Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Devítiletá dcera se dohaduje - je to puberta?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
18.4.18 08:45
A co jí na ty předměty co jí nejdou zajistit doučování? Já třeba na matiku byla dobrá, ale problém byl, že když jsem néco nepochopila nebo na to nemohla přijít, tak mamka mi zo vysvětlovala způsobem, kterým to učili ji a ten se výrazně lišil od našeho postupu a když jsem se ozvala tak to máma brala jako hroznou drzost. Ony ve výsledku oba ty postupy měly smysl a každý se hodil lépe na jiný druh úloh, pak jsem používala ten jednodušší pro tu úlohu, ale procesu pochopení to nepomohlo. Mě nakonec nejvíc pomohlo, že jsem chodila za učitelkou matematiky a ta mi to dovysvětlila v pohodě. Takže možná by zafungovalo, že když to nejde ať poprosí vyučující aby jí to vysvětlili znovu, rozumný učitel nebude žáka kárat když nebude mít úkol kvůli nepochopení a zeptá se na to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.4.18 08:52
@Heivka Tak oni mají úkoly pouze z matiky a češtiny. Oba jsme jí schopní vysvětlit oboje, ale spíše to bývá tak, že češtinu a příklady z matiky s ní dělám já a geomterii + slovní úlohy chlap. Nedohaduje se o postup, že by byl jiný než ve škole spíš jde o to, že jak není ve 100% formě začne si svoje pocity vybíjet na nás a prostě nechce, aby to proběhlo v klidu, nespolupracuje. Nevím jak to přesně popsat. Třeba při té matematice ji navádíme na způsob řešení, ale ona by jen chtěla znát řešení a ne postup jak k tomu dospět. takže se naučí mechanicky něco nějak dělat, ale nechápe proč to tak je a za chvíli to samozřejmě neumí. A právě při tom, když se ji snažíme navést na správné řešení vznikají tyhle dohady…
- Citovat
- Upravit
18.4.18 08:58
@Anonymní píše:
@Sexynohy to zní všechno dobře a dává mi to smysl. vlastně asi taková nějaká je ta moje „přirozená výchova“… jenže jak už jsem se začala se vším postupně dostávat do úzkých, začala jsem číst a hledat všude možně třeba na diskuzích, četla jsem respektovat a být respektován, nevýchova… a ve všem jsem si našla to svoje jenomže už to poznamenalo takové to moje přirozené a je těžké se v tom všem zorientovat. upřímně asi nevím jak úplně ty mantinely nastavit tak abych se z ní nezbláznila a zároveň, aby se ze mě nestal policajt
Já už jsem starší generace, narozená v r. 1962, dcery mám narozené v osmdesátých letech, tak s tím, co teď napíšu, možná nebudou některé z vás souhlasit. Mně se celkově zdá, že se s dětmi dneska „mažeme“ víc, než je zdrávo. Takové to hlavně aby z něčeho nemělo trauma, aby ho něco nepoznamenalo atd., přitom se často stává, že je to vztahováno i na zcela běžné záležitosti, při nichž vyžadování poslušnosti a respektu není vůbec na škodu. Za mě nebyl internet, existovalo pár psychologických příruček, sama jsem vždycky nejvíc uznávala Matějčka, hodně jsem se jeho radami řídila. Dneska je těch informací a doporučení stran výchovy a přístupu k dítěti mnohem víc, až mi to připadá, že je to v podstatě jen velmi dobrý kšeft. Tyhle knížky se prodávají, informace o výchově jsou vyhledávány na inetrnetu, co taky psát pořád dokola, tak se to prostě různě inovuje, pořád se přichází s něčím novým, neotřelým, rádoby vědecky podloženým… hlavně že máme další knížku nebo další článek o žádaném tématu. Myslím, že je potřeba brát i všechny tyhle rady s rezervou a řídit se vlastním úsudkem a citem. Teď nemluvím o nějakých patologických projevech jako je týrání psychické nebo fyzické atd. kdy rodiče sami jsou nějakým