Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Chybí mi ségra
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
12.2.17 06:46
- Citovat
- Upravit
12.2.17 11:30
@destrukce píše:
DěkujuNeuzavíráme se, mluvíme o tom hodně i se synovcem, nechali jsme mu udělat jejich velkou rodinnou fotku a máme domluvu, kdykoliv mu bude smutno, ať přijde, spolu si pobrečíme a zavzpomínáme
Dnes máme rodinnou sešlost na její počest, když by měla narozeniny, chceme to tak dělat každý rok
ja jsem se ptala, jestli malicky v, ze ma narozky, protoze jsem mela napad, ze byste je normalne oslavili, i s dortem. Pro dospele by to bylo tezsi, ale maly by mohl mit pocit, ze maminku maji vsichni radi a nikdy na ni a jeji oslavy nezapomenou… Nevim, je to strasne tezke, detske duse jsou krehke a nase dospele asi jeste krehci protoze si casto musime nasadit nejakou masku… rada vybrecet se a pozehnat svemu smutku, jakoze dat mu pravo na existenci, je fakt dobra. Nemusis byt silna, nikdo to po tobe nemuze chtit. Mas na nej narok (ne pravo - jako vedle ), ale narok. Proste ti to ten podelany osud dluzi - byti omluvena za smutek…Tezko se to vse srozumitelne formuluje, ale verim, ze chapes, co jsem chtela rict.
Nepredstavitelna tragedie… Ale asi nam vsem (i tem, co to jen ctou a prozivaji s tebou) byla dana, abychom si zacali vazit krasnych dnesku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.2.17 11:58
@destrukce hovada jsou to. Nepochopim. A dospele pustili? Mozna se bali nejake infekce?..
Na lidi kasli, oni se o vase deti nepostaraji, tak muzou koukat jak je jim libo.
Mas opravdu skvelyho chlapa. Drzim palce, at to vse ustojite v plnem zdravi!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.2.17 12:12
@destrukce píše:
Ano, nás tam pustili, proto mě to tak naštvalo
strasne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.2.17 20:41
@destrukce Je mi to moc lito, já před pěti lety ztratila bratra, bylo to dva dny po jeho 28. narozeninách, mne bylo 25..Autonehoda, zemřel na místě. Bolelo to hodně dlouho, ale mam asi nějaký obranný mechanismus, už na to skoro nemyslím, když si vzpomenu, cítím se pak provinile. Na hřbitov se mi příčí chodit, ani ty blbe svicky nezapalim, pak jedeme někde okolo pomnicku a semele mě to znovu. Hodně mi pomaha vlastni rodina, uz mam tri dcerky a zatim se nezastavim, tak nemám cas premyslet, vnoučat od něj se naši nedočkaly, tak naše píďata jsou pro vsechny takovou radostí a zaplatou.
Bolí to pořád a vždy mi po něm bude smutno a budu se ptát proč a co kdyby, ale už se stalo 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.2.17 20:46
@destrukce píše:
To je mi líto, že jsem to takhle nepříjemně otevřela, nechceš mi třeba poslat SZ? Přemýšlela jsem i nad soukromou skupinou, kde bychom byli všichni se stejnou bolístkou, přidala by ses? Ono je to i dnes, v nemocnici nám taky hned cpali prášky, ale chtěli jsme to nejdřív řešit s psychologickou pomocí, rodičům to vyhovuje společně, nejdřív jde každý sám a potom spolu, chtěla bych se k nim potom taky připojit, ale nejdřív to potřebuju probírat s doktorem sama, myslím si, že jinak než odborně, se to zvládnout bez újmy moc nedá
Asi bych raději zůstala v anonymitě… Neber to prosím osobně. I z toho důvodu nepůjdu ani do soukromé skupiny. Spíš od léta uvažuju o tom, že zajdu na jednu návštěvu za člověkem, který to tenkrát s mamkou prožíval a zkusím zjistit víc. Ne o tý události, spíš o tom co se dělo kolem… Tu události si bohužel moc dobře pamatuju, byla jsem u toho, resp. byla jsem u toho od okamžiku, kdy se zjistilo, že není vše v pořádku… (to jsme se tam sešli celá rodina)
Psycholog se v tu dobu opravdu „nenosil“, spíš ještě našim „házeli“ klacky pod nohy, jak jsem se ze střípků dozvídala.
Nedávno jsem byla na pohřbu svého známého, člověka, který mne (a nejen mne) spoustu věcí naučil. Zemřel ne úplně standartním způsobem, nečekaně a hned se vyrojila spousta klepů a drbů o vdově… Dřív, než ho stihli pohřbít.
Prostě malé město…
Takže, připrav se bohužel na lidskou závist a nenávist…
Počítej s tím, že dřív nebo později se najde nějaký „dobrák“, který bude synovci tvrdit, že jste si ho vzali jen kvůli penězům… Omlouvám se za trochu netypická slova v této situaci, život mne naučil fungovat prostě jinak.
Jinak přeji hodně štěstí a energie, ať to všechno zvládnete.
