Rozmazlené miminko?!?

?Když ji/ho budeš pořád chovat, zvykne si na to!? ?Jen ho/ji nech brečet, posiluje si tím plíce.? ?Neber ji/ho, kdykoli zapláče, budeš ji/ho pak muset nosit pořád.? ?Už zase řve!?! No, sami jste si ji/ho rozmazlili, tady to máte!? ?která z nás tohle nebo něco podobného ani jednou neslyšela? Mě podobnými názory a radami častují obě babičky naší už skoro čtyřměsíční holčičky. A to máme opravdu hodné dítě, které tomu pláči zas tak moc nedá.

Musím přiznat, že v tomhle směru jsem zřejmě nepoučitelná a plíce Andulce díky mně asi moc nezesílí:-). Protože jsem zjistila, že podobně ?nezodpovědné? jsou i jiné maminky tady na emimču, a protože jsem na internetu čirou náhodou narazila na zajímavý článek, který se něčím podobným zabývá, rozhodla jsem se, že stvořím jakýsi příspěvek a možná i námět do diskuse. Jak to tedy je?

Proč tedy vlastně takové miminko pláče? Ať jsem hledala, jak jsem hledala, žádný psycholog nikde neuváděl, že malé dítě pláče proto, že je rozmazlené. Že bych hledala špatně? Ale k těm důvodům. Pláč je pro novorozence vlastně jediný prostředek komunikace. Jak jinak nám má dát najevo, že má hlad, je mu zima nebo horko, bojí se ve tmě, je na něj moc světlo, něco ho polekalo, je unavený nebo potřebuje ukonejšit? To, že touží po náruči, není rozmazlenost, ale přirozená touha po pocitu bezpečí, který malé dítě jinak získat neumí.

Toto jsem tedy k danému tématu vyčetla:
Není třeba se obávat rozmazlování tím, že se dítěti budete na jeho volání věnovat.Při delším pláči se dítě následně hůře uklidňuje. Dítě se lépe rozvíjí, když cítí, že je jeho nárokům vyhovováno. Kojenec má rád doteky a rád se chová. Uspokojení tělesného kontaktu je základní potřeba a u matky představuje vrozenou dispozici: objímá své dítě, svýma rukama mu dává oporu, dovolí, aby se k ní dítě pevně přitisklo. Dítě cítí teplo a blízkost. Potřeba kontaktu je v prvních týdnech a měsících života neobyčejně veliká. V pozdějších obdobích života může dítě překonat strach samostatně, ale v této fázi je bezpodmínečně odkázáno na rodiče. A jak jinak mu můžeme pomoci, než tím, že mu nabídneme svoji náruč a konejšení? Křičící kojenec nepotřebuje okamžitě lahvičku nebo dudlík, důležitější je uklidňující hlas, pochování. Dvanáctiměsíční dítě, které je unavené a kňourá, nepotřebuje dudlík, ale uklidňující fyzický kontakt.
Kolem druhého nebo třetího měsíce dítě zjistí, že se svojí matkou netvoří jeden celek. Jeho závislost na matce tím však nekončí. Tím se nemyslí jen jeho potřeby fyzické, ale i sociální, emocionální a duševní. Dítě si pláčem vynucuje kromě kojení, přebalení atd. i naši přízeň a útěchu a tu mu můžeme poskytnout jak pochováním, tak i jiným fyzickým kontaktem (třeba lehkou masáží) nebo konejšivým hovorem.
Dětské potřeby je třeba uspokojovat důsledně, spolehlivě a především spontánně. Dítě nerozmazlíme tím, že k němu přijdeme ihned, jakmile se rozpláče.Úplně malé děti ještě nemají schopnost čekat. Schopnost odkládat své potřeby, snášet frustrace nebo zvládat pocity nelibosti dítě získává až mezi druhým a třetím rokem života.
Váhání rodičů (přiběhnout ? nepřiběhnout ihned) u dětí vyvolává nejistotu a pocit nespolehlivosti. To vede k tomu, že se dítě snaží rodiče k sobě více připoutat a to neumí jinak než pláčem. Je prokázáno, že děti, které jsou v okamžiku, kdy se rozpláčí, ihned utěšovány, koncem prvního roku života již nejsou zdaleka tolik plačtivé jako ta batolata, které útěchu od rodičů nezískávala tak spontánně.

Na druhou stranu jsem se taky dočetla, že je třeba dát dítěti prostor, aby se pokusilo uklidnit se samo. Pokud je při sebemenším projevu nespokojenosti popadneme do náruče, nedostane nikdy šanci zjistit, že i ono samo ?to dokáže?.

No a teď babo raď! Nejsem odborník, ale můžu nabídnout aspoň svoji verzi, jak jsem se s problémem ?konejšit nebo nekonejšit? vypořádala já. Nemíním se vydávat za zkušenou matku, ale třeba bude někoho zajímat, jak to u nás probíhá a funguje. Je mi jasné, že každé dítě je jiné, proto jsem taky zvědavá i na vaše názory a zkušenosti.
Pokud je dítě ještě úplně maličké, není schopno se samo zabavit. Moc toho nevidí, takže nějakými hračkami ho těžko přivedeme ?na jiné myšlenky?. Stejně tak asi bude pro takového cvrčka těžké, aby se sám uklidnil. Proto mi připadá jako jediná možnost dítě chovat, nosit, kolíbat, zpívat mu atd. dokud se nezklidní. Je to sice náročné, zvlášť když je manžel v práci a maminka je po porodu ještě pořád celá nesvá, hormony řádí. Pro toto období bych doporučila šátek nebo babyvak, miminko máte stále u sebe, ono vás cítí a to ho uklidní, cítí se u vás tak v bezpečí.
Jakmile se Anička trochu rozkoukala, zkoušela jsem kolotoč. Když začala natahovat, tak já jsem natahovala taky ? kolotoč. Někdy to zabralo a ona sledovala medvídky a byla rázem spokojená. Pokud jí medvídci nestačili, nastoupila jsem já a tajtrlíkovala, chlácholila, chovala. Podobné je to doteď. Když jenom pokňourává tak ji chvilinku nechám. Někdy se uklidní úplně sama třeba tím, že se jí podaří jakousi náhodou vyloudit nový nebo zajímavý zvuk, na kňourání v tu ránu zapomene a brouká si. Jindy jí stačí podat dudlík, zacvičit jí ručičkama, promluvit na ni, prostě dát jí najevo, že jsem u ní. Jsou ale chvíle, kdy nic z toho nepomáhá, Anička je najezená, přebalená, není jí zima ani horko (teda aspoň si to myslím) a přesto se jí začne krabatit pusinka a z pokňourávání je pláč nebo přímo řev. To už na ni nic nezkouším a chovám a chovám a chovám. A pokud v tu chvíli nemáme zrovna nějakou ?zkušenou? návštěvu, vůbec nepřemýšlím nad tím, že bych ji nějak rozmazlovala.
Přiznávám, že úplně vždycky nedokážu na pláč reagovat naprosto bezprostředně. Ani z toho si však žádné výčitky nedělám. Jak bych to taky měla řešit, když sedím třeba na záchodě a tátu máme v práci? Vím, že když to jde, přiběhnu hned na zavolání a možná to brzy bude vědět i moje dcerka.

