Porod Valinky
- Porod
- DanMaj
- 11.05.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
V následujících řádcích na vás čeká povídání jedné maminky, druhorodičky, o tom, jakou cestu k příchodu na svět si vybrala její Valerinka. Jo a udělejte si k tomu kafe... já totiž neumím psát krátké deníčky.
- 1
- 1
Jak už jsem psala v mém předchozím deníčku Madlenka a jiné zázraky, rok po narození Madlenky jsem otěhotněla znovu. Už než jsem si udělala test, což bylo 5. května 2010, tušila jsem, že těhotná jsem, bylo mi totiž tak nějak jinak – hezky. Poučená z předchozího těhotenství, kdy jsem šla k lékaři brzy, embryjko ještě nebylo dobře vidět, a tak mě děsili mimoděložním a zamlklým těhotenstvím, jsem se rozhodla, že k lékaři nepůjdu dřív než v 9. týdnu. Prostě tak, abych neprošvihla první důležité krevní testy a UTZ. Na gynekologii jsem ten den všechny pobavila… 10 let nic, CAR mě označil za neplodnou, já přesto otěhotněla a porodila Madlenku a teď, do roka… další těhotenství.
Pohlaví miminka jsem se dověděla přesně v den mého svátku, 9.září, krásný dárek to byl, do té doby nám miminko vždy ukázalo jen zadeček. Celé toto těhulkování, stejně jako to první, probíhalo naprosto bez potíží. Jediný rozdíl byl v tom, že u Madlenky jsem během těhotenství 11 kg shodila a nyní jsem 20 kg nabrala. Jójo, chutě jsou „sviňa“ 
)
Termín porodu jsem měla 5. ledna 2011, a tak jako většina maminek z té doby jsem si i já říkala, že by to mohlo být dřív, abychom i my „stihli to porodné“. Všichni víme, kolik výbavička stojí, že jo. Ale nechali jsme tomu volný průběh. První porod mi museli vyvolávat a tomu jsem se teď chtěla za každou cenu vyhnout. Opět jsem požádala mého kamaráda – porodníka, zda by se o nás postaral a on souhlasil. A tak jsme ke konci těhotenství chodili na kontroly už jen k němu – do porodnice. Někdy ve 38. týdnu se konečně začalo něco dít, bylo to před Vánoci. A tak jsem každý den poslíčkovala a každý den se budila s tím, že dnes už to určitě vyjde. Jenže bylo před Silvestrem a my pořád ještě byli doma.
Poslední kontrolu jsem měla 4. ledna 2011. Miminko v té době odhadovali na 3900 g, a tak mi opět odporučili císařský řez. Podobné to bylo i u prvního porodu, odhad byl 4300 g, doporučený císař, já si prosadila přirozený porod, který nakonec vyvolávali a v závěru stejně skončil akutním císařem. Ale tentokrát, říkala jsem si, tentokrát to musím zvládnout:o) A tak jsme se dohodli, že 6. ledna nastoupím do porodnice, udělají mi oxytocinový test, no a pokud ani ten porod nespustí, budou mi ho muset následující den vyvolat. Císař jsem opět odmítla, tedy spíš „ukecala“. Nechci, aby bylo moje miminko utlumeno nějakými preparáty, nechci mít zase problémy s laktací, jak tomu bylo při mém prvním císaři, no a taky… jako každá maminka, moc si přeju „být u toho“, až moje miminko přijde na svět.
A tak jako všechny maminky, zvlášť ty, co nerodí poprvé, jsem i já měla o svém porodu jasnou představu a přesně jsem už věděla, co u porodu chci a co ne. To, že jsem se chtěla vyhnout indukci a nakonec jsem ji stejně musela podstoupit, jsem brala jako nutné zlo, které musím akceptovat, ale bylo to prý ve prospěch mého miminka, a tak jsem si řekla, že i když je to mimo moji představu o porodu, jdu do toho. V tu chvíli jsem ještě netušila, že podobných momentů, mě čeká mnohem víc.
