Můj život s anou

Záměrně nepíši s Annou, ale anou. Není to kamarádka a přesto, pokud se seznámíte, tak se vás drží, není ani hmotná, ale pokud je s vámi, můžete se jí dotknout. Ano, mluvím o anorexii. Tento deníček nepíši, protože bych měla problém (je to za mnou), ale spíš pro ty, kterých se to týká a kterým bych ráda pomohla, nebo pro ty, co je to z jakéhokoliv důvodu zajímá.

Když jsem poznala, že je to za mnou, řekla jsem si, že se k tomu už nikdy nebudu vracet, že tahle epizoda se nestala, až tak jsem se za to styděla. Ale myslím si, že to by byla chyba.

Dodnes si vzpomínám na okamžik, který to spustil. Stál tam, já naproti němu, kolem příroda podzimního pozdního večera a… ne neřekl, že jsem tlustá, ale řekl, že jsem zhubla a že mi to moc sluší. To bylo poprvé, kdy mi někdo něco takového řekl. Vždy mě měli všichni slušně řečeno za holku „krev a mlíko“, máma mě ponižovala, že jsem tlustá jako prase a kopala mě do zadku. A o kom mluvím? O svém příteli, k němuž jsem se tou dobou vracela po odluce, ve které jsem se seznámila s jiným, a kdy jsem začala kouřit (a proto i trochu zhubla).

Nedlouho poté mi bylo osmnáct a za dramatických okolností jsem stěhovala k příteli (proč dramatických popisuji již ve svém prvním deníčku věnovaném mámě). A tam začalo ono dramatické hubnutí.

Všichni byli proti mně. Musela jsem denně jíst tuny hnusného jídla… A teď jak to bylo skutečně. Všichni ze mě byli po čase zoufalí, mí rodiče, kteří mě sem tam viděli, přítelovi rodiče, ve škole a hlavně pak i já. Rozdvojila jsem se, jedna část mé psychiky se nenáviděla a druhé se to líbilo. Jedla jsem jen ovoce a zeleninu a odtučněné jogurty a to jen do 17:00. Známí a kamarádi si na mě ukazovali nebo mě nepoznávali, ale pro mě to znamenalo, že jsem oblíbená a obdivovaná. Vešla jsem se všeho, do čeho jsem chtěla, a čím bylo oblečení menší, tím lepší. Byla jsem nejlepší ve sportu, najednou jsem běhala a do posilovny chodila každý den.

Jednoho dne si pro mě přijela babička do školy a odvezla mě s tím, že přerušuji školu i internát a jdu se léčit. Proboha s čím? Napadlo mě a pamatuji si, že jediné co jsem řekla, bylo, že nejsem blázen. A v ten den začalo peklo.

Netrvalo to dlouho a můj „úspěch“ dostal jméno anorexie. V té době jsem byla o 25 kg hubenější, a to za 1/2 roku od oné věty od přítele. Nejdřív jsem si myslela, že se za pár dní vrátím do školy a život půjde dál. Kdybych věděla, co mě čeká, tak bych z toho okna, ze kterého jsem se denně dívala ve svém domácím vězení, snad skočila. Moje rodina si myslela, že to zvládnou, sami mě donutit jíst, ale to se nedá. Poručte člověku po amputaci nohy, aby se rozběhl po svých. Máma i babička střídavě brečely a střídavě na mě ječely.

A já? Pochopila jsem, že pokud se chci vrátit do života, musím jíst a ne jen tvrdit, že jím. A v tu chvíli jsem se začala sama hroutit. Nešlo to, nemohla jsem začít jíst, prostě ne, ne, ne! Za každou lžičkou, i jen vody, jsem viděla kilo tuku na svém těle. Čím hubenější, tím jsem si připadala tlustější. Ano, je to pravda, vše se vám v hlavě obrátí a čím jste blíže smrti, tím jste se sebou spokojenější. Jak zvrácené, že.

