Podělaný začátek roku...

Dlouho jsem přemýšlela, zda to sepsat, ale mám pocit, že tohle mi aspoň trochu pomůže se zvednout a jít dál. Není to moc hezký deníček, já vím... Omlouvám se za délku a možná i zmatenost, ale nejsem moc dobrá pisatelka.

Již hodně dlouho přemýšlím že se vypíšu ze začátku tohohle roku… Marně a marně přemýšlím, čím začít, aby to znělo aspoň malinko srozumitelně a nebyla to jedna veliká slátanina.

Psal se rok 2014, když taťkovi zjistili nádor v krku. Byl to sice obrovský šok, ale taťka je bojovník a všichni jsme se odhodlali, že to zvládneme a se vším mu pomůžeme. Začal obrovský kolotoč vyšetření a léčby.

Vše nasvědčovalo tomu, že by to mohlo vyjít a že by taťka byl v pořádku i přesto, že mu ozařováním zničili celý krk a spálili veškeré chuťové buňky. Hlavně neměl sliny, skončilo to pegem (výživa přímo do břicha) a na Vánoce 2015 bohužel i tracheotomií (dýchací otvor v krku) díky podezření, že by se mohl udusit.

Zároveň se nám ale stal obrovský zázrak a já na Vánoce našla na těhotenském testu krásné //. Byla to ohromná radost a začalo těšení na miminko. Nikomu jsme zatím nic neříkali, taťka byl v nemocnici a babička, co u nás přes Vánoce byla, by byla jen poblázněná.

1. 1. 2016 přišel ten „úžasný“ nový rok…

Taťku jsme si po dlouhých týdnech v nemocnici dovezli domů a bylo to úplně super. Všichni jsme si to užívali a byli konečně zase jako rodina doma.

Když z ničeho nic 21. 1. přišel zlom a já začala krvácet. Bohužel po kontrole zjištěno zamlklé těhotenství a zakončeno druhý den revizí. To jsme ale již museli s pravdou ven, aspoň přeď taťkou, který nás u babičky kryl, aby nevěděla, co se stalo. :(

Hned na to, nevěděli jsme proč, se začal taťkův stav hrozně horšit. :( Teď už vím, že rakovina je pěkná mrcha a byly to metastáze po celém těle. To byl pro mě nehorázný šok. Hlavně, když moje srdíčko zrovna prožívalo svůj boj s předchozími událostmi.

Asi to tak ale mělo být a říkala jsem si, že to zvládneme. Což o to, jsem bojovnice a dokážeme všelicos. To jsem ale nevěděla, co vše tahle zákeřná nemoc dokáže. Taťka měl hrozný strach z nemocnice, tak jsem mu slíbila, že když jsem doma, postarám se o něj. S panikou jsem se zhroutila v naší ložnici a přemýšlela, co bude dál.

Kontaktovala jsem různé organizace, které by mi mohly s péčí pomoct. Největší díky těmhle lidem, co se stali mou oporou v těžkých chvílích ale zároveň i dobrými přáteli, bez nich bych nic nezvládla. Taťka bohužel přestal díky metastázím úplně chodit a trpěl obrovskou bolestí celého těla. :(

Zařídila jsem mu i polohovatelnou postel a doufala, že to aspoň bolest zmírní, což se bohužel nestalo. Hrozně mě trápil, o co mi taťka řekl a tak nějak mě to trápí dodnes, ty slova mám stále v hlavě, hrozně se bál smrti. :(

No, co se odehrávalo poslední týden jeho života, bylo pro mě naprosto něco nového. Stala se ze mě pečovatelka, sestřička a bůh ví co dalšího. Během krátké chvíle jsem se naučila zacházet s injekcemi, kapačkou, pegem a vším, co tatínek potřeboval. Podávat morfium člověku, kterého miluji, bylo to nejtěžší v mém životě.

