Nejlepší období mého života

Jak to všechno začalo

Svého manžela jsem potkala ve 20 letech, bydlel ve stejné vesnici asi o 500 metrů od našeho domu, chodil na stejnou základku, na stejnou vysokou školu. A přesto jsem neměla tušení, že existuje. Až jednou jsem ho potkala na zastávce a, i když to bude znít jako obrovské klišé, už tenkrát jsem věděla, že je to chlap, kterého bych chtěla mít po boku po zbytek života. Párkrát jsme spolu seděli v autobuse, moc jsme spolu nemluvili. Občas jsme se potkali ve škole a vyměnili si úsměvy. Vždycky jsem byla nervózní jako nějaká puberťačka, když jsem ho měla potkat.

Přestože v naší vesnici žije dohromady asi 800 lidí, nevěděla jsem, jak se jmenuje. A tak jsem to začala zjišťovat, popsala jsem ho mamce, a ta mi řekla jméno. Podařilo se mi získat i jeho telefonní číslo a nějakou dobu jsme si spolu psali. Jaké bylo, ale moje překvapení, když jsem jednou ráno šla se sestrou na zastávku, ona mi ukazovala na nějakého kluka a říká: „Hele, támhle ho máš.“ Koukám na něj a on to byl úplně někdo jiný. V tu chvíli jsem se hrozně styděla, zrudla jsem až za ušima. On to naštěstí nijak neřešil a časem se z toho stala veselá historka.

Už ani nevím, jak se mi nakonec podařilo zjistit pravé jméno. Našla jsem si ho na ICQ a napsala mu zprávu. Po nějaké době potkávání se v autobuse, na školní chodbě a tak různě, jsem se odhodlala a postěžovala jsem si, že jdu se psem ven a že se mi nechce samotné a jestli by se se mnou nešel projít. Napsal, že nemůže, ale že půjdeme příští den. A tak se taky stalo. Byl zrovna začátek února, všude kopy sněhu. Chudák pes venku úplně mrznul. Uprostřed procházky jsem se zmínila, že je mi zima na ruce. Doufala jsem, že mě vezme za ruku. Marně. Řekl mi, že si je mám dát do kapes. Prostě nepochopil. Dneska se tomu oba smějeme a já jsem alespoň pochopila, že chlapi opravdu myslí trošku jinak než my.

Asi na třetí procházce, bylo zrovna 6. 2. 2005, jsem při rozloučení dostala první pusu a jen, co se za mnou zavřely dveře, mi přišla SMS, jestli to s ním nechci zkusit. Chtěla jsem. Byli jsme spolu každý den, a to nám zůstalo do teď. Za těch 7 let nebylo moc dní, kdy bychom byli jeden bez druhého, a když se to náhodou stalo, nikdy to nebylo dobrovolně. V roce 2009 manžel dokončil vysokou školu a přestěhoval se za prací do Brna. Já jsem měla před sebou ještě dva roky studia, a tak jsem za ním jezdila ve dnech, kdy nebyla škola. Jinak jsme si každý večer volali a já jsem usínala s telefonem u ucha. Jak mi s pokračujícím studiem ubývalo přednášek, na kterých jsem musela bezpodmínečně být, trávila jsem víc a víc času v naší garsonce v Brně.

V únoru 2011 jsem školu dokončila a definitivně jsem se přestěhovala do Brna, i když v té době jsem už k našim a do školy moc nejezdila a psala bakalářku a učila se na státnice v Brně. To už jsme si našli větší byt na Králově Poli a tady bydlíme doteď. Samozřejmě i my jsme měli období, kdy to nebylo jednoduché. Začala jsem chodit do práce, kde jsem pracovala na směny a dělalo se i o víkendech. Vůbec to nebyl žádný pravidelný režim a i manžel pracuje na směny v nepřetržitém provozu, takže jsme se moc nevídali a prakticky jsme si doma akorát podávali dveře. Oba jsme byli unavení a protivní. Trvalo to pár měsíců a já jsem dala výpověď. Kdyby to takhle pokračovalo dál, tak bychom se dřív nebo později rozešli. Místo toho jsme začali plánovat miminko a svatbu.

Těhotenství a porod

Otěhotnět se mi podařilo hned první měsíc. Začátkem září, když jsme se brali, jsem byla už ve třetím měsíci a málem se nevešla do svatebních šatů. Začátek těhotenství byl dost drsný. Několikrát se mi podařilo omdlít a zvracet v práci, ve které jsem ještě dokončovala výpovědní lhůtu. Nakonec to jinak nešlo a dostala jsem neschopenku, na které jsem zůstala až do porodu. Jinak bylo těhotenství v pořádku.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo to obrovské překvapení a mě chvilku trvalo, než jsem se s tím srovnala a udělala jsem si snad tisíc testů, jak jsem se pořád potřebovala ujišťovat, že tam malinký někde opravdu je. Poprvé jsem ho na ultrazvuku viděla 22. 8. 2011 a jeho tlukoucí srdíčko bylo to nejhezčí, co jsem v životě viděla. Termín porodu vycházel podle poslední menstruace i podle ultrazvuku ve 13. týdnu na 25. 3. 2012. Všechny kontroly a testy vždycky dopadly na jedničku, neměla jsem ani cukrovku ani jiné komplikace.