Doufám, že se mi podaří vychovat ji tak, aby věděla, že tu pro ni jsem pořád, i když někdy zrovna ?sedím na tom záchodě? a nemůžu zareagovat okamžitě. Zároveň si taky přeju, aby dokázala být samostatná. Zatím si myslím, že bych ji měla spíš přesvědčovat o tom prvním, než trénovat v samostatnosti, na tu je podle mě ještě příliš malinká. Právě proto ji co nejméně nechávám ?posilovat plíce? a co nejvíce ji nosím, když si o to říká tím svým ubrečeným způsobem.

Na závěr se s vámi ještě podělím o pár svých odpovědí na komentáře z úvodu tohoto příspěvku: ?Doktorka říkala, že plíce má v pořádku.? ?Vždyť jsem za to vlastně placená!? ?A co bych jinak měla dělat? Přece se nějak doma zaměstnat musím.? ?Když ona tak rychle roste a já si ji chci pořádně užít.? ?V patnácti už se se mnou nejspíš mazlit nebude, tak si to vybírám do zásoby.?
Možná vás napadne, nebo používáte, něco zajímavějšího a vtipnějšího, takže sem s tím.

A úplně na závěr vám všem chci popřát co nejméně uplakaná miminka a vašim drobečkům co nejvíce rozmazlování na úkor posilování plic :-)

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
alice01
1460
20.4.04 20:13

Skvělý příspěvěk!

Verunka mi u doktorky začala plakat (byla asi pětiměsíční), tak jsem jí začala v tašce houpat. Sestřička na to: „To si zaděláváte na průšvih!“ Já se divila proč… „To jí pak budete houpat pořád!“ „No co, povídám, nějakách 35 let jsem si dělala, co jsem chtěla, tak teď budu pár měsíců houpat, však mi ruce neupadnou!“

Nejsem zastáncem „studeného odchovu“ S Verunkou se mazlíme a spí s námi v posteli. Za takových 12 let o to zájem mít nebude, tak proč bychom si to teď neužili?! Myslím, že dítě potřebuje cítit jistotu a zázemí. Když pláče, tak jí obejmu a těším, když se vzteká, tak jí nechám a čekám, jestli se nezklidní sama. Při menším vztekáním to tak funguje… Rozmazlenost vzniká z něčeho jiného, rozhodně ne z mazlení.

Těším se na další příspěvky, opravdu dobré téma - děkuji!

Alice

  • načítám...
  • Zmínit
Aja99
208
20.4.04 20:38

Ahoj Lajko,
svým článkem jsi mě moc potěšila! Někdy mám pocit, že těch „studeně odchovaných“ dětí je nějak více než těch „rozmazlovaných“..zezačátku jsem si pořád dělala starosti, abych Ondru vychovávala „správně“…pak jsem si uvědomila, že je to mé dítě a záleží jen na mě (a mém manželovi), jak jej budeme vychovávat..od té doby kašlu na všechny rady a poslouchám jen svuj mateřský instinkt a ten mi říká jasně, že plačící miminko musím co nejdříve ukonejšit!!! Něco jiného je vztekající se batolátko..ale i u něj se snažím, aby vše probíhalo co nejpříjemněji pro nás oba..Ondru jsem nosila v náručí skoro pořád, dokud se nenaučil lozit, od té doby je čím dál samostatnější…spí také s náma v posteli (už dávno nemám pocit, že dělám něco špatného..) a moc si to užívám..vrací mi to obrovskou něžností a mazlivostí!!! Opravdu nemám strach z toho, že bych ho rozmazlila..doufám, že se mi podaří vychovat sebevědomého človíčka, který se bude řídit svým rozumem (podle mých zkušeností má právě „studený odchov“ na svědomí lidi s nízkým sebevědomím, kteří sebou nechají manipulovat..snad to neplatí pro všechny…).

K tomu „posilování plic“, četla jsem, že pokud miminko pláče déle než 5 minut (snad si to pamatuji správně), může si poškodit hlasivky-to tvrdí lékaři z ORL (a těm v tomto případě rozhodně věřím více než babičkám a „zkušenějším“ maminkám …)

Těším se na další příspěvky..a všem maminkám přeji spoustu krásných chvil při mazlení se s miminkem!!

Andrea

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
20.4.04 20:45

Tak tohle je opravdu skvělé téma. A zrov na dnes jsem o tomhle „rozmazlování“ přemýšlela…Mám dvouměsíční dvojčátka a tak konejšení je u nás složitější, jsem často doma sama…
Ale zrovna dnes jsme byli na rehabilitaci, holky obě plakaly a sestra se na mě dívala jako na neschopnou matku, která má nevychované děti. A když jsem je střídavě chovala, tak mi řekla, že to není správná výchova..... Přijela jsem domů a byla v šoku, naštvaná a i lítostivá. nejdříve jsem jí dala za pravdu, že holky jsou asi trošinku rozmazlené, snažím se je nosit a chovat (jednu mám v šátku, druhou nosím v rukou). Ale po delším uvažování jsem přišla na to, že sice mám první děti, ale myslím si, že je zase tak nerozmazluji. Za prvé jsou dvě a za druhé jak jinak by se prcek dorozuměl, když by nemohl plakat. Takže se snažím to řešit tak, že když pobreknou holky trošku, nechám je, ale když se jedná o pláč na plné obrátky, tak chovám a mazlím a mám je v posteli (prostě vše co se nemá..:o)))).
Napíšu za pár let co mi doma vyrostlo. Ale myslím si, že děti skutečně kontakt potřebují a velmi je uklidňuje. Takže jsem pro chování a mazlení!

