Alergičky na tchýně sem!

rozmary píše:

jpichova píše:
Ahoj,
i já se podělím se svou zkušeností „tchýně“.
S přítelem jsem začala chodit ihned po jeho rozchodu s přítelkyní,kterou neměla ráda. Od té doby to byly nejlepší kamarádky,které po sobě toužily a plakaly si na rameni. Mě tchýně od počátku nenáviděla. Bydleli s tchánem na chalupě a do pražského bytu jezdili jen pro důchod. Bydlela jsem zpočátku s přítelem u nich v bytě,ale pak jsme si našli vlastní podnájem,aby jsme měli klid. Jenže pro ně to najednou bylo moc platit celý nájem 6 tis,aniž by tam bydleli a tak nám po půl roce navrhli,že můžeme bydlet oficiálně u nich a platit tak půlku nájmu.
2 měs po nastěhování jsem otěhotněla.Způsob jakým to chtěl manžel oznámit rodičům mi připadal podivný,ale vzhledem ktomu,že se vždy své matky bál,nedivím se tomu. Daroval jim hrníčky babička,dědeček. Než se takto stalo,v kuchyni na chalupě,kde žijí mě pohladil přes bříško-v životě nezpomenu ten její zlostný výraz a větu:Co jí to děláš!!! Večer dostala hrníček a bába se málem rozplynula…Děda,ten to již věděl dopředu,ale držel basu. V době mého těhu se jí opět projevovaly její deprese a zlostné období a tak už nejezdila do Prahy jen pro důchod,ale jezdila mě „buzerovat“. Co včera dovolila,dnes zakázala,vynadala apod. Nejsem typ prosazující se a tak jsme vždy tiše trpěla. V 7 měs. se s přítelem pohádali,řvali po sobě do 3 do rána,on že ji zabije a hodí do Orlické přehrady apod. Já byla u našich a musela se vrátit do Phy kvůli kontrole. Bohužel tam ještě byla,neodpověděla mi na pozdrav-přitom jsem ji nic neudělala,jen podotkla,že se s ní vůbec nebavím a já řekla,že nemám důvod,protože nemám o čem…Tu větu si pamatuje dodnes a byla první,kdy jsem ji něco odsekla. Pak se to jen stupňovalo narozením dcerky,jezdila i 3× týdně,neustále se pletla do výchovy. Přijížděla neohlášeně(vím,že byt byl její,ale i tak si myslím,že mohla dopředu oznámit) na noc,i déle. S přítelem jsme se vzali-přes její nevůli a svatbu naplánovali jen se svědky. Nikdy nám nepograulovala…
V roce a půl jsem měla šanci vrátit se do práce,ale pod podmínkou,přestěhovat se do svého rodného města,kde se otevírala nová pobočka mé firmy. O dcerku se mi začala starat moje máma. Malá občas pendlovala mezi mnou,tátou. Manžel zůstal v Praze s tím,že si pořídíme nové bydleníčko až našetříme. Když se nám začal rýsovat nový byteček,byla schválena hypotéka,půl roku před kolaudací nového bytu,stanuli jsme s manželem u soudu o svěření dítěte do mé péče(předvoj rozvodu). Bál se matky a tak vše dělal tak,aby si ji nerozhěval,což bylo proti mě a mé vůli a již to bylo za hranicí. Nakonec jsme odděleně žili rok,ale pak se k sobě vrátili a po roce a půl čekali chlapečka. V červnu ji zemřel manžel na rakovinu,dodnes ji vidím,jak zde naříká a brečí,pak se postaví,změní obličej na úsměv a říká,ale jsem šlang a pohladí se po své figuře…
Ve 31tt jsme se od učitelky v MŠ dozvěděla,jak mě tchýně pomlouvá,vyptává se a že chce požádat o adopci mé holčičky. To už i na mě bylo moc a bohužel jsem to nerozdýchala a druhý den skončila u Apolináře,kde jsem za měsíc v 35tt porodila. Celé léto jsem ji neviděla a byla šťastná z miminka,klidu . V září šla dcerka poprvé do školy a ona jako býv.učitelka prvního stupně nemohla chybět,nepozdravila mě,podala ruku ala leklá ryba a na konci zafňukala,že je ráda,že jsme ji kluka ukázali aspoň na ulici. To už jsme nevydržela křikla na ni,že si za to může sama. Pak jsem ji potkala za týden v buse,byla jak mílius,málem mě objímala a libovala si,jak si koupila legitku a bude jezdit vozit kočárek,to už jsem psych.nevydržela a napsala ji sms(jsem srab) o všem…a že ji nikdy v životě nechci vidět. Dnes je duben a já ji opravdu neviděla od září. Sice chtěla na vánoce ať přijdeme,že si lidé mají odpouštět,ale copak jí můžu odpusti těch 8 let zkaženýho života,kdy jen buzerovala a napadala bezdůvodně mě,mou rodinu,chtěla mi vzít mé dítě a u druhého možná zavinila jeho brzký příchod na svět??? NIKDY!!!
Začala chodit k psychologovi,prý se změnila,ale.....copak se jde změnit po tolika letech????

