Opičáci 41. deníček
- Rodičovství
- fialka2
- 29.06.05 načítám...
Ahoj holky, ahoj opičáci, no to je teda nekázeň, to vám povím. Ale docela jí chápu hezké počasí, hodně času stráveného na čerstvém horkém vzdoušku a pak s rozpařeným mozkem si jít zapařit ještě něco jiného k počítači se nechce. Ani se vám nedivím.
Já jsem občas nakoukla co se tady děje aby toho pak nebylo moc a hodně, ale tady skoro nikdo. Jenom vytrvalá Šárka pořád doráží a ne a ne aby něco sepsala sama. Viď????? Teto.
Jsem v práci na poslední tři dny a tak si to tady krásně vychutnávám. Požádala jsem si sociálku o výplatu rodičovského příspěvku - takže si zase budu dva měsíce užívat rodičovské DOVOLENÉ. Podle naši předběžných prvoplánů mám pocit, že ty dva měsíce utečou jako voda a za chvilku už se zase bude pomalu ochlazovat a začne zima. Fuj tajbl myšlenka co?
No a co nového v Šimonově?
Nechci to zakřiknout, ale samo se už stalo, takže se to možná zase na čas pokazí.
Hlásíme se také do řad těch přes den bezplínkáčů. Na spaní a na noc si to zatím nerisknu, ale přes den máme skoro 100% úspěšnost. Takže ťuk, ťuk, ťuk - i na nás došlo a do školky půjdeme bez plenky. JUPÍÍÍÍ. Možná někdo namítne no a co a že není čím se chlubit, ale já mám radost a tak se musím podělit.
Začínám tiše trpět při rozhovoru se Šimonem, protože mám velké problémy mu rozumět, ale vzhledem k tomu, že se slušně „rozkecal" tak mám pěknou honičku mu vše vysvětlit a na jeho otázky odpovědět.. A bude hůř. Také asi žádná novinka pro některé z vás, že? Ale já mám vlastně velkou výhodu, že jsme takhle pozadu skoro ve všem, protože si tady pročtu vaše reakce a pak mne to ani moc nepřekvapí, i když........
Naše slavné téma VZEK A VZDOR - to je prostě pořád NO COMMENT. Došlo to tak daleko, že mám po stěnách bytu nalepené výstřižky z novin, různé články a komentáře k tomuto tématu, abych to měla vždy po ruce a vždy na očích. A v batohu nosím pro změnu čerstvě zakoupenou knihu Po dobrém nebo po zlém. A je to marný, je to marný, je to marný. Slabou naději jsem nalezla v článku s názvem Je to spratek, co s ním, kde píšou, že toto období trvá zpravidla od 18-měsíců do 30 měsíců. Takže to snad jednou skončí, ale vzhledem k tomu, že skoro ve všem jsme „opožděný" a toto období začalo až někdy kolem dvou let, tak mám před sebou ještě docela dlouhou dobu.
Je to zvláštní, ale ve všech literaturách se většinou shodují na tom, že je třeba nechat dítě napospas svému vzteku, že se uklidní, když zjistí že to vlastně nikoho nezajímá, dalším doporučením je náhle a rychle změnit situaci při které došlo k tomuto výstupu a upoutat jeho pozornost něčím jiným. A ve většině případů - dle literatury - je klid. Ale u nás ne. A tímto se pro mne stává literatura zbytečnou, protože se hlouběji tímto nezabývá a nikde jsem se nedopátrala jak na tyto extrémy.
Už jsem vážně přemýšlela o tom, že problém jsem já a že si zajdu k lékaři pro nějaké tabletky na zklidnění a pak to bude lepší, ale...... A teď jeden skutečný příběh ze života, aneb:
JAK JSME S TAŤKOU TESTOVALI TRPĚLIVOST.
