Na děti vás nikdo nepřipraví

Je spousta věcí, na které se dá v životě docela dobře připravit. Zkoušky ve škole, práce, samostatné bydlení, bydlení s partnerem, manželství. A pak je tu něco, na co žádné návody, školy či dobrá příprava nejsou. Asi jsem se k tomu na eMiminu zatím nepřiznal. Jsem totiž také rodič.

*

Když jsem byl puberťák, starší sestra děti měla a mě hrozně bavilo jí s nimi pomáhat. Byl jsem strejda. Měl jsem tedy rodinnou funkci a hrozně mě to bavilo. Říkal jsem si, jak jsou děti super a že budu mít jednou alespoň tři.

Život šel dál a zažíval jsem první vážný vztah, který se proměnil v manželství. Nebyl to vztah dobrý a ani pro děti by nebylo dobré v takové domácnosti vyrůstat. Možná i toto vědomí mě přimělo ze vztahu, který mě doslova ničil, utéct. S dětmi bych to asi nedokázal.

I špatné zkušenosti bývají většinou k něčemu dobré, když se z nich poučíte. Už jsem lépe věděl, co je u žen pro mne důležité a co si už nikdy nepřeji, aby se v mém partnerském životě vyskytlo. A protože náhodám je potřeba jít naproti, řekla si má starší a moudřejší sestra, že než abych si k sobě našel nějakou novou pohromu, seznámí mě s kolegyní… A s tou kolegyní se to pozdně letní kafe proměnilo na vloni již deset let společného žití. A pro mě, musím to zaklepat, nejhezčí období života.

Byli jsme spolu něco přes rok, když to téma padlo poprvé. Dítě. Dítě? Není brzy? Ano, bylo to spíše přání partnerky, ale já v tom viděl spoustu příjemných výhod pro sebe… Ano, chlapský mozek. Uhodli jste :-)

A tak jsem o rok později začal poznávat, jaký je rozdíl mezi tím být strejdou a tátou. Dítě kaká. Hodně kaká. Umí čůrat. Hodně čůrat. Čůrat umí i do dálky. V noci nespí. Ve dne řve. Vlastě brzy pochopí, že řvát se dá i v noci. Místo u prsu a pozornost maminky si rezervuje pro sebe… A vůbec převrátí život naruby.

Najednou nejste dva a nemůžete si dělat, co chcete. Přijde mezi vás vetřelec, kolem kterého se začne točit život celé rodiny. Dost sebestředných chlapů to nese těžce. Už nejsou NR 1. A dost hystericky úzkostlivých matek nezvládne vztahy s širší rodinou, protože mimískovi dělají všichni všechno špatně. Starosti, problémy, obavy. Jenže pak přijdou chvilky prvních úsměvů, radostí, krůčků, a vy najednou víte, že to za to stojí. Možná tohle je to, proč žijeme. Proč se milujeme. A proč tak nějak všichni vnímáme nějakou zodpovědnost za budoucnost.

A tak se měsíce a roky pocity štěstí mísí s povinnostmi a čas najednou letí nějak rychleji. Nevím, jestli platí malé dítě, malé problémy, velké dítě, velké problémy, přestože z miminka už je osmiletý človíček, který umí psát, číst a počítat a v populární hudbě má lepší přehled než já. U pravidla jedno dítě, žádné dítě si troufám říct, že platí. Tři roky po narození prvního potomka totiž přišel na svět druhý. A život domácnosti se proměnil v jízdu na centrifuze, jejíž otáčení a řev písní Michala Davida z pouťově hlasitých reproduktorů jen tak neskončí.

