Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Cítím se k ničemu
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
27.6.19 00:24
Asi bych se zeptala, proč sis pořizovala druhé dítě, když sama píšeš že už to tak cítíš 3 roky… No, ale když už je, tak asi nemá smysl to řešit. Každopádně paní na hlídání si určitě najdi, flákni jí děti a jdi na brigádu. Budeš mít něco v životopise, vypadneš z toho kolotoče a ještě si nebudeš připadat úplně k ničemu, navíc poznáš nové lidi. To jde ne? Nebo jdi studovat něco co by tě bavilo a zvládla bys to i při dětech. Někomu z nás nestačí být jen matka a hospodyňka, ale potřebuje být trochu i sám sebou. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.6.19 00:43
@Serpentini Tak druhé - jednak už ho do babyboxu nacpat nepůjdu a tedy hlavně proto, že manžel chce velkou rodinu, já jsem řekla, že s jeho přístupem druhým dítětem končíme, ale aby nebyl starší sám. Studovat už nezvládnu ani na cukrářku, podporu manžela jsem si vyčerpala tím dokončením prvního studia, prostě už si ten čas na hlídání neudělá a já už na to znovu ani nemám nervy. Brigád jsem
ještě před dětmi prošla mraky, nyní mám zkrácený úvazek z domu. Takže jako cosi do toho životopisu by bylo, ale spokojená s tím prostě nejsem. Stejně se pořád bojím co bude s prací, abych aspoň trochu něco podle svých představ sehnala a nevyhnali mě všude skoro ve 30 bez praxe. Abych třeba aspoň v téhle oblasti našla samu sebe a ne, že mám děti, tak se hodím akorát ke kase v supermarketu. 
- Citovat
- Upravit
27.6.19 00:46
A on není schopnej a ochotnej někdy pohlidat a ty aby sis šla někam na chvíli sama? Cvičení kosmetika kamarádka… nic?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.19 00:55
Hele smrtelně vážně, jsi na nejlepší cestě k solidnímu vyhoření nebo depresím. Zaplaťte chůvu, najdi si koníčky, oddech, jakoukoliv aktivitu, kamarádky… nutně!!!
Dej si trochu oraz, odpočiň si od dětí - ono nedělej si iluze, že dítě se spruzelou a nas*anou matkou má důvod být spokojený…
A jako vážně, odpočiň si a pak začni přemýšlet, co dál. Kurzy, rekvalifikace… Pořád ještě máš 3/4 dospělýho produktivního života před sebou, dochází ti to? Pořád ještě můžeš stihnout stokrát víc, než si myslíš Ale chce to trochu elánu do toho umírání, tak fakt nejdřív pohledej ten.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.19 06:39
Ahoj. Zapoj i manžela - a s tím vyhořením mají holky pravdu. I já, když jsem zůstal sám s dvouletou dcerou, potřeboval jsem někdy vypnout. Naštěstí rodiče, nebo bratr pohlídali. Hlavně si toho na svá bedra neber moc. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.6.19 06:46
Tak on asi tak fajn chlap nakonec nebude, co? Snazis se nacpat do sablony spokojene matky hospodynky, protoze te tam chce mit on, se mi zda.
Prace v domacnosti je nekonecna a ubijejici, to bez debat a ty bys mela okamzite neco zmenit jinak se zhroutis. Tva nespokojenost se prenasi na deti, to mam vyzkousene, tva prehnana ocekavani tomu taky zrovna nepridaji. Idylicke tvoreni a pritom kuchyn jak po vybuchu, naplanovany vylet a deti od rana na pest, jo umim si predstavit. Takze chuvu, jdi do prace, chlap nebude ukolovat, tricko si vyzehli sam, zacni cvicit nebo behat, proste si vycisti hlavu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Připadá mi, že můj život už skončil. Vdávala jsem se hodně mladá, znali jsme se už dlouho a muž chtěl ten vztah „posunout“, být po mém, počkám, ale ve skrytu duše jsem se bála, že o něj přijdu. Já vím, napíšete mi, že jsem blbá a že to řeším náramně brzy.
