Naše cesta za štěstím

Když se nevyplácí čekat... O vysoké škole, o nemoci, o stresu a o tom, že všechno mohlo být jinak, nepřemýšlet tolik rozumem. Předem se omlouvám za dlouhý deníček, ale je to tak, jak psal život.

Znáte to, některé ženy jsou kariéristky. Taky jsem byla. Naštěstí pro mě ne tak dlouho. Když jsem poznala svého budoucího manžela, věci se změnily. A došlo mi, že můj „kariérismus“ nebyl o moc víc než snaha o smysluplné vyplnění času.

Poznali jsme se na zahraničním dobrovolnickém projketu. Studovala jsem tehdy (2007) na vysoké. On taky. Ten rok jsem po prázdninách začala ještě druhou školu v jiném městě. Takže bilance: různá bydliště, různá místa školy. Moc jsem tomu nevěřila. Už jednou jsem měla přítele z jiného města (300 km daleko) a nedopadlo to.

Nicméně následovaly dva roky, kdy jsme jezdili Ostrava-Brno-Olomouc-Praha. Ve vlaku jsem trávila víc času než doma. Oba jsme studovali prezenčně, rodiny nás chtěly pořád vidět apod. Do toho práce. Bylo to zkrátka náročné.

Naštěstí jsme se po dvou letech sestěhovali do Brna s tím, že manžel psal bakalářku a já chodila do školy.

Pak začaly mé zdravotní problémy - zánět žaludku (prý ze stresu). Každý večer několik hodin pocity na zvracení, endoskopie, prášky. Omezení v jídle, v cestování. Pak se přidaly problémy se střevy, podezření na Crohnovu chorobu, nakonec „diagnostikován“ dráždivý tračník. Neustálé průjmy. Prý to mám ze stresu. Doktor mě poslal k psychologovi, kam jsem docházela několik měsíců. Upřímně, bylo to k ničemu.

Můj budoucí manžel mě požádal o ruku a já nadšeně souhlasila. Brali jsme se 2011. To už jsem byla bakalářka a všem okolo, kdo chtěli jít studovat dvě školy, jsem to vymlouvala s tím, že to za to nestojí. Manžel si taky bakaláře dodělal.

Svatba byla krásná, i když někteří nás od toho zrazovali, že jsme mladí, nemáme hotovou školu a podobné plky. Mimochodem, byli jsme spolu 4 roky, aspoň bakaláře hotové, manžel měl práci, bylo nám 25, takže mi na tom fakt nepřišlo nic divného…

A tak jsme žili dál, já stále zdravotní problémy. O dětech jsme mluvili už dlouho a oba jsme je chtěli. Ve mně to zkrátka nějak dozrálo časem. Nejprve jsem si uměla představit být těhotná, pak mít malé dítě, potom větší, v pubertě, vnoučata… Tak nějak jsem se začala těšit.

Pořád jsem si ale říkala, že teď je mít nemůžeme - bydleli jsme na chatě bez tekoucí vody (byla jen venku, na zimu se zavírala), topení na dřevo - v zimě ráno nula stupňů. Manžel pracoval, ale ne na plný úvazek, já to se svou nemocí nezvládala. A navíc jsem si fakt nedovedla představit, že bych v takovém stavu byla schopná být těhotná. Takže jsme pořád na něco museli čekat. Na dodělání školy, na jiné bydlení, na peníze, kterých bylo fakt málo, na zdraví…

Kamarádka mi říkala, ať se na všechno vykašlu a otěhotním, že se tím všechno vyřeší. No měla jsem svoji hlavu, rozumné uvažování mi to jaksi nedovolilo být tak „nezodpovědná“.

Antikoncepci jsem vysadila, aby se tělo vyčistilo. Taky bylo možné, že všechny ty záněty pocházely z toho, že jsem ji brala sedm let v kuse.

Pak přišel duben 2012, první výročí (ne že bychom to nějak extra slavili nebo tak). Prasklo mi něco v pupíku a začala z toho vytíkat asi krev… tmavě hnědá. Nebolelo to, ale nevěděla jsem, co se děje. Jeli jsme na pohotovost a lékař řekl, že má podezření na endometriózu a že budu muset na laparoskopii kvůli diagnóze, že jinak se to potvrdit nedá.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Otec je doktor a já jsem věděla, co to znamená. Že možná nikdy nebudu moct mít vlastní děti. Vím, že to spousta žen nemůže a nakonec se s tím vyrovná, ale tehdy jsem byla prostě na dně. Věci do sebe začaly zapadat - bolestivé menstruace, kdy jsem ani pod práškama nebyla schopná dva dny fungovat líp než vylézt z postele na záchod a zpět a podobně. Tehdy mi došlo, že moje bolest asi normální nebyla.