A přesto se to povedlo. Zachránila mě myšlenka mámy, že budeme jíst všechny jídla spolu, od snídaně až po druhou večeři. Vše jsem musela chystat já, vařila jsem taky já. Nejdřív, aby tam nebyl gram tuku, pak abych neměla ani o gram jídla víc než máma. Byla jsem ve stavu, kdy jsem vážila talíře s jídlem i suché rohlíky, abych si nevzala ten větší, a dělala jsem i jiné neuvěřitelné věci. Nezapomenu na to, když jsem v noci v posteli koukala na talíř s jablkem, pak se odhodlala sníst ho a hned se provinile letěla převážit, jestli jsem nepřibrala.

Nevím jak, ale zvládla jsem to. Bylo to strašné, stálo mě to dva roky života, přítele (jemu bylo jedno, jak vypadám, ale když jsem ho zoufalá prosila o pomoc, litoval sebe), k psycholožce jsem chvíli chodila (moc jí děkuji, pomohla mi v životě i jinak), opakování ročníku školy, rok jsem neměla menstruaci a málem ani děti (naštěstí mám dnes syna, kterého jsem počala bez pomoci). Ale získala jsem jiné přátele, kteří mi zase ukázali radosti života (doslova mě tahali do hospůdek, diskoték, a na grilovačky, kde se pil kalorický alkohol a kalorické jídlo, a já se nenásilně vracela k normálu). Ale hlavně jsem získala jiný pohled na život. Z holky, která vše odsuzovala, se stala tolerantní holka, která než někomu řekne svůj názor, dlouho všechno promýšlí. Dnes vím, že mám na život sílu a jen tak něco mě nepoloží.

Proto prosím vás, kteří někoho s touhle nemocí znáte, neodsuzujte ho. Nedělá to z frajeřiny, a hlavně je to volání o pomoc. Ano, člověk do této propasti padá sám, ale ven se sám nedostane.

Jen ještě děkuji těm, kteří dočetli až sem, je to poprvé, kdy jsem se svěřila o své 13. komnatě.

Přečtěte si také

Šváb mi vzal klid na duši

Šváb mi vzal klid na duši
  • Kaonev
  • 19.09.26
  • 344

Poslední prázdninový den měl být klidný a příjemný. Jediné zaklepání na dveře ale obrátilo všechny moje plány vzhůru nohama. Zpráva o švábech v našem domě ve mně rozpoutala paniku a odstartovala...

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Miruše
9859
4.4.12 01:59

Děkuji za tento deníček, mělo by se o tom vědět, sepsala jsi to skvěle! :potlesk:

Já nehubla,protože jsem zhubnout chtěla, já nežrala z nervů. Před několika lety jen alkohol, tráva a cigarety. za 3 měsíce 12 kilo dole(po rozchodu -byli jsme spolu 5 let-můj první). Moje máma se mě lekla když mě viděla(bydlíme od sebe daleko a tak se nevidíme moc často). Soukala jsem do sebe rohlík a myslela že když polknu, pobliju se. Půl rohlíku jsem jedla hodinu. Musela jsem do sebe něco dostat, můj mozek mi říkal, že musím, ale byla jsem už tak celá zcvrklá, že to nešlo. Návrat do normálního života byl sakra těžkej. Dlouho mi bylo zle z jakýhokoli ovoce, na omáčku jsem se podívala a musela odejít z mítnosti…No zkrátka byl to boj se vrátit zpět. A vyhráno nemám. :? Vždy, když mám nějaké veliké nervy nebo deprese, nejím. Nejde to. Letos se to o mě zase pokoušelo. Snědla jsem třeba jednu sušenku za den a vypila litry kafe. Prostě jsem si na jídlo nevzpomněla a když ano tak jsem neměla hlad, tak co bych se „trápila“ nějakým jezením že? :roll: U mě je problém ten, že při nervech mě jídlo NEBAVÍ, naoak mi vadí vzít si kus chleba a jíst ho :zed: Je to dva dny co pociťuju hlad Ten blažený HLAD! :dance: Dneska jsem měla už dvě večeře :mrgreen: a je mi tak dobře. Zase se to srovnává, ale bude to boj na celej život. U mě ano.

vy, které jste nejedly kvůli váze, nikdy jsem to nechápala, to možná proto, že jsem byla vždycky vižle a hubnout nepotřebovala. Proto děkuji za tenhle deníček, konečně jsem měla možnost pochopit vás, které anorexie postihla z tohoto směru.