Evásek a dračice

  • Upravit
vajo
272
20.4.04 21:08

Ahoj Lajko,

opravdu bezva příspěvek. Musím říct, že toto téma mi taky stále jde hlavou. Já postupovala a stále postupuji asi podobně jako ty. Když byla Melika malá byla hodně uplakaná a tak jsme jí hodně chovali a nebo byla v klokánce i třeba se mnou na záchodě. Často v ní i usnula (mám babybjorn, která může být i pro miminka má vystužený zádíčka a podpěru hlavičky). Taky v té době spávala se mnou v posteli, protože se v noci budila až 5× na kojení. Taky mi radílkové říkali, že jí to už neodnaučím. No a když začala víc vnímat, tak jsme jí začaly nechávat sem tam samotnou. Nejprve rozbalenou na zemi, potom rozbalenou pod hrazdičkou a potom v lehátku. Od tří měsíců spává ve své postýlce a naprosto bez problému, kojí se teď tak 2× za noc.

V současné době to máme zaběhnuté tak, že dopoledne jí trénujeme, aby vydržela trochu bez nošení. Nejprve je rozbalená pod hrazdičkou a tam vydřží i 45 minut. To já mezi tím se zcivilizuji. Pak po kojení jde do lehátka, kde má hracího pejska. Když dopoledne pláče snažím se jí rozveselit hračkou, nebo dám dudlíka. Pokud to nezabere tak chvíli pochovám a šup s ní zase do lehátka nebo do kočárku. Odpoledne chodíme ven a pak si ještě hraje, ale večer už je většinou dost ufňákaná a tak nosím, protože vím že je unavená a má na nošení nárok. Taky doufám, že nebude rozmazlená, ale zatím nevydím důvod, proč by měla mít velký plíce. My nikdo hudební sluch nemáme, takže oprní pěvkyně z ní bude asi těžko.

No to bylo trochu z našeho soudku.

Eva a Melika 4,5 měsíce

  • načítám...
  • Zmínit
Kačkač2
382
20.4.04 21:13

Lajko,

mluvíš mi naprosto z duše. Svoji holčičku taky chovám když pláče, snažím se jí ukázat, že maminka je tady vždycky pro ni. Rozhodně se mi nelíbí „nechat dítě vyřvat“. Zkusila jsem to asi dvakrát (když mi už ruply nervy z neustálého konejšení) a ani jednou se mi to nevyplatilo.
Někdy si tak jako stěžuje, většinou než usne, tak to ji nechávám. Není to vysloveně pláč, jenom takové pobrekávání, které trvá dvě minuty a pak vytuhne. Ale to už asi každá máma pozná, kdy nechat ležet, a kdy už o něco opravdu jde.

Díky za hezký námět na diskuzi a přeji ti hodně krásných chvilek s tvojí holčičkou.

Kačkač

  • načítám...
  • Zmínit
Zdenik1
1652
20.4.04 21:20

Ahojky holky, Evásku

píšu pod komentář Eváska, protože taky nám doma taky rostou dvě holky - dvojčátka

to rozmazlování taky nevidím tak jednoznačně jako tety, a různé známé… naštěstí babičky jsou docela v pohodě (no jednou jsem zaslechla něco o těch plicích, ..přišlo mi to k smíchu, nikdy před tím jsem to neslyšela…)
já teda „rozmazluju“ jak to jde…mateřský instikt je přitom v pohotovosti ;-)) pláč řeším co nejrychleji , vztekliny nechám zdravě vyvztekat…hlavně už člověk ví jak na ně…
nějak mi připadne nepřirozený, že bych stála nad brečícím mimčem a čekala až mu zesílí plíce..a u nás dvoje plíce ;-))))))) to je pitomost co??

mějte se krásně

Zdeník a dvě bambulky

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
20.4.04 21:41

Ahoj Lajko,moc hezké téma.Doma mám pětiletou holčičku a tříměsíčního kluka.Můžu říct,že každé dítko je jiné.Deniska byla zlatá moc chování nevyžadovala,večer jsem ji položila do postýlky a hned spinkala.Tím nechci říct,že jsem se s ní nemazlila jako s miminkem,mazlila,pusinkovala a dělám to do ted.v poslední době to i Denča vyžaduje,je to asi tím,že trošku na Lukáška žárlí.A já se s ní mazlím ráda.Lukášek je taky moje zlatíčko,už v porodnici jsem ho uklidnovala chováním,je zkrátka jiný.Doma ho moc plakat nenechám,nosím,zpívám,chovám.Snad si poplače jen tehdy,když sedím na záchodě,jak píše Lajka.Jen mám problém v tom,že Luky šíleně řve v kočárku,takže procházky na které jsem se celé těhulkovstvi moc těšila se u nás proměnili v rychlý odchod do školky a ještě rychlejší příchod ze školky.Pokud teda Lukáška neuspím před procházkou a podaří se mi ho nevzbudit ukládáním do něj,tak jdem v klídku ale zpátky z procházky jdem na 100% s řevem.Denisku jsem mohla vozit v kočárku pořád i půl dne ,dívala se a byla spokojená.Snad až Lukášek bude sedět a tím pádem vidět z kočáru ven už se naše procházky promění v pohodu.Tak jak už tu bylo řečeno,kdy jindy by jsme se měli mazlit,chovat se svými dětmi,když ne ted v tomto malém věku.Jen mě mrzí,že ten čas letí tak moc rychle a nejde pozastavit a z miminka je najednou pětiletá žabka.Luky se nedávno narodil a už je mu pomalu celý čtvrtý měsíc.No s tím asi nehnu a proto budu chovat a pusinkovat a nosit třeba celou noc,protože jsme mimi chtěli a máme ho a prostě to k tomu všemu patří,at se sestřičky,babičky tchýně,tetičky a známé třeba staví na uši.Tak se mějte holčata hezky se svými dětmi:o)
Helča + Denča + lukášek