Prakticky jsem si vybrala jestli studium a kariéra nebo rodina, zvolila jsem svatbu při studiu, vzápětí přišlo dítě, horko těžko jsem dokončila studium. Takže nemám žádnou praxi, nemám až tak perspektivní obor (další moje blbost, prostě jsem si kdysi na střední zvolila snazší cestičku než abych mákla a učila se pořádně, když jsem na to měla ještě ideální podmínky). Ale taky jsem mohla svatbu odmítnout, mít sice 3 tituly ale už nenarazit na tak fajn chlapa. 
A teď mi prostě není ani 30, mám imrvére na krku 2 malý děti, celou domácnost a nejradši bych to celý skončila a už tu ani nebyla, vůbec v tom nějak nedokážu najít ten šťastný život, o jakém každý sní. Ano, jsme zdraví, máme kde bydlet, manžel nás živí - co si vlastně víc přát, že?. Ale já jsem prostě už jen hospodyně. Jsem jen ta, co vaří a stará se o děti. Já si přece za pár let najdu nějakou práci, hlavně abych u toho zvládala dál obskakovat domácnost a děti, o to přece nejde, vždyť nás živí manžel, však co řeším… Prostě si připadám strašně méněcenná. Vůbec mě nebaví dělat pořád to samé do kolečka bez jediného výsledku. Absolutně se netěším na další den, nevím jak se z toho stavu dostat, vleče se už 3 roky. Manžel je na finance, já jsem služka. Abych se měsíc třásla na to, že s námi teda milostivě půjde na procházku - to je náš rodinný život. Jinak tedy můžu co chci, můžu kamkoliv, až na to, že táhnu dvě uřvané děti, které u ničeho nevydrží déle než minutu. Starší neustále popichuje mladšího, mladší mám prakticky pořád na rukách, jinak řve. Asi jsem se nechala unést těmi reklamními představami, jak je mateřská dovolená strašně v pohodě, dá se jezdit po výletech a vymýšlet nová jídla a dělat všechno hezky s dětmi. Všechno to přesně neumím, cokoliv s dětmi dělám, je u toho neskutečný křik a nepořádek, trvá to 4× tak dlouho, pořád je usměrňovat a zabavovat, kolikrát mám už v 9 ráno pocit, že mi praskne hlava. Kamkoliv chci jít jinam než na pískoviště, ideálně obě děti táhnout v nosítku nebo kočárku, nechtějí dělat to co já, všechno je to šíleně vyčerpávající. A do toho být strašně fajn partnerka, nebavit se jen o dětech a mít skvělý nápady, jinak se bát, že se začne ohlížet po milence… Jakmile něco není, už je sto poznámek, jak se muž strašně snaží v práci a jaktože já nejsem ochotná podat snídani, nakoupit svačinu, vyžehlit oblíbené tričko atd. Nemám na to nervy, strčit mu to před obličej a říct, ať si to udělá sám, je to pořád něco. 
Ano, má toho moc, ale já sakra taky! On si prostě šťastnou rodinu představuje jako xy dětí a šťastná manželka v kuchyni a chlap šťastnej se spoustou koníčků, doma tak v neděli ráno. Já tu jsem vlastně jenom proto, že nemám na to být sama. Kvůli tomu všemu nemám vůbec nic a nikoho jiného než toho manžela. Vnímám ho kolikrát už jenom jako nadřízeného, co přijde na večeři, bude požadovat to a to - seznam úkolů, prostě jak hospodyně. Když to napíšu hodně drsně, kolikrát nic ke své rodině necítím, jen seznam povinností. Obávám se, že tak nedokážu žít celý život. Nemám nikoho, kdo by mi rozuměl. V rodině oporu nemám a přátele nemám. Resp. občas u nás někoho pohostím, ale opravdu se s ním nemůžu otevřeně bavit. Nikomu na mě nezáleží, už roky jsem se nebavila, nikam se nedostanu. 
Řešení, že si najdu paní na hlídání a na tajno jí strčím děti a zajdu si ke kadeřnici mi připadá řešení tak na hodinu, ne celého mého pocitu k ničemu. Asi to bude souviset i se sebevědomím, ale vůbec nevím, jak se z toho vyhrabat. Chtěla jsem se hlavně svěřit, ale třeba někdo něco vymyslí. 