A tak jsem 6. ledna nastoupila do porodnice. Šla jsem tam veselá a celá natěšená, jak tenhle porod oproti tomu prvnímu zmáknu (jsem už přece mazák:o), a strašně moc jsem se těšila na moje druhé miminko. Oxytocinový test se mnou samozřejmě ani nepohnul, a tak jsem měla druhý den ráno jít na vyvolání. Další „zásek“ mě čekal při ubytování. Chtěla jsem nadstandard, jako u prvního porodu. Ležela jsem s malou přímo na nadstandardu na oddělení šestinedělí a bylo to tam naprosto skvělé, včetně personálu porodnice. Byl to luxus, návštěvy v kteroukoliv dobu, soukromí. Ale tentokrát… ejhle… porodnice plná. Jediná možnost – pokoj na oddělení gynekologie. Měla jsem obavu, jak to bude s miminkem, přeci jen je to od novorozeneckého oddělení trochu z ruky. Ale bylo mi řečeno, ať se nebojím, že to není problém. A tak si mě odvedli na nadstandardní pokoj na gynekologii. Sedla jsem si na postel a čučela do okna a přemýšlela, co děti doma, a pořád mi vrtalo hlavou, proč je mi to vybavení tam tak povědomé. A v tom mi to došlo… na tomto pokoji jsem už jednou ležela. Bylo to v září r.2003, byla jsem těhotná po IVF a v 8. tt.jsem začala krvácet. Tak mě hlídali v nemocnici. A přesně v tomto pokoji jsem potratila ( No, ale co… nyní jsem těhotenství zvládla, a tak jsem se snažila na to nemyslet.
Byl už podvečer, 6.ledna, a na pokoj za mnou přišla ošetřovatelka s čajem a řekla mi, že mě ještě večer navštíví anesteziolog a probere se mnou možnosti analgezie a anestezie pro případ, kdyby mělo opět dojít k akutnímu císaři. Brzy na to jsem slyšela, že přivezli večeři, a tak jsem čekala. Asi po 10 minutách mi na pokoj vlítla sestra, bez zaklepání (nás teda na zdrávce učili trochu jinému chování) a s kyselým ksichtem na mě zaječela, kde že jsem, ať se jdu okamžitě do jídelny najíst. Čumím na ní a nevěřím vlastním uším. Teda…nejsem něco extra, ale pokud vím, na nadstandard se jídlo vždy nosilo …funguje to tak v porodnici i na chirurgii – ve stejném špitálu. Tak jsem se na to zeptala a bylo mi vysvětleno, že tam sestřička není od toho, aby mi nosila jídlo. Hmmm… hezká sprška, takhle na večer. A tak jsem raději šla a s nechutí snědla kousek večeře, úplně mě z toho výstupu přešla chuť na jídlo. Vrátila jsem se na pokoj.
Za chvilku pro mě přišla sestra, že mě prý v sesterně čeká anestezioložka, dr.W. A prý si mám pohnout, doktorka prý nerada čeká. No… už tohle mě mělo varovat! Ale já přesto šla vysmátá, čekalo mě přece narození mého miminka a tahle paní doktorka mi k tomu měla možná pomoct. Vešla jsem do sesterny, pozdravila jsem, odpovědí mi však byla tahle věta: „Tak vy jste se rozhodla rodit přirozeně, joooo?“ Já na to, stále ještě s úsměvem: „Ano, vždyť je to pro miminko lepší, pro císař je stejně jedinou indikací jen velikost miminka a taky… chci být u toho.“ „Aáááá, tady je zase někdo chytřejší než my,“ odpověděla dr.W. a dodala: „a když se vám to zase nepovede, tak tu zas budeme všichni kolem vás lítat a zachraňovat vás, že?“ No tahle její odpověď snad ani nepotřebuje komentář. Tak jsem jí zopakovala mé důvody pro přirozený porod, taky že pro císař není žádný zdravotní důvod, byl mi doporučen pouze proto, že odhad váhy miminka je 3900g, že moje máma odrodila tři děti s porodní váhou kolem 4,5kg a taky, že císařem jsem rodila v r.2009, a po návratu z porodnice bylo celkem těžké zvládat domácnost, novorozence a další 3 děti, než jsem se zahojila. Na což mi řekla: „ale nepovídejte, já taky rodila císařem a je zajímavé, že já jsem to zvládala! No nic, takže císař odmítáte, v tom případě zase já odmítám schválit vám spinál a v případě kajzra půjdete pod celkovou. Běžte!“ Nezmohla jsem se na jediné slovo. Během jediné minuty ze mě byla dvoucentimetrová figurka, takhle malá jsem byla… a pelášila jsem do pokoje, kde mě okamžitě přepadl zoufalý pláč. Taky jsem to zavolala manželovi. Ten se mě snažil utěšit a ujišťoval mě, že ať si stojím za svým, ať si nekazím tu radost jen proto, že si nějaká pipina zvyšuje své ego na úkor bezbranné rodičky.