Nikdy nepokoušet,buď ráda že máš klid

Nejhorší je,že manžel se začíná opět přiklánět na její stranu…Prý má malý důchod(hulí 20 denně),je chudák na byt sama-ten soudně vyhráli,protože ho kdosi od města koupil,když oni neměli zájem,umřel a padlo to do rukou státu,který je chtěl vyštípat.Tolik se jí bojí,že jí platí i zálohy na elektriku na „jeho“chalupě,kde ona žije bez zimy po celý rok. Prý je to jeho chalupa a tak i on musí platit zálohy. Asi jsem v pozici,kdy ji nenávidím,ale přijde mi to uhozené. On tam jezdí jen kvůli ní jednou za 14 dní aby měl pokoj a tak určitě nespotřebuje,co si zaplatí. Jeho logika - přeplatek padne jemu a nedoplatek zapl.prý ona,no nevím. Takže když on zaplatí,např.10000 ročně na zálohy a bude mít nedopl.1000,ona to zaplatí a má elektriku 1000 za rok,no není to paráda:-))).
Křížkuji v kalendáři,kdy volá.Dětská psycholožka nám zakázala častý kontakt a styk kvůli chování dcery vůči naší rodině(dám ruku do ohně,že ji navádí),ale už to sklouzlo do starých kolejí,denní volačky,chlap nervozní,když holka není tzv.připravená a málem ji telefon dává i do vany,jen aby maminka nemusela čekat…Zase se hádáme . Až umře stane se z něho zase ten bestarostný člověk,snad.....Prý na to čekám,má pravdu,toho dne nastane boží klid v rodině.

jpichova píše:

rozmary píše:

