Osminedělí
- Rodičovství
- Lonna
- 16.12.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Můj poslední deníček skončil happy endem, čekala jsem děťátko a všechno bylo růžové. Porodila jsem a pak začalo nejhorších 8 týdnů v mém životě. Udělejte si kávu, bude to delší :)
- 1
A vlastně úplně nejhorší byl týden v porodnici. Co se týče personálu, nemůžu si stěžovat. Byla jsem v klatovské porodnici a všichni, ale úplně všichni byli hrozně milý, hodní, ochotní. Tímto bych jim chtěla i poděkovat. Pan doktor Straka je vyloženě boží. 
Když mě převezli na pokoj a přivezli mi mojí holčičku, tak jsem na ní koukala… byla prostě krásná. Dlouhý řasy už od narození, tmavý slepený vlásky, zabalená do zavinky, spinkala. A já na ní tak koukala a říkala si: „Tak… teď mám dítě… a co teď? Co s ní mam dělat? Začne řvát, neumím ji ani vzít do náruče. Je tak malinká…“
Na pokoji jsem první den byla s holčinou, Míšou, stejně tak starou se mnou, také s prvním miminkem. Padly jsme si do oka téměř okamžitě a povídaly si a pomáhaly si. S přebalováním mi pomáhaly sestřičky ze začátku, pak už jsem si „troufla“ sama. Do koupání jsem se nehrnula. Přikládání k prsu nám moc nešlo, ale to prý je normální. Říkala jsem si, kdy jako nastoupí ta hormonální bouře, kterou po porodu avizujou všechny rodičky… „Já jsem hustá, jsem v pohodě, nechce se mi řvát, nejsem unavená, holka spí celou noc – pohoda.“ Ale…
Dali k nám na pokoj další maminu. Zkoušely jsme s ní mluvit, ale moc se jí nechtělo. „Tak jo, necháme jí být, nám první den taky nebylo do zpěvu, ona se rozmluví.“ Míšu ale pustili odpoledne domů a mně tam přibyla další paní, ještě tišší než ta předchozí. Takže jsme tam byly ve třech, děti u sebe a ani jedna z nich neřekla za celý den ani slovo. Zkoušela jsem s nimi promluvit, ale ony se jen neutrálně usmály a tím to haslo. Děti řvaly na střídačku od rána do večera. Já jsem hrozně společenskej tvor, potřebuju si povídat, potřebuju se poradit, podělit se o zážitky… Ale mezi námi nepadlo ani slovíčko. Ani dobré ráno, ani dobrou chuť, dobrou noc, či snad jak se máš?
Televizi jsme na pokoji měly. Ale nikdo jí nezapnul. Já se neodvažovala ani dýchat, měla jsem pocit, že je svojí přítomností obtěžuju. A pak se dostavila poporodní depresička. Venku horko, okna zavřená, aby náhodou miminka neofoukla, v pokoji dusno, smrad, ticho, i návštěvy šeptaly. Řvala jsem celé dny. Malou jsem si nechtěla ani chovat, chtěla jsem, aby si ji vzaly sestřičky a nechaly si ji u sebe, staraly se o ní a aby mi daly sestřičku sebou domů, která se o ní bude starat. 
Další návštěvu už to přítel nevydržel, když jsem mu zas plakala v náručí a poslal mě za sestrou, zeptat se na nadstandart, že mi ho zaplatí, že tohle je hrozný. Ještě ten večer jsem se stěhovala na samostatný pokoj, malou jsem dala k sestrám na noc a pořádně se vyspala. Ooooo, jak mě bylo krásně druhý den. Pustila jsem si televizi, otevřela balkon dokořán, umyla si vlasy, lehce se nalíčila a hned to bylo veselejší.
Asi hodinu mi to vydrželo. Pak jsem se zničehonic zas rozeřvala a nešlo přestat. Nikdo nevěděl, proč bulim, ani já ne. Kojení mi nešlo. Mám ploché bradavky a malá se nedokázala přisát, každé kojení bylo utrpení, takže jsme odcházely domů s tím, že budu odstříkávat a dávat po flašce. Ulevilo se mi. Ale byla jsem z toho zklamaná. Hustili mi do hlavy hlavně kojit, kojit, kojit a já byla z toho úplně zmagořená. Nakonec jsme to daly s kloboučkem.
Doma první den. Malou jenom nakrmím, odkrknout, přebalit a dát spát. A spí do dalšího kojení. Pohoda. Avšak nestíhám nic. Nechápu to, ale nestíhám se ani najíst. První noc byla tragická. Verča řvala od 21:00 do 04:00 V KUSE! Nevyspali jsme se ani jeden.
