Podruhé

Jednou v noci, bylo to asi 14 dní od pozitivního testu, jsem začala krvácet. Ráno jsme s manželem vyrazili na gynekologickou pohotovost na Obilní trh a tam doktor v děloze nic neviděl. Vzali mi krev na HCG a pozvali na další odběr za dva dny a na kontrolu za týden. HCG bylo pozitivní, krvácení neustávalo a já jsem se smiřovala s koncem těhotenství a loučila se s myšlenkou na miminko. Po týdnu už krvácení ustávalo a na kontrole doktor prohlásil, že v děloze, ani mimo ni nic nevidí a že počkáme, jestli to odejde samo, nebo mi budou muset pomoci. A objednal mě za další týden. Těhotenství skončilo stejně rychle jako začalo. Konečný verdikt zněl spontánní potrat v 7.tt.

S celou událostí jsem se smířila lehce, měla jsem doma malého rošťáka a mít dvě děti takhle blízko sebe by bylo velmi náročné a celé to byl přece jen nehoda. Říkala jsem si, že takhle končí každé páté těhotenství, lepší na začátku než později, až by miminko kopalo.

O pár dní později jsem si náhodou prohlížela fotky z těhotenství a z porodnice a začalo mi být smutno. To miminko, ač nečekané, jsem chtěla a začínala se na něj těšit. S manželem jsme se dohodli, že necháme proběhnout jeden cyklus a vrhneme se na „snažení“. A tak se stalo, že jsem 25. 11. držela v ruce další pozitivní těhotenský test a synovi bylo čerstvě 8 měsíců.

Na první kontrole na gynekologii odhadl doktor stáří těhotenství na 6+0, zatím bez srdeční akce a objednal mě zase za 14 dní na srdíčko. Hodina a půl strávená v čekárně byla snad nejdelší v mém životě, takový strach jsem v prvním těhotenství vůbec nepoznala. Srdíčko ťukající na obrazovce bylo jednou z nejkrásnějších věcí v mém životě.

Čas utíkal, bříško mi rostlo raketovou rychlostí. Na prvotrimestrální screeningu mi určili termín porodu na 1. 8. 2013 a výsledky dopadly dobře. Po celé těhotenství se doktoři nedokázali shodnout na pohlaví našeho miminka. Pan doktor mi při ultrazvukovém vyšetření ve 20.tt v Porubě dokonce řekl, že „takhle blbě natočené miminko dlouho neviděl.“ Rozhodla jsem se tedy věřit prvnímu odhadu a svému doktorovi a spolehla se na to, že čekáme kluka.

V březnu jsme oslavili synovi první narozeniny a já jsme s ním celou druhou polovinu těhotenství strávila na dětských hřištích, na procházkách. V květnu jsem si přetrhla vazy v kotníku a dostala na 3 týdny sádru. To bylo s bříškem a batoletem opravdu „skvělé“, našťěstí to celkem rychle uteklo. I se sádrou jsme dál chodili ven a ještě měsíc před porodem jsme spolu jezdili na klouzačce, běhali do kopce za ptáčky nebo jsem ho naháněla po parku na odrážedle.

Ani jsem se nestihla otočit a byl tady červenec. Poslední měsíc byl nekonečný, venku horko, v bytě horko. S 15 kg navíc a obrovským břichem jsem myslela jen na to, jak co nejdřív porodit. Koncem července strávil syn pár dní v nemocnici na infekčním s podezřením na salmonelózu a s dehydratací. Nikdy nezapomenu na jeho zoufalý pláč, když ho manžel držel v posteli s kapačkou v ruce a ten můj brouček se nesměl ani pohnout. Chodila jsem za nimi na návštěvu 2× denně, malý seděl v okně a tak jsme si spolu četli a hráli. Já venku na balkónku, on na parapetu.

Měla jsem asi využít posledních dnů před porodem a odpočinout si, když nebyl doma. Ale já jsem to nedokázala, nedokázala jsem sedět v bytě na zadku, tak jsem dopoledne vyrážela za mamkou, brala psa a chodila na několikakilometrové procházky. Po obědě sedala do auta a vyrážela do nemocnice, pak domů odpočinout a nabrat síly a k večeru ještě jednou za mými kluky. Salmonelóza ani jiná infekce se naštěstí nepotvrdila, průjem mu pomalu ustával, tak byli v neděli propuštěni domů. Bylo skvělé mít ho zase doma, už tady nebylo ticho a smutno.

