Vědu jsem odmítla, přišel zázrak
- Snažení
- Slečna Ferka
- 13.01.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Než jsem otěhotněla a narodila se mi dcera, docela dlouho to trvalo. I přesto ale musím říci, že jsem během života došla k názoru, že umělé oplodnění (IVF) není správná věc a že bych radši byla bezdětná, než ho podstoupit. Koneckonců, když chci opravdu někomu dát lásku a péči, dá se to zařídit i jinak.
Začátkem roku 2007 jsme si s přítelem řekli, že bychom rádi měli miminko. Můj gynekolog měl podezření na PCO, a vzhledem k mému věku (27 let), nepravidelné MS (kterou jsem si – jak jsem přesvědčená – do značné míry způsobila mnohaletým užíváním hormonální antikoncepce) a dalším faktorům, mi doporučoval, abych už po půl roce neúspěšných pokusů šla do centra asistované reprodukce. Jenže já věděla, že už další hormony do těla nechci.
V následujících letech vrcholícího babyboomu jsem dost trpěla. Měla jsem pocit, že každá druhá žena, kterou na ulici potkám, má těhotenské bříško, a se závistí jsem koukala po maminkách, které v korbičkách kočárů hrdě vozily svoje kojence. Proč ne já? Říkala jsem si pořád.
Až po pár letech jsem se smířila s tím, že prostě možná miminko s – teď už – manželem nebudeme mít nikdy. Že se budeme věnovat práci, kočkám, našim rodinám a dětem našich příbuzných. Došlo mi, že život má smysl, i když nebudu mít biologicky SVOJE dítě: můžu se realizovat jinak nebo – pokud se na to budu cítit – můžu jako adoptivní rodič nebo pěstoun svoji lásku věnovat někomu, kdo ji od biologických rodičů nedostal.
(Jen pro jistotu: Ne, nejsem žádná bojovnice proti potratům, zaměstnankyně Klokánku ani nic podobného.)
Není přece nutné, aby se světem šířily zrovna MOJE geny. Miluju svého muže a chtěla bych mu dát dítě, z hlediska genofondu můžeme nabídnout minimálně nadprůměrný intelekt (oba jsme celkem úspěšní vysokoškoláci) – ale to neznamená, že svoji lásku nemůžeme dát někomu, jehož rodiče byli třeba i „eugenicky“ slabší. Každé dítě je zázrak, a rodiče těch, které žijí v dětských domovech nebo jiných ústavech, navíc obstáli v přírodním výběru schopností přivést na svět potomka, že. Jistěže vím, že případná adopce je složitá věc a dlouhé administrativní martyrium – ale umělé oplodnění je taky dost záhul, a mnohdy taky na hodně dlouho… i tak.
Není to totéž…
V deníčcích i rozhovorech kolem sebe slýchám často věty typu: Některá miminka holt přijdou k rodičům sama, jiným musejí pomoci lékaři. Jako by to bylo jedno. Jako by nebylo nic divného na tom, že stále více životů místo při aktu lásky vzniká ve zkumavkách pod deštěm hormonů, které jejich maminky dostávají před odběrem vajíček i po zavedení embryí.
Podle mě to divné je. A hodně.
(Jen pro jistotu: Ne, nejsem katolička a nehlásím se ani k žádné jiné církvi. Jde jen o můj názor, který ve mně uzrál za 33 let života.)
Vznik nového života příroda vymyslela tak geniálně, že to ani dnes neumíme napodobit – bez maminčina bříška žádný člověk nevznikne. Myslím, že měla i svoje důvody k tomu, aby to prostě v některých případech nešlo. A to, že to „nejde“ stále častěji, je možná hlavně vzkaz pro nás, abychom se zamysleli nad tím, jak žijeme: muži nosí těsné džíny, čímž si „uvaří“ spermie, ženy mnohdy roky užívají hormonální antikoncepci, a pak se diví, že jim „to“ nefunguje správně, všichni jsme ve stresu a tak dál.
(Jen pro jistotu: Ne, nejsem ekologický aktivista ani kritik současné konzumní společnosti, který propaguje život v přírodě bez elektřiny a toaletního papíru.)
Medicína s radostí přispěchala s řešením a nabízí lidem asistovanou reprodukci. Při ní „dopřává“ ženám kopance koňskými dávkami hormonů a při IUI navíc „vypere“ mužovo sperma. Úplně nejdivočejší je pak IVF: žena dostane dávky hormonů před odběrem vajíček, pak se vajíčkům dopřeje pod mikroskopem styk se spermií (proces je někdy vylepšen o postupy typu chirurgický odběr spermií, asistovaný hatching nebo intracytoplasmatická injekce), „miminka“ se několik dní pěstují v laboratoři a pak se do opět hormonálně vybuzené maminky implantují; nebo se zmrazí.
Při přečtení toho, čím vším si musí budoucí miminko projít, mi běhá mráz po zádech.
Nejen proto, že to je pro maminku náročné a rozhodně to není zdravé, ale taky proto, že nikdo neví, co to v budoucnu přinese. První holčička „ze zkumavky“ ještě nemá ani 35 let a má zatím syna v předškolním věku. Opravdu si myslíme, že koňské dávky hormonů, které se dostávají do těla statisícům žen, nikde nezpůsobí žádnou škodu? Jak si můžeme být jistí, že děti počaté ve zkumavce budou zdravé – že se za pár let nebo generací nezjistí, že embryím při jejich vzniku něco důležitého chybělo? Nemůže se stát, že už tak klesající plodnost především obyvatel západních zemí nepůjde s rozšířením umělého oplodnění úplně do kopru?
Pro mě tyhle otázky vedou k jasnému závěru: umělé oplodnění není správná věc.
Náš zázrak
Proto jsem se smířila se s tím, že nechám přírodě volnost a uvidím, jestli ke mně nějaké miminko bude někdy chtít. O pár měsíců později jsem si spíš jen tak cvičně při MS zpožděné o pár dnů udělala test. A našla jsem dvě čárky. Vůbec jsem to nečekala, a ono to přišlo: překvapení pro mě i pro mého gynekologa. Bylo to v lednu 2011 a v srpnu se nám narodila dcera. (Takže je mi jasné, že mě za pár let čeká nutnost vysvětlit jí, že nejlepší antikoncepce je kondom, a že mi bude míň vadit být mladá babička než mít dceru, co do sebe denně láduje hormony.)
A abych se ještě vrátila zpátky. Myslím si, že není správně brát to tak, že některé děti se narodí, když se maminka a tatínek pomilují, a jiné, když se smíchají pohlavní buňky v laboratoři. (Bojím se, že se lidstvo dozví, že to není to samé, nějakým bolestným způsobem.) Pokud už si někteří lidé neumějí představit život bez rodičovství, pak by se jim měla doporučovat jiná rovnost, kterou vyslovila jedna ze slavných adoptivních matek: některé děti se rodičům narodí, a jiné si jejich rodiče vyberou.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1607
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 942
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1646
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 689
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 399
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20656
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2612
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2881
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2597
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1756
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....