Na děti vás nikdo nepřipraví
Je spousta věcí, na které se dá v životě docela dobře připravit. Zkoušky ve škole, práce, samostatné bydlení, bydlení s partnerem, manželství. A pak je tu něco, na co žádné návody, školy či dobrá příprava nejsou. Asi jsem se k tomu na eMiminu zatím nepřiznal. Jsem totiž také rodič.
Když jsem byl puberťák, starší sestra děti měla a mě hrozně bavilo jí s nimi pomáhat. Byl jsem strejda. Měl jsem tedy rodinnou funkci a hrozně mě to bavilo. Říkal jsem si, jak jsou děti super a že budu mít jednou alespoň tři.
Život šel dál a zažíval jsem první vážný vztah, který se proměnil v manželství. Nebyl to vztah dobrý a ani pro děti by nebylo dobré v takové domácnosti vyrůstat. Možná i toto vědomí mě přimělo ze vztahu, který mě doslova ničil, utéct. S dětmi bych to asi nedokázal.
I špatné zkušenosti bývají většinou k něčemu dobré, když se z nich poučíte. Už jsem lépe věděl, co je u žen pro mne důležité a co si už nikdy nepřeji, aby se v mém partnerském životě vyskytlo. A protože náhodám je potřeba jít naproti, řekla si má starší a moudřejší sestra, že než abych si k sobě našel nějakou novou pohromu, seznámí mě s kolegyní… A s tou kolegyní se to pozdně letní kafe proměnilo na vloni již deset let společného žití. A pro mě, musím to zaklepat, nejhezčí období života.
Byli jsme spolu něco přes rok, když to téma padlo poprvé. Dítě. Dítě? Není brzy? Ano, bylo to spíše přání partnerky, ale já v tom viděl spoustu příjemných výhod pro sebe… Ano, chlapský mozek. Uhodli jste 
A tak jsem o rok později začal poznávat, jaký je rozdíl mezi tím být strejdou a tátou. Dítě kaká. Hodně kaká. Umí čůrat. Hodně čůrat. Čůrat umí i do dálky. V noci nespí. Ve dne řve. Vlastě brzy pochopí, že řvát se dá i v noci. Místo u prsu a pozornost maminky si rezervuje pro sebe… A vůbec převrátí život naruby.
Najednou nejste dva a nemůžete si dělat, co chcete. Přijde mezi vás vetřelec, kolem kterého se začne točit život celé rodiny. Dost sebestředných chlapů to nese těžce. Už nejsou NR 1. A dost hystericky úzkostlivých matek nezvládne vztahy s širší rodinou, protože mimískovi dělají všichni všechno špatně. Starosti, problémy, obavy. Jenže pak přijdou chvilky prvních úsměvů, radostí, krůčků, a vy najednou víte, že to za to stojí. Možná tohle je to, proč žijeme. Proč se milujeme. A proč tak nějak všichni vnímáme nějakou zodpovědnost za budoucnost.
A tak se měsíce a roky pocity štěstí mísí s povinnostmi a čas najednou letí nějak rychleji. Nevím, jestli platí malé dítě, malé problémy, velké dítě, velké problémy, přestože z miminka už je osmiletý človíček, který umí psát, číst a počítat a v populární hudbě má lepší přehled než já. U pravidla jedno dítě, žádné dítě si troufám říct, že platí. Tři roky po narození prvního potomka totiž přišel na svět druhý. A život domácnosti se proměnil v jízdu na centrifuze, jejíž otáčení a řev písní Michala Davida z pouťově hlasitých reproduktorů jen tak neskončí.
Rodičovství mě jistě změnilo. Najednou vlastně pořád svádím vnitřní boj o to, čemu se budu věnovat a cítím se sám před sebou provinile, když dostává práce před rodinou přednost. Cítím se nesvůj, když starost o děti musím kvůli práci někdy nechat jenom na partnerce. Poznávám, jak jsem netrpělivý a jak moji klidnou povahu dokáží děti proměnit v bouři. Vnímám, jakou chybu dělám, když si myslím, že porozumí „řeči dospělých“. Ne, nejsem na to pyšný. Dokonce často pochybuji, že jsem dobrý otec. Vidím, jakou míru nesvobody nám děti do života přinesly, i když je to často asi jen nesvoboda a omezení v naší hlavě. Oni toho prckové většinou zvládnou v klidu a pohodě mnohem víc, než jsme ochotni si připustit. Tak jako mě dokážou děti štvát, umí ve mě vyvolat pocit obrovské pýchy, když se jim něco daří, něco se naučí. Nebo mě umí dojmout. Třeba když ve škole dítě napíše, že má tatínka rádo, protože je s ním sranda a umí dobře vařit.