Na operaci se nález potvrdil - endometrióza III. stupně, ložiska na stěně břišní, obou vaječnících, externí v pupíku. K tomu srůsty v břiše (mj. s tlustým střevem). Vyndali mi rovnou i slepáka. No, operace trvala přes tři a půl hodiny, ve slepém střevě chronický zánět. Srůsty mi způsobovaly problémy se střevy, záněty v břiše se přenesly i na ten žaludek. Aspoň jsem konečně po těch letech znala původce mých zdravotních problémů. Houby psychika, ale endometrióza.

Musela jsem se vyrovnat s jejím pokročilým nálezem, který vše samozřejmě hormonálně ovlivňoval. Taky mi řekli, že pokud mám i externí ložiska (jako to v pupku), může se stát, že se mi vytvoří kdekoli v těle. Myslím kromě srdce a ještě jednoho orgánu. To je celkem nebezpečné. Dodnes si to asi moc nepřipouštím.
Byly dvě možnosti - hormonální léčba spojená s umělým přechodem (ložiska totiž vzhledem k jejich rozsahu nemohli vůbec odstraňovat), nebo těhotenství. Je asi jasné, co jsme s manželem zvolili…

(Pokračování naší cesty za rodinou v dalším deníčku)

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Petra2829
7907
5.4.14 08:11

Tu mrchu mám taky. Sice ne v tak pokročilém stádiu, ale mám. Hodně u tebe zanedbali lékaři. Už dávno si měla být pod kudlou.Ale nekoukej na to tak černě. Snaž se dát ddo kupy, Pokuste se o rodinu. MMj mám po IFF. A pak tu mrchu zastav. dá se. Těším se na další deníček a doufám, že tam se toho těhotenství třeba dočkám..Držím pěsti.
Jo a ten přechod mám za sebou. PaK jsme těhotněla.

Příspěvek upraven 05.04.14 v 08:56

  • načítám...
  • Zmínit
Tea_T
160
5.4.14 10:39

Mela jsem uplne to same…

Je mi krapet mene a ikdyz doktor tvrdil, ze bych mela otehotnet, moje plany do budoucna byly naprosto jine, nez je zrovna potomek…
A tak jsem se objednala na operaci a odstranovani a hormonalni lecbu…
Nez jsem se dostala na radu (akutni to u me nebylo) zjistila jsem, ze jsem v 6.tydnu tehotenstvi…
Ja planovala a osud menil :andel: :)

Ted ac nemam dodelanou vysokou a makam, jsem rada, ze to je tak jak to je :srdce:

Hodne stesti v zivote :))

  • načítám...
  • Zmínit
Claire7
2590
5.4.14 14:35

Hodne stesti :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
verulicek
5.4.14 15:52

Je mi líto, jaké komplikace jsi měla..ale asi bych deníček jinak uvedla.. „kariérismus“ je spojený spíš s prací než se studiem…já jsem si představila nějakou manažerku létající po světě za prací :nevim:

  • Upravit
hapwom
633
5.4.14 20:24

@Petra2829 další deníček už je schválený, tak snad brzy vyjde ;) jinak, to je ten problém endometriózy, nikdy to nikoho nenapadlo a jinak než operativně se to prostě nepozná. vím, že spousta žen má stejné problémy, ale na endometriózu u nich nikdo nepomyslel. přála bych si, aby se nad menstruačními bolestmi (myslím těmi opravdu silnými) jen tak nemávalo rukou. na střední si občas mysleli, že simuluju, abych mohla jít domů :zed: jinak gratulace k těhotenství (nebo rovnou miminku).
@Tea_T to je hezký, že to tak vyšlo. tu vysokou si můžeš dodělat později, když budeš chtít, děti by byly složitější :hug:
@verulicek on ten kariérismus byl u mě nasměrovaný tím směrem. kdyby se něco nezměnilo, byla bych přesně taková, manažerka lítající po světě. měla jsem spíš na mysli mé směřování než aktuální stav, jestli mi rozumíš…

  • načítám...
  • Zmínit
Tea_T
160
5.4.14 20:59

@hapwom máš naprostou pravdu… Díky :)) doufám, že vám se bude také dařit… :)

  • načítám...
  • Zmínit
Petra2829
7907
5.4.14 21:21

@hapwom muj gynekolog naštěstí nad mými bolestmi rukou nemávl. Každý měsíc já zvracející u záchodu při příchodu ms a zimnicí. Naštěstí opravdu mám super lékaře. těším se na další deníček. :*

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Naše cesta za štěstím V.

Naše cesta za štěstím IV

Naše cesta za štěstím III.

Naše cesta za štěstím II