V devět večer mi na pokoj volala porodní asistentka, ať si přijdu na sál na ozvy. Tak jsem utíkala, abych zase slyšela to moje štěstíčko pod srdcem. Je krásné slyšet srdíčko toho malého tvorečka, že? Na porodním sále seděl nějaký lékař a cosi sepisoval. Kouká na mě a povídá, jestli jsem v pořádku? No a tak jsem mu povyprávěla moji story s dr.W. Usmál se a povídá mi, ať si z toho nic nedělám, že dr.W. je tímhle jednáním všem známá a pak si se mnou ještě chvíli povídal a zasmáli jsme se spolu. Příjemný doktor – dr.H.
Kupodivu jsem pak na pokoji usnula hned, jen co jsem ulehla a spala jsem až do rána. V pět mě vzbudila sestra s měřením tlaku, a tak jsem už vlezla i do sprchy. V sedm ráno jsem si měla dojít pro tabletu na indukci. A tak jsem po sprše ještě seděla a přemítala v hlavě, co všechno se předešlého dne událo. Přála jsem si jet do porodnice, až začnu rodit, ale protože už mám za sebou jeden císař, nesmím přenášet, musela jsem nastoupit plánovaně. Nechtěla jsem indukovaný porod, ale nemine mě. Chtěla jsem ležet v porodnici, ležím na gyndě. Jsem na pokoji, kde jsem potratila. Nepříjemná sestra mě dořve kvůli večeře a anestezioložka si na mě léčí své ego. Nooo, hezky mi ten porod začíná, pomyslela jsem si, ale hned na to jsem si zase řekla, že na všechno prdím, vždyť už brzy budu v rukou držet ten svůj poklad největší. No, ne?
V sedm hodin jsem už stepovala před porodním sálem. Nějaká sestra mě uložila na lehátko a napojila mě na monitor. Do toho si neodpustila poznámku: „To vážně nechcete ten císař? Já být vámi, tak si ho raději nechám udělat.“ No super, další příjemný člověk, říkám si. Za chvíli se na mě přišla podívat porodní asistentka. Nevěřila jsem vlastním očím. Byla to přesně ta bába, co byla u porodu Madlenky a v době, kdy se porod zasekl a doktoři se radili o akutním císaři, tak přesně tahle bába se přímo nade mnou bavila s druhou PA o mě, že kdybych jako chtěla, tak bych to mimino vytlačila a kdyby byl doktor k něčemu, tak by na mě vzal kleště a bylo by po problému. A tahle bába má směnu i při mém druhém porodu? No to snad néééééééééééé. V duchu jsem zoufale prosila Boha o pomoc. A ten mě vyslyšel, protože jsem jí tam už později neviděla.
Přišla doktorka. Neskutečně krásná, milá a mlaďoučká dr.B, vzhledově dokonalá kopie herečky G.Paltrow. Zeptala se mě, co se stalo, že jsem prý nějaká smutná. No, měla jsem slzu na krajíčku, po slovech té sestry údernice. A tak jsem to už v sobě neudržela a vysypala tam na ni všechno, co se mi od včera stalo a taky jsem dodala, že místo toho, aby tady v porodnici rodičku povzbudili a psychicky podrželi, tak tam do mě akorát všichni kopou, a že to už prostě nedávám, no. Chuděra, schytala to ode mě za všechny. Ale vyslechla mě a pak mě klidným tichým hlasem utěšila, povzbudila mě, že ona mě v mém rozhodnutí podporuje, zavedla mi tabletu a popřála hodně štěstí. Brzy na to se taky konečně ukázal můj kamarád – porodník, dr.M. a řekl mi, ať na všechny kašlu, že spolu to zvládneme. A tak mi zase bylo trochu veseleji. Taky jsem mohla jít na pokoj a mám přijít, až mi začnou bolesti a můžu si zavolat manžela. Na gynekologii se už snídalo, a tak sedám ke stolu, když zase slyším nějakou jinou sestru, jak na mě volá: „Vy si běžte na pokoj, snídani máte tam.“ No, tohle už nebudu komentovat.
