Řidičák pro těhotnou?
- O životě
- Luca10
- 22.04.14 načítám...
V předchozím deníčku jsem se svěřila se svým úmyslem podstoupit kurz autoškoly a také s podobou prvních lekcí. A jaký byl konec?
Co vám budu povídat, začátky byly těžké . Ale postupně jsem se přenesla přes nervozitu a na lekce se začala těšit.
Líbilo se mi, když jsem věděla, jak se v které dopravní situaci zachovat, líbilo se mi, když jsem s jistotou projela křižovatkou ve správném pořadí, a líbilo se mi, když jsem za městem mohla šlápnout na plyn a pořádně se projet.
Mimo debakl během první lekce, kdy mi auto chcíplo před přechodem, se tato situace už neopakovala. Také jsem si nikdy nespletla směr jízdy a přednosti zprava pro mě byly samozřejmostí, stejně jako zastavení na stopkách. Chvíli mi sice trvalo, než jsem s dostatečným předstihem začala vnímat chodce čekající na přechodech a než jsem získala ten správný grif na předjíždění cyklistů (kterých se v březnovém teplém počasí vyrojilo až až!).
Ale instruktor vycítil mé postupně nabyté sebevědomí a zapsal mě na zkoušky, i když prý musím ještě vyladit práci se spojkou – v několika málo případech jsem ji při řazení nepodržela v záběru dostatečně dlouho a auto potom nadskočilo. Nicméně to je technický detail, který se, myslím, občas stane i zkušenějším řidičům.
A tak jsem najednou měla den před závěrečnými zkouškami. Testy i otázky ohledně technických věcí jsem se učila v průběhu celého trvání autoškoly, chtěla jsem si informace dostatečně zažít a zapamatovat. Za tento přístup jsem si byla na poslední chvíli vděčná, protože 24 hodin před zkouškou jsem měla žaludek stažený a nemohla se na nic soustředit. V noci spánek nepřicházel a v hlavě se mi pořád promítaly různé křižovatky, zapadlé uličky i katastrofické scénáře, kdy následující den určitě srazím cyklistu. Vstala jsem v pět ráno, absolutně nepoužitelná. To nevypadá dobře, říkala jsem si. Na jízdu už jsem se netěšila. Skoro jsem si přála, aby mě stihla těhotenská nevolnost a já měla nějakou výmluvu, proč ke zkoušce nejít. Teď jen doufám, že ty nervy neublížily miminku.
S učitelem jsme byli domluvení, že mě vyzvedne doma, já si odřídím poslední kousek a dojedu pro kolegu, který se také chystá ke zkouškám, a ten se chopí volantu na cestě za komisařem.
I přes nervozitu, která mi rozklepala ruce, jsem jela dobře. Blížili jsme se k mírnému kopečku se stopkou, na kterém jsem vždycky trénovala rozjíždění na ruční brzdu. Super, alespoň si to před zkouškou vyzkouším, myslela jsem si. Jenže mozek pod palbou hormonů asi vypověděl funkci nebo co. Rozhlédla jsem se na obě strany, super, nic nejelo, a stopku profrčela, jako by se nechumelilo.
No, nechumelilo, na okno dopadaly pouze drobné kapky deště, který se spustil. Aspoň bude málo cyklistů, napadlo mě a musela jsem se v takové absurdní situaci zasmát, ačkoliv do mě učitel hučil, jak sakra můžu v den závěreček přehlédnout stopku, kterou jsme trénovali při každé jízdě. Proč se půl hodiny před zkouškou řádně nevynervovat, že?
Vyzvedli jsme kolegu a jeli za komisařem. Učitel se na poslední chvíli snažil dostat do nás nějaké informace ohledně technických záležitostí, v mém případě zbytečně. Byla jsem jako na práškách, nic nevnímala a chtěla mít tohle trápení za sebou.
Komisař byl starší odměřený chlápek, jehož přísný pohled dával najevo, že ani jako těhotná v osmém měsíci nemám čekat žádné úlevy nebo toleranci chyb. A to já jsem tedy nečekala, proto mě překvapilo, když se komisař celkem v klidu přenesl přes velké pochybení mého kolegy, který se, asi přemožen nervozitou, pokoušel rozjet se zajištěnou ruční brzdou a potom se zařazeným neutrálem. To bylo ještě úsměvné.