  • Upravit
Anonymní
20.4.04 21:47

Ahoj Lajko a ostatní,
ještě před porodem jsem si nebyla s tímto problémem zcela jistá, ale okamžitě po narození Kryštofa (7m) jsem měla jasno. Praktikuji to podobně jako ty. Myslím, že by bylo zajímavé přečíst si knihu od Jiřiny Prekopové, kde se zmiňuje, že pro novorozence , kojence. je fyzický kontakt s maminkou, tatínkem naprosto nejdůležitější potřebou (dokonce je to víc, než dítě dále a dále uspokojovat přiložením k prsu..). Do pěti měsíců je dítě naprosto nerozmazlitelné - jeho mozek na to není vyvinut. Co jsem si neuvědomila , protože jsem nad tím asi moc nepřemýšlela, bylo, že takto malé dítě nemá časový odhad. Tzn, že brečí např půl minuty, ale mu se to jeví jako věčnost. To mně přijde drsný..
Bohužel tu knihu nemám zrovna u sebe, ale jmenuje se přibližně Děti jsou hosté, kterým ukazujeme cestu. Najdete ji na www.portal.cz
Myslím, že maminka (ale i tatínek) cítí nejlépe, že ho dítě potřebuje, a výrok o plicích…mě dokáže hodně hodně vyprudit.
Spoléhejte se na sebe a věřte si, to Vaše mimi ocení nejvíce.
Ještě taková poznámka. Kryštof občas probrečel celou noc, manžel si ho přitisknul k sobě a odešel do vedlejšího pokoje, abych se trošku vyspala. Myslím, že se to vyplatilo, poněvadž teď spolu mají neuvěřitelný vztah a to je myslím, úžasný.
Nepřihlášená Theo

  • Upravit
alice01
1460
20.4.04 21:51

Ahoj Evásku!

Ráda Tě zase vidím! Skoč občas i do našeho deníčku, holky budou rády!!

Škoda, že teď marodíme, musíme naše setkání odložit, ale pak vas všechny tři moc rádi u nás uvidíte. Jezdíš autem?

Ještě mi prozraď, kam chodíš na rehabku? Do Bílého domu nebo do dětské? Tu rehabku bych klidně vyměnila. Ta se má starat o psychmotorický vývoj a ne Ti kecat do výchovy. Že jí to vzkazuju! :o)

Pa a ozvi se zase!

Alice

  • načítám...
  • Zmínit
Darka
527
20.4.04 21:52

Ahoj Lajko!
Pekny clanek. Ja nenechavam Misu taky rvat. Sice nekdy jo, ale jen ve vyjimecnych situacich jako kdyz se obleka a tak. Ale to je vzteklej plac a to se nepocita. Kdyz ji neco boli, treba brisko tak samozdrejme chovam a pak chovam kdyz je unavena a nemuze usnout. :(
No a kdyz sem na zachode tak mam Misu pred zachodem a za privrenymi dvermi hraju divadlo bud jen s rukou a nebo s tucnakem - manaskem. :)
A ja sem zas nekde slysela ze miminko by melo denne maximalne plakat 1 hodinu.
Sem zvedava jestli az budou ty nase mima velky a my budem jednou plakat, jestli nam to vrati v dopobe konejseni a hlazeni. :)

Darka + Misutka 3 mesice.

  • načítám...
  • Zmínit
letadlo
3596
20.4.04 23:31

Ahoj,

moc hezký článek. Mám skoro 14 měsíční Karolínku a protože jí hodně bolelo bříško, první 4 měsíce usínala v náručí u mně nebo u manžela. Pak jsme zkusili, zda usne sama a usnula. Rozmazlená rozhodně není. Taky s námi spinká v posteli a svědčí nám to všem třem. Při usínání je neraději, když z jedné strany ležím já a z druhé manžel.
Když byla maličká, hodně jsem jí chovala, nosila v šátku a vozila v postýlce po kuchyni, aby mě měla vždy v dohledu.

Nemám pocit, že je Karolínka rozmazlená. Jen se podívejte na generaci dětí, „co mají silné plíce“. To co dětem můžeme dát, když jsou maličké jim už nikdy jindy dát nemůžeme.

Chovejte své dětičky, ony nám to určitě jednou vrátí.

Jana

  • načítám...
  • Zmínit
Lipka
235
21.4.04 00:00

Ahoj Lajko,

moc krásně jsi to napsala a naprosto souhlasím. Já svojí holčičku taky pořád chovala, mazlila se s ní, nenechávala jsem jí brečet, když byla malá. Teď je jí už 5,5 let a pořád se ráda mazlí a je naprosto v pohodě, je to moje zlatíčko. Doteď s námi spí v posteli a všem třem nám to vyhovuje. Taky si vychutnávám každý den, ono to tak strašně letí. Moji rodiče mně taky nenechávali brečet, tak jsem naštěstí nikdy takové řeči nemusela poslouchat.
Taky jsem četla v jedné knize - jmenuje se Lidské mládě - že malé dítě ¨nelze rozmazlit chováním, že časem možná přestane plakat, ale není to tím, že chce být hodné, ale prostě cítí, že stejně nikdo nepřijde.
Zdraví Lipka od Montičky (teď už vlastně Maru :o)

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
21.4.04 00:54

Lajko,
u nás to je asi jako u vás - občas holt musí prcek počkat (viz. ono sezení na záchodě), ale většinou když pláče, tak si ho beru. OVšem zhruba od toho čtvrtého měsíce u nás nastal ohromný zlom - do té doby večer plakával (doktorka mi blahopřála - prý miminka pláčou všechny a ať jsem ráda, že to moje pláče jen od šesti do devíti a ne třeba od půlnoci do tří do rána :-))). Ale občas jsem ho plakat nechávala - pokud se mi ho nedařilo ukonejšit ani v náručí, tak jsem ho dávala do postýlky - kupodivu se tam někdy uklidnil - zřejmě mu i věčné nošení a tahání bylo nepohodlné a nepříjemné. POkud se neuklidnil, tak jsem si ho brala zpět a také to fungovalo. Zřejmě si pak myslel, že pláče kvůli tomu, že je v postýlce a když jsem si ho znovu vzala, tak to bral jako zlepšení situace :-))))