Když mě ale z těchhle zajetých kolejí vykolejila slova paní doktorky, že tatínek má před sebou jen pár hodin, ranilo mě to natolik, že jsem si myslela, že probrečím už zbytek života…

Jak já říkám, zachovala jsem paniku a vydala se vstříc smrti a pohledu na to vše, s tím že splním aspoň to jediné, co si tatínek přál a zůstane s námi doma… Až do konce. :(
ANO, konec přišel a pro tátu to bylo vysvobození, já vím…

Ale je tu obrovské ALE, stále se z toho nemůžu dostat, hrozně mi chybí. Vidím ho úplně všude a nemůžu se zbavit pocitu, že jsem mu nedala vše, co by si v životě zasloužil. Byl tak mladý (56) a mohl toho ještě hodně předat Danečkovi (náš malej).

A hrozně mě mrzí, že si ho Daneček nebude pamatovat, protože je na to ještě maličký. Budu mu o dědovi vyprávět, to je jasný. Taky já se ho na spoustu věcí nezeptala, i když jsme si povídali často, i tak to bylo málo. :( Dala bych cokoliv za to, abych mohla vše vrátit, ale nejde to… KRUCIIII.

Děkuji, tatínku, že jsi tu se mnou byl… Miluji tě a máme tě navždy v srdci… MOC MI CHYBÍŠ…

Přečtěte si také

Deník ticha: Odejít znamená přežít

Deník ticha: Odejít znamená přežít
  • Anonymní
  • 30.05.26
  • 1468

Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
yweta
4190
22.3.16 00:15

Život je někdy krutý. Máš můj neskonalý obdiv, že jsi se dokázala o tatínka postarat a splnit mu jeho poslední přání. :hug: Chtěla bych ti napsat, že časem to bude lepší…ale nejsem si tím úplně jistá. U mě časem opadlo nutkání pořád nad tím přemýšlet, ale při zmúce o taťkovi nebo vzpomúnkách břečím pořád…a to už je to 3,5 roku :,( Drž se :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Arónie
66
22.3.16 00:26

Můj táta umřel na rakovinu mozku když mi bylo 18 a jemu 51. Byla to hrozná bolest a dodnes je. Čas to otupí a začneš na něj vzpomínat v dobrém, ale chybět v životě Ti bude navždy… Každopádně buď silná a žij dál, doživotní zármutek s zabšklost nic neřeší, tím mu nepomůžeš. Přeji hodně sil ❤️

  • načítám...
  • Zmínit
witwe
94
22.3.16 01:07

Máš můj obrovský obdiv, že jsi zvládla péči o tatínka. Možná už znáš stránky, které mi taky pomohly v těžké situaci www.umirani.cz , jsou tam tak pěkně popsané fáze truchlení, že už jen ten prostý popis mi pomáhá, protože vím, co bude následovat a proč některé věci nejdou hned. Můj Daníček si nebude pamatovat na tatínka. Taky bych dala cokoliv za to, kdybych mohla čas trochu vrátit, třeba bych ještě mohla tomu nejhoršímu konci zabránit, jenže to nejde, musíme se smířit s osudem a jít dál.

  • načítám...
  • Zmínit
Andrejicka
83
22.3.16 01:39

Jako bys popisovala můj rok s dědečkem. Rakovina plic, těhotenství, které ale naštěstí pokračuje, začátkem roku dědečkova smrt a strašná bolest v srdicku. Drz se.

  • načítám...
  • Zmínit
ladai
3881
22.3.16 02:41

Moc smutne :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
MartinaIrena
25126
22.3.16 04:43

Uprimnou soustrast.
A jak pisou holky, mas i muj obdiv za to, jak ses dokazala o tatinka postarat. A je skvele, ze jsi tu moznost mela. V okoli vidim, ze to naprosto neni bezne, casto z duvodu zamestnani ani mozne. Takze tvuj tatinek mel vlastne velke stesti, ze nemusel umrit v nemocnici, sam a v cizim prostredi, ale v okruhu svych blizkych.

  • načítám...
  • Zmínit
Schara
9266
22.3.16 06:55

Uprimnou soustrast :hug: :hug:
Me umrela na rakovinu maminka na jare, myslim na ni kazdy den :,(. Taky me mrzi, ze syn si ji pamatovat nebude. Byla babickou kratce, ale uzasnou.