Ve 20. týdnu nám potvrdili, že čekáme chlapečka a já začala nakupovat první věci. Minuly Vánoce a pomalu se začal blížit termín porodu. Ve 36. týdnu proběhl první monitor. A ve 38. týdnu mě moje paní doktorka předala do porodnice. Se sestřičkami v porodnici nechtěl malý na monitorech nikdy spolupracovat a převážnou většinu času prospal. Většinou jsem byla za ten den natáčet dvakrát a strávila tak v Bohunicích celý den. V úterý 20. 3. 2011 mi udělali Hamiltonův hmat a doma mi potom odešla hlenová zátka a začal mě bolet podbřišek. Bolesti sice nebyly moc silné, ale byly pravidelné, a tak jsem to nevydržela a v noci vzbudila manžela a zajeli jsme do porodnice. Tam byl nález pořád stejný jako odpoledne, otevřená na jeden prst a nic se nedělo. Prý mám přijet, až mi bude tvrdnout celé břicho. Dostala jsem čípek na bolest a jela zase domů.

Další kontrola měla být v den termínu v neděli. Od úterní kontroly mě podbřišek už nepřestal bolet. V pátek už byly bolesti celkem silné, ale nebyly pravidelné a netvrdlo mi celé břicho, tak jsem si říkala, že jestli pravé kontrakce budou bolet ještě víc, že to nevydržím. Dopoledne jsem mluvila s mámou a postěžovala jsem si, že je mi špatně, ale že ještě asi nic. Potom jsme s manželem museli jít do banky, a když jsme v pět odpoledne přišli domů, tak jsem uvařila, umyla nádobí a lehla si na gauč. Nic jsem mu neřekla a hrála si na hrdinku. Myslela jsem si, že to jsou poslíčky, protože ten rozespalý doktor přece tvrdil, že mi bude tvrdnout celé břicho, nejen podbřišek, a to netvrdlo.

Asi v deset hodin večer jsem se přece jen odhodlala jít zkusit teplou vodu, vydržela jsem v ní sotva 20 minut a vrátila jsem se do postele. Ani jsem si pořádně neměřila intervaly mezi bolestmi. Že to asi nebudou poslíčci, jsem si začala uvědomovat až ve chvíli, kdy jsem si při každém návalu musela na posteli kleknout na všechny čtyři a prodýchat. To už jsem i koukla na mobil a bylo to po třech minutách. Manžel vedle mě v klidu spal a já pořád nevěřila, že rodím. Nakonec se asi po půl hodině probudil. Koukl na mě a řekl, že jedeme. Nechtěla jsem, bála jsem se, že mě zase pošlou domů. Ale nechala jsem se přesvědčit, dobalila tašku a sedli jsme do auta.

Cesta byla docela utrpení, naštěstí byla noc a byly prázdné silnice. Do Bohunic jsme dorazili kolem půl dvanácté, sestřička se mě ptala, jak často mám kontrakce a vyšetřila mě. Byla jsem otevřená na 4 prsty. Při sepisování všech papírů a podepisování tisíců lejster jsem se už na židli pořádně kroutila. Potom mě odvedly na porodní sál. To už se mnou byl i manžel. Potom už to všechno bylo rychlé a já to mám značně rozmazané. Natáčeli mi monitory, malý nespolupracoval. Potom klystýr. Na záchod se mnou šel i manžel a bez jeho pomoci bych z něj nevstala. Protože jsem dostala šílené bolesti a cítila jsem nějaký tlak na spodek, ale ne na konečník.

Ve sprše jsem si chtěla sednout na míč, ale to přes ten tlak nešlo. Tak jsem se o něj jen zapřela koleny a opřela jsem se rukama o zeď. Asi po dvou minutách tlak sílil, a tak jsme zazvonili na sestřičku, která hned přiběhla, a spolu s manželem mě téměř donesli zpátky na sál. Pořád se mě někdo ptal, jestli cítím tlak na konečník a já vysvětlovala, že na konečník ne. Opravdu jsem ho spíš cítila prostě na tu jinou část spodku. Vylezla jsem si na postel, koukli se na mě. A prý, že můžu tlačit, chytla jsem si nohy a zatlačila. Doktorka mi několikrát zopakovala, ať nekňučím, zavřu pusu a tlačím. Pořád mě povzbuzovali a chválili.

Jednu kontrakci jsem prodýchala kvůli dorotování miminka, na další zatlačení vykoukla hlavička a na další byl malinký venku a přistál mi na prázdném bříšku. Pořádně mě potrhal, prý mi říkali, ať netlačím. Nějak jsem je v tu chvíli nevnímala. Následoval porod placenty a hodinové šití. Z toho jsem měla celé těhotenství největší strach, ale vlastně vůbec nebolelo, bylo to jen nepříjemné. Po celou dobu měl našeho syna u sebe manžel a seděli spolu vedle mě. Musím se přiznat, že u mě ani u manžela, nenastal ten pocit neskutečného štěstí, ani žádné slzy. Já jsem měla jen neskutečnou žízeň a byla jsem překvapená, že už je to za mnou. Do porodnice jsme totiž dojeli kolem půl dvanácté, kolem půl jedné jsme přišli na sál a v 01:25 se narodil Dominik, měl 50 cm a 3190 g.

Dodneška tvrdím, že než jsem si stihla uvědomit, že rodím, tak byl malý na světě. Jeho porod se obešel bez jakýchkoliv léků. Akorát mi dali k nosu kyslík. Na poporodním oddělení byli všichni hodní a milí, jen se musíte ozvat, když si s něčím nevíte rady. Sestřičky vám do hlavy opravdu nevidí.

Teď už jsou Dominikovi skoro dva měsíce a mně se život obrátil vzhůru nohama, ale tím správným směrem. Moji chlapi jsou tím nejlepším, co mě v životě potkalo. Oni mu dali smysl a ten správný směr. Moc je oba dva miluji.