Osminedělí

Můj poslední deníček skončil happy endem, čekala jsem děťátko a všechno bylo růžové. Porodila jsem a pak začalo nejhorších 8 týdnů v mém životě. Udělejte si kávu, bude to delší :)

jdem papat :) jdem papat :)
jdem papat :)
náš andílek
pár dní po porodu
:-*
  • 1

A vlastně úplně nejhorší byl týden v porodnici. Co se týče personálu, nemůžu si stěžovat. Byla jsem v klatovské porodnici a všichni, ale úplně všichni byli hrozně milý, hodní, ochotní. Tímto bych jim chtěla i poděkovat. Pan doktor Straka je vyloženě boží. :)

Když mě převezli na pokoj a přivezli mi mojí holčičku, tak jsem na ní koukala… byla prostě krásná. Dlouhý řasy už od narození, tmavý slepený vlásky, zabalená do zavinky, spinkala. A já na ní tak koukala a říkala si: „Tak… teď mám dítě… a co teď? Co s ní mam dělat? Začne řvát, neumím ji ani vzít do náruče. Je tak malinká…“

Na pokoji jsem první den byla s holčinou, Míšou, stejně tak starou se mnou, také s prvním miminkem. Padly jsme si do oka téměř okamžitě a povídaly si a pomáhaly si. S přebalováním mi pomáhaly sestřičky ze začátku, pak už jsem si „troufla“ sama. Do koupání jsem se nehrnula. Přikládání k prsu nám moc nešlo, ale to prý je normální. Říkala jsem si, kdy jako nastoupí ta hormonální bouře, kterou po porodu avizujou všechny rodičky… „Já jsem hustá, jsem v pohodě, nechce se mi řvát, nejsem unavená, holka spí celou noc – pohoda.“ Ale…

Dali k nám na pokoj další maminu. Zkoušely jsme s ní mluvit, ale moc se jí nechtělo. „Tak jo, necháme jí být, nám první den taky nebylo do zpěvu, ona se rozmluví.“ Míšu ale pustili odpoledne domů a mně tam přibyla další paní, ještě tišší než ta předchozí. Takže jsme tam byly ve třech, děti u sebe a ani jedna z nich neřekla za celý den ani slovo. Zkoušela jsem s nimi promluvit, ale ony se jen neutrálně usmály a tím to haslo. Děti řvaly na střídačku od rána do večera. Já jsem hrozně společenskej tvor, potřebuju si povídat, potřebuju se poradit, podělit se o zážitky… Ale mezi námi nepadlo ani slovíčko. Ani dobré ráno, ani dobrou chuť, dobrou noc, či snad jak se máš?

Televizi jsme na pokoji měly. Ale nikdo jí nezapnul. Já se neodvažovala ani dýchat, měla jsem pocit, že je svojí přítomností obtěžuju. A pak se dostavila poporodní depresička. Venku horko, okna zavřená, aby náhodou miminka neofoukla, v pokoji dusno, smrad, ticho, i návštěvy šeptaly. Řvala jsem celé dny. Malou jsem si nechtěla ani chovat, chtěla jsem, aby si ji vzaly sestřičky a nechaly si ji u sebe, staraly se o ní a aby mi daly sestřičku sebou domů, která se o ní bude starat. :-D

Další návštěvu už to přítel nevydržel, když jsem mu zas plakala v náručí a poslal mě za sestrou, zeptat se na nadstandart, že mi ho zaplatí, že tohle je hrozný. Ještě ten večer jsem se stěhovala na samostatný pokoj, malou jsem dala k sestrám na noc a pořádně se vyspala. Ooooo, jak mě bylo krásně druhý den. Pustila jsem si televizi, otevřela balkon dokořán, umyla si vlasy, lehce se nalíčila a hned to bylo veselejší.

Asi hodinu mi to vydrželo. Pak jsem se zničehonic zas rozeřvala a nešlo přestat. Nikdo nevěděl, proč bulim, ani já ne. Kojení mi nešlo. Mám ploché bradavky a malá se nedokázala přisát, každé kojení bylo utrpení, takže jsme odcházely domů s tím, že budu odstříkávat a dávat po flašce. Ulevilo se mi. Ale byla jsem z toho zklamaná. Hustili mi do hlavy hlavně kojit, kojit, kojit a já byla z toho úplně zmagořená. Nakonec jsme to daly s kloboučkem.

