Pobyt v nemocnici
- Rodičovství
- IIvu
- 12.10.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jelikož nám náš obvodní lékař už nedokázal s Ivanky problémy poradit, sjednal nám pobyt na Klinice dětského a dorostového lékařství v Praze, Ke Karlovu. Do tohoto pobytu jsem vkládala veškeré své naděje a myslela jsem, že v Praze jsou velcí odborníci a budou se naším problémem opravdu zabývat, a i když nám třeba úplně nepomohou, alespoň nám poradí. Bohužel, zjistila jsem, že ani v Praze nejsou odborníci, ale zase jen lidé, kterým jsou problémy druhých absolutně u..., však víte kde.
Pobyt nám lékař sjednal přes internet s panem doktorem Honzíkem. Bylo nám řečeno, že nástup máme ve středu v 10 hodin dopoledne a že máme raději vyjet dřív, abychom to stihli. Ivanka ráno samozřejmě dělala hrozné problémy s jídlem, takže jela do Prahy vlastně hladová, abychom to stihli. Samozřejmě jsme v jedné ulici špatně zahnuli, dostali jsme pokutu, a pak už jen bloudili.
Před desátou hodinou jsem volala na kliniku, jestli bude velký problém, když přijedeme o něco později. Sestřička řekla, že v žádném případě, vizita je až v jednu a dřív se námi nikdo zabývat nebude, fajn, hlavně vyjeďte dřív, no nic. Když jsme našli kliniku, nemohli jsme najít místo k zaparkování a kvůli všudypřítomným jednosměrkám byli nuceni přejet Nuselský most, a pak složitě hledat cestu zpátky. Manžel mi pak řekl, že jestli nenajdeme do 10 minut místo, jedeme domů (to už jsme jezdili po Praze 2 hodiny s brečící a snad i hladovou Ivankou). Kdybych věděla, co nás čeká, jeli bychom domů hned.
Na klinice jsme museli čekat asi hodinu s taškami na chodbě na zemi a já jsem tam krmila Ivanku pribiňákem. Konečně jedla hezky. Pak nás vzali na příjem, my jim tam všechno odvyprávěli, doktorka prohlédla Ivanku a šli jsme konečně na pokoj. Přišel za námi doktor a řekl, že teď na nás nebude mít čas, ale po vizitě přijde a poradíme se, co a jak. Přišel někdy v 16:00, já jsem mu povídala o Ivance, že si myslím, že bude mít třeba na něco alergii (jídlo), že po mně mohla zdědit helicobaktera, prostě že má velké problémy s jídlem a že by to chtělo pořádně vyšetřit břicho. Ve středu už nám tedy nedělali nic (takže jsme pospíchali zbytečně).
Ve čtvrtek udělali odběry krve a moči, odpoledne pak EKG a ECHO, což podle mě nemá s trávením nic společného. Odběry už nám také dělali v Chomutově. Měli nám udělat také metabolický screening, ale na ten se nějak pozapomnělo. Jelikož bylo dopředu dohodnuto, že v pátek jedeme domů, manžel měl na ten den domluvenou dovolenou, aby si nás mohl zase odvézt. Sám doktor nám řekl, že přes víkend se stejně žádná vyšetření nedělají.
Když jsem se ve čtvrtek odpoledne ptala nějaké doktorky, kdy se bude konat nějaké vyšetření břicha a jestli tedy jedeme v pátek domů, bylo mi řečeno, ať se zeptám sestřiček, že to ví ony a s dojížděním je to pak složitější, takže mi nemůže nic slíbit. Sestřičky zase řekly, ať se zeptám ráno při vizitě, výborně. Volala jsem tedy manželovi, ať každopádně přijede v pátek a že s ním v každém případě domů odjedeme.
V pátek ráno jsem se ptala, co se tedy bude dít a doktor mi řekl, že Ivanku čeká sono bříška a že sestřičky řeknou, co a jak. V 8:30 přišla nějaká sestřička s papírem a slovy: „Honem běžte dolů na sono“. V čekárně jsem pak čekala se řvoucí Ivankou asi 45 minut, a když jsme přišli na řadu, doktor se ptal, kdy jedla. Řekla jsem, že asi v 7:20. Doktor nás tedy poslal nahoru, abych Ivanku nakrmila, že jinak sono udělat nemůže.
Sestřička nám nahoře otevřela a ptala se, co sono a já na ni hned vyjela, že nám ho neudělali, protože mi nikdo neřekl, že Ivanka musí být nakrmená a že nechápu, proč se bude hledat reflux, když už nám tohle vyšetření dělali v Chomutově a nejdřív nám řekli, že reflux nemá, a pak zase, že má. Od té doby se sestry u mě na pokoji neukázaly. Do Ivanky jsem rvala mléko násilím, protože ta samozřejmě zrovna nechtěla nic. Zjistilo se, že reflux nemá. Opět.
Než jsme jeli domů, měl za námi přijít doktor a říci nám nějaký závěr a doporučení, říkal také něco o kapičkách či co, bohužel, doktor se neobjevil, zprávu nám narychlo vytiskla nějaká úplně jiná doktorka, která nám k tomu neřekla vůbec nic. Toť náš skvělý a přínosný pobyt v Praze, který nás vyšel celkem na 2 500 Kč. Vyšetření se udělala stejná jako v Chomutově, nikdo nedokázal nic říci, stejně jako v Chomutově, doktor nic nevěděl, sestřičky už vůbec ne. Sestry chodily Ivance celou noc jen měřit tlak, takže ji každou hodinu budily, já ji pak tu skoro hodinu uspávala a ony přišly za pár minut po usnutí znovu, trochu naschvál, ne?