  • načítám...
  • Zmínit
Cuddy
30971
22.3.16 07:16

Moc smutne. Ale ty jsi pravy bojovnik, ze jsi se zvladla starat o tatinka do poslednich jeho chvil v takove nemoci. Jsi opravdu moc obdivuhodna, opravdu smekam klobouk :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
moky
10715
22.3.16 08:14

:,( přijmi upřímnou soustrast :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
22.3.16 08:54

Ven to tak, že jsi dostala velkou šanci a využila jsi ji. Byl to velký dar mít u sebe tatínka a postarat se o něj.

V dětství mi umřela maminka a o její smrti mi řekli báchorku, kterou jsem později nemohla pochopit. Vysvětlení se mi dostalo ve dvaceti letech. Odpustila a osvobodila jsem se od toho díky rakovině tatínka. Byla jsem si vědoma prognozy choroby, takže jsem byla připravena na vše a jediné, co jsem si přála, že kdyby jednou přišel jeho konec, chtěla bych být u něj.
Počkal až přijedu. Jsem mu vděčná, jsem vděčná za to, že jsem v ten okamžik mohla být u něj.

Trvalo půl roku, když jsem na něj vzpomínala denně. Pak jsem si dva dny nevzpomněla, měla jsem z toho špatný pocit. Ale ono to tak asi mělo být. Od té doby se mi objevuje ve snech.
A ještě jedna věc, asi šest týdnů po pohřbu se se mnou přišel rozloučit. Ve snu mne obejmul a dal pusu - tohle jsem u něj nikdy nezažila.

  • Upravit
emilkax
2
22.3.16 09:00

Život je strašně krutý a věř, že časem bude určitě líp. Nikdy člověk nezapomene, ale postupně se s tím začne smiřovat. Prošla jsem si skoro tím samým. Tatínek měl před pěti lety rakovinu krku a taky mu udělali tracheotomii a jeho stav se lepšil, ale potom nastal zlom a během měsíce nám odešel. Měli jsme ho taky doma a nikdy nezapomenu na jeho poslední chvilky života i teď mi tečou slzy, když to píšu. Ale jsem ráda, že jsme to doma zvládly se o něj postarat a neumřel v nemocnici. Zamlklým těhotenstvím jsem si prošla bohužel dvakrát, takže taky vím co to obnáší :(

  • načítám...
  • Zmínit
reinkarnace
4471
22.3.16 09:02

Pomůže jen čas..přeji aby sis na tátu uchovala hodně hezkých vzpomínek :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
1sun
6605
22.3.16 09:05

Můj tatínek zemřel na rakovinu slinivky v roce 2013 a bylo mu 57. Věděli jsme, že má před sebou max půl roku od diagnozi. Bylo to těžký, měli jsme ho taky doma a doma i zemřel. Vím, čím si procházíš, nikdy to nepřebolí jen se s tím musíš naučit žít.
Přeji upřímnou soustrast Tobě i celé Tvé rodině, držte se :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
chuanita
397
22.3.16 09:29

Upřímnou soustrast. Jsi statečná, odvážná, obětavá, milující věrná dcera. udělala jsi všechno, co šlo, co bylo v tvých silách, zajistilas mu být doma a byla jsi s ním. to je hrozně moc.kdo nezažije starání takhle o někoho, nepochopí, neumí si to představit. Smekám před tebou, že jsi to dokázala. ano, je to hrozné, vidět, jak trpí a nemoct pomoc, ale dělalas, co šlo nejlíp a tatínek to viděl, vnímal a bylas pro něj.

  • načítám...
  • Zmínit
TerezkaW
2507
22.3.16 09:39

Jsi moc silná a statečná, že jsi se i přes svou bolest dokázala o tatínka postarat. Věř, že to je „TO“ nejvíc, co jsi mu mohla dát a udělat.