jpichova píše:
Ahoj,
i já se podělím se svou zkušeností „tchýně“.
S přítelem jsem začala chodit ihned po jeho rozchodu s přítelkyní,kterou neměla ráda. Od té doby to byly nejlepší kamarádky,které po sobě toužily a plakaly si na rameni. Mě tchýně od počátku nenáviděla. Bydleli s tchánem na chalupě a do pražského bytu jezdili jen pro důchod. Bydlela jsem zpočátku s přítelem u nich v bytě,ale pak jsme si našli vlastní podnájem,aby jsme měli klid. Jenže pro ně to najednou bylo moc platit celý nájem 6 tis,aniž by tam bydleli a tak nám po půl roce navrhli,že můžeme bydlet oficiálně u nich a platit tak půlku nájmu.
2 měs po nastěhování jsem otěhotněla.Způsob jakým to chtěl manžel oznámit rodičům mi připadal podivný,ale vzhledem ktomu,že se vždy své matky bál,nedivím se tomu. Daroval jim hrníčky babička,dědeček. Než se takto stalo,v kuchyni na chalupě,kde žijí mě pohladil přes bříško-v životě nezpomenu ten její zlostný výraz a větu:Co jí to děláš!!! Večer dostala hrníček a bába se málem rozplynula…Děda,ten to již věděl dopředu,ale držel basu. V době mého těhu se jí opět projevovaly její deprese a zlostné období a tak už nejezdila do Prahy jen pro důchod,ale jezdila mě „buzerovat“. Co včera dovolila,dnes zakázala,vynadala apod. Nejsem typ prosazující se a tak jsme vždy tiše trpěla. V 7 měs. se s přítelem pohádali,řvali po sobě do 3 do rána,on že ji zabije a hodí do Orlické přehrady apod. Já byla u našich a musela se vrátit do Phy kvůli kontrole. Bohužel tam ještě byla,neodpověděla mi na pozdrav-přitom jsem ji nic neudělala,jen podotkla,že se s ní vůbec nebavím a já řekla,že nemám důvod,protože nemám o čem…Tu větu si pamatuje dodnes a byla první,kdy jsem ji něco odsekla. Pak se to jen stupňovalo narozením dcerky,jezdila i 3× týdně,neustále se pletla do výchovy. Přijížděla neohlášeně(vím,že byt byl její,ale i tak si myslím,že mohla dopředu oznámit) na noc,i déle. S přítelem jsme se vzali-přes její nevůli a svatbu naplánovali jen se svědky. Nikdy nám nepograulovala…
V roce a půl jsem měla šanci vrátit se do práce,ale pod podmínkou,přestěhovat se do svého rodného města,kde se otevírala nová pobočka mé firmy. O dcerku se mi začala starat moje máma. Malá občas pendlovala mezi mnou,tátou. Manžel zůstal v Praze s tím,že si pořídíme nové bydleníčko až našetříme. Když se nám začal rýsovat nový byteček,byla schválena hypotéka,půl roku před kolaudací nového bytu,stanuli jsme s manželem u soudu o svěření dítěte do mé péče(předvoj rozvodu). Bál se matky a tak vše dělal tak,aby si ji nerozhěval,což bylo proti mě a mé vůli a již to bylo za hranicí. Nakonec jsme odděleně žili rok,ale pak se k sobě vrátili a po roce a půl čekali chlapečka. V červnu ji zemřel manžel na rakovinu,dodnes ji vidím,jak zde naříká a brečí,pak se postaví,změní obličej na úsměv a říká,ale jsem šlang a pohladí se po své figuře…
Ve 31tt jsme se od učitelky v MŠ dozvěděla,jak mě tchýně pomlouvá,vyptává se a že chce požádat o adopci mé holčičky. To už i na mě bylo moc a bohužel jsem to nerozdýchala a druhý den skončila u Apolináře,kde jsem za měsíc v 35tt porodila. Celé léto jsem ji neviděla a byla šťastná z miminka,klidu . V září šla dcerka poprvé do školy a ona jako býv.učitelka prvního stupně nemohla chybět,nepozdravila mě,podala ruku ala leklá ryba a na konci zafňukala,že je ráda,že jsme ji kluka ukázali aspoň na ulici. To už jsme nevydržela křikla na ni,že si za to může sama. Pak jsem ji potkala za týden v buse,byla jak mílius,málem mě objímala a libovala si,jak si koupila legitku a bude jezdit vozit kočárek,to už jsem psych.nevydržela a napsala ji sms(jsem srab) o všem…a že ji nikdy v životě nechci vidět. Dnes je duben a já ji opravdu neviděla od září. Sice chtěla na vánoce ať přijdeme,že si lidé mají odpouštět,ale copak jí můžu odpusti těch 8 let zkaženýho života,kdy jen buzerovala a napadala bezdůvodně mě,mou rodinu,chtěla mi vzít mé dítě a u druhého možná zavinila jeho brzký příchod na svět??? NIKDY!!!
Začala chodit k psychologovi,prý se změnila,ale.....copak se jde změnit po tolika letech????