Doma první den. Malou jenom nakrmím, odkrknout, přebalit a dát spát. A spí do dalšího kojení. Pohoda. Avšak nestíhám nic. Nechápu to, ale nestíhám se ani najíst. První noc byla tragická. Verča řvala od 21:00 do 04:00 V KUSE! Nevyspali jsme se ani jeden.

Pak začalo peklíčko. Verunka, když nespala, tak řvala. A většinou hodinu v kuse dopoledne, hodinu v kuse odpoledne a dvě hodiny v kuse před usnutím. Začala v osm, skončila v jedenáct, někdy v půl dvanáctý. Nepomáhalo nic - houpat, nosit, zpívat, kojit, nehoupat, nezpívat, nekojit, zavinout, nezavinout – nic. Holčička řvala jak tygr.

Tak že by bříško? Tak nahřívat, masírovat, mazat, rourka – nic. Řev. Řvala holka, řvala jsem já a do toho začala řvát i kočka (mrouskání). Chudák taťka. :-D Celé dny jsem se cítila hrozně bezmocná, hrozně hloupá a nemožná. Všichni mi říkali, jak mi naběhne hned po porodu mateřská láska, obrovský cit k dítěti… nepřišlo to. Jen pocit „teď mám dítě a teď se o něj musím postarat, protože jsem matka a protože se to ode mě očekává“.

Neměla jsem radost z ničeho, co jsem dělala kolem Verči. Všechno jsem dělala automaticky, protože jsem musela. Necítila jsem k ní nic, jen zlobu, že mi vzala můj klid. Jak by mi bylo krásně bez ní. Radši bych chodila denně do práce na 12tky než tohle. Teď jsem mohla být u vody, je tak nádherně. A místo toho tu musím být s ní, která pořád jen řve.

Byla jsem strašně ráda, když si jí vzal taťka ven a já si mohla dát vanu a být chvíli sama. Bez ní. Mileráda jsem jí dala tchýni nebo mojí mamině, jen abych s ní nemusela být já. I když spala, tak jsem si neodpočinula. Pořád jsem byla jak na trní, že zas začne řvát. Musím říct, že nebýt mého přítele, asi by to dopadlo hodně špatně. Napadalo mě, že to nezvládnu, že se jí vzdám. :´-( Jen myšlenka na přítele, kterej by mi to neodpustil, mi v tom zabránila.

Necítila jsem se jako matka. Nemilovala jsem svoje dítě od prvního okamžiku. Byla jsem její otrok.

Po měsíci se to začalo upravovat. Verunka přestávala plakat, už jsem víc věděla, jak na ní… ale to uspávání byl boj. O kojení nemluvím. Odstříkávala jsem a dávala po flašce, střídavě s použitím kloboučku, dva měsíce. Pak jsem přišla o mléko a Verča byla na UM, což teď vidim ve finále jako velké pozitivum. :-)

A uspávání? Stále to stejné. Houpat, nosit, zpívat - a to minimálně hodinu. Pak jsem zjistila, že mi dobře usne, když se s ní houpu hodinu na míči. “No jo… ale ona si zvykne a já se s ní budu houpat ještě za 4 roky ne?“ Ani náhodou.

„Miláčku, ode dneška uspáváme v postýlce a neexistuje vyndavat. Bude řvát, já nejspíš taky, ale musíme to vydržet!“ S těmi slovy jsem jí odešla dát do postýlky. Přikryla jsem, dala pusu, popřála dobrou noc, zapínám monitor dechu, zhasínám, odcházím a… tři, dva, jedna a… a nic? A ticho? Jdu se tam podívat a holčička spí. SPÍ! Beruška moje šikovná…no…asi nějaká výjimka. V noci se vzbudila 2× na krmení. „Hm, to by šlo.“

A od té doby Verunka usíná do pěti minut sama v postýlce, v noci se budí jednou, pláče, jen když něco bolí nebo nemůže zabrat. Směje se na nás, otáčí se na bříško, brouká si v postýlce, má dva zuby. Už týden spinká celou noc od půl deváté do osmi a je to moje nejmilovanější holčička na světě. :)