způsobem narušeni. Ti podle mě většinou stejně takové knížky a články nečtou. Mluvím o normálních dospělých lidech, kteří dokážou vyhodnotit chování své i svých dětí a nastolit nějaká rozumná pravidla - viz terinka. Malé dítě potřebuje hromadu lásky a pozornosti, ale taky jasně stanovené mantinely, ve kterých se orientuje. Jakmile je nemá, je zmatené a vlastně neví, co může nebo nemůže. A i když to stanovení mantinelů se často neobejde bez stavění na zadní a zkoušení, jestli by přece jenom něco neprošlo, vyplatí se důslednost, protože přinese zklidnění jak rodičům, tak dětem. Víš co, ono není nutné, abys na holčičku byla najednou jak bachařka, to v žádném případě. Důsledně vyžaduj slušné chování a uposlechnutí, ale nezapomínej ji pochválit, časot ji hlaď (ne, když zrovna jančí), zapoj ji třeba do vaření, ať ti pomáhá a i když jí to nepůjde, říkej jí, že je moc šikovná a za chvíli to bude zvládat krásně, celkově se snaž vytvářet hodně hezkých společných chvil. Já si třeba z dětství pamatuju, že jsme s rodiči každý den po večeři zůstali sedt u stolu, kolikrát se ani hned nesklidilo nádobí a všichni jsme si povídali, co za celý den kdo zažil, nebo táta vyprávěl různé historky ze svého dětství, byly to moc pěkné chvíle a dodnes je mám v sobě. Dneska se hodně řeší aby měly děti kroužky (taky jsem chodila, samozřejmě), ale dnes je to nějak ve větším stresu, rodiče s jazykem na vestě děti v zájmu rozvíjení jejich osobnosti rozvážejí od čerta k ďáblu, tam jsou děti s cizími lidmi, opět, stejně jako ve škole, je třeba dodržovat nějaký řád a pravidla… pak se přijede domů, další stres úkoly do školy, pak honem večeř a jít spát, protože zítra čeká další náročný den. Přitom pro to dítě by bylo mnohem propěšnější, kdyby ten čas, kdy máma rozváží a pak čeká až skončí kroužek, trávila s tím dítětem ona, někam si zajít, klidně ve všední den, něco společně poznat, vidět, pak si o tom povídat, prostě vytvářet společné zážitky. Pardon, rozepsala jsem se, jen jsem tím chtěla říct, že doba je dnes rozhodně jiná, než byla dřív, tak je to vždycky, ale určitě neplatí, že všechen pokrok je vždycky krokem k lepšímu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.4.18 09:09
*
Já už si někdy myslím, že je nějak „postižená“
Zkouším to co píše
@Anonymní píše:*Bože to je jak přes kopírák s naší sedmiletou!!!
@Helileli Ano, tak přesně to se snažíme všechno dělat. Příklad z dnešního dne, který mě právě dohnal sem k diskuzi.Když šla dcera ze školy volala, že zašla s kamarádkou do nauky a ta si tam bude dělat úkoly tak jestli by tam mohla zůstat půl hodiny s ní a udělat si úkoly. Řekla jsem, že ano, protože jsem jí chtěla ukázat, že jí věřím a chci jí dopřát trochu zodpovědnosti. Za 40 minut volala, že úkoly udělat nestihly, omluvila se mi, ale už bylo cítit, že je nervózní tak jsem jí řekla jen, že to teď řešit nechci a promluvíme si až dojde domů. Po příchodu domů jsem jen ve zkratce řekla, že ty nestihnuté úkoly nám způsobí zpoždění, ale rozebírat jsem to nechtěla takže jsem ji poslala do pokoje ať si nachystá školu na další den, vytáhne úkoly apod. Sotva jsem se otočila už rabovala a hledala co by snědla. Od oběda uběhla hodina a chvilka. Tak se jí ptám co měli na oběd, že je divné, aby byla tak záhy hladová. V tu chvíli už začala být nabroušená, že nějaký maso a celkově vůbec nevěděla co dnes vlastně jedla. Podle toho jak jí doma si dovedu představit jak asi obědvá ve škole, ale nechtěla jsem hned dělat vševěda tak jsem se snažila bavit dál, že by se mohla podívat