Teď je mu šest měsíců a pláče jen v případech, kdy opravdu něco potřebuje (přebalit, nakrmit, nebo je unavený a neví jak se uklidnit a usnout). Speciální případ - a to bych vylítla i z toho záchodu - je leknutí. Už se to lepší, ale bylo období, kdy se lekal všeho - zašustění igelitovou taškou, bouchnutí dveří, vrznutí dvířek od trouby - a to poznám, to je takový ten náhlý silný řev a to ho prostě nenechám, aby se bál. POmalu to také zabírá - z máminy náruče je velký hrdina a pomalu zjišťuje, že tyhle zvuky (šustění pytlíkem, vrznutí dveří) nejsou nebezpečné a že mámu nemusí volat…

  • Upravit
schamka
1089
21.4.04 10:55

Velmi pekny clanok! ;o)
K tomu rozmaznavaniu - rozhodne maznanie sa s dietatkom, nosenie na rukach a tisenie nie je zakladom pre rozmaznanost dietata. Deti, ktorym sa toleruje nevhodne spravanie, byvaju rozmaznane, nie deti, ktore su milovane.

Inak som si myslela, ze tieto socialisticke nazory uz vykapali. Ale ked citam o premudrelych sestrach („zarabate si na pekny prusvih“), tak sa nestacim divit…

Jana + letne miminko Pampusik (27.TT)

  • načítám...
  • Zmínit
Sunflower_tiny_tot
51
22.4.04 10:39

Ahoj holky

to je moc zajímavý příspěvek.
Před týdnem jsme to řešily se sousedkou, která má dvě holčičky, 6 a 2 roky.
Tu první vždycky konejšila protože nechtěla usnout, tak ji nosila půl hodiny než usnula. Říkala že z toho byla hodně unavená a hodně zhubla a u druhé holčičky už to nepraktikovala. Nechala ji ležet v postýlce, ona plakala a po dvou měsících si na usínání o samotě zvykla.
Kolem mě je to častý jev že při ukládání k spaní maminky nechají dítě „vyřvat“.
Tak by mě zajímal Váš názor na uspávání malých dětí.

Zdraví

Slunečnice 18tt

  • načítám...
  • Zmínit
alice01
1460
22.4.04 16:18

Přiznám se, že jsem na nějaké vyřvání neměla žaludek. Dítko mi bez problémů usínalo u prsu, ale po sedmém měsíci se začala budit v noci na kojení. Napřed po pěti hodinách, potom po třech. Noční kojení jsem odbourala až v 15ti měsících, kdy jsem znovu otěhotněla. Manžel byl pryč, já jsem zatla zuby a nechala dítko kňourat. Zvuky postupně slábly a zase nabývaly na síle, nešlo ale o skutečný pláč. Pak bylo několik pauziček, které se prodlužovaly až nastalo ticho. To přišlo v okamžiku, kdy už jsem chtěla vstát a nakojit… Celé to trvalo asi 20 minut. Druhý den spala celou noc. Podobné kňourání se opakovalo ještě jednou asi po třech dnech, mezi tím jen krátké probuzení s mírnějšími hlasovými projevy…

Co se týče večerního ukládání, taky bych raději byla s miminkem, dokud neusne, myslím, že mu to dává pocit bezpečí a když to maminku nijak neomezuje, proč to dítěti neposkytnout?

To je můj názor.

Alice

  • načítám...
  • Zmínit
Aja99
208
22.4.04 19:56

Ahoj Slunečnice,
„uřvávací metoda“ se mi nelíbila už když jsem o ní četla, ale to jsou mé osobní pocity..taky si myslím, že je lepší, když dítě usíná v pohodě v matčině náručí (nebo jinak v blízkosti matky), je to sice někdy hodně náročné, ale myslím, že se to odrazí na kvalitě spánku a hlavně na psychice dítěte-Ondra se většinou usmívá ze spánku ( a to je pro mě dostatečná odměna..). Pokud dítě jenom kňourá, pak je asi zralé na to, aby usínalo i samo-tehdy se tato metoda dá použít…ale pokud dítě opravdu hodně pláče a nedá se utišit, pak mi takové metody připadají příliš kruté (u mého chlapečka podobný „pokus“ končil opravdovým hysterickým záchvatem až neurotickými projevy(tik atd.), který se dal utišit jen „přicucnutím“ a to ještě dlouho vzlykal ze spaní…v takovém případě znamená utišení rezignaci a „poznání“, že jeho potřebám nikdo nevyhoví, což mi nepřipadá správné..Ondra mi dlouho usínal jen u prsu (asi do roku-už si to nepamatuji přesně), pak postupně začal usínat sám ( v mé přítomnosti-před spaním si obvykle „cucne“ pro pocit pohody)..
Ahoj a přeji pohodové a spavé miminko(samozřejmě zdravé a krásné!) Andrea (a Ondra 21 měs.)

  • načítám...
  • Zmínit
Misa_L
319
22.4.04 21:20

Ahoj Lajko,

moc pěkně jsi napsala svůj příspěvek. Je mi jasné, že se budeš s náma střídat v psaní deníčku. Věřím, že nebudeš proti. :o)

Já bych asi nedokázala nechat Martínka vyřvat. Mě je ho hned hrozně líto, ten prcínek nemůže za to, že ho bolí bříško a potřebuje si prdnout nebo má potřebu si odříhnout nebo je mu prostě smutno.

Souhlasím s holkama, že takové to vztekavé pobrekávání při usínání mě nechává chladnou i když jsem každou minutu u dveří a sonduji, jestli to nepřeroste ve větší vážnější pláč. Naštěstí Martínek je tak pohodové miminečko, že během chvilinky usíná sám.
Větší pláč však ihned řeším vlídným slovem a pohlazením, pokud to nepomáhá, tak pochováním.

