Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj, chci se zeptat, jak to máte vy? My jsme spolu s partnerem zhruba pět let a bydlíme spolu už několik let. Vzít si mě nechce, nikdy mi neřekne, že mě miluje, jen výjimečně přijde mě pohladit, obejmout nebo dát pusu. Me to samozřejmě strašně chybí a nevím co dál. Už jsem se kvůli tomu natrapila dost, protože já projevy lásky potřebuju. Říkala jsem mu to už opravdu hodně krát a žádnou změnu nevidím. Většinou jen mlčí a pak nic. Přitom jinak nemáme velké problémy, je na nás hodný (mám dítě),pomůže, postará se. Vážně nevím co s tím. Úplně se mi nechce odcházet, ale tohle fakt těžko překonávám. Máte to někdo stejně? Jak to řešíte? dekuji
Nezmenis ho, buď to ber jak to je nebo běž o dům dál. Ale jestli tě to štve teď po 5 letech tak to bude jen horší a horší.
“ nikdy mi neřekne, že mě miluje, jen výjimečně přijde mě pohladit, obejmout nebo dát pusu.” Předpokládám, že takový byl od začátku vašeho vztahu nebo byl chladný až později?
Jinak nezměníš ho, vybrala sis ho takový jaký je.
@Nic27 A mluvíš s ním o tom? Že to potřebuješ? Co když přijdeš ty k němu a pojladíš ho, obejmeš, dáš mu pusu. Má to rád, nebo se odtahuje?
@Premek_Orac píše: Více
Když přijdu já, tak mu to nevadí, ale někdy když ho chci obejmout, tak vypadá, že ho snad otravuju. Řekla jsem mu to hodně krát, beze změny. Rozejít se přitom nechce, rád mě asi má, ale necítím se s ním jako žena. Ještě k tomu mám zdravotní obtíže poslední dobou a nevím co bude, tak si připadám dost sama, není zrovna emocionální podpora.
Asi moc nemusí fyzický kontakt… Já to mám podobně, ideálně, když jsou všichni mimo moji osobní zónu. Včetně těch nejbližších. Mám k nim cit, ale žádný dotýkání, objímání a podobně…
Jak vypadalo jeho dětství? Jaký vztah mají jeho rodiče?
Myslím, že se bojí připoutat si někoho k sobě v strachu z jeho následné ztráty. Může být citově chladný proto, protože je to pro něj bezpečnější než ukázat svou zranitelnost prostřednictvím citů. A i když to neřekne, neznamená to, že tě nemiluje.
@Ncc1701_new píše: Více
Ano, v dětství to neměl snadné, ale to ani já a lásku dávat najevo umím. Chápu, že je dejme tomu takový, ale mezi mě, že když ví, jak mě to trápí a jak potřebuji ten fyzický kontakt, že nevidím vetsi snahu. pripadam si hodně odmítaná.
Někdo prostě takový je. Že se ze začátku snažil může být jen v rámci těch námluv, ale v podstatě mohl jít sám proti své osobnosti a to teď ukazuje, že není zrovna romantický typ dokazující náklonnost a lásku. Já chápu, že ty to vyžaduješ a být tebou, tak od něj neodcházím. Není to krize, nepije, negembleří, má tebe a dítě rád, zajišťuje vás a tohle je jen maličkost, na které se nedá stavět láska. Takových párů bylo ( i v mém okolí třeba manželův děda s babi, kdy ji "miluji tě " řekl jen jednou v životě a to možná přeháním a byli spolu 50 let…). Zajdi za ním, znova to s ním prober, řekni mu, že bys měla návrh, zda by byl ochotný ti tohle jednou týdně ( třeba ) dopřávat. Den, kdy se prostě přemůže a večer tě bude u filmu objímat, bude ti oplácet polibky, doteky apod. Nebo jestli má jiný nápad.
Jinak u nás je tohle na denním pořádku a naopak nás nechápou cizí páry, že se třeba JEN držíme za ruku ![]()
@Nic27 píše: Více
Není Kozoroh? Jednoho takového mám doma, ale nebýval vždy, spíš s věkem, ale my jsme spolu x let.
To, co ty považuješ za 5%, je u něj 80%.
Je pravděpodobné, že jede na plný výkon emocí a citů, co jen dokáže. A nestačí ti to. Z toho jste pak frustrovaní oba. V čase dvoření šel na 1000%, ale to je snad jasné, že to není udržatelné.
Takže co s tím. Určitě pomůže rozlišit jeho stupnici emocionálního výkonu. Vědět, kdy se snaží ( I když ti to nestačí). Místo hodiny tulení chtít minutu. Místo slov a gest se spokojit s „ahoj“.
Chtěla by si jednokáře z předmětu láska, ale máš čtyřkaře. Njn. ![]()
Třeba umí něco jiného.
@Nic27 píše: Více
Uplne ti rozumim, mam to stejne…byl.jsem zamilovanej a spis to byl ja, kdo projevoval city…Takze jsem tomu neprikladal vahu, nebo vytesnoval, ze z jeji strany mi ty city moc neprojevuje. Dohnalo nas to pozdeji jeste vic po detech, kdy mi to zacalo vic a vic chybet, pridala se frustrace a vlastne vztah sel mozna nesmyslne do haje.
A pak si rikas, jsem ja ten spatnej nebo ona, proc nedokaze projevovat lasku vic? Neni tam snad zadna, byla tam teda vubec, nebo si potrebovala jen splnit deti a cau, uz te nepotrebuju jako partnera?