Nikdy nepokoušet,buď ráda že máš klid

Nejhorší je,že manžel se začíná opět přiklánět na její stranu…Prý má malý důchod(hulí 20 denně),je chudák na byt sama-ten soudně vyhráli,protože ho kdosi od města koupil,když oni neměli zájem,umřel a padlo to do rukou státu,který je chtěl vyštípat.Tolik se jí bojí,že jí platí i zálohy na elektriku na „jeho“chalupě,kde ona žije bez zimy po celý rok. Prý je to jeho chalupa a tak i on musí platit zálohy. Asi jsem v pozici,kdy ji nenávidím,ale přijde mi to uhozené. On tam jezdí jen kvůli ní jednou za 14 dní aby měl pokoj a tak určitě nespotřebuje,co si zaplatí. Jeho logika - přeplatek padne jemu a nedoplatek zapl.prý ona,no nevím. Takže když on zaplatí,např.10000 ročně na zálohy a bude mít nedopl.1000,ona to zaplatí a má elektriku 1000 za rok,no není to paráda:-))).
Křížkuji v kalendáři,kdy volá.Dětská psycholožka nám zakázala častý kontakt a styk kvůli chování dcery vůči naší rodině(dám ruku do ohně,že ji navádí),ale už to sklouzlo do starých kolejí,denní volačky,chlap nervozní,když holka není tzv.připravená a málem ji telefon dává i do vany,jen aby maminka nemusela čekat…Zase se hádáme . Až umře stane se z něho zase ten bestarostný člověk,snad.....Prý na to čekám,má pravdu,toho dne nastane boží klid v rodině.

No tak v tom případě by to možná chtělo vyměnit tatínka,vždyť kvůli ní jakoby okrádá vás a to všechno okolo,z toho by mi brzy hráblo.Já bych mu asi dala vybrat,buď dostane rozum,nebo kopačky,jestli za něco stojí,měl by být při tobě 

No finance je téma…a jiného tatínka jsem prubla během roční pauzy-nejhorší partner v mém životě,že si ani slovo partner nezslouží-vychcánek,mamánek,sobec… Nakonec jsem zvolila manžela,ať je jaký je-nez ní je uplně jiný a když už máme 2 děti. A představa,že hledám dalšího vyčůránka…

no jo,oni jsou asi všechny stejné „chudinky“ a já bych se teda nestěhovala,protože bych to tam nepřežila a s těma barákama to je taky u všech stejné,jinam nechcou a prodat to taky ne