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
nikina3
855
16.12.13 00:15

Hezký deníček, myslím že není maminky, která by to neznala :hug: můžu se zeptat kdy jsi rodila? Jak jsi popisovala to horko, vybavila jsem si samu sebe na šestinedělí, když byli letos ty 40ti stupňový vedra 8o a pak Straka je největší frajer, také mě rodil a doteď se červenám, když si na něj vzpomenu, jak se mi o něm už v porodnici zdálo :P

  • načítám...
  • Zmínit
Andy.0
625
16.12.13 03:12

Něco podobného jsem si taky prožila, až teda na tu lásku, já syna miluji od prvního okamžiku, nadstandart jsem žádala automaticky, rodila jsem v létě císařem a být na pokoji s dalším maminkami jsem odmítala, mám ráda svůj klid.. :nevim:
Ten brekot znám, jenže já ho zažila až cca po 8nedělí 8o vše se mi otočilo vzhůru nohama, euforie, celodenní úsměv na prcka se změnil ve strhaný výraz a očekávání co se zase bude dít :nevim: nastali problémy s kojením, taky jsem kojila přes klobouček a před týdnem se mi podařilo syna naučit na flašku, tak jsem s kojením sekla, pač jsem z toho měla jen nervy, celý dny jsem zapisovala kolik toho sní, nesní, převažovala ho na váze jako novorozence do jeho půl roka.. :roll: takže taky očistec, nejsi v tom sama.. málo která maminka má ideální mimčo co od narození nepláče, usíná na lusknutí prsty a je celý den jenom usměvaví.. :nevim: bude líp, to si říkám pořád a snad se to i plní.. přeji aby ti bylo s tvou princeznou pořád jenom líp a líp.. :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Fufíkk
48
16.12.13 04:57

Moc pěkný deníček :) A to usinani. :,( Měli jsme to stejně, chodit, houpat a i na ten míč došlo a jak píšete, jednou jsem toho měla už dost, šoupla jsem Josífka do postýlky, šoupla mu dudlík, pohladila a popřála dobrou noc a spal do pěti minut :pankac:, ted už usíná krásně sám :)Někdy je to s ním boj, ale i tak to zato stojí :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Cukřinka
2472
16.12.13 08:14

Mam uplne, ale uplne stejnou zkusenost :kytka: Bude lip, fakt. Od cca deviti mesicu brnkacka a cim dal vetsi zabava. Novorozenec byl ale na pruskok oknem 8o

  • načítám...
  • Zmínit
maritimka
7449
16.12.13 08:59

Jééé, si ani nepamatuju, že bych psala tento deníček.

To, co popisuješ, byly přesně mé pocity po narození naší dcery - jsem její otrok, pořád jsem se bála, že se probudí a bude řvát a nic mě nebavilo, na nic jsem se netěšila (tedy ano, těšila jsem se na dobu, až malá bude větší - po narození jsem se těšila, až jí bude aspoň měsíc, když jí byl měsíc, těšila jsem se na 3 měsíce, atd. Teď aktuálně se těším, až jí bude 1,5 roku - asi jsem divná, ale kdyby se děti rodily třeba tříleté, měla bych možná ještě jedno). Tohle jsem měla přesně 8 týdnů, dokud jsem kojila. Po nasazení UM jsem byla jako vyměněná, veselá matka, které své dítě miluje nade vše.

Ale musím říct, že i teď, malé je 14m, mám občas dny, kdy mě nic nebaví a potěší mě jen, když nemám malou s jejím tátou a jdu třeba nakoupit, ven na kávu s kamarádkou či podobné věci, ale hlavně sama…

  • načítám...
  • Zmínit
Míša85
1183
16.12.13 09:59

Prijde mi to jako muj vlastni denicek :-D…prosly jsme si s malou uplne tim samym. Kdyz se to trochu srovnalo, tak pribirame malo a prichazime o mliko. Problem je v tom, ze mala odmita flasku, odmita kase a i dudlika. U prsou rve, takze to jeji krasne vecerni usinani u prsicka ji ted nejde a je to opet ocistec :-(. Jestli me neodveze Chocholousek, tak zesedivim minimalne o 30 let! Kazdy den se tesim az bude vetsi a ja ji budu moct rict co a jak a ona to bez place pochopi! Nebo si vezmeme pastelky a budeme si treba malovat…tohle je ted zkratka na palici. Mame 4,5 mesice.