Pak začalo peklíčko. Verunka, když nespala, tak řvala. A většinou hodinu v kuse dopoledne, hodinu v kuse odpoledne a dvě hodiny v kuse před usnutím. Začala v osm, skončila v jedenáct, někdy v půl dvanáctý. Nepomáhalo nic - houpat, nosit, zpívat, kojit, nehoupat, nezpívat, nekojit, zavinout, nezavinout – nic. Holčička řvala jak tygr.
Tak že by bříško? Tak nahřívat, masírovat, mazat, rourka – nic. Řev. Řvala holka, řvala jsem já a do toho začala řvát i kočka (mrouskání). Chudák taťka. Celé dny jsem se cítila hrozně bezmocná, hrozně hloupá a nemožná. Všichni mi říkali, jak mi naběhne hned po porodu mateřská láska, obrovský cit k dítěti… nepřišlo to. Jen pocit „teď mám dítě a teď se o něj musím postarat, protože jsem matka a protože se to ode mě očekává“.
Neměla jsem radost z ničeho, co jsem dělala kolem Verči. Všechno jsem dělala automaticky, protože jsem musela. Necítila jsem k ní nic, jen zlobu, že mi vzala můj klid. Jak by mi bylo krásně bez ní. Radši bych chodila denně do práce na 12tky než tohle. Teď jsem mohla být u vody, je tak nádherně. A místo toho tu musím být s ní, která pořád jen řve.
Byla jsem strašně ráda, když si jí vzal taťka ven a já si mohla dát vanu a být chvíli sama. Bez ní. Mileráda jsem jí dala tchýni nebo mojí mamině, jen abych s ní nemusela být já. I když spala, tak jsem si neodpočinula. Pořád jsem byla jak na trní, že zas začne řvát. Musím říct, že nebýt mého přítele, asi by to dopadlo hodně špatně. Napadalo mě, že to nezvládnu, že se jí vzdám. :´-( Jen myšlenka na přítele, kterej by mi to neodpustil, mi v tom zabránila.
Necítila jsem se jako matka. Nemilovala jsem svoje dítě od prvního okamžiku. Byla jsem její otrok.
Po měsíci se to začalo upravovat. Verunka přestávala plakat, už jsem víc věděla, jak na ní… ale to uspávání byl boj. O kojení nemluvím. Odstříkávala jsem a dávala po flašce, střídavě s použitím kloboučku, dva měsíce. Pak jsem přišla o mléko a Verča byla na UM, což teď vidim ve finále jako velké pozitivum.
A uspávání? Stále to stejné. Houpat, nosit, zpívat - a to minimálně hodinu. Pak jsem zjistila, že mi dobře usne, když se s ní houpu hodinu na míči. “No jo… ale ona si zvykne a já se s ní budu houpat ještě za 4 roky ne?“ Ani náhodou.
„Miláčku, ode dneška uspáváme v postýlce a neexistuje vyndavat. Bude řvát, já nejspíš taky, ale musíme to vydržet!“ S těmi slovy jsem jí odešla dát do postýlky. Přikryla jsem, dala pusu, popřála dobrou noc, zapínám monitor dechu, zhasínám, odcházím a… tři, dva, jedna a… a nic? A ticho? Jdu se tam podívat a holčička spí. SPÍ! Beruška moje šikovná…no…asi nějaká výjimka. V noci se vzbudila 2× na krmení. „Hm, to by šlo.“
A od té doby Verunka usíná do pěti minut sama v postýlce, v noci se budí jednou, pláče, jen když něco bolí nebo nemůže zabrat. Směje se na nás, otáčí se na bříško, brouká si v postýlce, má dva zuby. Už týden spinká celou noc od půl deváté do osmi a je to moje nejmilovanější holčička na světě.
Přečtěte si také
Dcera pořád ztrácela věci. Přestala jsem jí je hledat a nastolila pravidla
- Anonymní
- 09.10.26
- 13
Láhev, mikina, klíče, sluchátka, nabíječka, věci do školy. Některé věci jsme doma hledali tak často, že jsem měla pocit, že už vlastně nedělám nic jiného. Pomohla nám až pravidla.
Děti konečně usnuly. A já zjistila, že vlastně nechci být s manželem sama
- Anonymní
- 09.10.26
- 69
Po celém dni se těším na jedinou chvíli. Až děti konečně usnou, v bytě bude ticho a já si budu moct na chvíli sednout. Jenže poslední dobou jsem si začala všímat něčeho, co se mi přiznává opravdu...