Věřím, že tak malý tvoreček je nerozmazlovatelný. Opravdu až v těch 2 letech se dá hovořit o počátcích rozmazlenosti, ale příčinu vidím v nedůslednosti rodičů, kdy NE neznamená opravdové NE, rodiče dítěti podlehnou, a tím si zadělávají na pozdější problémy.
No ale to si řeknem až za ty dva roky. Teď se mazleme co to jde, protože je to tak krásné a láskyplné. Která z nás se dnes mazlí s vlastními rodiči? I ty naše děti vyrostou..........

Všechny moc zdraví Míša a Martínek 18 týdnů

  • načítám...
  • Zmínit
Lajka
296
23.4.04 18:32

Ahojte maminky,

tak se konečně hlásím, abych ještě připsala pár řádků. Asi před hodinkou jsme se vrátili z návštěvy u manželových rodičů, takže jsem se tady potřebovala trochu uvést do lepšího rozpoložení mysli. Je moc fajn, když si tady můžu přečíst, že stejný názor jako já má na rozmazlování dětí i spousta dalších maminek. Tušíte správně - opět jsem si vyslechla několik komentářů o tom, jak si mě moje dcera zotročuje. Všechny debaty na toto téma jsem už vzdala a nechávám babičku, ať se z toho vypovídá.
Fakt je, že Anička má teď nějaké plačtivější dny. Trošku ji trápí slabounká rýma, takže se opravdu nejlíp uklidní u maminky. Kromě toho jí zřejmě poloha na zádíčkách nedělá zrovna moc dobře, takže v okamžiku, kdy ji položím, spustí řev. Já jsem stále přesvědčená, že je to opravdu jenom přechodné období a skutečně těžko snáším pohled na miminko, které je celé rudé od pláče a zalyká se vlastními slinami.
Tchýně je ale jinak fajn ženská, tak se taky trochu snažím ji pochopit. Tenkrát to opravdu bylo všechno jinak. Po třech měsících musela nastoupit do zaměstnání a syna jí hlídala její tchýně. Proto ho „trénovala“, aby jí nebrečel a ona proto hlídání neodmítla. Přesto ale nedokážu pochopit, když líčí, že drhla schody, dítě řvalo, ale ona musela nejdřív přece tu práci dodělat. Holt, byla to jiná doba. Z tohoto vypravování je mi jasné, že ona moje chování nikdy pochopit nemůže, i když já do práce spěchat nemusím a jsem doma vyloženě jenom s mojí holčičkou a prakticky nic jiného na práci nemám.

Vím, že mateřská dovolená je práce na víc než plný úvazek, ale přece jsem si to sama vybrala, miminko jsem chtěla, tak je nenechám trápit. Věřím tomu, že po nějaké době „bez rozmazlování“, by Andulka asi plakala mnohem méně, ale nebylo by to náhodou tím, že by si byla jistá, že je to marné a ať ji trápí cokoli, nikdo stejně nepřijde? Není škoda ztratit důvěru vlastního dítěte už tak záhy?

A ještě k tomu usínání. Když byla Anička ještě úplně malinkatá, usínala prakticky jen u kojení a někdy i to muselo probíhat v naší posteli. Proto se často stávalo, že spávala s námi a myslím, že to ničemu nevadí. Asi od 3 měsíců usíná sama v postýlce, ale po nočním kojení (cca po 8 hodinách spánku) si ji beru k sobě, protože jinak se nad ránem moc nevyspí.

O metodě, kdy se dítě nechá párkrát vyřvat, jsem četla a jsem šťastná, že ji nepotřebuju. Stejně bych ji nejspíš u čtyřměsíčního miminka nepoužila, přijde mi to u takového cvrčka kruté.

Aaaaa, běžím konejšit.
Mějte se krásně a všem přeju jen usměvavá miminka.
 Lajka

PS: Míšo, deníčku se někdy klidně ujmu, stačí říct:-)

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
25.4.04 09:21

Slunečnice,
myslím, že je rozdíl mezi tím nechat dítě vyřvat a vyřvat. Ta metoda, o které se hojně píše je o tom, že se dítě dá do postýlky (s obvyklým rituálem ať je to co je to), pohladí se a odejde se i když je mimi ještě vzhůru. Pokud mimi pláče, tak rodiče zase přijdou, pohladí, promluví - a odejdou. Jde o to, aby se mimčo naučilo usínat samo, aby pochopilo, že teď už se nebude brát z postýlky, hrát, krmit atd…
Sama jsem to nepraktikovala, moje mimi obvykle začne usínat u mě, v postýlce se pak jen zachruje, já ho přikreju a když odcházím, tak spí.

Myslím, že je to částečně i tím, že jsme se mu snažili postýlky zpříjemnit - uprostřed postýlky měl udělaný takový pelíšek (mantinel ze stočených plínek), postýlku jsme mu vyhřívali termoforem (aby nešel z máminy náruče do studených prostěradel), příkrývali jsme flísovou dečkou, teď má flísový spacáček… postýlku má rád, spinká celou noc od nějaký tří měsíců. Ale je pravda, že nikdy jsme ho nedávali spát jen proto, že udeřila nějaká hodina - časem si to sám upravil, že chodí spát kolem deváté, řídíme se ale podle toho, jak je unavený - někdy jde o chvilku dřív, někdy o chvilku později. Zvlášť když přijde taťka z práce pozdě (třeba až po osmé), tak je prcek z něj celej vedle, směje se, chce si s taťkou hrát, chce se nechat chovat od něj - a to prostě nemá smysl cpát ho násilím do postele…
 sally

  • Upravit
Anonymní
10.6.04 16:21

Souhlasím, klidně houpejte, když to pomůže. Z pláče je mimi akorát stresované. Jednou mi babička řekla, že ji mám nechat chvíli plakat než k ní jdu. Tak jsem to udělala a když jsem přišla byla zaklíněná v postýlce. Podle mě stačí co jsme naplakali s prdíkama a teď se zoubkama. Markéta

  • Upravit
pipiauto
449
21.7.04 22:02

Ahoj mamky,
i já jsem běhala konejšit jen co náš malý zaplakal, nelituji a dělám to dodnes (19měs.) Dokonce ho objímám i na veřejnosti kdykoli o to projeví zájem, a některé maminky tím dost udivuji a některé jen nevěřícně kroutí hlavou, ale není to krásné když vám takový špuntík řekne „putu mami“? Sklízím od mých babiček samé ty jsi ho rozmazlila, ale já vím že to není pravda. Samozřejmě,že na vztekání mám metody jiné… tak zatím ahoj Petra

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
8.9.04 19:33

Taky mam malou holcicku,je ji 14mesicu a taky ji uspavam tim stylem,ze ji nosim a houpu v ruce. ale nemyslim si ze je to rozmazlenost. Spis zvyk ktereho se nechce vzdat. Maminka chodi drzi dite v naruci je to hezky pocit pro dite i mamu. rada se na ni divam a ona mi roste pred ocima, okoli vidi ty zmeny,ale pro je je to ta holcicka co jsem si prinesla z porodnice.
Mam ji moc rada, ted uz zacala chodit a kam jdu ja tam jde i ona. Deti se drzi ze zacatku u maminek,protoze se o ne stara, a rozumi jim a prostrednictvim mamy komunikuje s ostanima. tak ahoj .clanek se mi libil.