Ale zažila jsem i pozitivní věci. Například se mě ptali, co Ivanka baští, a pak mi pro ni dali jídlo! V červenci jsme ležely v Chomutově a nedostala jsem pro Ivanku vůbec nic. Kdybych neměla s sebou Sunar, asi by musela pít vodu. Teď tedy uvažuji o stížnosti na chomutovskou nemocnici (těch záporů tam je víc) a budu žádat o vrácení regulačního poplatku. Dalším plusem v Praze bylo to, že jsem si mohla odpoledne půjčit kočár a vyrazit ven, to v Chomutově taky neexistuje. Tam, když chcete ven, tak jedině bez dítěte s tím, že sestřička se u něj ukáže jednou za uherák, jinak ho nechá ležet v postýlce a řvát.
V podstatě jsem se tedy dozvěděla jen, jak to chodí v nemocnici v Praze, Ivance to ale v ničem nepomohlo. Neřekli mi nic ani o jejím nepřetáčení na bříško, jen sestry se divily, proč se to řeší, že jejich děti se taky nepřetáčely. Každopádně jsme dnes měly jít cvičit Vojtovku, ale na to kašleme, dokud nebude vyřešen problém Ivanky s jídlem. Stejně ji podle neuroložky cvičit nemáme, rehabilitační sestra si však myslí něco jiného. Dnes to jdu probrat s naším doktorem.
Zkrátka je mi z našeho zdravotnictví na zvracení. Žádná vyšetření už Ivance dělat nenechám a doktorům už nevěřím ani slovo, u většiny spíše pochybuji o tom, jestli vůbec vystudovali.
Přečtěte si také
Upozornila jsem slečnu, ať uklidí po svém psovi. Její reakce mě dorazila
- Anonymní
- 26.10.26
- 4417
Jsem pejskařka a moc dobře vím, že k venčení patří nejen radost, ale také povinnosti. Sáčky na psí exkrementy nosím vždycky s sebou a ani ve snu by mě nenapadlo nechat po svých psech nadílku na...
Exmanžel se mi odmítá vystěhovat z domu. Po pěti letech mi došla trpělivost
- Anonymní
- 26.10.26
- 3110
Myslela jsem si, že rozvodem všechno skončí. Jenže uběhlo pět let a můj „drahý“ ex je pořád nasáčkovaný v mém domě. Nejdřív mi ho bylo líto, pak se občas hodil na nějakou práci kolem domu. Jenže...
Vzal mě na hřbitov navštívit svou zesnulou matku. Pak chytl lopatu a začal kopat
- Anonymní
- 26.10.26
- 1743
Nikdy jsem nevěřila na duchy ani na žádné nadpřirozené síly. Horory jsem naopak milovala a ráda se dívala na filmy, u kterých ostatní schovávali hlavu pod peřinu. Jenže pak jsem chodila s klukem,...
Prababička jí brala výplatu. Bydlela v kůlně a všichni to považovali za normální
- Anonymní
- 26.10.26
- 4476
Když mi babička vyprávěla o starých časech, často mluvila o tom, jak si lidé na vesnici pomáhali a jak se dřív žilo skromně. O Růženě, která celý život strávila na statku našich předků, ale mluvila...
Po 6 letech dovolená bez dětí! Zpočátku to byla vášeň, pak přišlo kruté prozření
- Anonymní
- 26.10.26
- 1405
Když nám tchyně nabídla, že si na pár dní vezme děti, málem jsem ji objala. Po šesti letech jsme měli být konečně sami. Žádné ranní vstávání, chystání svačin, nekonečné otázky ani večerní uspávání....
Manžel mě přiměl podepsat smlouvu. Teď mě vyhazuje z vlastního baráku
- Anonymní
- 26.10.26
- 1817
Nikdy by mě nenapadlo, že člověk, se kterým jsem strávila patnáct let života a vychovala dvě děti, mě dokáže takhle podrazit. Věřila jsem mu, podporovala ho a roky se starala o rodinu, zatímco on...
Chtěla bych být sama sebou. Kvůli manželovi předstírám, že jsem někdo jiný
- Anonymní
- 25.10.26
- 2077
Jsme spolu už deset let. Máme dvě děti, dům, auto a každý rok dvě rodinné dovolené. Zdálo by se, že si žijeme nějaký vysněný sen a mnoho lidí nám ho asi závidí, jenže nikdo neví, že tohle všechno...
Naprosté fiasko před akcí ve školce. Dva dny práce na kostýmu bylo k ničemu
- Anonymní
- 25.10.26
- 1829
Mladší dcera měla mít první halloweenskou párty ve školce. Chtěla jsem být akční matka a ušila jsem jí originální kostým. Práce na šatičkách permoníka mi trvala celé dva dny. Nakonec si je dcera...
Vozím neteř do školy. Jednou jsem nemohla a táta mě kvůli tomu seřval
- Anonymní
- 25.10.26
- 5944
Občas mám pocit, že v naší rodině neplatí běžné zákony logiky a zdravého rozumu. Když uděláte pro příbuzné laskavost jednou, je to hezké gesto. Když je děláte každý den, stane se z toho povinnost,...
Arménie - den 2.: Vládní kolona, mléko z lékárny a duduk v chrámu
- Amsetka
- 25.10.26
- 426
Divoká cesta Arménii s kojencem a předškolákem.