Vědu jsem odmítla, přišel zázrak
- Snažení
- Slečna Ferka
- 13.01.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Než jsem otěhotněla a narodila se mi dcera, docela dlouho to trvalo. I přesto ale musím říci, že jsem během života došla k názoru, že umělé oplodnění (IVF) není správná věc a že bych radši byla bezdětná, než ho podstoupit. Koneckonců, když chci opravdu někomu dát lásku a péči, dá se to zařídit i jinak.
Začátkem roku 2007 jsme si s přítelem řekli, že bychom rádi měli miminko. Můj gynekolog měl podezření na PCO, a vzhledem k mému věku (27 let), nepravidelné MS (kterou jsem si – jak jsem přesvědčená – do značné míry způsobila mnohaletým užíváním hormonální antikoncepce) a dalším faktorům, mi doporučoval, abych už po půl roce neúspěšných pokusů šla do centra asistované reprodukce. Jenže já věděla, že už další hormony do těla nechci.
V následujících letech vrcholícího babyboomu jsem dost trpěla. Měla jsem pocit, že každá druhá žena, kterou na ulici potkám, má těhotenské bříško, a se závistí jsem koukala po maminkách, které v korbičkách kočárů hrdě vozily svoje kojence. Proč ne já? Říkala jsem si pořád.
Až po pár letech jsem se smířila s tím, že prostě možná miminko s – teď už – manželem nebudeme mít nikdy. Že se budeme věnovat práci, kočkám, našim rodinám a dětem našich příbuzných. Došlo mi, že život má smysl, i když nebudu mít biologicky SVOJE dítě: můžu se realizovat jinak nebo – pokud se na to budu cítit – můžu jako adoptivní rodič nebo pěstoun svoji lásku věnovat někomu, kdo ji od biologických rodičů nedostal.
(Jen pro jistotu: Ne, nejsem žádná bojovnice proti potratům, zaměstnankyně Klokánku ani nic podobného.)
Není přece nutné, aby se světem šířily zrovna MOJE geny. Miluju svého muže a chtěla bych mu dát dítě, z hlediska genofondu můžeme nabídnout minimálně nadprůměrný intelekt (oba jsme celkem úspěšní vysokoškoláci) – ale to neznamená, že svoji lásku nemůžeme dát někomu, jehož rodiče byli třeba i „eugenicky“ slabší. Každé dítě je zázrak, a rodiče těch, které žijí v dětských domovech nebo jiných ústavech, navíc obstáli v přírodním výběru schopností přivést na svět potomka, že. Jistěže vím, že případná adopce je složitá věc a dlouhé administrativní martyrium – ale umělé oplodnění je taky dost záhul, a mnohdy taky na hodně dlouho… i tak.
Není to totéž…
V deníčcích i rozhovorech kolem sebe slýchám často věty typu: Některá miminka holt přijdou k rodičům sama, jiným musejí pomoci lékaři. Jako by to bylo jedno. Jako by nebylo nic divného na tom, že stále více životů místo při aktu lásky vzniká ve zkumavkách pod deštěm hormonů, které jejich maminky dostávají před odběrem vajíček i po zavedení embryí.
Podle mě to divné je. A hodně.
(Jen pro jistotu: Ne, nejsem katolička a nehlásím se ani k žádné jiné církvi. Jde jen o můj názor, který ve mně uzrál za 33 let života.)
Vznik nového života příroda vymyslela tak geniálně, že to ani dnes neumíme napodobit – bez maminčina bříška žádný člověk nevznikne. Myslím, že měla i svoje důvody k tomu, aby to prostě v některých případech nešlo. A to, že to „nejde“ stále častěji, je možná hlavně vzkaz pro nás, abychom se zamysleli nad tím, jak žijeme: muži nosí těsné džíny, čímž si „uvaří“ spermie, ženy mnohdy roky užívají hormonální antikoncepci, a pak se diví, že jim „to“ nefunguje správně, všichni jsme ve stresu a tak dál.
(Jen pro jistotu: Ne, nejsem ekologický aktivista ani kritik současné konzumní společnosti, který propaguje život v přírodě bez elektřiny a toaletního papíru.)
Medicína s radostí přispěchala s řešením a nabízí lidem asistovanou reprodukci. Při ní „dopřává“ ženám kopance koňskými dávkami hormonů a při IUI navíc „vypere“ mužovo sperma. Úplně nejdivočejší je pak IVF: žena dostane dávky hormonů před odběrem vajíček, pak se vajíčkům dopřeje pod mikroskopem styk se spermií (proces je někdy vylepšen o postupy typu chirurgický odběr spermií, asistovaný hatching nebo intracytoplasmatická injekce), „miminka“ se několik dní pěstují v laboratoři a pak se do opět hormonálně vybuzené maminky implantují; nebo se zmrazí.
Při přečtení toho, čím vším si musí budoucí miminko projít, mi běhá mráz po zádech.
Nejen proto, že to je pro maminku náročné a rozhodně to není zdravé, ale taky proto, že nikdo neví, co to v budoucnu přinese. První holčička „ze zkumavky“ ještě nemá ani 35 let a má zatím syna v předškolním věku. Opravdu si myslíme, že koňské dávky hormonů, které se dostávají do těla statisícům žen, nikde nezpůsobí žádnou škodu? Jak si můžeme být jistí, že děti počaté ve zkumavce budou zdravé – že se za pár let nebo generací nezjistí, že embryím při jejich vzniku něco důležitého chybělo? Nemůže se stát, že už tak klesající plodnost především obyvatel západních zemí nepůjde s rozšířením umělého oplodnění úplně do kopru?