  • načítám...
  • Zmínit
clarrah
987
4.4.12 08:15

Moc hezky napsáno. Tvá odvaha se cení :potlesk: :potlesk:
My „normální“ vždycky na „tyhle“ holky koukaly s despektem - mají tak málo sebevědomí, že potřebují hubnout tak extrémně, aby si jich lidi začali všímat (i přestože v negativním kontextu). Koho z nás tehdy napadlo zeptat se, jestli daná nepotřebuje pomoc, jestli to „ještě pořád“ zvládá? Až se za nás hloupoučké žáby bez problémů dneska stydím :oops:
Přeju hodně štěstí všem, kteří do tohoto boje o život jdou, i těm, kteří už jej snad mají úspěšně za sebou :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Natylka
9481
4.4.12 08:21

Krásně napsané :lol: :lol: máš můj veliký obdiv a držím pěsti ať se držíš až do konce života :lol: :lol:
Každý kdo se dostane na své pomyslné dno a dokáže se zvednout, život vidí už úplně jinak a já někdy tomu svému pádu na dno děkuji :andel: :andel: Mám vlastní zkušenost i když z jiného problému.
Hodně štěstí :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
4.4.12 08:26

Krásnej deníček, já bych na něj neměla sílu.
Jak já říkám, moje anorexie je v remisi a já s ní bojuju. Nerada jím. Po porodu jsem vážila 60 kilo a podle mého jsem byla šíleně tlustá! Musela jsem zhubnout, povedlo se! A píšu v remisi, protože si moc dobře uvědomuji, že moje váha nesmí jít pod 50 kilo (měřím 170cm), tam už začínám mít zdravotní i psych. potíže. přesto se denně vážím a když přiberu pár deka, tak nejím. Takhle to moc na anorexii nevypadá, ale po tom, čím jsem si prošla, tak vím, že jsem v remisi a je to pro mě teď ten nejlepší stav, kterého jsem schopná dosáhnout.

  • Upravit
Bábi Zlopočasná
20730
4.4.12 09:56

Drzim palce nech sa Ti to nevrati, mala som spolubyvajucu, neviem ci naozaj vyliecenu anorekticku, chudla tak ze z toho dva roky nemala menzes. Ale ked som ju poznala tak vecne fnukala aka bola krasna ked mala 45 kil a vsade mala vyvesene fotky z toho obdobia. Hoci na nich vyzerala ako smrtka.

Ale uprimne, musim sa priznat ze anorekticky nemam rada :oops: :oops: Ciastocne ich nechapem, ale je to hlavne tym, ze tiez chudnem z nervov. Ked ma nechal byvaly, za dva tyzdne som z 53 kil zisla na 43. A bola som u doktorov! za nepriznanu anorekticku. Ked som v tehotenstve pribrala na 67 kil a nezvladli to moje klby, a skusila som doktorovi povedat ze mam bolesti odkedy som pribrala, bola som zase za nepriznanu anorekticku :zed: :zed:

Napriek napisanemu Ti ale fandim, viem ake to je ked nejem zo stresu a vsetci sa snazia do mna aspon nieco natlacit, fakt si nedokazem predstavit mat vedomy blok v hlave a prekonat ho.

  • načítám...
  • Zmínit
zzuzzinda
274
4.4.12 10:54

Klobouk dolů, jak jsi to zvládla, ty i tvoje rodina. V rámci praxe jsme byli na dětské psychiatrii a kolik tam bylo holek s anorexií, to jsme koukala. Je to fakt těžká nemoc. Jsi fakt dobrá, jak ses s ní poprala a jak jsi jí přeprala!