  • načítám...
  • Zmínit
makau
14
16.12.13 10:20

Taky jsem byla po porodu osklive prekvapena, to je tak kdyz mi prvorodicky nevime do ceho jdeme a myslime si, ze se to proste nejak zvladne, tak jako vsechno predtim… prece by nam ostatni rekli, ze to bude tak strasne,.. a voala, prvni tydny a mesice jsou horsi nez sluzba v armade. doporucuji nepodcenit pomoc od ostatnich, hlavne tatinku ve vecernich hodinach.

  • načítám...
  • Zmínit
Alfhugo
301
16.12.13 10:26

Já v šestinedělí seděla pod stolem v kuchyni a brečela jsem tam, že nemám ráda vlastní dítě…a pak se na mně jednou usmála a bylo líp :) Ale taky se těším, až bude větší…

  • načítám...
  • Zmínit
Lonna
1701
16.12.13 10:35

@nikina3 rodila jsem 12.6. a odcházely jsme myslim 17.6. akorát o víkendu začly ty šílený vedra :-)

  • načítám...
  • Zmínit
Inuska.pv
412
16.12.13 10:47

Hezký deníček, a ano, u mně to bylo stejné nebo občas pořád je. Po porodu jsem chtěla pomalu odejít domů sama a každý den jsem potom prosila kohokoli, aby byl se mnou a dělal mi garde. U nás je to jako na houpačce, malý je jeden týden zlatíčko a já se raduju, jak už to pěkně zvládáme a pak přijde zvrat a je všechno jinak, jako teď. Malý dostal první rýmu a je to šíííílený :zed: :zed: :zed:, ale naučila jsem se říkat si, že to strašně letí a za „chvíli“ to bude lepší. :mrgreen: (jasně, že nebude, ale co?)

  • načítám...
  • Zmínit
Inuska.pv
412
16.12.13 10:47

@Lonna jééé, náš malý se taky narodil 12.6. a ty vedra byla na zabití!!!

  • načítám...
  • Zmínit
dalmatinka 123
48576
16.12.13 12:56

Tak já nic podobného nezažila. Sem si v životě nikdy neodpočinula tak jako s novorozencem.Asi je blbí napsat-vždyt jenom spí a jí:-D
Za to ted od roka mám z mladším synem peklo :mrgreen:

Takže takové pocity jako nemít ráda své dítě(já myslím že máš, že jen máš pocit že nemáš) neznám, ale dokážu to pochopit že to tak někdo má. Musí to být těžké a snad už to máte vybrané a bude vše o. k :palec:

Ona nejvíc se mateřská láska projeví když se dítěti něco stane :oops:.Vim že to zní blbě, ale fakt to tak je

  • načítám...
  • Zmínit
Aknirasa
187
16.12.13 13:19

Pěkný deníček - oceňuji hlavně upřímnost :palec: Sama jsem tu napsala obdobný deníček - měla jsem to totiž hooodně podobně :) Myslím, že tyto pocity zná ale hodně maminek, jen málokterá o tom mluví, a tak člověk kolem sebe slyší převážně jen ty pěkné příběhy s láskou na první pohled a o to víc si pak sám připadá blbě s těmi svými pocity a utvrzuje se v tom, že je špatná matka… :,( Mně moc pomohlo, když mi někdo řekl, že to měl taky tak a pak ty komentáře pod deníčkem… To mi hned svitla naděje, že tyto pocity nejsou zase tak ojedinělé a že možná zase tak hrozná matka nebudu :) Takže fakt oceňuji, že ses k tomu „přiznala“ i ty - myslím, že to může pomoci zmírnit deprese z vlastního selhání u dalších čerstvých nebo budoucích maminek! Tááákže… :potlesk: :)