Pro mě tyhle otázky vedou k jasnému závěru: umělé oplodnění není správná věc.
Náš zázrak
Proto jsem se smířila se s tím, že nechám přírodě volnost a uvidím, jestli ke mně nějaké miminko bude někdy chtít. O pár měsíců později jsem si spíš jen tak cvičně při MS zpožděné o pár dnů udělala test. A našla jsem dvě čárky. Vůbec jsem to nečekala, a ono to přišlo: překvapení pro mě i pro mého gynekologa. Bylo to v lednu 2011 a v srpnu se nám narodila dcera. (Takže je mi jasné, že mě za pár let čeká nutnost vysvětlit jí, že nejlepší antikoncepce je kondom, a že mi bude míň vadit být mladá babička než mít dceru, co do sebe denně láduje hormony.)
A abych se ještě vrátila zpátky. Myslím si, že není správně brát to tak, že některé děti se narodí, když se maminka a tatínek pomilují, a jiné, když se smíchají pohlavní buňky v laboratoři. (Bojím se, že se lidstvo dozví, že to není to samé, nějakým bolestným způsobem.) Pokud už si někteří lidé neumějí představit život bez rodičovství, pak by se jim měla doporučovat jiná rovnost, kterou vyslovila jedna ze slavných adoptivních matek: některé děti se rodičům narodí, a jiné si jejich rodiče vyberou.
Přečtěte si také
Můj muž čekal deset let, až změním názor. Když jsem ho nezměnila, odešel
- Anonymní
- 05.09.26
- 3
Když jsme se s Petrem poznali, bylo mi osmadvacet let. Děti jsem nechtěla a nijak jsem to neskrývala. Ne proto, že bych je neměla ráda. Nemám problém si pochovat kamarádčino miminko nebo vzít...
Tři měsíce jsme to odkládali. Když na „to“ došlo, přišlo „měkké“ zklamání
- Anonymní
- 05.09.26
- 107
Skoro tři měsíce jsme kolem sebe s Petrem kroužili. Bylo to to krásné, jemně vzrušující období, kdy se navzájem napínáte, držíte za ruce, povídáte si dlouho do noci a přemýšlíte, kdy konečně padne...
Myslela jsem, že jedu na dovolenou bez dětí. Pak jsem dorazila k moři
- Anonymní
- 05.09.26
- 90
Když jsme letos vybírali dovolenou, měla jsem jedno jediné přání. Nejet do hotelu, který je plný rodin s malými dětmi.
„Tohle nikam nedávej.“ Jedna věta dcery změnila můj pohled na sociální sítě
- Anonymní
- 05.09.26
- 119
První fotku své dcery jsem dala na internet snad ještě v době, kdy ani nebyla na světě. Fotku ultrazvuku, břicha, pak z porodnice. Před patnácti lety jsem měla pocit, že musím všechno sdílet na...
Nesnáším letošní počasí. Nejdřív vedro k padnutí, teď mají přijít lijáky
- Anonymní
- 04.09.26
- 1017
Jestli je něco, na co jsem letos nadávala snad víc než na cokoli jiného, pak je to počasí. Celé léto jsme čekali, kdy konečně zaprší. Když už pršet začalo, většinou přišla taková bouřka, že jsem...
Školková angličtina za 10 tisíc? Odmítla jsem platit a učitelka zuří
- Anonymní
- 04.09.26
- 7945
Sníst ranní rohlík, obléknout dvě věčně se hemžící holčičky, dorazit do naší malé vesnické školky včas a pak honem do práce. Není to vždycky jednoduché, ale tuhle školku prostě miluju. Rodinná...
Dcera mě pozvala na víkend. Až na místě jsem zjistila, kolik mě to bude stát
- Anonymní
- 04.09.26
- 26977
K šedesátinám jsem od dcery dostala krásný dárek. Alespoň jsem si to tehdy myslela. V obálce byla rezervace na prodloužený víkend v malém penzionu v jižních Čechách. Měla jsem jet já, dcera s...
Až když jsem na týden odjela, zjistila jsem, že manžela nemusím furt kontrolovat
- Anonymní
- 04.09.26
- 7200
Dlouhá léta jsem měla pocit, že kdybych na chvíli přestala fungovat, naše domácnost se rozpadne. Můj muž přitom není neschopný. V práci vede lidi, umí vyřešit spoustu problémů a poradí si i s...
Kolegové se vracejí z homeofficu do kanceláře. Cítím nepříjemnou změnu
- Anonymní
- 04.09.26
- 3689
Ve vzduchu je od minulého školního roku vyhazov zaměstnanců. Nikdo nám před prázdninami sice nic neřekl, ale informace mezi lidmi kolovaly jako horký brambor. Teď jsme všichni zpátky a lidi jsou na...
Syn chce nosit šaty. Manžel tvrdí, že z něj dělám terč posměchu
- Anonymní
- 03.09.26
- 1726
Synovi je pět a nejraději si doma obléká modré šaty s hvězdami, které původně patřily jeho sestřenici. Pro něj jsou to prostě krásné šaty na hraní. Manžel ale tvrdí, že ho nechávám zajít moc daleko...