  • načítám...
  • Zmínit
iliska87
1358
4.4.12 12:15

Jsem rada ze jsi o tom napsala a hlavne ze jsi se z toho dostala.. :srdce: :srdce: :srdce: :srdce: .a ted uz jses zdrava a stastna.. :kytka: :kytka: :kytka: :kytka: …ufff je hrzozny se divat na fotky na kterych jsou holky s anorexii.....je starny ze pro tuhle nemoc holky i kluci umiraji proste strasny!!!!

  • načítám...
  • Zmínit
Petiik
1848
4.4.12 14:51

Jsi skvělá, jak ses poprala s touto NEMOCÍ. Záměrně to píšu velkým, protože spousta lidí si pořád neuvědomuje, že holky s anou (i kluci) jsou opravdu nemocní a není to jen nějaký jejich „rozmar“ a spouštěčem může být opravdu kravina. :zed: :zed:

  • načítám...
  • Zmínit
Ilonka007
327
4.4.12 16:26

Máš odvahu, to takhle veřejně napsat… a to se cení… i kdyby jsi tím pomohla jen jednomu jedinému člověku, tak je naprosto super, že jsi to napsala. Držím pěsti, ať už je jen a jen dobře :kytka: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
liiida
2774
4.4.12 18:36

Obdivuju, ze jsi dokazala o tomto problemu napsat a zvlast, kdyz je to z osobni zkusenosti. Take mas muj odbiv za to, ze vis, ze to mas opravdu za sebou. ja mela za to, ze toho problemu se clovek uz nikdy uplne nezbavi, vzdycky ta ana bude schovana v podvedomi a cihat na kritickou situaci, aby se zase projevila. Bohuzel s tim mam take zkusenost, ale nastesti ne uplne do extremu, ze bych prestala jist uplne a odvezli me do nemocnice. U me prapocatky asi taky vyprovokovala rodina kolem 14let, blby pripominky od babicky, ze bych mela se sebou neco delat atd. a to jsem nebyla pri tele ani tlusta (cca 48-49kg/165cm). tak to jsem vzdy kratkodobe resila cvicenim a omezenim sladkosti.zvrat prisel s nefungujicim vztahem, taky muj prvni vazny, kdy mi po naky dobe on rekl, ze nejsem uz tak hubena jako driv, coz jsem nechapala, pac jsem vazila furt stejne.od te doby jsem zacala zjistovat vse ohledne pojmu DIETA, takze pohyb a zmena jidelnicku, pocitani kilojoulu, hubnouci hranice 5000kj.po naky dobe kdyz jsem videla, ze to funguje, sla jsem na cca 3000kj.to je ten nejvetsi problem, chcete najednou vic a vic hubnout, ubirat si jidla…no asi za 2 mesice jsem zhubla z 49kg na 46kg.nic moc, ale jelikoz ja byla uz pretim stihla.tak se mi dostalo od pritele pochvaly, ale vztah to nezachranilo, takze jsem se na to vykaslala a jedla normalne.jenze po par mesicich jsem se ,,vyzrala,, na asi 51kg a zhrozila jsem se a vzpominala, jak to bylo super s 46kily a zacla jsem znovu hubnout.v tu chvili me nahlodalo, ze jsem se asi dostala do kolotoce.za par mesicu jsem opet zhubla asi na 46 kilo, pak me cekala maturita, tak jsem to zas trochu vypustila z hlavy a takhle porad dokola s pauzami.rodina nic neresila, obcas utrousila nejakou poznamku, ze jim malo, ale ze by me tahali do cvokarny, to ne.muj posledni pokus s tim ,,seknout,, byl, kdyz jsme se s nynejsim pritelem rozhodli zapracovat na mimi, tak jsem si rekla, ze musim neco pribrat.jenze byl to boj a ja se po naky dobe zacla zas hlidat. nakonec jsem otehotnela, s vahou 51kg.musim rict, ze tehotenstvi je snad nejhezci obdobi, pac je to doba, kdy vahu vubec neresim.joo rikala jsem si, ze nechci vic jak 60kilo,ale hold mam uz 62kg v 38.tt,ale jsem vklidu.sice me obcas stve povolenej zadek a holkam venku zavidim stihly postavy, ze bych ten pupek uz sundala.ale mimco, je pro me ted vse, ikdyz mam obavy, co bude po porodu, esli se ana zas nebude chtit ,,vtirat,,. Snad me mala tak zamestna, ze to resit nebudu…uz nikdy a nabrany kila pujdou dolu sami.