Do hodiny jsem začala pociťovat první, jako by menstruační bolesti. V 9 hodin ráno byla vizita. Přišel moc milý lékař, Slovák, dr.T. To už jsem měla silnější bolesti, a tak mě brzy poslali na sál, prý jsou všechny čtyři prázdné, tak ať si hovím už tam a tak jsem se tam s manželem, který mezitím přijel, přesunula. V 10:30 mě doktor vyšetřil. Byla jsem otevřená na 4cm a tak mi praskli vodu. Té zas bylo, hned jsem měla beztak o 3 kila míň. Bolesti dost zesílily a já moc toužila po horké sprše. Ale nešlo to, nesměla jsem. Miminko bylo ve mně ještě moc vysoko, a jelikož mi praskli vodu, musela jsem ležet, aby nedošlo k vyhřeznutí pupečníku. Waw, to bylo utrpení. Do sprchy jsem se dostala až ve 13 hodin, to už jsem byla otevřená na 6cm. Voda mi dělala moc dobře. Manžel sice moc nespolupracoval, většinou jen tiše seděl v křesle, ale já byla ráda, že ho tam mám. Cítila jsem se tam s ním v bezpečí.
S každou další kontrakcí bolesti nabývaly na intenzitě a já opět musela ze sprchy na lůžko, aby mi změřili ozvy. Ale PA je nenašla. Hledala je asi 3 minuty a pak rychle utíkala na chodbu. Za chvíli se na sál vřítili dva lékaři, začali mě polohovat, a hledali ozvy. Bylo to asi jen minutu – dvě, než ozvy opět našli, ale mě to připadalo neskutečně dlouho. Už jsem si v hlavě vybavovala těch několik smutných deníčků z e-mimina, u kterých jsem se modlila, aby to nepotkalo i mě a moje miminko a teď tohle. Ale díkybohu to byl v mém případě jen planý poplach. Jak se mi ulevilo! Tedy ulevilo – ulevilo se mi na duši, ale bolesti měly opačnou tendenci. Znovu jsem mohla do sprchy, ale už nepomáhala ani ta. Při každém vrcholu kontrakce se mi dělalo na zvracení, a měla jsem až tmu před očima, braly mě mdloby. A tak, i když to v mém plánu nebylo, požádala jsem o epidurál. Nezapomněla jsem však dodat, že pokud by mi ho měla přijít napíchnout ta Ježibaba z večera, tak jim uteču. Naštěstí měl můj kamarád pochopení, a tak mi zavolal jiného lékaře, doktora K. Přišel hned, představil se mi, vše vysvětlil a divil se, že mi doktorka W., ta z večera, nedoporučila spinál a epidurál, že ho klidně můžu mít. A tak jsme vše dodatečně podepsali, a epidurál mi zavedl. Velká úleva však nepřišla. Byla jsem strašně otupělá, chtělo se mi spát, byla jsem slabá jak moucha. Prostě jsem tam jen ležela na boku, bolesti jsem si v duchu protrpěla a mimo kontrakce jsem usínala. Zvonil mobil. Kašlu na něj. Proboha já rodím, kdo to otravuje? Vzal to manžel, jeho pohled zvážněl. „Musím na pohotovost“, říká, „vezou tam ze školy Kristu“, naši nejstarší holku. Manžel odešel.
Asi po půl hodině opět bolesti zesílily. Přišel mě vyšetřit i lékař. Každý dotyk tam uvnitř tolik bolel… A netvářil se zrovna spokojeně. Bylo 16 hodin a já byla otevřená na 8cm, ale… Ale miminko bylo stále moc vysoko, prostě nedorotovalo tam, kde by mělo být. A tak mě můj kamarád začal připravovat na to, že asi opět dojde na císař. Pro jistotu ještě zavolal kolegu, doktora T. Při kontrakci jsem měla zkusit tlačit. Ale jeho vyšetření bylo se stejným výsledkem. Při jednom zatlačení se hlavička miminka posunula vlevo, při druhém vpravo, ale vůbec ne dolů. Závěr – akutní císař. To už mi bylo všechno jedno, hlavně, ať už je to za mnou a miminko je v pořádku. Volám manželovi, ihned přiběhl. Dcera je prý v pořádku, měla jen nějaké křeče v břiše, ale už odezněly, děda ji vzal domů.