- Citovat
- Upravit
12.2.17 21:08
@destrukce To je těžké, jak to zpracovat, když o tom člověk nemá ani pořádně s kým mkuvit, mamka se samozřejmě zhroutila, hodně dlouho brala prášky, opečováva hrob a tak. Já mám pár měsíců jako v mlze, všichni se tě skoro bojí na to zeptat, plakat tě nenechají, i když by bylo třeba. No, já si myslim, ze jsou věci, které snad ani zpracovat nejdou, tohle vždycky bude zlý sen, něco, co se nemělo stát. Když na to nemyslím, je to jakoby tu stále byl, bydleli jsme od sebe přes celou republiku, tak tomu ani není tsk těžké uverit. Je to zkrátka můj obranný mechanismus.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.2.17 21:38
@destrukce píše:
Vůbec to nevadí, chápu to
Jen si mi vyrazila dech s tím okolím, nějak nechápu, co by nám měl někdo závidět a kvůli penězům?
To je úplně jednoduchý. Předpokládám, že malého budete mít v pěstounské péči (a i kdyby ne, nezasvěcení lidi si to budou myslet), a pěstounská péče je placená (všude se o tom mluví - jejich zdroj je stejně Nova). A pro některé lidi to znamená, že vy přeci na tom, že jste si ho vzali k sobě, budete těžce vydělávat (teorie, kde jsou 4 děti, páté se snadno nají, tudíž nemáte s ním žádné náklady atd.)
Oni nebudou řešit jestli to pravda je nebo není, oni budou prostě šířit drby, protože tohle je prostě pro některé lidi událost, zpestření. (zvlášť, jestli jsi z malého města) Člověk, který má mozek tohle řešit nebude a bude se vás snažit podpořit, ale nevěřím, že se nenajde nikdo, kdo se nebude chovat tak, jak popisuju výše.
Mamka jednou naznačila, že jí tenkrát hodně pomohla švagrová (manželka taťky bráchy, se kterým se pak rozvedla) a taťka na to reagoval, to možná jo, ale za rohem tě pomlouvala…
Když se to stalo u nás (tragické úmrtí malého dítěte) tak, drbny místní a i nemístní šířili kolem neskutečný věci. Jednu z nich potkal taťka ve vedlejším městě. Ve frontě na maso to líčila, jako kdyby u toho byla a pomáhala ji zachraňovat. A tak se jí taťka zeptal, jak to všechno ví, jeslti byla u toho. Tak prý ne… A na to zareagoal, no vidíte a já jo, já jsem její otec…
No a u toho známého, se hned začalo šířit, že to bude bohatá vdova, co kde má údajně za jaký majetek atd. Div už ji znova neprovdali… A to vše ještě před pohřbem… Bylo to na tom malém městě horké téma, byl to tam velice známý člověk…
Je super, že máte kolem sebe spoustu lidí co vám pomáhají, ale připrav se na to, že ne všichni jsou takoví… Bohužel…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.2.17 21:51
@Dreezy píše:
@destrukce To je těžké, jak to zpracovat, když o tom člověk nemá ani pořádně s kým mkuvit, mamka se samozřejmě zhroutila, hodně dlouho brala prášky, opečováva hrob a tak. Já mám pár měsíců jako v mlze, všichni se tě skoro bojí na to zeptat, plakat tě nenechají, i když by bylo třeba. No, já si myslim, ze jsou věci, které snad ani zpracovat nejdou, tohle vždycky bude zlý sen, něco, co se nemělo stát. Když na to nemyslím, je to jakoby tu stále byl, bydleli jsme od sebe přes celou republiku, tak tomu ani není tsk těžké uverit. Je to zkrátka můj obranný mechanismus.
Hele, u nás, když se to stalo, tak jsem našim říkala, že kdyby mne poslechli, tak se to nemuselo stát…(chtěla jsem jet na návštěvu k mamky tetě, bylo mi řečeno, že příště, že teď je třeba jet jinam…) Na to mi odpovídali, že by se stalo zas něco horšího, třeba dopravní nehoda… Prostě, že to byl osud.
Nevím jak taťka, ten to možná nějak zpracoval, nejspíš i babička (ta mi krátce před svou smrtí řekla, víš, ona byla takový neposlušný dítě (má dcera mi ji v tom občas připomíná ) ), ale mamka nikdy ne.
I když se rok a něco poté narodil brácha (a lidi se jí ptali jestli je její - byla jen o málo starší, než je dnes věk prvorodiček, pak už jim říkala, že ne, že je půjčený), tak jsem ji čas od času zahlídla, jak tajně brečí…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.2.17 22:13
@destrukce
No mne se to všechno právě připomnělo v uplynulých měsících…
Já jsem dostala o tom známém zprávu od kamarádky, volala jsem to pak taťkovi. Ten ještě o ničem nevěděl. Dva dny na to šel k lékaři a tam už to byla událost roku. 
Jak jsem se zmínila, poslední dobou jsou kolem mne takové střípky, kdy si říkám, co vše se asi dělo. Nedělám si iluze, že tehdy to bylo jiné, než dnes.