  • načítám...
  • Zmínit
lulje
5527
4.4.12 23:25

@Miruše mám to stejné jako ty - taky při nervovém vypětí nemůžu jídlo ani vidět. Zrovna dneska jsem se nutila jíst s dětmi a navalovalo se mi. Jak daleko to až může zajít??? Ptám se sama sebe i těch, kteří s tím mají zkušenost. Anorexie to 100% není, i když vnější projevy jsou totožné. Jen anorektičky nejí proto, aby byly hubené. Já bych tak ráda jedla a nejde to…
Zakladatelko, jsi dobrá. A tvoje máma taky - v tom, jak tě nakonec podpořila. Když tyhle příběhy čtu, běhá mi mráz po zádech. Ta psychika je sviňa :cert: :cert:

  • načítám...
  • Zmínit
Miruše
9859
5.4.12 01:42

@lulje Ahoj, no já nevim jak by to nazvali lékaři ale je to podle mě taky určitej druh anorexie…když to člověk nechá dojít moc daleko, to tělo se začne po čase jakýmukoliv jídlu bránit a pak i kdyby člověk chtěl sebevíc, tak ho do sebe prostě není schopen vpravit. Tehdá, co jsem popisovala jsem to právě nechala dojít až takhle daleko. Že něco není v pořádku mi došlo až když se moje máma zhrozila co to před ní stojí za kostru a hlavně mi začaly vypadávat už vlasy po velkých chomáčích. tehdy jsem přišla o polovinu svých vlasů, už se mi neobnovily :zed: Pak jsem asi půl roku byla furt nemocná. Pořád něco. Tehdy se mi rozjely i záněty močových cest…předtím jsem je měla jen jednou třeba za dva roky, ale od té doby musím dávat na pitný režim a hlavně bejt furt zababuchaná jinak to mám okamžitě zas. DLouho trvalo, než se moje imunita srovala a jsou tam i trvalý následky v určitých věcech :roll: Stačilo pár měsíců nežrat a mám to asi už na furt :zed: To jen odpověď na otázku kam až to může zajít. A myslím si že u mě to nezašlo ještě kdo ví jak daleko.

Vím, že s tím problém mám od té doby pořád. myslím si, že psychicky vydržím hodně nálože, docela mě život vyškolil a školí, ale když už se toho někdy sejde hodně tak padám na hubu a moje tělo se začne bránit jídlu. Nevím proč, ale v depresi ztrácím absolutní chuť k jídlu.. Od tehdá je pro mě jídlo jen protivná nutnost stejně jako si každej den čistit zuby :roll: Samozřejmě že mám období, kdy si jídlo vyloženě užívám a vychutnávám, ale moc často to nebývá. Prostě se najim protože pociťuju hlad ale že bych se v tom vyžívala jako můj manžel (kterej se s jídlem doslova miluje :mrgreen: ), to fakt ne.. A ve většině případů jídlo nedojídám. Přestane mě prostě za chvíli bavit kousat a nosit si jídlo na vidličce k obličeji. :roll: Co potom když mám deprese..no tak to ještě k tomu všemu ani nemám ten hlad :roll:

