mrzí mě, že jsem den po porodu dostávala Bětušku jen jednou za tři hodiny na přiložení, a i když nepovažuji císaře za ideální ukončení těhotenství, jsem ráda, že všechno proběhlo tak, jak proběhlo. Nemusela jsem se děsit, zda riziková poloha koncem pánevním nezkomplikuje porod, díky císaři byl u příchodu naší dcery na svět i můj muž a všechen personál v porodnici byl strašně milý a prostě úžasný – a nejhorší zážitky mám ze zavádění cévky Díky tomu všemu je příchod naší dcery na svět zážitek, na který fakt ráda vzpomínám.
Děkuji vám, kdo jste si můj dlouhý deníček přečetli.
Přečtěte si také
Zadní vrátka do vlastního života: Hledám jistotu bytu, nebo sebe?
- Anonymní
- 27.04.26
- 1173
Sedím večer u šálku čaje a listuji realitními inzeráty. Tenhle mě zastavil. Malý byteček, 1+kk, slušná lokalita.
Tchyně, která si myslí, že všechno ví lépe: Dělá ze mě úplného amatéra
- Anonymní
- 27.04.26
- 2506
Každá tchyně má svůj způsob, jak se vyjadřovat k životu svého dítěte a jeho rodiny, ale co dělat, když její rady začnou přerůstat v kontrolu? Jak jsem se naučila zvládat neustálé komentáře, které...
Lžu všem o otci svého dítěte. Pravda je horší, než si myslíte!
- Anonymní
- 27.04.26
- 2151
Když se pravda skrývá pod vrstvou lží, zůstává jenom otázka, jak dlouho to člověk dokáže utajit. Příběh o matce, která lže o otci svého dítěte, se neodehrál v žádné pohádce. Je to můj pravdivý příběh.
Návrat z porodnice do cizího: Tchyně mi „vylepšila“ byt a manžel ji brání
- Anonymní
- 27.04.26
- 1470
Dneska mě pustili z porodnice. Měla jsem se cítit jako nejšťastnější ženská na světě – v náručí si nesu malého Adámka, venku svítí sluníčko a konečně se vracím do svého „hnízda“. Jenže to hnízdo...
Život na vedlejší koleji (2. díl)
- Anonymní
- 27.04.26
- 766
Celou noc jsem nespala. Marek vedle mě odfukoval s naprostým klidem člověka, který má svědomí čisté jako čerstvě vyprané povlečení. Nebo jako někdo, kdo je prostě skvělý lhář.
Tohle byl šok! Moje 16letá dcera je těhotná po intimní hře na mejdanu
- Anonymní
- 26.04.26
- 5656
Dcera otěhotněla. Ve druháku na střední. Teď musí jít na potrat a po zbytek života se s tím budeme všichni srovnávat.
Druhou dceru jsem porodila po 25 letech. „Je to nezodpovědnost,“ prohlásila máma
- Anonymní
- 26.04.26
- 1922
Když se narodila moje mladší dcera, bylo mezi ní a její sestrou pětadvacet let. Někomu to dnes může připadat skoro neuvěřitelné, ale zároveň to ukazuje, jak dlouhý dnes může být reprodukční věk ženy.
„To dítě neumí ani kopnout do míče.“ Manžel těžce nese, že syn není po něm
- Anonymní
- 26.04.26
- 2531
Potřebuji si postěžovat na svého muže. Po dvou dcerách se nám narodil syn, po kterém Michal tolik toužil. A protože je sám nadšený sportovec, hlavně fotbalista, těšil se, že Máťa bude po něm. Už...
Ve dvaceti jsem si připadala tlustá. Dnes bych za tu postavu dala cokoli
- Anonymní
- 26.04.26
- 945
Je to už nějaký ten pátek, co jsem oslavila čtyřicítku. A musím říct, že poslední měsíce mám pocit, že si moje tělo dělá doslova, co chce. Vždycky jsem dbala na pohyb a snažila se jíst v rámci...
Ex si dělá jedno dítě za druhým a naši dceru využívá k tomu, aby se o ně starala
- Anonymní
- 26.04.26
- 1266
Pořídila jsem si dítě s chlapem, který zkrátka nevydrží s jednou ženou. To jsem samozřejmě tehdy nemohla vědět, protože já byla „ta první“. Máme spolu šestnáctiletou dceru Elišku a on si od té doby...
Tak ať se vám daří a jste zdravé! 
) Gratuluji zpětně k Bětušce a moc děkuji za článek. Pravděpodobně mě kvůli mým kyčlím čeká císař. Jsem nahlášena u Apolináře, takže je fajn, si o tom přečíst. Je to velmi pěkně napsané, člověk se hned cítí lépe 