Příspěvek upraven 16.12.13 v 13:20

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
16.12.13 13:49

No jen pro klid, byla jsem na tom stejně, možná ještě hůř, deprese byla opravdu šilená až do cca 5. měsíce naší malé a nebýt manžela, asi by to dopadlo tragicky, malá byla císařem, neměla jsem mléko, malá měla koliky, pak hned zuby, do toho teror od osob v mém okolí, chtěla jsem to skončit… nakonec jsme to obě přežily a je z nás sehraná dvojka :-) Takže radujme se, veselme se, vys.rme se na deprese a hlavně!!! Jak člověk vidí, že je něco špatně, je potřeba to říct někomu kdo pomůže :hug: Omlouvám se za anonym, ale nechci číst jak špatná jsem byla matka, že jsem myslela i na to nejhorší, tohle už mám za sebou :think:

  • Upravit
maritimka
7449
16.12.13 14:40

@Inuska.pv Já mám také každou chvíli náladu jinou - teď byly 2 měsíce úplně super, malá měla režim a spala krásně, hrála si, mohli jsme všude. Teď má rýmu, jednu noc spala jako když nespala a já teď už 3.den nemám na nic a nikoho náladu. Do toho nemůžeme skoro nikam, protože nechci, aby se jí ta rýma rozjela, takže sedíme doma a když někam jdu, jdu s pocitem, že je to stejně na chvilku a pak zase domů k „rýmě“. Hold, bude líp :pankac: (snad)

  • načítám...
  • Zmínit
Pipiii
145
16.12.13 14:47

¨pekny denicek :) taky jsem mela jak pises 8mi nedeli :D mala jenom rvala a rvala. ja vyrizena ubrecena, uplne hotova jsem si tez pripadala jako otrok. jeste ze mi tchyne a pritel sem tam pomahali :) ted ma nase mala pres 5mesicu a uz je to davno v klidu. ale uspavani na noc, to jeste zpivam a uspavam malou. asik zacneme taky sami usinat a bude. tak vam preji hlavne stesti a zdravi :) :*

  • načítám...
  • Zmínit
Toscannii
28
16.12.13 17:22

Chvilkama se v tom úplně vidím… Já rodila na jaře a bulila jsem snad kudy jsem chodila. Matýsek byl moc krásné miminko a vždycky jsem na něj tak koukala, když spinkal a říkala si „ty jsi teď na mně závislej a já vůbec nevím, co já si s tebou počnu“, ale říkala jsem si, že to všechno přijde samo - jen se hlídat, abych mu svou neopatrností nebo nevědomky neublížila! Bylo to těžký, ale teď jsem ta nejpyšnější mamina pod sluncem, protože Máťa je strašně hodný, šikovný a usměvavý klučina. :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
NeonN
26833
16.12.13 20:44

Hodně podobné pocity jsem měla po porodu prvního syna. Ale teda ten usínal od začátku krásně sám. Zato teď náš druhorozený - u něj mám sice od porodnice v hlavě jasno, miluju ho, je to moje maličký miminko, žádný pocit bezmoci, zato usínání, to je teda boj, zatím usíná se mnou v posteli u prsa, blbý je, že mi to nevadí, tak nějak nemám motivaci ho to odnaučovat :mrgreen:

Přeji tobě a tvé holčičce už jen světlejší chvilky :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Lonna
1701
16.12.13 20:53

@Inuska.pv a na jakým jsi byla pokoji? no to by byl gol, kdybys byla jednou z těch, se kterýma jsem byla :D

  • načítám...
  • Zmínit
Lonna
1701
16.12.13 20:55

@Toscannii jo já taky řvala kde to šlo. Na procházce, doma, u tchýně, u mámy… dokonce i když se o malou starala tchýně a já jsem sekala zahradu, tak jsem řvala :D dokonce jsem si byla pro homeopatika na nervy. Ale paní lékárnice na mě jaksi zapomněla :roll: no urovnalo se to asi tak po měsíci a půl… nebo po dvou..no jak začla malá usínat sama večer, tak se to otočilo o 180 stupňů. Teď jí roste třetí zub, tak toho moc nenaspíme, ale dá se to :)

  • načítám...
  • Zmínit
rerere
681
16.12.13 21:16

Nechci ti brát iluze s tím nynějším usínáním, mně malý taky asi tak od 6.týdnů do 7.měsíců usínal v postýlce sám, jen jsem ho položila, dala pusinku, dudýnka, dobrou noc lásko, odešla a spinkal od 7 večer do 4 ráno v kuse. Pak začal lézt, do toho zuby a hotovo…Takže si to užívej, asi to nebude napořád.