Fakt nevim jak z toho ven takže si asi neporadíme :mrgreen: Poslední dny hlad mám jak jsem psala, většinou večer, a tak to do sebe naházím a pak je mi blbě. ALe nebaví mě to teda. Voní mi to, chutná mi to(což je za poslední měsíce celkem výhra) ale nebaví mě ten „proces“ :roll:

omlouvám se zakladatelce, že jsem komentáře pod deníčkem zneužila ke vému problému :oops: :oops: :oops: :hug:

Příspěvek upraven 05.04.12 v 01:46

  • načítám...
  • Zmínit
Bábi Zlopočasná
20730
5.4.12 07:40

@Miruše @lulje na mna zrave zachvaty prichadzaju na dovolenkach. Ked nic nemusim, vsetci ma obskakuju a som v pohodicke - napriklad na svadobnej ceste, moj chlap mi vravel ze furt ked na mna pozrie, tak nieco prezuvam :mrgreen: :mrgreen:
Alebo si spomeniem na nejaku dobrotku z detstva, ktorej som sa nevedela dojest … teraz som si na sviatky objednala u mamicky pecene zemiaky v supke. Na sviatky !!! :mrgreen: :mrgreen: mamicka z toho skoro dostala psotnik :mrgreen: :mrgreen:

Ale som teraz v 17 tyzdni, po sviatkoch idem na amnio, bojim sa o prcka a hoci viem ze kvoli nej musim jest, dopracovala som na 47 kil :? :?

  • načítám...
  • Zmínit
Luminex
3309
5.4.12 23:02

Tleskám Ti za odvahu a za to jak se držíš :andel: Takže jen tak dál. Moje nejlepší kamarádka trpěla pár let bulimií, zažila jsem si s ní někdy fakt krušné časy a osobně vím, co to udělá s psychikou, je to prostě psychická nemoc. Je to už taky dávno za ní, ale všichni víme, že ne úplně. Pořád to v ní hluboko spí a doufam, že se nikdy nestane nějaká hrozná událost, která by to mohlo spustit. Já bych to přirovnala k alhokolismu. To je taky boj na celý život. Takže mnoho a mnoho sil a štěstí a zdaru :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
6.4.12 13:26

Bohužel musím přiznat že i já jsem jednou s těch co dali do pohybu tuto nemoc, kamarádka na základce byla vždy trošku oplácaná a najednou začala hubnout a my jako hloupé holky jsme jí řekly ,jak jí to sluší ,že vypadá moc hezky… jenže ona hubnout nepřestala ,z holky co měla samé jedničky se stala troska ,která byla kost a kůže a skončila v nemocnici.Na střední dostala odklad. Po roce se z toho dostala,ale vím,že úplně za ní to stále není i po 10 ti letech ,řeší kolik přibíra při těhotenství a to může být ráda ,že vůbec otěhotněla…tohle mě asi štve nejvíc a ikdyž vysvětluju a snažím se s ní o tom mluvit, pořád si mele svou ,že nechce přibrat víc jak 6kg :roll: :roll: ach jo :nevim:

  • Upravit
helbell
581
6.4.12 20:11

Holky je to hrozně zákeřná nemoc, obět nikdy nevidí, že je nemocná dokud jí to nikdo neřekne a i pak je otázka jak to dopadne. Vědšina anorektiček si příjde hrozně spokojeně, úspěšně a fandí si (já to tak měla byla jsem "na vrcholu a vlastně na dně :mrgreen:)… :zed:. A právě tohle nechápu, proč jsou na internetu normálně přístupné tyto anablogy, kde se holky podporujou v tom aby se vlastně pomalu zabíjely a ještě tomu říkakí životní styl :cert: :cert: :pocitac: :pocitac:. Proč se blokují porno stránky a tohle nikdo neřeší a neí to ttestné, chodějí tam hlavně děti. Holky nejhorší je, že nikdy nevíme jestli se to nebude týkat i našich dětí…

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Neviditelný zabiják ve světě nadbytku

Dovolená 2012

Zdraví na povel

Císařský řez

Jak jsme rodili u Apolináře

Jako podle šablony

Už se nelekám

Mámě