Naši mne tím nezatěžovali, byla jsem předškolák, ale já už dneska vím, že to můj život neskutečně ovlivnilo… Jsou detaily, které si pamatuji dodnes…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.2.17 22:55
@destrukce Víš co, u vás je to jiný. U nás je to dopravní nehoda… Ty se prostě stávají poměrně často…
Tady to bylo něco jiného, navíc se jednalo o dítě. Tedy senzace na druhou.
Aby to bylo „veselejší“, tak bráchu, který u toho přímo byl, vytáhli z hodiny ve škole a esenbáci ho vyslýchali bez přítomnosti a vědomí našich v ředitelně. Bylo mu necelých 10 let!
A cca 10 let na to chtěla učitelka po mém mladším bráchovi ve druhé třídě na konci školního roku, aby vyprávěl ostatním to se u nás stalo (vrámci varování před nástrahami prázdnin)! On sice věděl, že se chodí na hřbitov atd, ale detaily neznal…
Dokážeš si představit, co to muselo dělat mamkou?
Takže už asi chápeš, proč jsme napsala to, co jsem napsala…
Na druhou stranu, se mnou to nikdo nikdy doma neřešil. Vlastně jsem ani neměla šanci se se segrou doma rozloučit - byla jsem poslána do pokojíku.
Na pohřbu jsem samozřejmě byla, na rozdíl od jejích spolužáků (ti nedostali povolení nejspíš od ředitele, i když pionýři nesměli chybět), či mamčiny sestry (ta měla měsíc do porodu)- další věc, co mamka „nezkousla“. Když pak teta ronila slzy u televize u pohřbu Diany a my ostatní (já, mamka, babička) jsme tomu nevěnovaly patřičnou pozornost, tak to připomněla…
To jsou ty střípky, které si pamatuji, u nás se tom nikdy moc nemluvilo.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.2.17 23:11
@destrukce píše:
To je opravdu hrůza
Mám právě velkou obavu, aby to synovce neovlivnilo na celý život, jak sama píšeš, že to ovlivnilo Tebe. Hledám rady všude na netu, radím se s psychologem, ale všechno se stejně projeví v jeho dospělosti až po letech, achjo
Jinak samozřejmě ho to ovlivní. Jen jinak. My jsme prostě byli pro ostatní senzace. (dnes bychom zaručeně byli na Nově)
No a za mne se stala uťáplá holčička, která věděla dopředu, že nemá smysl se na některé věci ptát. Vlastně naši snad ani nemohli vědět, že mám nějakou pubertu 
. Ne, že bych nikam nesměla (s tím známým, co jsem mu byla na pohřbu, jsem mohla všude - bylo na něj spoleh), ale fungovala u mne určitá autocenzura… Takový ten systém „nepřidělávat starosti“.
Když mne v mých 19 lákal tehdejší přítel do Chorvatska (v Kosovu a okolí se tehdá válčilo), tak na mne koukal jak „jojo“, když jsem mu řekla, že mne naši nepustí a že se jich ani nebudu ptát, že to prostě vím. Já jsem prostě věděla, že mne ani nemůže napadnout se na něco takového ptát…
Takže myslím si, že ho to ovlivní, až se ho někdo, kdo to nebude vědět, bude ptát na rodiče, ale jinak myslím, že v budoucnu to bude v pohodě. Toho bych se nebála.
- Citovat
- Upravit
13.2.17 10:56
Hodně sil. Máme v péči mužovi synovce-skoro 6 letá dvojčata. Před dvěma lety v září zemřela jejich maminka na rakovinu prsu. Navíc máme ještě mužovu 4 letou dceru, jejíž matka už nežije. Ted v květnu čekáme narození dalších dvojčat-holčiček, kluci jdou v září do první třídy. Stále je pro co žít. I když ze začátku jsme to měli doma chaotické, po čase si to sedlo a fungujeme naprosto sehraně. Já vím, že to ted zní bláznivě, ale čas je opravdu nejlepší lékař.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.2.17 11:01
@destrukce píše:
To je mi líto, ale taky budete mít 5 dětí
v pěstounské péči
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.2.17 11:08
@destrukce píše:
Nám to právě taky navrhují, že to bude lepší hlavně finančně, ale nám se úplně nechce, radši bychom, aby patřil do rodiny i „papírově“
tak u nás o finance nejde. kluci ví, že je nikdy nikomu nedáme a my k tomu papír nepotřebujeme. Museli jsme si to s mužem pořádně srovnat v hlavě, mluvili jsme i s psychologem a nakonec se rozhodli pro pěstounství.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Je to víc než 30 let, co jsem tragicky přišla o o rok starší sestru a stále mi chybí… Tehdy to s námi nikdo neřešil, naši asi dostali od obvoďáka prášky a „jelo se dal“. Taťka ti možná po letech vyřešil s psychiatrem, mamka se s tím nikdy nesmířila a 18 let nato zemřela na rakovinu. A já na to poslední dobou narážím stále víc a víc (jako touto diskuzi) a přemýšlím, jak to v sobě zpracovat…