  • Upravit
Anonymní
20.9.04 21:22

Ahoj, vazne pekny clanek, ale asi ma odpoved nikoho tady nendchne. No je to jen muj nazor a rada bych ho vyjadrila. Miminko jsem si moc prala a pres vsechny komplikace v tehotenstvi a tezky porod jsem si jednoho krasneho dne prinesla domu holcicku, Anetku. Vzhledem k financni tisni a velke zadluzenosti (hypoteka, bydleni, atd.) jsem si bohuzel materskou prilis neuzila a musela fungovat uz za par dni po porodu. Nastesti se to dalo vyresit tim, ze jsem si malou mohla vzdy brat sebou… A ted k tomu chovani. Myslim si, ze kdyz matka nedela nic jineho nez dite chova, tak to neni ani trochu dobre. Ani pro matku (pocinaje bolestmi zad, jakmile ditko zacne tezknout, za druhe pro dite, ktere by pak mohlo odmitat kontakt s ost. detmi a chovani vyzadovat ve chvilce, kdy se nam to nejmene hodi). Nerikam, ze jsem Anetku nikdy nechovala, to ano, ale ne jen tak… Chovala jsem, kdyz jsem vedela ze nic jineho nezabere, ze je to nutne,protoze moje slunicko neco trapi. A ted priklad z praxe. mela jsem pracovni schuzku s maminkou, ktera mela stejne stare miminko. Zatimco ja jsem Anetku pocovalo, ukazala ji okoli restaurace, kde jsme se nachazely a ona s nadsenim se rozhlizela, po te jsem si ji polozila do kocarku a dala ji hracku, Anetka si krasne hrala a broukala, a ja mohla zacit mamince vysvetlovat princip spoluprace. Jenze ouha. Miminko jeji chtelo chovat, chtelo chovat porad a nelibilo se mu, ze jeho mamnika se chce venovat take necemu jinemu. Chtelo chovat proste na 100%, takze z meho povidani si maminka nemohla nic odnest, byla z toho dost nervozni a porad se jen omlouvala. Ja to rvouci ditko chapala. Vzdyt bylo takhle zvykle. Cely dny jen s maminkou v jeji naruci, bodet by se mu libilo, ze maminka sice chova, ale pritom se chce venovat uplne jine cinnosti. Z te mamniky se nakonec stala ma kamaradka, dodnes ale obdivuje chovani me dcery a dodnes od nas odchazi s povzdechem, jak mam zlate dite. A mam! Kdyz nastavim naruc, vztahne rucicky a prekrasne se mazli a tuli (nemyslete si, delame to casto), ale vi, ze si to nevynuti. Mylsim si, ze nase uloha neni jen to, naucit dite milovat (coz nase Anetka umi nadherne:), ale naucit rozpoznavat hranice, ktere jsou nekdy hodne krehke. Nikdy jsme nemusela dat sve dite nekomu hlidat i pri nejnarocnejsich akcich. vzdy byla se mnou a vzdy mi pomohla, protoze je to vskutku andilek:) Vi, ze kdyz je odlozena na deku a okolo jsou hracky je cas si hrat. Kdyz je dana do krmici zidlicky je cas k jidlu a kdyz do postylky je cas k odpocinku ci spanku. Fungujeme takhle snad od narozeni (krome te krmici zidlicky…) a funguje to. Proste si ymslim, ze by to mamniky nemely s tim chovanim prehanet. vam se mozda nezda ze Vase deti jsou rozmazlene, ale dost citlive to vnima okoli, na ktere pak nepusobite dobre ani Vy a hlavne ani Vase deti! Tak snad jsem Vas prilis nerozhnevala svym nazorem na rozmazlene deti. chovani a posilovani plic......H.

  • Upravit
Berda
4
2.11.04 09:46

Ahojky maminky, právě píši diplomovou práci o porodech a byla bych moc moc ráda, když by jste si našly chviličku a vyplnily mi kratičkej dotazníček na http://dotaznik.hocke.org/. Předem moc děkuji :)

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
19.12.04 11:20

Ahoj
Nebojim se, ze bych svemu miminku poskytla malo lasky, ale bojim se, ze se z nej stane maly tyran, ktery si vsechno vyrve. Muzes napsat, jak si to svoje mimco naucila, aby si vsechno nevyrvavalo? Dik Monca + Broucek 2m.

  • Upravit
Anonymní
25.2.05 11:15

Ahoj všechny mamči i mimča,
jsem fakt ráda, že jsem na tenhle článek narazila. máme teď s přítelem měsíční holčičku a samozřejmě jsme tento problém(či spíš výchovné téma) řešili a řešíme. Jde nám o to najít hranici, abychom dali našemu broučkovi spoustu lásky a zároveň ho nerozmazlili. Moje sestra má 15 měsíčního klučinu a ten rozmazlený je a pořádně. No a protože taky slyšíme ony rady „studeného odchovu“ (příšerný), hlavně od tchýně (když vidím, jaký má přítel k matce vztah, tak je mi jasný, že přesně takhle naši kočku vychovávat nebudu), naši jsou naštěstí v pohodě, tak různě přemýšlíme, no a můj názor je tenhle:
Myslím, že v podstatě jde o dvě věci:

  1. tím, že dám svému dítěti najevo svoji lásku (hlazením, mazlením, atd.) ho rozhodně nerozmazlím.
  2. nicméně je potřeba si vytvořit pravidla a důsledně je dodržovat, aby si mrňousek nemyslel, že si věci vybrečí, vykňourá a vyvzteká.

