Můj život s anou
- O životě
- helbell
- 04.04.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Záměrně nepíši s Annou, ale anou. Není to kamarádka a přesto, pokud se seznámíte, tak se vás drží, není ani hmotná, ale pokud je s vámi, můžete se jí dotknout. Ano, mluvím o anorexii. Tento deníček nepíši, protože bych měla problém (je to za mnou), ale spíš pro ty, kterých se to týká a kterým bych ráda pomohla, nebo pro ty, co je to z jakéhokoliv důvodu zajímá.
Když jsem poznala, že je to za mnou, řekla jsem si, že se k tomu už nikdy nebudu vracet, že tahle epizoda se nestala, až tak jsem se za to styděla. Ale myslím si, že to by byla chyba.
Dodnes si vzpomínám na okamžik, který to spustil. Stál tam, já naproti němu, kolem příroda podzimního pozdního večera a… ne neřekl, že jsem tlustá, ale řekl, že jsem zhubla a že mi to moc sluší. To bylo poprvé, kdy mi někdo něco takového řekl. Vždy mě měli všichni slušně řečeno za holku „krev a mlíko“, máma mě ponižovala, že jsem tlustá jako prase a kopala mě do zadku. A o kom mluvím? O svém příteli, k němuž jsem se tou dobou vracela po odluce, ve které jsem se seznámila s jiným, a kdy jsem začala kouřit (a proto i trochu zhubla).
Nedlouho poté mi bylo osmnáct a za dramatických okolností jsem stěhovala k příteli (proč dramatických popisuji již ve svém prvním deníčku věnovaném mámě). A tam začalo ono dramatické hubnutí.
Všichni byli proti mně. Musela jsem denně jíst tuny hnusného jídla… A teď jak to bylo skutečně. Všichni ze mě byli po čase zoufalí, mí rodiče, kteří mě sem tam viděli, přítelovi rodiče, ve škole a hlavně pak i já. Rozdvojila jsem se, jedna část mé psychiky se nenáviděla a druhé se to líbilo. Jedla jsem jen ovoce a zeleninu a odtučněné jogurty a to jen do 17:00. Známí a kamarádi si na mě ukazovali nebo mě nepoznávali, ale pro mě to znamenalo, že jsem oblíbená a obdivovaná. Vešla jsem se všeho, do čeho jsem chtěla, a čím bylo oblečení menší, tím lepší. Byla jsem nejlepší ve sportu, najednou jsem běhala a do posilovny chodila každý den.
Jednoho dne si pro mě přijela babička do školy a odvezla mě s tím, že přerušuji školu i internát a jdu se léčit. Proboha s čím? Napadlo mě a pamatuji si, že jediné co jsem řekla, bylo, že nejsem blázen. A v ten den začalo peklo.
Netrvalo to dlouho a můj „úspěch“ dostal jméno anorexie. V té době jsem byla o 25 kg hubenější, a to za 1/2 roku od oné věty od přítele. Nejdřív jsem si myslela, že se za pár dní vrátím do školy a život půjde dál. Kdybych věděla, co mě čeká, tak bych z toho okna, ze kterého jsem se denně dívala ve svém domácím vězení, snad skočila. Moje rodina si myslela, že to zvládnou, sami mě donutit jíst, ale to se nedá. Poručte člověku po amputaci nohy, aby se rozběhl po svých. Máma i babička střídavě brečely a střídavě na mě ječely.
A já? Pochopila jsem, že pokud se chci vrátit do života, musím jíst a ne jen tvrdit, že jím. A v tu chvíli jsem se začala sama hroutit. Nešlo to, nemohla jsem začít jíst, prostě ne, ne, ne! Za každou lžičkou, i jen vody, jsem viděla kilo tuku na svém těle. Čím hubenější, tím jsem si připadala tlustější. Ano, je to pravda, vše se vám v hlavě obrátí a čím jste blíže smrti, tím jste se sebou spokojenější. Jak zvrácené, že.
A přesto se to povedlo. Zachránila mě myšlenka mámy, že budeme jíst všechny jídla spolu, od snídaně až po druhou večeři. Vše jsem musela chystat já, vařila jsem taky já. Nejdřív, aby tam nebyl gram tuku, pak abych neměla ani o gram jídla víc než máma. Byla jsem ve stavu, kdy jsem vážila talíře s jídlem i suché rohlíky, abych si nevzala ten větší, a dělala jsem i jiné neuvěřitelné věci. Nezapomenu na to, když jsem v noci v posteli koukala na talíř s jablkem, pak se odhodlala sníst ho a hned se provinile letěla převážit, jestli jsem nepřibrala.