  • načítám...
  • Zmínit
Michaela2495
302
22.3.16 09:47

Tvůj tatínek musel být šťastný člověk už jen pro to jak úžasnou měl dceru. Péče o člověka v paliativní péči není vůbec jednoduchá, vím to z vlastní zkušenosti. Jsi neuvěřitelně statečná, a pro tatínka si udělala všechno co jsi jen mohla. Musí na tebe být hrdý. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Pety2
2844
22.3.16 09:56

Slova jsou zbytečná, obdivuji tě, jsi úžasný a silný člověk.

  • načítám...
  • Zmínit
xjuklickova
5894
22.3.16 10:22

Uprimnou soustrast. Bohuzel vsichni jsme smrtelni.

  • načítám...
  • Zmínit
lleennttiillkkaa
27264
22.3.16 10:51

Upřímnou soustrast. Udělala jsi pro tátu to nejlepší, co jsi mohla.

  • načítám...
  • Zmínit
Tiger-lily
35438
22.3.16 11:01

:hug: :hug: :hug: Drž se, je to moc smutné, ale prostě je to tak, život je někdy pes, nejlepší přítel člověka…

  • načítám...
  • Zmínit
vytlemenda
336
22.3.16 11:26

Je to už rok, co mojí nevlastní sestře umřela maminka na rakovinu, umřela taky doma, ve své posteli vedle svojí dcery která se o ní starala každý den, vzdala se i snu studovat na vysoké škole, najednou moje sestra ve svých 19 letech musela být dospělá a vychovávat svýho 10ti letýho bratra, bylo to těžké pro nás pro všechny, umřela o vánocích.. nikdy jsem nepochopila princip života proč to tak je a proč ne… umírají ti co chtějí žít a pak jsou tu ty co si život berou samy a dobrovolně… nemělo by to být, z rakoviny mám šílený strach!! Sestry matka bojovala nejdříve s rakovinou prsu kteoru jí zjístili č roky po porodu vyhrála jenže se jí vrátila a už udeřila v plné sile a udeřila v kostích… už jí jen udržovali aby netrpěla.. segra byla statečná, když jí doktoři oznámili že mamince už není pomoci že brzo umře nikdo nečekal že to bude tak brzo a že odejde těsně před vanocemi. Byla to šílená rána, ještě teď když si na to vzpomenu pláču… Pohřeb byl tak strašně emotivní, stála jsem vzadu se svojí mámou a koukala dopředu na svou sestru jak se hroutí v náručí svého přítele a strašně pláče, vedle ní stal 10ti letý bratr který až na tolik nevnímal že mu umřela máma ale spíše to okolo toho… Proto obdivuji každého kdo tohle dokáže do poslední chvíle a může hrdě říct byl jsem s ním do poslední chvíle a jeho nadechnutí.. já bych se zachovala uplně stejně! beru to jako povinnost za všechnu lásku. Jste moc silná a věřte že to bude bolet celý život, moje maminka má svou maminku po smrti 6 let a není den kdyby neplakala a nemyslela na ní, každý člověk je jiný a každý se s tím vyrovnává po svém ale udělala jste pro něj to nejlepší co jste mohla a teď už nemyslete na to co se odehrávalo, zapalte mu svičku a nechte ho v klidu spát on si klid zaslouží! Už je šťastný a je pořád s vami, sedněte si s nejbližšími k fotkám a vzpomínejte na ty krásné okamžiky, určoitě by moc chtěl aby jste se smála a třeba brzy otěhotníte a vrátí se vám táta zpět na zem v podobě vašeho milovaného miminka :) Hodně síly posílám!

  • načítám...
  • Zmínit
Anys29
1862
22.3.16 11:26

:hug: Je mi moc líto tvé ztráty. Ale jsi úžasná, jak ses dokázala o tatínka postarat. Máš můj obrovský obdiv. Pokud tato situace u mě v rodině někdy nastane, doufám, že v sobě najdu tolik síly jako ty.