Líbí se mi proto, že spousta maminek rozlišuje mezi pláčem a vztekáním. Přijde mi to dost důležité, protože konejšit dítě, když se vzteká… Proč? Koneckonců i to mimino má právo vyjádřit negativní emoce a hlavně je ze sebe dostat. Já když mám vztek, taky ho ze sebe potřebuju vybít, aby se mi vnitřně ulevilo.Vždycky rostu, když tchýně by malé nejradši zacpala pusu dudlíkem a odložila jí do postýlky.
Ale když nešťastně pláče, to je něco jiného. Sama nemám ráda, když je mi smutno a jsem na to sama, pak přijde ta chvíle, že i v 26 letech volám domů mámě a myslím, že je to úplně v pořádku. Proto bych ani já svoje dítě plakat nenechala. Myslím, že plíce si procvičí dost, když jí něco štve:o)

No a taky hodně důležité mi přijde řídit se instinktem a vlastním rozumem, jinak bych měla hlavu celou v pejru od miliónů rad a názorů babiček, tetiček i kamarádek a přitom každé dítě je individualita, na každé funguje něco jiného a hlavně každé dítě zná nejlíp přece jen jeho máma. (pokud ho miluje) No ne?

Zatím ahojky,
Mirča a Linda

  • Upravit
Anonymní
25.2.05 11:40

Tak nějak se k vám musím připojit, sama mám pětiletouslečnu a nyní pětiletého syna a skoro čtyřměsíční miminko. Tak nějak jsem u své první dcerky nepozorovala, že by vyžadoval příliš chování, chovala jsem ji proto, že jsem nemohla kojit, a byl to náš jediný kontakt, kromě mazlení samozřejmě. Tak nějak prostě nebyla uplakané dítě a usínala v pohodě, takže studený odchov, kterého se dostávalo mě se tak nějak nekonal. Problémy nastaly až tak kolem jejího jednoho roku, nechtěla usínat sma v postýlce a tak ay jsme vybojovali své soukromí nechali jsme ji do úplného vyčerpání vyřvat asi tři dny. Ještě dnes když si na to vzpomenu bylo to hrozné. Mateřské srdíčko by skočilo a začalo konejšit a bojovalo s mámou manželkou a odpočinkem alespoň večer.Teď jak říkám mám druhou malou holčičku, a je to taky pohodářka, jakmile ji po krmení uložím do postýlky usne jako dřevo a budí se až na další krmení z láhve, takže kontakt a chování se nekoná pořád, i když ji nosím v miniklokance prakticky půl dne, není to chování, protože u miminka musím pracovat, u první dcery to bylo to stejné. Jsem momentálně v Bangkoku, a světe div se tady to pediatři schvalují, s negativním postojem jsem se tu nesetkala spíš naopak dítě si samo řekne co potřebuje, a nějaké vyřvání dítěte na posílení plic je jen fáma. Spíš z toho mohou děti dostat pupeční kílu jak mi bylo zděleno.Podle pláče se přece pozná jestli se dítě vzteká, nebo má opravdu problém.Ahojky Eva2

  • Upravit
Anonymní
18.4.05 16:58

Ahojky všechny maminky. Jsem moc ráda, že je tu tolik příspěvků na téma rozmazlené miminko. Není tomu tak dlouho, co jsme byli na návštěvě u tchýně a tchána i s naším sluníčkem Danečkem. Protože to k nim máme pěšky docela daleko a nějakou dobu to trvá, je vic než logické, že naše mimi po probuzení mělo hlad. Tenkrát poprvé jsem slyšela tu odpornou větu:nech ho chvíli vybrečet,posiluje to plíce a jemu to neuškodí! Poprvé jsem to nějak překousla, ale po druhý jsem se už nedala. Instinktivně jsem Danečka zvedla a odsekla tchýni, že má hlad. Od té doby nejen že tam moc nechodíme, ale hlavně si do výchovy nenechám mluvit a neposlouchám zaručené rady. Co na tom, že bude rozmazlený? Teď je tady a potřebuje mě. Díky všem za příspěvky, moc mi to pomoho. Jitule

  • Upravit
kalina
55
3.9.05 21:56

Jednu moji známou taky neustále rozčilovali babičky s tím, že se dítě má nechat alespoň 20 min. před jídlem nechat řvát. Prý ať má zdravé plíce.
Ona na to, že pro mimi a jeho psychický a intelektuální vývoj to skutečně není dobrá metoda.
Tuto mezigenerační debatu utnul její manžel konstatováním: Mít doma blbce s velkýma plícema nechci.

  • načítám...
  • Zmínit
janamimi
23
13.10.06 21:51

Já sem teda taky svého prcka nenechávala plakat v postílce. Když byl malé miminko, pokaždé měl jeho pláč příčinu - hlad, plínka, …  teď je nám 9měs, mazlíme se pořád, to já ráda, spinká se mnou i v posteli…
Akorát neumí být sám. Tak nevím, jestli jsem to nepřehnala, nebo se to časem upraví? Nejraději leze všude, kde může. No a když si chci dojít třeba na wc a dám ho do postílky, to je bugr, řve jako tur až mu tečou nudle. Jak ho vyndám, ucítí znovu svobodu a doslova se „rozběhne“ a po pláči ani stopy. Nepomáhá ani to, když mu do postílky dám oblíbené hračky, stoupne si a vzteká se. Zlobí se, že musí být v postílce, když chce lézt a objevovat. Ale jinak to občas nejde…
Jinak naprosto souhlasím s tím, že miminko k pláči má vždycky důvod a je potřeba ho zjistit :-))

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Brusinčata - 70. díl - sraz v zoo +...

Brusinčata 62. díl -

Brusinčata - 58. díl 5+1 otázka

Brusinčata - 54. díl - Porodní vzpomínání

Brusinčata - 49. díl - HRAČKY

Brusinčata - 45. díl

Brusinčata - 40. díl

Brusinčata - 31. díl

Brusinčata - 26. díl

Rodiče x prarodiče