Normální den, od rána do pozdního odpoledne. Žádná scéna, žádný problém. Jen jsme si měli rozmyslet ten nákup, ten běžný nákup v obchodě. Když jsme přijížděli na parkoviště, žasla jsem nad tím, jak se Šimon radoval a jak si pokřikoval. Ale v okamžiku kdy jsme se dostali k místu kde se berou nákupní vozíky ho popadnul ten jeho STAV a super nálada se během vteřiny změnila na totální ZÁCHVAT. Chvilku jsme ho nechali bojovat s tím a diskutovali o něčem ve vzdálenosti asi tak 5 metrů od válejícího se Šimona. Pak jsem to zkusila na autíčka - čímž jsem ho ještě víc rozdráždila a tak se odplazil od nás ještě dál. No a tak jsme dál diskutovali s Michalem a pozorovali co na to okolí. Když v tom se to stalo. Nějaká nerudná paní ve věku +/- 40 let na Šimona spustila že se tady nesmí válet, rozkřikovala se kde jsou jeho rodiče a začala nám vysvětlovat jak s tímto máme naložit. Asi tak: seřezala bych ho ná:,–(ou od koštěte, protože tohle si ten parchant nesmí dovolit. A to neměla říkat, protože pak jsem se vytočila já a odvětila jsem jí, že klidně, ale že pak seřežu tou samou ná:,–(ou já jí, protože ani ona si tohle nesmí dovolit. Nejhorší nebo nejlepší bylo, že jsem byla naprosto klidná a mít tu ná:,–(u po ruce tak opravdu dostala!!!!! A paní začala svolávat všechny kolemjdoucí nakupující a přihlížející a začala řvát, že jsem jí napadla, že jsem jí ublížila, že jsem jí urazila a že na mne zavolá policii (což i udělala) a ječela, ječela a ječela - až z toho Šimon přestal řvát a vztekat se, vstal a přišel k nám. Viděl, že pozornost se zřejmě již netočí kolem něho, ale kolem někoho jiného. Tak jsme ho vzali do náruče a místo nákupu odkráčeli k autu. Ještě dlouho jsem slyšela paní ječet a možná že tam ječí ještě dnes, ani nevím jestli policie přijela nebo ne, protože konec příběhu už byl bez naší účasti. Z toho plyne ponaučení, že opravdu klid, trpělivost a náhlá změna situace NĚKDY opravdu zabere. Ale upřímně, tuto paní už potkat nechci ani v rámci „náhlé změny situace". Večer jsem se doma docela slušně zhroutila a opila, protože takovýchto zážitků člověk opravdu nezažije mnoho. Ale spíš mám strach z reakcí takovýchto lidiček.
Ale abych mu jenom nekřivdila. Je pravda, že TYTO obrvzteklé záchvaty má, ale jenom občas, tak 2× do týdne, jinak se to vždycky dá ustát a vysvětlit. A přitom se většina lidí shodne na tom, že Šimon je hodné dítko, ale to je právě ono. Říkám mu důvěrně Viking.
Tak toliko novinky ze Šimonova.
Mějte se krásně a někdy zase ahoj.
Fialka a stále vzteklý Šimonek
Přečtěte si také
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 514
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 509
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 567
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 330
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 358
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
Tchyně se doma nudí, ale vnoučka nepohlídá. Jí děti taky nikdo nehlídal, říká
- Anonymní
- 06.05.26
- 2693
Moje tchyně by mohla být naprosto ideální hlídací babička. S tchánem mají firmu, kterou už předali mladším, peněz mají dost a času taky. Chápu, že rádi cestují a užívají stáří plnými doušky. Ale...
Místo oběda psychologický výslech: Moje máma rozebrala mou holku na prvočinitele
- Anonymní
- 06.05.26
- 1785
Říká se, že matky mají na své syny jakýsi šestý smysl. Ten mámin je ale nastavený na režim „vyhledat a zničit“ jakoukoli ženu, která se ke mně přiblíží na méně než metr. Když jsem se rozhodl, že jí...
Pracuji jako uklízečka a můj dospívající syn se za mě stydí. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 06.05.26
- 935
Dlouhá léta jsem byla doma s dětmi na rodičovské. Máme tři děti a kvůli nejmladší dceři stále nemůžu nastoupit na plný úvazek někam do kanceláře. Je často nemocná, pořád běháme po doktorech a ze...
Máma září štěstím. Jenže její mladší partner skrývá tajemství, které znám jen já
- Anonymní
- 06.05.26
- 1815
Máma si v pětapadesáti letech našla milence, který je o dvacet let mladší než ona. Na tom by dnes nebylo nic divného, kdyby se ho nerozhodla seznámit se mnou. Jeden polibek a od té doby mám o čem...
Odnáším si drobnosti z obchodů a neumím přestat. Mám vyhledat pomoc?
- Anonymní
- 06.05.26
- 645
Kradu drobnosti, které si můžu bez problémů koupit. Nedělám to kvůli penězům, ale kvůli pocitu – adrenalinu, napětí a zvláštní radosti, která mi vydrží i několik dní. Pak ale přichází stud a...