  • načítám...
  • Zmínit
Lonna
1701
16.12.13 21:17

No…taky si říkam, že to takhle růžový asi nebude pořád… :)

  • načítám...
  • Zmínit
3Lu
14272
16.12.13 22:07

Krasny denicek…prvni komentar je, ze neni maminky, ktera by to neznala…je :-), ja to neznam. Mala usina sama od narozeni, spi hodne, pres den ji musime budit. Ja v porodnici mela nadstandart hned, prebalovani mi ani neukazali, mala se pokakala, tak jsem si musela poradit sama. Koupani koupal manzel uz v porodnici. A plakani a uslavani za 7 mesice nebylo ani jednou, jen jsme meli obdobi 3 tydny, kdy se budila ve tri rano a uz chtela jit dolu si hrat. No tak co, sla jsem a zase se to upravilo a dobre…

  • načítám...
  • Zmínit
Zlobísek:))
6327
16.12.13 22:12

Jé já též rodila v Klatovech a pan doktor Straka? :mrgreen: docela sranda. manžel se snim zná tak si tam tak vklidu kecaly a já v bolestech a oni? manžílek si popíjel kafíčko a doktorova slova teda nikdy nezapomenu. Vlastí dáš si ještě mlíko či cukr? a já v bolestech jak kdybych byla navíc. vůbec ti teda nezávidim ti spolubydlící. já sem tam měla maminu co byla fajn a ukecaná. ale ta jedna ta se jen rozčilovala celej den, jo a televize u nás šla skoro furt :lol: teď už bude jen líp a líp :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
petulkas
3092
16.12.13 22:36

Tak tady se úplně vidím :mrgreen: rodila jsem 3.6.2013 a mám chlapečka a ty emoce, z toho jak plakal a já se cítila jako šppatná matka když nevím jak na něj… teď to spolu krásně zvládáme a je to moje nejmilovanější štěstíčko :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
deeni
457
16.12.13 23:38

Týý jo, to je jako kdybych četla o sobě ;) úplně.. :D

  • načítám...
  • Zmínit
Linnuska
10
17.12.13 16:50

Každé období má něco. Měli bychom si užívat přítomnost s našimi ratolestmi. Ono to hrozně utíká, za chvíli nás nebudou vůbec potřebovat. Nebudou chtít si dát pusu, pomazlit atd. A jak nám bude potom? Myslím, že my matky jsme často závislejší na potomcích než oni na nás. I přes depresi se člověk zpětně na ten začátek dívá jako na krásné období života, věřte mi. Zním jako nějaká stará moudrá bába, že? Ale jinak jsem to nedokázala napsat :-P

  • načítám...
  • Zmínit
Prit
225
17.12.13 17:11

Tak to je jako bych četla o sobě. Mám miminko 2,5 měsíce a ty první dva byly děs a hrůza, živě si pamatuju, jak jsem v porodnici za celé 4 dny naspala celkem 4 hodiny, jak malý celou noc řval a řval a já nevěděla, co s ním a hlavou mi běhalo, že se tohle nedá vydržet, že okamžitě najmu chůvu a jdu do práce nebo ho dám na vychování svým rodičům. Po návratu s porodnice jsem brečela a brečela a byla fakt jak stroj, mám dítě a musím splnit své povinnosti, ale vůbec mě to nebavilo a netěšilo. Teď už je to malinko lepší, míň pláče, usměje se, ale stejně žádné nadšení se nekoná. Na všechno jsem sama, rodiče 400km daleko, manžel od rána do večera v práci, a když je doma, stejně se mu do péče o dítě nechce. Pořád si říkám, už aby byl větší. Opravdu je to tak, že člověk přestal žít svůj život a žije život svého dítěte.