Rodičovství mě jistě změnilo. Najednou vlastně pořád svádím vnitřní boj o to, čemu se budu věnovat a cítím se sám před sebou provinile, když dostává práce před rodinou přednost. Cítím se nesvůj, když starost o děti musím kvůli práci někdy nechat jenom na partnerce. Poznávám, jak jsem netrpělivý a jak moji klidnou povahu dokáží děti proměnit v bouři. Vnímám, jakou chybu dělám, když si myslím, že porozumí „řeči dospělých“. Ne, nejsem na to pyšný. Dokonce často pochybuji, že jsem dobrý otec. Vidím, jakou míru nesvobody nám děti do života přinesly, i když je to často asi jen nesvoboda a omezení v naší hlavě. Oni toho prckové většinou zvládnou v klidu a pohodě mnohem víc, než jsme ochotni si připustit. Tak jako mě dokážou děti štvát, umí ve mě vyvolat pocit obrovské pýchy, když se jim něco daří, něco se naučí. Nebo mě umí dojmout. Třeba když ve škole dítě napíše, že má tatínka rádo, protože je s ním sranda a umí dobře vařit.

Když se mě někdo zeptá, jaké to je mít děti, řeknu mu, že si dovedu představit žít hezký život bez nich, ale těch, co mám, bych se už nikdy nevzdal. Život může přinést různé nečekané věci, nedovedu si ale představit situaci, že bych své děti neměl rád, a cokoliv se bude v jejich životech dít, vždy tu pro ně budu. Budem. Protože děti jsou silné pouto. A skoro jistě na to současné období „jízdy na centrifuze“ budeme s partnerkou jednou vzpomínat jako na nejhezčí období života.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
4629
24.4.19 06:26

Hezkeee :kytka:… Úplně upřímné a moc milé… dokonce jsem se v 6:30 rano usmala, což u me nebývá zvykem :pankac: :mavam: :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
21379
24.4.19 07:58

:potlesk: Pěkné

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
24.4.19 08:21

Upřímné :potlesk: Já, kdybych věděla, do čeho jdu, co obnáší mít dítě bez pomoci, bez vydechnutí, bez prakticky života, kdy si člověk po práci mohl odpočinout nebo se mohl věnovat x různým věcem, nikdy, nikdy takovou chybu (stát se rodičem) neudělám. :-(

  • Nahlásit
21893
24.4.19 09:52

Krásně napsáno, poctivě. Úplně jako by to psal můj muž. Myslím že přemýšlí stejně. Ale je to z mého pohledu skvělý partner i táta. Dohromady máme děti čtyři, od 3 měsíců do 13 let. My klid jen tak mít nebudeme, ale stojí to za to. :palec: myslím že na krizi středního věku nebudeme mít čas :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
11777
24.4.19 12:09

Jako obvykle super, píšeš moc hezky a je fajn číst deníčky z pohledu inteligentního a empatického muže :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3369
24.4.19 12:49

Krásný deníček. :potlesk: A u závěru jsem se teda dojala… :-) Ať vám tohle krásné rodinné štěstí vydrží :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1202
24.4.19 15:07

:) hezké a pravdivé

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.4.19 19:08

Krásné :) Vaše manželka musí být šťastná, že má skvělého manžela, který miluje svou rodinu, děti jsou totiž to nejcennější co máme. Tak nějak se mi chce plakat, můj manžel je sobec, který má rád jen sám sebe a peníze a čas, který by měl věnovat dětem, radši věnuje mobilu…
Přeji Vám hodně štěstí :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
84124
24.4.19 19:15

Pěkně napsané. Víc takových chlapů jako ty, by to chtělo.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5138
24.4.19 19:36

@andelka83 Mám taky ten pocit, u nás taky 4 děti, nejmladší 6 let a nejstarší bude mít 15. V září budeme mít už 4 školáky a je to podle mě náročnější, než malé děti. Takže jo, malé děti malé starosti, velké, velké starosti. ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
294
24.4.19 19:50

Bezva, trefne napsany, se spoustou veci souhlasim :) Dalsi krasny denicek, Premku Oraci 8)

