Už se nelekám

Protože, jak jsem se už v minulém deníčku zmiňovala, léčila jsem se ve dvaceti s anorexii (teda léčila jsem si duši, do těla mi doktor vždy píchnul jen vyvolávačku na měsíky a když se nedostavily, zvětšil dávku, a tomu neříkám léčení), tak jsem byla na gyndě častým hostem. Ale nikdy by mě nenapadlo, že bez problémů bude vlastně můj největší problém (myslím tím, že mé těhu probíhá ukázkově a tak mě doktoři někdy až tolik nezkoumají). Na začátku jsme sice měli hrozbu mimoděložního těhu než se prcek po týdnu našeho strachu ukázal, ale protože ani dnes po půlce těhu nejsou UZ od gynekologa kvalitní a mimi stejně skoro nerozeznám, mohla jsem být v klidu už tehdy. Ale jako prvotěhule si to chci přece „užít“ a tak jsem plašila při každém cizím slovu, které kde odborníci vyslovili.

Pak přišel screening (či jak se to píše?) vzala jsem si na to slavnostně pracovní volno a manžela. Už v kartotéce nás málem nevzali, protože jsem si ve spěchu nevzala žádanku, pak nás ale poslali na krev. Ještěže byl mužíček se mnou, aspoň mi měl kdo zalepit vpich, protože ta paní, co mi krev odebírala (bez rukavic a s obr růžovými nehty), se tím neobtěžovala a já protože nejsem stonožka a už jsem v jedné ruce držela náplast bundu a kabelku a druhou si mačkala vpich, bych to nezvládla. UZ byl ale krásný, na velké obrazovce, milá lékařka a hlavně beze spěchu vše pečlivě prošla. Dali mi pak sice štos zbytečných papírů (jak mi řekl pan gynda,) ale alespoň byly barevné. Na další genetiku jsem se už těšila a dokonce dokopala i znovu muže (to bylo poprvé, kdy by šel dobrovolně do práce, asi věděl proč…) vyšetřovala mě jiná lékařka, krátce a neosobně a hlavně úplně kvůli něčemu jinému než měla… a při dotazu na pohlaví jsem viditelně obtěžovala. No nevadí, aspoň jsem se tam mohla zadarmo napít a vyčůrat.

Můj pan gynda tentokrárt sice nekomentoval obsah zprávy, ale zjistil, že mi tak trochu zapoměli vzít krev a proto jsem tam vlastně prý byla (no nevadí stane se, třeba se paní s nehty nechtělo tentokrát ani odebírat ani lepit…). Třetí vyšetření bylo snad jediné v pořádku a nejkrásnější co se UZ miminka týče (ale tam už jsem byla sama, manžel odmítl tentokrát důrazně po dvou zážitcích…). Dalším překvapením bylo vyšetřeni zraku (protože mám dost dioptrii). Nebýt manželovy sestřenice, nikdy by mě nenapadlo, že to může mít vliv na druh porodu. Když pominu, že mě na to pan gynda neupozornil, musela jsem já jeho, tak jsem ráda, že jsem to udělala, protože mi našli trhlinu na sítnici a zalaserovali mi ji (zážitek sice nic moc, ale dá se ustát a dělají to na počkání). Já jsem tedy čekala v čekárně dost dlouho, asi z té protekce, co mi tchýně jako zaměstnankyně té nemocnice vyřídila.

Zatím poslední perla, která přišla, bylo zajednání porodnice. Jsem sice už nebo teprve (sama v tomto případě vlastně nevím) 25. tt, ale na kontrole u pana gyndy nepadlo o výběru porodnice ani slovo. Nechávalo mě to klidnou (pro změnu, abych pořád neplašila, a to i přes to, že kolegyně z práce, taky těhule, měly porodnice už dávno zaregistrované), ale najednou přišla tchýně s tím, že tam k nim, co chci jít rodit, už objědnávají na prosinec a nás to slavnostně čeká už v září. No nebudu napínat ani zapírat, dostala jsem se tam, a byla jsem tentokrát ráda, že tam tu maminku mám, tedy jen do chvíle než jsem šla na osobní zápis… Porodnice vyhlášená, komplex budov udržovaný, personál na první dojem ochotný, ale stejně se nemůžu zbavit dojmu ponurosti (aby ne je to bývalý klášter). No nic, zajednáno je, porod doma nebude, jen doufám že svou aktivitou neurazím na další kontrole.

Jsem zvědavá, co mě ještě jako prvotěhulku překvapí a zároveń obrní, můžu nad tím přemýšlet třeba v čekárně u pana gyndy, kde, tentokrát beze srany čekám i dvě hodiny, a to chodím na čas. Ale jedno vím, moc věcí mě už s našimi lékaři nepřekvapí, snad jen kdyby mi řekli, že čekáme dvouhlavého dráčka, ale i tak bych řekla „celý tatínek“…