Teď teprve začal frmol. Honem zacévkovat, odběry, křížák, poslední objetí a polibek od manžela a už se jelo na operační sál. Hned mě začali stříkat tou šíleně studenou dezinou, byla mi zima, strašná zima. Člověk tam tak leží, čumí do stropu, ruce i nohy přivázané ke stolu, tělo nahé, zima, pocit studu a zároveň pokora, víra v doktory a v Boha, do toho bolesti, … odpovídám na otázky a přitom se stejně v duchu modlím k Bohu a úpěnlivě prosím o ochranu mého děťátka. Mezitím do mě anesteziolog píchá jehlou, plenta přede mnou, a tak se ptám, proč mi stále píchá do břicha. Nedošlo mi, že mi už napíchli spinál a teď zkoušeli, jestli jsem od pasu dolů znecitlivěná. Tak přidávají další dávku. Ale já stále cítím nohy, stále mě píchají do břicha. Já, abych asi odlehčila situaci, nevím, kde se to v ten moment ve mně vzalo, říkám anesteziologovi: „A dal jste mi dost vysokou dávku? Nezapomeňte, že toho potřebujete jak na slona.“ No, doktor asi nepochopil, a jen řekl: „No dovolte?“ A tak jsem toho raději nechala, nechtěla jsem, chudáka, ještě víc rozhodit. Pak mi přidali ještě jednou a já sebou stále cukala. A tak si pamatuji už jen jeho poslední větu: „Tak to tam dejte.“ A v tom nějaká sestra vedle mě vzala dvacítku stříkačku plnou nějakého bílého sajrajtu a přiložila to k mé ruce, hned se mi udělalo tááák kráááásně. A už mě budili, bylo 18:30 hodin. Narkózu jsem neměla poprvé a vždy je to stejné. Vždy mám pocit, že jen co mě uspí, už mě zase budí, … A v tom si uvědomuju, vždyť já rodila!!! Kamarád ale stojí blízko a už mě informuje, že mám dceru a je v pořádku. Huráááááááááááááá!!!
Manžela se mnou pustili až na JIPku, a tak se ze všech sil snažím být při vědomí a ptám se ho: Tak co? Jaká je? Viděl jsi ji? Fotil jsi to? Byl jsi u koupání? Kde je? Na koho je podobná? Fakt je všechno v pořádku? Kolik měří? Kolik váží? A v kolik ji ze mě vytáhli? Slyšel jsi ji plakat? Volal jsi už někomu? Kde je teď? Přivezou mi ji ukázat? Ne? Proč ne? Proč ne teď? Nebudu spát, nechci spát, nezavřu oči, dokud ji neuvidím!!!“ No co vám mám povídat, chudák manžel. Pořádně nic nevěděl, vyklepaný jak startka, od rána nejedl, nepil, únavou padal na hubu, ale byl šťastný. A tak jsem ho, leč nerada, poslala domů. Musela jsem pořád myslet na malou a tak jsem zburcovala personál, že ji chci a musím vidět, a že mi jinak tlak dolů nepůjde. Na monitoru totiž pořád blikalo 170/110. Přišel za mnou jeden z operatérů, dr.T. a uklidnil mě, že se o to postará. No a neuběhlo ani 15 minut a ve dveřích se objevila milá sestřička s malou postýlkou a v ní vezla moje štěstíčko. Bože to byl nepopsatelný pocit, když mi ji dala k rukám. Je překrásná, tak krásné miminko jsem ještě neviděla. Podívala se na mě a zase spokojeně zavřela očička. Sestřička mě ještě asi 10 minut nechala kochat se a pak už musela jet zpátky, samozřejmě odvezla i malou. Ale já už byla klidná, že jsem ji viděla, že jsem si ji očichala, olíbala. Tlak byl v ten moment na správné hranici 120/75. Taky jsem si konečně uvědomila, že mám na ruce pásku, kde jsou všechny údaje o mém miminku. A tak nelením a všem přátelům rozesílám SMS.