Normálně bych řekla, ráno moudřejší večera, ale my už jsme si s ní užili tolik, že je to strašné. Bohužel neuznávám názor, že k člověku mám mít úctu atuomaticky, pokud je starší. Odjaživa zastávám názor, že člověk si úctu musí vydobýt tím, jaký je. A k mé tchyni úctu nemám, za to, že tchánovi neustále říká, že je blbec, že je hajzl, když jsem ji jednou řekla, že já takto se svým manželem nemluvím, a proč mi ona káže o úctě, když sama úctu nemá, tak mi řekla, že já tak krásné manželství nikdy mít nebudu Jenže pro ni je manžel jediný, kdo stojí při ní. Švagrová ji nenávidí k smrti, ale ta je v poho, ta přijede na pár hodin a jede si domů, takže jí má víceméně v paži. Já s ni bydlím v jednom domě a snažím se, aby to soužití bylo aspoń trochu harmonické. Nechci, aby můj syn vyrůstal v rodině, kde to na první pohled neklape. Vím, že až bude velký tak to pozná sám, ale já mu nechci o ní brát iluze. Své vlastní maličké tehdy tříleté vnučce řekla, že její kluci (vnuci) jsou super, a ona s něma bude v partě, ale vnučku hlídat nebude, protože nemá takové děti ráda. Chtěla jsem jí plesknout. Domluvili jsme se, že bycho rádi s manželem koupili dřevěné židle do posezení. Sladce souhlasila a druhý den bez našeho vědomí dotáhla železné(či co to je). Když jsem se jí šla zeptat, proč to udělala, že nám se tyto židle nelíbí, spustila scénu, že nemám úctu, a že se nediví, protože moje mamka je piča.
Na vlastní kůži, jsem zažila, když ještě žila její matka, a měla rakovinu v pokročilem stadiu, a já byla shodou okolností pár týdnů bez práce. Tak za mnou babička přišla, jestli bych nemohla umýt koupelnu, že se tam štítí se sprchovat......to mluví za vše. Jednou, když měl malý 4 měsíce, tak tchyni trefil šlak. Nic vážného, náhlá slabost, ale ne nijak silná. Já usuzuji, že na tom má také lví podíl její vztekání se a katastrofální životospráva. Rozhodla jse se, že teď ji ukážu, že nejsem „k zahození“ a dokonale jsem se snažila postarat o tchána a že ji vysmejčím, aby měla doma hezky, až se vrátí. Trvalo mi to dva dny, kdy jsem brečela mojí mamce do telefonu, že to nezvládnu, že takový bordel jsem nikdy v životě něviděla…já jsem také žena, a kdyby to takto u nás vypadalo a přišla na to jiná žena, tak se hanbou propadnu snad až do pekla.Syna mi neustále oba předělávali na praváka i po opakované výzvě, aby to nedělali. Neustále mele, je strašně hysterická, ale když jí opatrně sdělím, že by se neměla nervovat, tak mi se sladkým úlisným úsměvem řekne, že ona taková je, tak se s tím musím smířit.
Mnohokrát jsem už věřila, že se vše spravilo a dokonce jsem si chvílema říkala, že mě má ráda. Bohužel pokaždé přesně v tom okamžiku, mě strašně podrazila. Pokaždé. A já si pokaždé říkám, že už ji prostě neskočím na lep. Když byl malý miminko, tak mu rostly zoubky a jednu noc strašně plakal. Ve vteřina byla u nás, co mu děláme. Druhý den jsem tedy šla dolů a pěkně ji vysvětlila, že když malý pláče, tak má u sebe dva rodiče, kteří to nepochybně zvládnou, a kdybychom potřebovali pomoct, určitě bychom si o ni řekli.. a co myslíte? Jsem nevděčná, nemám úctu a chci ji zabít.
Je to kolikrát vážně na mašli. Jednak mi hrozně vadí, jaké je to čunče, je mi za ni stydno, ale to jsem jí nidky neřekla, opravdu vím, co je to morálka, nebo úcta. Nikdy nekoupí malému dárek, ani blbé vajco k velikonocům, pokaždé mi dá kupu peněz, abych to koupila já,přitom sama jezdí denně kolem Kauflandu a je tam jako doma a víkendy ráda tráví s tchánem v Globusu (peněz mají hodně, ale za nic neutrácí, do společnosti NIKDY ZÁSADNĚ) nechodí, na dovolené nejezdí…takže nemají za co utrácet. Na to kolik vydělávají, tak chodí zásadně obléknutí od ťamanů, což sice není ostuda, ale tchán je vysoce postavený ve velkém podniku a jezdí do zahraničí, takže mi přijde ostuda, že nosí silonové ponožky i košile a vše zásadně od ťamanů. S kočárem byla venku dvakrát…já prostě pořád dumám, jestli je magor nebo jestli je tak zlá.
Jednou jsem jí mezi čtyřma očima řekla, že mě z barádku nevyštípe, že jsme tady doma, a že ať si dál dělá ty hysterické útočné scény, ale že tím je stmeluje naše manželství a obrací všechny proti sobě. Že já chci jen šťastnou rodinu a udělám pro to vše…od té doby je trochu klid.

a ke tchánům…to nás přivádělo k šílenství, když můj tchán vždy když jsem kojila malého, když byl mimiko, tak ho začal pusinkovat na hlavičce no já myslela, že se propadnu…ale brali jsem to s humorem, že dlouho neviděl prsa , do chvíle, než to začal dělat denně..... 

jdu si taky postěžovat,ale na tchána
Stručně:
Minule jsme byli s manželem u tchánovců na návštěvě, manžel mi hladil břicho a říká, holčičko, tohle je tvů děda, bude tě vozit v kočárku. No a tchán na to: „Na to nemám čas.“ V tu chvíli se mi zatmělo před očima, ale vtom zazvonil telefon takže se rychle změnilo téma.
Dnes jsme tam byli zas, přesně ta stejná situace a tchán říká hnusným tónem: „to víš že jo, že já budu vozit.“
Musela jsem se hodně držet abych ho neposlala někam, ale myslim, že to z mého pohledu pochopil. Moc to člověka zamrzí, moji rodiče jsou 300 km daleko, a můj táta by byl vděčný, kdyby mohl vozit moje dítě. Nevim, proč to ten tchán říká, radši kdyby byl ticho, je to jejich první vnouče, a to manžel si moc přál, že kdyby to byl kluk aby měl jméno po tchánovi. No tuuuudle