Když se mě někdo zeptá, jaké to je mít děti, řeknu mu, že si dovedu představit žít hezký život bez nich, ale těch, co mám, bych se už nikdy nevzdal. Život může přinést různé nečekané věci, nedovedu si ale představit situaci, že bych své děti neměl rád, a cokoliv se bude v jejich životech dít, vždy tu pro ně budu. Budem. Protože děti jsou silné pouto. A skoro jistě na to současné období „jízdy na centrifuze“ budeme s partnerkou jednou vzpomínat jako na nejhezčí období života.
Přečtěte si také
Syn přišel ze školy s tím, že je chudý. Nesmím ale promluvit s učitelkou
- Anonymní
- 05.09.26
- 15142
Když začal první den školy, byl to pro nás něco jako oslava Nového roku. Všichni jsme byli natěšení, co nás nového čeká, kam se ten rok posuneme a jak nový školní rok bude vypadat. První dny byly...
Můj muž čekal deset let, až změním názor. Když jsem ho nezměnila, odešel
- Anonymní
- 05.09.26
- 9320
Když jsme se s Petrem poznali, bylo mi osmadvacet let. Děti jsem nechtěla a nijak jsem to neskrývala. Ne proto, že bych je neměla ráda. Nemám problém si pochovat kamarádčino miminko nebo vzít...
Tři měsíce jsme to odkládali. Když na „to“ došlo, přišlo „měkké“ zklamání
- Anonymní
- 05.09.26
- 17649
Skoro tři měsíce jsme kolem sebe s Petrem kroužili. Bylo to to krásné, jemně vzrušující období, kdy se navzájem napínáte, držíte za ruce, povídáte si dlouho do noci a přemýšlíte, kdy konečně padne...
Myslela jsem, že jedu na dovolenou bez dětí. Pak jsem dorazila k moři
- Anonymní
- 05.09.26
- 7679
Když jsme letos vybírali dovolenou, měla jsem jedno jediné přání. Nejet do hotelu, který je plný rodin s malými dětmi.
„Tohle nikam nedávej.“ Jedna věta dcery změnila můj pohled na sociální sítě
- Anonymní
- 05.09.26
- 2622
První fotku své dcery jsem dala na internet snad ještě v době, kdy ani nebyla na světě. Fotku ultrazvuku, břicha, pak z porodnice. Před patnácti lety jsem měla pocit, že musím všechno sdílet na...
Nesnáším letošní počasí. Nejdřív vedro k padnutí, teď mají přijít lijáky
- Anonymní
- 04.09.26
- 1271
Jestli je něco, na co jsem letos nadávala snad víc než na cokoli jiného, pak je to počasí. Celé léto jsme čekali, kdy konečně zaprší. Když už pršet začalo, většinou přišla taková bouřka, že jsem...
Školková angličtina za 10 tisíc? Odmítla jsem platit a učitelka zuří
- Anonymní
- 04.09.26
- 11244
Sníst ranní rohlík, obléknout dvě věčně se hemžící holčičky, dorazit do naší malé vesnické školky včas a pak honem do práce. Není to vždycky jednoduché, ale tuhle školku prostě miluju. Rodinná...
Dcera mě pozvala na víkend. Až na místě jsem zjistila, kolik mě to bude stát
- Anonymní
- 04.09.26
- 39878
K šedesátinám jsem od dcery dostala krásný dárek. Alespoň jsem si to tehdy myslela. V obálce byla rezervace na prodloužený víkend v malém penzionu v jižních Čechách. Měla jsem jet já, dcera s...
Až když jsem na týden odjela, zjistila jsem, že manžela nemusím furt kontrolovat
- Anonymní
- 04.09.26
- 9165
Dlouhá léta jsem měla pocit, že kdybych na chvíli přestala fungovat, naše domácnost se rozpadne. Můj muž přitom není neschopný. V práci vede lidi, umí vyřešit spoustu problémů a poradí si i s...
Kolegové se vracejí z homeofficu do kanceláře. Cítím nepříjemnou změnu
- Anonymní
- 04.09.26
- 4495
Ve vzduchu je od minulého školního roku vyhazov zaměstnanců. Nikdo nám před prázdninami sice nic neřekl, ale informace mezi lidmi kolovaly jako horký brambor. Teď jsme všichni zpátky a lidi jsou na...
… Úplně upřímné a moc milé… dokonce jsem se v 6:30 rano usmala, což u me nebývá zvykem 
Pěkné
myslím že na krizi středního věku nebudeme mít čas 