Ve čtvrtek 1. 8. mě čekala první kontrola v porodnici. Na ozvách jsem strávila snad věčnost, miminko nechtělo spolupracovat. Zvonili na něj, třásli mi břichem a nakonec mě položili na lehátko, otáčeli mě z boku na bok, až se konečně probudilo a sestřička natočila, co potřebovala. Na prohlídce mi doktorka odhadla váhu na 3300 gramů a vtipkovala se mnou, že by jí taky zajímalo, co se mi narodí, že to vůbec není vidět. A že prý se na mě přijde podívat až porodím. To ještě netušila, že se za pár hodin potkáme.

Večer jsem uspala malého, udělala si maliníkový čaj a jako každý večer zasedla na gymnastický míč k počítači, psala jsem si s kamarádkou a se švagrovou. Kolem deváté hodiny mě začalo pobolívat bříško, nepřikládala jsem tomu žádný význam, poslíčky jsem měla v posledních týdnech večer celkem pravidelně. Manžel přijel z práce a šel si ještě zaběhat, čekala jsem, než se vrátí, abychom si šli spolu lehnout.

Do postele jsme se dostali kolem desáté hodiny, bolesti pořád neustávali, spíš zesilovaly. Řekla jsem si, že počkám do jedenácti a jestli nepřestanou, půjdu se naložit do vany. Po vaně se vůbec nic nezměnilo a kolem půl dvanácté jsem už začínala tušit, že je pomalu čas zavolat mámě, aby přijela pohlídat syna. Ještě chvíli jsem počkala a ve dvanáct jsem volala a začala jsem balit tašku do porodnice. Máma dorazila kolem půl jedné, dostala instrukce a my jsme vyrazili do porodnice.

Cesta nám trvala necelých 15 minut. V jednu hodinu mě sestřička napojila na monitor a natočila mě na bok, protože miminko zase nespolupracovalo, vypsala se mnou papíry a asi po půl hodině přišla doktorka z ranní kontroly. Prohlídla mě a byla jsem otevřená na 3 prsty. Domluvily jsme se, že půjdeme na porodní sál a tam mi píchnou vodu a udělají přípravu. Cesta na porodní sál mi přišla nekonečně dlouhá, převlékání v šatně zbytečné. Na sále jsem si ještě zašla na WC a pak už mě napojili na monitor a v 02:15 praskli vodu.

Od té chvíle jsem už nevstala, nelíbili se jim ozvy miminka. Ležela jsem na boku, rukama svírala čelo postele a sledovala digitální hodiny nad dveřmi. Kontrakce jsem měla nejdříve po minutě a asi od 02:30 už nepřetržitě. Cítila jsem silnou potřebu vstát, kleknout si, hlavně neležet. Ale porodní asistentka mi to nedovolila, prý musím zůstat ležet kvůli miminku. Hned vedle porodního sálu byly dveře do zázemí pro sestřičky a doktorku. Ležela jsem v bolestech a poslouchala jsem, jak se tam smějí a byla jsem na ně hrozně naštvaná. Doteď si pamatuji to zoufalství, které jsem cítila.

Pár minut po půl třetí jsem ucítila nutkání tlačit, zavolali jsme na asistentku. Koukla na mě a prý že je ještě brzo, že necítím ten správný tlak a odešla si něco dělat. Za pár minut jsem jí zopakovala, že musím tlačit. Ani se na mě nepodívala a sprdla mě, že nemám tlačit, že si to tím akorát zhoršuji, že oteču a pak už neporodím vůbec. A píchla mi do žíly něco od bolesti. Mít sílu, tak bych ji v tu chvílu poslala někam. To už jsem manželovi plakala, že tam nebudu, že chci jít domů.

Za pár minut mě přišla zkontrolovat doktorka, kontrolovala mě při kontrakci a já jsem jen slyšela, jak říká, že to ještě nebude, že jsem jen na 7. Pak přišla další kontrakce a už jsem jen slyšela doktorku, jak volá, že se jí otevírám pod rukama, že už cítí hlavičku a ať rychle zavolají dětskou doktorku a všechno nachystají, že to dlouho neudrží. A já že nemám tlačit, že si to mám prodýchat, že miminko jde ven samo. Vůbec jsem nechápala, co po mě chtějí. Pořád jsem si myslela, že jenom hysterčím a že ještě nerodím. Když mi v 02:50 položili syna na prázdné bříško, vůbec nechápala jsem, co se stalo. Vždyť jsem ještě rodit neměla.

Z celého porodu ve mně dlouho zůstával pocit, že jsem udělala něco, co jsem vůbec neměla. Všem jsem se omlouvala. Syn byl nádherný a už od první chvíle tolik podobný bráškovi. Manžel musel domů za synem a mně malinkého odvezli a nechali mě samotnou na porodním sále. O dvě hodiny později mě převezli na pokoj a v šest ráno mi ho přivezli. Od té chvíle jsme pořád spolu.