  • načítám...
  • Zmínit
sabcacech
2205
22.3.16 12:34

Muj tatinek umrel na rakovinu jicnu v 54 letech…letos to bude 11 let. Setrenice na rakovinu delozniho cipku, bylo ji 27 let a nechala po sobe v te dobe 7 letou dcerku..letos to bude 9 let. Chybi mi a dost.
Kdyz jsme se s muzem pokouseli o ditko, jeho dedecek zacal po x letech klidu bojovat s rakovinou. Ja byla tehotna.. Dedecek se zlepsil, ja i malicke prisla. Za 4 mesice jsem opet otehotnela a dedecek zemrel.
Ver, ze tam nekde jim je lip, nic je neboli a netrapi.
Drzte se :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Danulinka16
2927
22.3.16 12:35

Drzim palecky, at vse preboli co nejdrive a ono preboli, verte tomu, jen to chce cas,3 mesice jsou velmi kratka doba.Dala jste tatinkovi nejkrasnejsi dar, ktery jste mohla jako dcera otci dat.Me zemrel tatinek v 43 letech nahle, kdyz mi bylo 14 let…sok obrovsky, ale je to jiz 15 let a uz to neboli, jen se zasteskne a je to lito, ze nemuze byt s nami a poznat sveho vnoucka 9mesicniho, byl to nej tata na svete :)

  • načítám...
  • Zmínit
AaaNi
140
22.3.16 12:59

Je mi to strašně líto :,(.
Moc bych Ti přála, abys teď dostala cokoliv, co by Tě potěšilo.
Jsi moc statečná a tatínek byl určitě moc rád za takovou skvělou péči a lásku, se kterou jsi se o něj starala.

  • načítám...
  • Zmínit
Lanear
281
22.3.16 14:01

Ano bolí to, bolí to, bolí to…hlavně proto, že člověk má ke svému mrtvému tolik lásky, co by mu chtěl dát. :( Ale věř mi, dávej, neboj se toho, i když tu není s námi v těle, on ji přijme, protože láska není hmotná a vždy se dostane k tomu, ke komu má. :)) Hodně síly přeji se s tím vyrovnat.

  • načítám...
  • Zmínit
V.Cinderella
4
22.3.16 14:46

Zivot umi byt pekne odporny.. muj tatinek je uz rok a pul v komatu po prasknuti vydute na mozku. Kdyz se mu to stalo bylo mu 53 let. Porad to strasne boli, nekdy si preji aby uz mel konecne klid, je tezke ho videt jak chatra :( svou vnucku (mou neter) si uzil asi rok, nebyl na me svatbe a ja jsem ted zjistila ze cekam miminko a jedine co si preju je to aby jsme si uz vse zle vyzrali a vsechno bylo v poradku… taky se mi o nem casto zda, tesne nez jsem zjistila ze jsem tehotna mi pomohl kdyz me unasel proud reky… nahoda? Mozna.. preji Ti at jsi silna a at te dal v zivote potkaji jen same dobre veci :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
22.3.16 19:20

Jako dítě jsem zažila ze strany táty psychické i fyzické týrání. Proto je pro mě vždy neuvěřitelné, když slyším nebo čtu, jaký vztah může mezi dcerou a tátou existovat. Já toto prostě vůbec neznám… Pokaždé vždy přemýšlím, kdo je na tom vlastně hůř. Zda více získá nebo ztrácí… Jsou to divné myšlenky, možná rouhání… ale pochopí jenom ten, kdo zažil to stejné. Autorce jinak přeji hodně síly k překonání všeho zlého :srdce:

  • Upravit
Alinal
6006
22.3.16 19:29

Přijmi mou upřímnou soustrast. Máš můj hluboký obdiv za to, jak ses o tatínka dokázala postarat. Přeji hodně sil :kytka:.

  • načítám...
  • Zmínit
Danitschka
2834
22.3.16 19:44

Posilam ti moc sily… Kdyz onemocnel muj tatinek, mela jsem pred statnicemi. Totalne se nam cele rodine zmenil zivot. Od prvni diagnozy to cele trvalo jen sest tydnu, bylo mu taky 56 let. Nejsem s tim vyrovnana ani dnes - po 7 letech. Kdyz koukam na dcerku, rikam si, jak by ji miloval a je mi tolik lito, ze ji nepoznal. A moc ho prosim, aby nam ji ochranoval…

  • načítám...
  • Zmínit
Mexie
3230
22.3.16 20:19

Rakovina je svině :-( mrzí mě jak tatínek tak miminko :,( obdivuji Tě jak jsi všechno zvládla. Drž se :( :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
22.3.16 20:19

:hug: právě mi umírá babička na rakovinu slinivky, dle doktorů ji zbývá pár dní. Také ji máme doma.