Jenže jak chyb přibývalo, bylo vidět, že to komisař tomu klukovi nedá. Jak by taky mohl, když kolega nasekal tolik přestupků. Zásadně nedával blinkr, pokud někoho objížděl, do nepřehledných křižovatek se vrhal na trojku, přednosti zprava ignoroval, při vyhýbání se sanitce zastavil na přechodu, ačkoliv jsme se nacházeli na široké a prázdné silnici.
Vše završil tím, když si na té samé stopce, kterou jsem já ráno tak blbě projela, najel doprostřed, zablikal doleva, nastavil pedály, spustil ruční brzdu a… zahnul doprava. Jeho počínání mě hodně vykolejilo. Před zkouškou mi tvrdil, že má najeto spoustu kilometrů načerno, že autoškola pro něj byla jen taková nutnost. Když to nedal on, jak bych mohla já, vyklepaný ratlík?
Nevím, co se stalo. Se zapnutím bezpečnostního pásu a světel ze mě všechna nervozita i špatné pocity spadly. Prostě pojedu jako vždycky, říkala jsem si. Komisař byl naštvaný z výkonu mého kolegy a asi si to na mě chtěl vybít, což jsem se rozhodla mu jen tak nedarovat. Navedl mě snad do všech stopek ve městě, přednosti zprava jsme taky sjeli všechny, v jednosměrce jsme zatáčeli doleva. Všechno bylo v pořádku. Mrknutím na hodinky jsem se ujistila v tom, že mučení bude za chvíli za námi a já mám potvrzení o mé schopnosti řídit auto v kapse.
Zbýval poslední kopeček se stopkou před ukončením jízd. Hezky jsem si najela, dávala jsem přednost, ruční brzda to jistila. Čekání bylo dlouhé, jednalo se o frekventovanou silnici, takže když se konečně uvolnila skulina, díky které jsem mohla uvést auto do pohybu, byla jsem tak nedočkavá, že jsem spojku s nastaveným záběrem pustila moc rychle. Hrrrrc! Auto sebou cuklo a chcíplo. Klid, klid, klid, blikala mi v hlavě výstražná cedule. Hlavně nezpanikařit!
Pamatujete, jak jsem na začátku psala, že se mi tohle za celou dobu trvání autoškoly nestalo? Hmm. Takže jsem nastartovala a chtěla se znovu rozjet. Hrrrrc! A auto bylo zase mrtvé. Bůh ví, kde se ve mně vzala ta vyrovnanost, když jsem se zvládla napotřetí plynule rozjet a poklidně dojet do místa určení. Nechápu to. Jsem zmatkář na entou.
Tak nic, no, dám to příště, říkala jsem si. Byla jsem smířená s opakovanou účastí na jízdách. „Byla to klidná, rozvážná jízda, a až na ten horší poslední rozjezd jsem se nebál,“ usmál se na mě komisař a mně svitla naděje.
Říká se, že řidič, ten tvrdý chleba má. No… A já ho teď chroupu taky. 
Přečtěte si také
Po letech jsem potkala kamarádku z dětství a nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 04.05.26
- 2420
Myslela jsem, že se mi to zdá. Seděla jsem v kavárně, čekala na klienta a v tom jsem zahlédla Alenu. Nejdřív mě napadlo, že je jí jen podobná. Moje dávná kamarádka z dětství. Taková krásná holka to...
Čeká mě svatba v kostele: Kněz mě učí poslušnosti a chce znát detaily z ložnice
- Anonymní
- 04.05.26
- 949
Láska hory přenáší, říká se. Ale co když ty hory mají podobu barokní fary, vrzajících židlí a muže v kolárku, který mi s ledovým klidem vysvětluje, že moje role v nadcházejícím manželství je v...
V kině se dvěma holkami najednou: Tahle šílená výmluva mi zachránila krk!
- Anonymní
- 04.05.26
- 574
Říká se, že chlap zvládne dělat jen jednu věc pořádně. No, já si myslel, že zvládnu dvě holky najednou. Nebudu si tu hrát na svatého – prostě jsem si užíval. Jana byla taková ta jistota, vztah, co...
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 3315
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 2386
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 1169
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 7544
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 4461
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 3129
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1931
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
ale můj komisař o těhotenství nevěděl, měla jsem zimní bundu a nebylo to vidět a o to víc byl překvapený když mu to instruktor na konci řekl… 
, věděla jsem, že to uděláš a velká gratulace 
áááááá už teď mám hrůzu 
gratulace 
…udělala jsem to pak na podruhé cca za 14 dní 
drobný nehody začaly až koupí auta, ale všechny skončily jen drobnou škodou, a často pobavením okolí 