  • Nahlásit
  • Zmínit
1136
24.4.19 20:10

Pěkně napsané.
Mám teď s dětma trošku náročnější období, pár dní nazad jsem měla opravdu „depku“ a přesně mě nenapadlo, že kdybych mohla cestovat v čase a mé o šest nebo sedm let mladší já by mě ten den vidělo, že bych si před těmi šesti nebo sedmi roky snad nechala zašít všechny díry :lol:
Představa, že na tohle budeme vzpomínat jako na nejpohodovější období mě upřímně trochu děsí.
I když samozřejmě, děti přinesly do našeho života nepoznaný pocit štěstí…ta euforie, když večer konečně usnou :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1834
24.4.19 21:49

@7.straka jo, pravda, clovek si umi uzit i ty nejmensi malickosti - treba kdyz se muze jit v praci v klidu vycurat :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
25.4.19 08:23

Krásné počtení, potěšilo a zahřálo u srdíčka :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1396
25.4.19 11:41

Tenhle deníček by mi unikl, nebýt „newsletteru“ Emimina, a byla by to škoda, protože Tvé deníčky a názory tady na webu čtu ráda. Jen doufám, že nejsi maskovaná žena, protože to by pro mne bylo kruté prozření, pořád chci věřit tomu, že existují i chlapi, co se nebojí hovořit o tom, co prožívají ;) :).
Je fakt, že s dětmi je to někdy pekelné, jsou situace, kdy by je člověk nejraději prodal, kdyby dostal hodně vysokou nabídku, ale taky bych neměnila. Už po narození prvního mi došlo, že fakt jedinou hodnotou, kterou po sobě člověk zanechá (pokud není geniální vědec, hudební skladatel či spisovatel, který vytvoří nesmrtelné dílo apod.), jsou jeho děti. A zpětně mne mrzí, že už nemám možnost promluvit si se svojí babičkou, která měla děti čtyři, všechny se dobře rozmnožily, a jí se povedlo dožít se i prvních pravnoučat. Což je jednou i můj životní cíl, vidět, jak se to kolem mne všechno popelí :).

  • Nahlásit
  • Zmínit
25.4.19 14:25

Děkuji za milé komentáře a omlouvám se, že mi stud nedovolí regovat na každou pochvalu zvlášť. Je od Vás moc hezké, že vlídným slovem člověka ve sdílení zážitků a myšlenek takto podpoříte. Doufám, že i Vám se ve věcech, kde Vám bude chybět sebejistota, jako mi chybí ve psaní, dostane takové motivující podpory.

Příspěvek upraven 25.04.19 v 14:25

  • Nahlásit
  • Zmínit
25.4.19 14:27

@PenelopaW Představa, že by se odborná komise složená z uživatelek emimina jala ověřit mou příslušnost k mužskému pohlaví mě trochu straší :-), ale ano, čestné slovo, že jsem docela normální, průměrný muž :-).

  • Nahlásit
  • Zmínit
1396
26.4.19 08:01

@Premek_Orac Odborná komise a tahle představa upřímně děsí i mne :mrgreen:. Ale když mohou dělat srazy na Databázi knih, třeba proběhne nějaký sraz Emimina? ;) Mimochodem: U profilu chlapa mne velmi baví podtitul „závislačka“ :lol:.

Možná by @admin mohl upravit kolonky i pro mužské profily? ;) (a třeba i iniciovat nějaký ten sraz? ;) )

Příspěvek upraven 26.04.19 v 08:06

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.4.19 09:12

@PenelopaW Když to nezorganizuje provozovatel (což by hrozilo monstrakcí), může se iniciativy chopit někdo z přispěvatelů.
Závislačka… no jo… ale ono závislák nezní líp :-)

  • Nahlásit
  • Zmínit
265
27.4.19 12:58

Dala jsem přečíst manželovi a prý to vidí úplně stejně :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
13899
29.4.19 09:25

Upřímný a nepřeslazený, bez růžových brejliček a přikrášlování reality :mrgreen: :palec:
moc se mi to líbilo a to nejsem děckomil.

  • Nahlásit
  • Zmínit