  • Upravit
aterka
853
22.3.16 21:25

Milá Zoviad. můj táta měl nádor jazyka a průběh hodně podobný jako měl tvůj tatínek. také neměl chut ani sliny po ozařování, krmili jsme ho do břicha, nosili mísu, nemohl chodit, mluvit, jíst, hýbat se, ale psali jsme si na papír a hlava mu teda myslela moc dobře. Doted je mi úzko, když si vzpomenu, jak mu začal krk krvácet a musel do nemocnice, kde přežil několik dní. Chtěl domů, ale byl v takovém stavu, že by asi ani nepřežil převoz, krk mu už ani tu hlavu nedržel a pořád se mu to otvíralo. Poslední návštěva proběhla tak, že měl plenu, odmítl komunikovat, nechtěl nás vidět, byl pod silnými opiáty a já se nemohu smířit s tím, že poslední kontakt s ním byl takovýto. Možná na to neměl už síly nás vidět. Bylo mu 54. Říkám si, že člověk by měl zemřít milosrdně a včas, ne za takovýhle šílených nepředstavitelných mukách. Často se mi chce brečet, mívám o něm sny a to už je to 3 roky.
Víš, život končí tím, že zemřeme, všichni a nikdo nevíme, jaký konec budeme mít my sami. Vzpomínej na tatínka, nebran se občas i těm slzičkám, vzpomínej na legraci s ním…tvoje cesta tady pokračuje. Udělala jsi pro něj moc krásnou a důležitou věc, pečovala jsi o něj s láskou, dokud to šlo. A možná, že smrtí nic nekončí, však co my víme. Bolest ze ztráty blízkých lidí jen tak nepřejde, ale člověk se s tím musí smířit. :hug:

Příspěvek upraven 22.03.16 v 21:27

  • načítám...
  • Zmínit
monifix
2638
25.3.16 15:59

Ja bych to nikdy nedokazala, jsi silna, ze jsi s nim byla az dokonce. Uvidis, ze brzy vam tatinek posle miminko…a jen bych ti chtela rict, ze si nemyslim, ze si ho malej nebude pamatovat, jen mu ho musis pripominat :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
lupilka.cz
1993
25.3.16 21:51

Upřímnou soustrast. Vím že to boli, a bolet stále bude. Ale nic si nevycitej!!! Pro tatínka jsi udělala něco, co dnes už moc lidí nezvládne. Byla jsi mu oporou do jeho posledních chvil a splnila mu jeho poslední přání. Věř, že i přes ty bolesti a utrpení, je na tebe pyšný a děkuje ti a moc tě miluje. Seshora tě bude hlídat…

  • načítám...
  • Zmínit
Jana Martinková
2332
28.3.16 11:26

Krásně napsaný deníček. Je mi to líto. Přála bych ti, aby už bylo lépe.

  • načítám...
  • Zmínit
fiona313
9269
29.3.16 17:27

Upřímnou soustrast. :hug: Neboj, všechno to chce čas. Můj tatínek nám zemřel 26.12. 2011 v náručí naprosto nečekaně. Já byla v té době po dvou zamlklých těhotenstvích a byla jsem týden po embryotransferu. Byla to hrůza. Všechno se zhroutilo. Dodnes cítím prázdnotu v duši. Když vidím podobného člověka, tak se za ním otočím a mám chuť zakřičet táto. Byl to moc hodný člověk. ale život někdy bera a někdy dává. Za 5 měsíců po jeho smrti se nám povedla starší holčička. Věřím, že ji za sebe poslal. Je mu moc podobná. A za další rok jsem začínala další cyklus IUI přesně 26.12. a povedla se nám druhá holčička. Vím, že na ně dává pozor a věřím, že se někdy, tam nahoře potkáme.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Náročný porod

Jak jsme našli //