Dnes, 7.1.2011, v 17:11, se nám narodila zdravá a krásná dcera Valérie!!!
Přečtěte si také
Žiju s ex-tchyní v domě své bývalé ženy. Nemám sílu začít znovu
- Anonymní
- 24.05.26
- 1055
Když tchyně před patnácti lety přepsala dům na mou manželku, bral jsem to jako důkaz obrovské důvěry. Byli jsme mladí, měli jsme plány a já měl chuť do práce. Všechny své úspory, každou volnou...
„Manipuluje vámi,“ řekla mi učitelka o synovi (9) a doporučila další vyšetření
- Anonymní
- 24.05.26
- 1283
Seděla jsem na židli v kabinetě, který byl až nepříjemně stísněný. Ostatně jako celá atmosféra této schůzky. Opět jsem byla na koberečku u paní učitelky. Po kolikáté už?
Já podstupovala IVF, zatímco manžel utrácel v bordelu. Chci rozvod
- Anonymní
- 24.05.26
- 692
Před třemi lety jsme si řekli, že je čas. Chtěli jsme rodinu. Jenže osud měl jiné plány a přirozená cesta nikam nevedla. Následoval kolotoč vyšetření, hormonálních injekcí, nekonečného čekání v...
Manžel přišel o práci a pořád se válí u televize. Prý si potřebuje odpočinout
- Anonymní
- 24.05.26
- 465
Už mám dost svého muže, ze kterého se stal absolutně líný a nepoužitelný člověk. Martin býval vždycky pracovitý a akční. Jenže loni na podzim ho vyhodili z práce, kde dělal mnoho let. Nejdřív...
Dcera je podle manžela na sport levá. Nutí ji k pohybu a platí drahé kroužky
- Anonymní
- 24.05.26
- 273
Naše desetiletá Simonka má talent na zpěv a malování, ale rozhodně ne na sport. Žádný ji nebaví a vlastně jí ani moc nejde. Snažím se ji rozhýbat alespoň na procházkách a cvičíme spolu jógu. Jenže...
„Tak se mluví u vás na vesnici?“ Tchyně mě ponížila před všemi
- Anonymní
- 23.05.26
- 5044
Na rodinných obědech už poslední dobou skoro radši mlčím. Stačí totiž, abych něco řekla po svém, a moje tchyně si ze mě okamžitě začne dělat srandu před ostatními. A čím dál víc mám pocit, že jí...
První výročí svatby mělo být romantické. Manžel ale odešel do hospody na hokej
- Anonymní
- 23.05.26
- 4151
Nedávno to byl rok, co jsme měli s Michalem svatbu. Doufala jsem, že zajdeme na večeři, do kina nebo se jen projdeme večerním centrem. Nemusela to být žádná drahá romantika jako z filmu. Stačilo by...
Na oslavě mě přemluvili stoupnout si na váhu. To, co následovalo, bolelo
- Anonymní
- 23.05.26
- 2226
Měla to být obyčejná rodinná oslava, během které jsem jen nešťastně zmínila, že se mi po porodu podařilo trochu zhubnout. Netušila jsem ale, že o pár minut později budu stát před celou rodinou na...
Fitness trenér se navážel do mé postavy. Teď nemám vůbec žádnou motivaci
- Anonymní
- 23.05.26
- 1629
Sebrat odvahu a poprvé přijít do fitka pro mě bylo těžší, než si asi někdo umí představit. O to víc mě zasáhlo, když mi trenér během prvního tréninku řekl větu, po které jsem měla chuť se otočit a...
Kadeřnice mi úplně zničila vlasy. Teď tvrdí, že je to moje vina
- Anonymní
- 23.05.26
- 1201
Po dlouhé době jsem se chtěla cítit hezky a objednala se na zesvětlení vlasů. Místo radosti jsem ale odcházela z kadeřnictví v šoku, se zničenými vlasy a pocitem, že za všechno vlastně můžu já sama.
Jsi statečná žena a vím, že Bůh tvou rodinu provází. Hodně zdraví!!! a radosti. 
.
)
