Těším se domů

Po návratu mě skolila nemoc, kterou dalo lékařům zabrat určit a na příčinu vzniku se nikdy nepřišlo. To ztěžovalo léčení. Takže mě kurýrovali zhruba čvrt roku, většinou v nemocnici (asi bych i Housovi dala zabrat a na konci zazněl verdikt – oslabená imunita, už žádnou exotiku a daleké cestování, pravidelné kontroly a až budu jednou chtít mít děti, tak to s lékaři naplánuji a uvedou mě do provozu. Měla jsem kvůli léčbě úplně rozhozený cyklus a nic nefungovalo, jak mělo.

Vydržela jsem to doma pár měsíců bez myšlenky na jakýkoliv výlet, po dlouhé době jsem si užívala s mámou a sourozenci zase doma a dokončovala poslední ročník VŠ. Pak jsem si ale začala uvědomovat, že se už brzy budu muset zapojit do pracovního procesu, zařadit se do běžného života, a to v této době, kdy ještě ani mí kamarádi, co ukočili VŠ rok přede mnou, neměli pořádnou práci.

Chtěla jsem to zkusit jinak, zvýšit si možnosti uplatnění hned po diplomu získat praxi, která by byla uznávaná a hlavně v oboru, jaký já chci. Po konzultaci s lékařem jsem se rozhodla odjet na blízký Západ do civilizovaného světa za praxí. Práci jsem si našla, diplomku o rok odložila a zhruba 10 měsíců dopředu plánovala, sháněla ubytování a těšila se.

Samozřejmě že v době plánování a těšení se jsem potkala bazva chlapa:-) O pár roků staršího, měl charisma, svoje koníčky a neměl potřebu mě mít za zadkem denodenně a kontrolovat mě. Měla jsem svoji svobodu a zároveň teplou náruč muže, který byl takovým způsobem výřečný, až jsem se do něj opravdu zamilovala. Prožívala jsem toto léto plnými doušky a opakovala si v hlavě, že ten vztah asi nevydrží, přeci jenom odjížděla jsem na dlouhou dobu necelou tisicovku kilometrů daleko.

Před odjezdem jsem absovovala kolečko svých doktorů, abych se ujistila, že mohu v klidu odjet, a tam přišlo největší překvapení. Na gynekologii mi bylo oznámeno, že jsem těhotná, dokonce bylo už vidět bušící srdíčko (upozorňuji, že jsme se chránili). Byli jsme oba v šoku a ani jeden jsme nevěděli co dál. Já se děsila potratu, ale i zůstat s dítětem případně sama. On byl jak na houpačce – jeden den úsměv, druhý den to nezvládal. I on bývá rád sám, má svůj zajetý život… Nakonec jsme se rozhodli, že tomu malému dáme šanci žít. A já jsem odjela.

Mám ráda svůj život v Německu. Liší se od Čech. Ráno cestuji pohodlným a čistým dvoupatrovým vlakem, který když jede, nedělá hluk a hladce klouže po kolejích. Moje práce je úžasná. Dostala jsem se k zodpovědným úkolům, učím se pořád nové věci a zdokonaluju se v cizích jazycích. Místní knihovna funguje báječně – nikdo vás nenutí odkládat kabáty a tašky v šatně, knihy si půjčujete sami na kartu tím, že si je napípáte a vracíte je přes čidlo do jedný mašiny. Kaufland tu má na výběr mnohem více a kvalitnějšího zboží než ten český…

Ne, neříkám, že život tu je lepší než v ten Čechách, je jiný. Já se totiž strašně těším, až zase pojedu tím českým rozhrkaným vlakem, protože to bude znamenat, že budu do hodiny od všech svých blízkých a od něj. Těším se, až se vrátím a budu zase s ním doma a budeme se spolu těšit na miminko. Těším se i na brněnskou knihovnu, protože ty knihy budou česky a já budu hltat každé slovo. Těším se na české obchody, protože tam budeme nakupovat spolu s ním a já pak budu vařit pro něj. Bože jak já se těším domů Skončím dřív, sbalím kufry a pojedu za svým štěstím. Čechy krásné, Čechy mé, do Vánoc jsem doma!

PS. Už od druhého týdne tady se „mlátím do hlavy“, že jsem odjela. Ale pravda je, že praxi potřebuji. Přítel dostal příležitost si to bez nátlaku a v klidu rozmyslet a zvolil si nás. Jezdí za mnou, dává pusu mě i bříšku a oba se nemůžeme dočkat, až budeme zase spolu.