Natržená pr*el
- O životě
- MeloryNox
- 15.02.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Upozornění: máteli slabý žaludek, nepokračujte ve čtení. Příběh se odehrál už před mnoha lety a popisuje kuriózní úraz.
Můj zadek byl vždycky můj mindrák. Byl větší než všechny ostatní části těla. Byl, je a vždycky bude. Ženská mentalita je krutě sebekritická. Pořád se vidíme tlustě. Jak jsem si mohla se šedesáti kily myslet, že mám tlustej zadek? Když se dneska dívám na fotky hubený studentky, nafackovala bych si za to. Krásná štíhlá holka bez celulitidy. Krásné křivky a hlavně! sakramentsky krásný zadek. Tvar obráceného srdíčka. Ten je dneska „in“. Celebrity by mi ho záviděly.
Do prdele vás pošle kdekdo. Kdekdo se taky kasá, že vám ji nakope. Už vám někdo nakopal prdel doopravdy? Mně ne. Zato jsem si ji natrhla. Doslova a do písmene.
Chystám se vařit guláš. Cibule je v chladu v podkroví. Lezu po žebříku, a co čert nechtěl, když už jsem nahoře, udělám (asi) blbý krok a padám dolů do patra.
Netuším, absolutně netuším, jak se mi to povedlo. Sedím zády opřená o stěnu, nohy narovnaný přede mnou. Chci se zvednout. Nejde to. Nechápu. Znovu se snažím zvednout. Nejde to. Něco mě drží. Sahám si na záda a na zadek. Dotknu se něčeho podivně mazlavýho a koukám na ruku. Vidím jasně červenou krev. Šok. Řvu jak tur. Zůstala jsem viset za prdel na stoletým pantu od dveří, který už tam dávno nejsou. Přesněji řečeno, za jednu půlku. Kdyby to bylo kousek vedle, bylo by hůř.
Ten pant je tak hluboko v kůži, že se nemůžu vyvlíknout. Hystericky řvu na Jakuba. Několikrát. Neslyší. Řeže dřevo na cirkulárce. Bojuju. Stále řvu. Znovu několikrát zkouším své štěstí a povede se. Nakonec se vyháknu. Otočím se na kolena a zvedám se na nohy.
S dírou v prdeli běžím… no, „běžím“ je silné slovo. S dírou v prdeli cupitám ven. Trochu ohnutá a držím se za půlku. Jakub zvedne hlavu od cirkulárky. Říkám, že jsem si roztrhla zadek a otočím se k němu zády. „Ježíši Kriste, jedem!“ zařve Jakub a zahazuje dřevo. Běží pro klíčky a startuje. Já si beru ručník kolem pasu a lehám si dozadu. Polévá mě horko, pak zase zima. Pořád se to střídá. Jak cestou autem, tak v čekárně.
Na pohotovosti je dostatek volných míst, a tak si můžu lehnout přes židle na bok. Jdu na řadu asi za dvacet minut. Podávám sestřičce doklady. Ptá se mě, s čím tam jsem. „No, víte… já vám to radši ukážu,“ otočím se k ní zády a sundám ručník. „Ježíši Marja ženská, co jste dělala!?“ zhrozí se sestřička nad rozšklebenou ránou. „Spadla jsem z podkroví…“ Na víc se nezmůžu.
Lehám si na lůžko a čekám na chirurga. Doktor přichází a něco mi dělá se zadkem. Nevidím tam. Cítím tupou bolest, a tak se ozvu: „Trochu mě to teď bolí.“ „Musím zjistit, jak je to hluboký.“
Aha, tak takhle to bolí, když se vám někdo šťourá v neumrtvené ráně. Zase tak hrozný to není. Aspoň ne na zadku. Možná za to mohl mozek. Zařídil, aby to tolik nebolelo.
„To je kuriózní případ. To jsme tu ještě neměli,“ komentuje chirurg můj úraz, zatímco mi šije ránu. „Vás si budu pamatovat.“
To bych to nebyla já, abych neřekla něco, rádoby, vtipnýho, aby řeč nestála: „Nemohl byste mi odsát trochu tuku, když už jsme u toho?“ „Zas tak velkej není,“ usměje se. „Navíc vás to zachránilo. Kdybyste tam tuk neměla, dopadlo by to hůř.“ Odcházím se šesti vnitřními a šesti vnějšími stehy.
„Jste hrdinka,“ loučí se se mnou chirurg mladoboleslavské nemocnice. „Měli jsme tu hysterický výlev u dvou stehů od cirkulárky. A vy si sem nakráčíte s tržnou ránou jakoby nic.“
Tak jo, jsem hrdinka, když to říká. Poprvý v životě jsem ráda, že mám velkej zadek. Zachránil mi totiž prdel.
Přečtěte si také
Nachytala mě s milencem v restauraci. A sama tam přišla s mladším mužem
- Anonymní
- 10.05.26
- 10
Když mě tchyně přistihla, jak se líbám s milencem v restauraci, myslela jsem si, že je po všem. Jenže během pár vteřin mi došlo, že ani ona tam nebyla nevinně, přišla totiž za ruku s o dost mladším...
Máme doma více dětí a je u nás živo. Soused nám kvůli hluku vyhrožuje sociálkou
- Anonymní
- 10.05.26
- 49
Žijeme v panelovém domě, máme tři děti a psa. Jsme všichni tak nějak od přírody hlučnější a děti jsou navíc hodně živé a temperamentní. Pod námi bydlí starší pán, který nás nemá rád a už několikrát...
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 4074
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 2469
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 1603
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 886
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 1004
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2848
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 3852
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 3319
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
super deníček 
, ale napsáno je to skvěle 
Tím pádem účel byl splněn 
Ta představa mě bolí 