Nevím jak, ale zvládla jsem to. Bylo to strašné, stálo mě to dva roky života, přítele (jemu bylo jedno, jak vypadám, ale když jsem ho zoufalá prosila o pomoc, litoval sebe), k psycholožce jsem chvíli chodila (moc jí děkuji, pomohla mi v životě i jinak), opakování ročníku školy, rok jsem neměla menstruaci a málem ani děti (naštěstí mám dnes syna, kterého jsem počala bez pomoci). Ale získala jsem jiné přátele, kteří mi zase ukázali radosti života (doslova mě tahali do hospůdek, diskoték, a na grilovačky, kde se pil kalorický alkohol a kalorické jídlo, a já se nenásilně vracela k normálu). Ale hlavně jsem získala jiný pohled na život. Z holky, která vše odsuzovala, se stala tolerantní holka, která než někomu řekne svůj názor, dlouho všechno promýšlí. Dnes vím, že mám na život sílu a jen tak něco mě nepoloží.
Proto prosím vás, kteří někoho s touhle nemocí znáte, neodsuzujte ho. Nedělá to z frajeřiny, a hlavně je to volání o pomoc. Ano, člověk do této propasti padá sám, ale ven se sám nedostane.
Jen ještě děkuji těm, kteří dočetli až sem, je to poprvé, kdy jsem se svěřila o své 13. komnatě.
Přečtěte si také
Milenec mi slibuje rozvod, ale Vánoce chce zase trávit s manželkou
- Anonymní
- 18.11.26
- 1051
Už osm měsíců se scházím s ženatým mužem. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že spolu žijí jen kvůli dětem a že jsem žena, se kterou chce zestárnout. Jenže pokaždé, když má udělat skutečný...
Je mi 40, ale rodičům se pořád bojím odporovat. Jejich strach mi ničí život
- Anonymní
- 18.11.26
- 754
„Ve čtyřiceti už bys měla být samostatná,“ říkám sama sobě den co den. Jenže já taková být nedokážu. Pořád žiju tak, jak chtějí moji stárnoucí rodiče, a připadám si jako malá holka. Už tolikrát...
Dcera odmítá jezdit k tchyni. Manžel mě obviňuje, že jsem ji proti ní poštvala
- Anonymní
- 18.11.26
- 677
Když se manžel dozvěděl, že naše dcera Eliška zase odmítá jet na víkend k babičce, obrátil se samozřejmě na mě. Podle něj jsem ji proti jeho mámě zmanipulovala a schválně ničím jejich vztah. Přitom...
Kolega mi očumuje zadek a má oplzlé narážky. Šéf ze mě udělal hysterku
- Anonymní
- 18.11.26
- 592
Už mě vážně nebaví chodit do práce s pocitem, že si musím dávat pozor nejen na to, co říkám, ale i na to, jak se otočím, co si obléknu a jestli se zrovna někdo nedívá na moje pozadí. Jeden kolega...
Děti chtějí Vánoce jako spolužáci. Já počítám, jestli zaplatím nájem
- Anonymní
- 18.11.26
- 512
Letos před Vánoci počítám každou stovku. Dárky pro děti koupit chci, ale nejdřív musím odložit na nájem, jídlo a zimní boty. Nejhůř nesu chvíle, kdy odmítnu malou radost a potom zjistím, že jejich...
Chtěla jsem pro svého šikovného syna hlavní roli. Dostal ji totální trouba
- Anonymní
- 17.11.26
- 1243
Každoročně se u nás na vsi odehrává tradice, kterou milují všichni kromě mých pocuchaných nervů – rozsvěcení vánočního stromečku spojené s místní divadelní pohádkou. Režii a casting má pevně v...
Dřel jsem od rána do večera, aby byla žena šťastná. Místo toho si našla milence
- Anonymní
- 17.11.26
- 1711
Největší životní facku jsem nedostal od šéfa ani jsem nepřišel o peníze. Dostal jsem ji od vlastní ženy, když jsem ji jednoho odpoledne přistihl, jak se líbá s cizím chlapem. A víte, co mě štvalo...
Nesnáším podzim a manžel mi vyčítá, že kazím náladu celé rodině
- Anonymní
- 17.11.26
- 599
Zatímco všichni kolem mě obdivují barevné listí, těší se na dýňové latté a plánují podzimní výlety, já bych nejraději přeskočila rovnou do jara. S příchodem září se mi pravidelně zhoršuje nálada,...
Dcera mi pořád cpe svoje nevychované děti na hlídání. Já ale toužím po klidu
- Anonymní
- 17.11.26
- 1158
Vím, že to bude znít, jako bych neměla svá vnoučata ráda. Ale to není pravda. Mám šestiletého vnuka Davida a čtyřletou vnučku Elišku. Miluju je, ale hlídání je pro mě očistec. Dcera je totiž...
Za soukromou školu jsem dala 150 tisíc. Pak jsem zjistila, co syn neumí
- Anonymní
- 17.11.26
- 976
„Mami, já to neumím přečíst.“ Když mi tohle syn řekl nad obyčejnou dětskou knížkou, došlo mi, že jsme možná udělali pořádně drahou chybu. Za jeho soukromou školu jsme totiž každý měsíc platili 15...