Myslela jsem, že manžel na moji nevěru nepřijde. Udělala jsem ale jednu chybu
- Anonymní
- 09.10.26
- 79
S manželem jsme spolu přes dvacet let a v posledních asi pěti letech bych řekla, že jsme spíš spolubydlící. Občas se doma potkáme, řekneme si pár vět a tím to hasne. Intimní život je prakticky...
Nejvíc mi do výchovy nemluví tchyně, ale moje vlastní máma. Bolí mě to shazování
- Anonymní
- 09.10.26
- 71
Čekala jsem, že po narození dětí bude nejvíc komentářů přicházet od tchyně. Jenže ta je nakonec docela v klidu. Nejvíc mě kontroluje, opravuje a shazuje moje vlastní máma. A bolí to víc, protože od...
Odmítla jsem jít k volbám a rodina mě má za špatnou. Prý je to povinnost
- Anonymní
- 08.10.26
- 703
„Ty opravdu nepůjdeš volit?“ zeptá se mě máma a nejspíš bude následovat přednáška o tom, že lidé před námi za možnost volit bojovali a kdo k volbám nepůjde, nemá právo si pak na nic stěžovat.
„Jestli jsi moje kamarádka, tak to uděláš.“ Šikana u dcery začala zcela nevinně
- Anonymní
- 08.10.26
- 1053
Moje dvanáctiletá dcera se před časem začala ze školy vracet nějaká jiná. Zamlklá, bez nálady, občas ji bolelo břicho. Nejprve jsem to banalizovala. Myslela jsem si, že má svoje náladičky, ale pak...
„Jsi single, pojeď s námi,“ řekla sestřenka. Udělala ze mě neplacenou chůvu
- Anonymní
- 08.10.26
- 3701
Sedím na lehátku pod slunečníkem, zvedám z písku už pátý plastový kyblík a zmateně sleduji čtyři pobíhající děti. Na čele mám krůpěje potu a v hlavě mi pořád dokola vyvstává jediná otázka: Proboha,...
Manžel přišel domů s cizí vůní na košili. A měl překvapivé vysvětlení
- Anonymní
- 08.10.26
- 1136
Manžel přišel večer domů a já jsem si hned všimla, že voní jinak. Ne jako po sprše nebo po svém parfému. Na košili měl výraznou dámskou vůni, kterou jsem bezpečně poznala, protože přesně tenhle...
Mám VIP lístky na Pardubickou. Do šatů se mi nechce, raději bych seděla na gauči
- Anonymní
- 08.10.26
- 1212
Je to takový náš hlavní svátek roku. Pro mě, holku, co u koní vyrůstala a od dětství skáče parkury, je Velká pardubická srdcová záležitost. Jenže letos mi těšení na tuhle legendární neděli, kdy se...
Volby jako za komunismu: Není trapné házet do urny jedinou kandidátku?
- Anonymní
- 07.10.26
- 814
Jak všichni víte, blíží se komunální volby a jistě už jste ve svých schránkách našli obálky s kandidátními listinami pro vaše obce. Já tu svou otevřela s očekáváním. Naše malá vesnice sice nemá moc...
můžu se zeptat kdy jsi rodila? Jak jsi popisovala to horko, vybavila jsem si samu sebe na šestinedělí, když byli letos ty 40ti stupňový vedra 
a pak Straka je největší frajer, také mě rodil a doteď se červenám, když si na něj vzpomenu, jak se mi o něm už v porodnici zdálo 
takže taky očistec, nejsi v tom sama.. málo která maminka má ideální mimčo co od narození nepláče, usíná na lusknutí prsty a je celý den jenom usměvaví.. 
Měli jsme to stejně, chodit, houpat a i na ten míč došlo a jak píšete, jednou jsem toho měla už dost, šoupla jsem Josífka do postýlky, šoupla mu dudlík, pohladila a popřála dobrou noc a spal do pěti minut 
, ted už usíná krásně sám 
. Jestli me neodveze Chocholousek, tak zesedivim minimalne o 30 let! Kazdy den se tesim az bude vetsi a ja ji budu moct rict co a jak a ona to bez place pochopi! Nebo si vezmeme pastelky a budeme si treba malovat…tohle je ted zkratka na palici. Mame 4,5 mesice.
(jasně, že nebude, ale co?)
.Vim že to zní blbě, ale fakt to tak je
teď už bude jen líp a líp 
úplně.. 