  • načítám...
  • Zmínit
Miš-El
3069
18.12.13 08:54

U nás to probíhalo dost podobně :roll:

  • načítám...
  • Zmínit
Lu78
774
18.12.13 17:02

Jako bych to četla o sobě - teda co se emocí týče a taky to vnímání /ne/plynutí času bylo dost podobné. Po 14 dnech jsem měla dojem, že určitě uplynuly už aspon 2 měsíce. Po porodu jsem taky tak nějak čekala ten nával mateřské lásky - dostavila se spíš panika z tíhy zodpovědnosti…
Malý rozdíl byl v tom, že jsem neměla jedno miminko, ale dvě naráz, nepomáhala mi ani mamka (bydlí daleko), ani tchýně (nenávidí mě), manžel je nebral v kočárku ven (pracuje na směny a prvořadé bylo, aby se vyspal aspoň on jako živitel rodiny). Vyvážené to bylo tím, že holky nebyly nějak extrémně uřvané, na druhou stranu jejich krmení bylo komplikované - nejdřív kojit, pak ještě dokrmovat nutrošem (takže během jejich spaní jsem stihla tak akorát umýt prsa a flašky a všechno začalo nanovo´, jídlo mi naštěstí vždycky o víkendu dovezli rodiče, jinak bychom asi s mužem umřeli hlady (on neumí vařit…) Připadala jsem si jak zombie 8o
Každopádně bylo pro mě šestinedělí jedno z nejhorších životních období, které bych nechtěla znovu zažít :cert:

  • načítám...
  • Zmínit
Mis1983
5177
19.12.13 14:47

Mě dítě něřvalo, když nemělo hlad a nebolelo bříško a stejně jsem na tom byla v šestinedělí stejně :lol: Mluvíš mi z duše :potlesk:
Já byla ve finále hlavně smutná z toho, že mmi nikdo neřekl, že se takhle můžu cítit…u druhýho už člověk ví, do čeho leze :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
petramrk
1947
19.12.13 22:25

Super deníček, vystihuje to pocity některých maminek (jsou i vyjímky, tak nepíšu všech)
já u prvního myslela, že to nedáme, naštěstí manžel měl dovolenou a pomáhal jak mohl a pomáhal i v noci, i když už pak chodil do práce a po pár týdnech se to upravilo a pohoda, ted jsou malé 2 roky 4 měsíce a občas mi z ní vstávaj vlasy hrůzou na hlavě, když vymyslí nějakou lumpárnu, takže každej věk má něco, ale je to s ní pohodička :) a pomáhá mi s malým (5 měsíců)
a u druhého už to byla pohoda, tyhle pocity se skoro nedostavovaly, jen když brečel, že ho něco trápilo a nešlo to co nejdřív vyřešit, tak to bylo podobný, ale už to nebylo jako u prvního :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
markysek82
166
5.1.14 18:41

Musím se přidat, měla jsem to stejně teda skoro… mám syna, rodila jsem v lednu, v porodnici hic jak blázen a okno se nesmělo otevřít, přitom mi malej spal jen po vyvětrání, resp. spí doteď (studený odchov), takže jsem v porodnici chodila v noci po pokoji(bosky) a klidnila řvoucího tygra, doma se to zlepšilo, no mám manžela, který když viděl že padám na hubu tak mě padnout nenechal…řvoucí přestávku (jak jsme tomu říkali) si vybíral po odpoledním jídle až do koupání, ještě teď mám prochozenou cestičku kolem barového pultu (balónu jsem se chtěla taktéž vyvarovat a houpání v kyčlích mě je snad odrovnalo a sednou to nehrozilo)…na druhou stranu já ho neměla komu strčit, krom 1. týdnu kdy přijela mamka na zvykačku..manžel na směnách (tenkrát 8čky a víkend 12tky..později jen 12tky), takže jsem mnohdy na něj byla sama a řvala jak želva skoro celý rok(postupně jak mizel pláč u syna mizel i u mě)…tak a teď nám za pár dní budou 3 roky a já jdu do práce, doufám že nám vyjde ten sourozenec, strašně to uteklo až se mi chce brečet, a přijde mi že jsem si to ani neužila (samozřejmě přeháním)…je to náročný ale strašně krásný

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Klasický porod č. 2

Jak jsem rodila

Svatba,rozchod,otěhotnění- vše během půl roka :)