na jídelníček apod. Během rozhovoru si vzala schůdky a šla do skříňky pro snídaňové cereálie. Řekla jsem jí, že ty jíst na svačinu nebude, protože je to sladké a jsou určené jen na snídani. To ji rozčílilo a i přes to, že jsem řekla ne pokračovala ve vytahování. Tak jsem svoje ne zopakovala, už začala roztáčet otázky „proč“ i přes to, že jsem jí zdůvodnění už řekla a stále a stále dokola. jakmile pochopila, že nepovolím začala, že si dá suchary. I na ty jsem jí řekla, že ne, protože máme doma čerstvý chleba a ten teď budeme jíst přednostně, protože ztvrdne a suchary si může dát jindy až nebude čerstvé pečivo. V tu chvíli se vztekla, zavrávorala a padala dolů s košíkem v jedné ruce a suchary ve druhé. Instinktivně jsem ji chytla za ruku a zabránila tomu, aby spadla. No v tu chvíli jekot jako blázen - asi se lekla, to samé i já samozřejmě - odložila košík, sbalila se a běžela brečet do pokoje s tím, že jsem zlá, že jsem ji škaredě chytla a udělala obličej - pevně sevřené rty, dělám to nevědomky a automaticky, když jsem nazlobená - a že jsem po tom natahování o jídlo byla - a i tím, že jsem se prostě lekla. Nechala jsem ji tedy uklidnit, až se vrátila začala jsem hned právě tím vyříkáním si jak na mě taková situace působí, jakým způsobem se bavit můžeme - v klidu sednout a vyříkat si co kdo udělal a proč, případně spolu i nesouhlasit, ale bez křiku a v rámci nějaké základní slušnosti - a jakým se bavit nemůžeme - křičet, bouchat dveřmi, hystericky brečet. Vysvětlila jsem i proč a zeptala jsem se jestli tomu rozumí. Až jsem si tady tu první část vysvětlily nabídla jsem jí, že si můžeme o tom co se stalo promluvit a říct si jak jsme tu situaci vnímaly a vysvětlily si proč se to stalo. Nejdřív jsem jí řekla co se stalo z mého pohledu a pak jsem počkala na její úhel pohledu, potom jsme si k tomu ještě každá řekla svoje - tady se kupodivu už nedohadovala - a říkám „je to vše?“ chceš k tomu ještě něco říct nebo je to uzavřené?" řekla, že už nic nemá, takže jsem to uzavřela a chtěla se pohnout dál. No asi za hodinu došlo k další zámince skrz její chování a hned ta samá reakce, po uklidnění „ty lžeš…“ tak se ptám v čem lžu „ve všem..“ ptám se na cokoliv konkrétního u čeho má tenhle pocit… a hned vytáhla situaci s obědem. Tu uzavřenou, ke které neměla už co víc říct a vše bylo vysvětleno a hlavně tady s tímto to nemělo souvislost. A proč to uvádím? Takový scénář má u nás totiž téměř vše. Na něčem se domluvíme, vyřešíme to apod., ale při jakékoliv jiné zámince je to zpět a patláme se ve všem stále dokola dokolečka a není možnost tomu utéct. všechno nám s tímto trvá neskutečně dlouho a je to opravdu vyčerpávající pro obě strany.
A co je pro mě asi nejhorší, i když se snažím třeba si zapamatovat co je ta „horká půda“ je to bez šance. Vždy je nová, lehce obměněná a i když už na něco svůj názor řekla má ho další den už opět jiný např. oblíbená barva… dnes je to červená, ale když řeknu další den, že má nejradši červenou odpověď bude znít ne, nejradši mám růžovou a když řeknu, ale včera jsi ji nejradši měla odpoví ne, ty lžeš a opět se hádá popř. se urazí…
Já už si někdy myslím, že je nějak „postižená“
Zkouším to co píše
@Anonymní píše:
Já bych řekla, že jsi měkká. Píšeš, že si dcera měla udělat úkoly s kamarádkou a neudelala. Už se to by měla pocítit důsledek toho že na ni není spoleh. Pak řekneš, že si má jít dělat školu a ona si jde pro cereálie? Pokud má hlad nabídla bych ji polévku či něco z čeho se fakt mají, pokud nechce, nemá hlad a může si jít vesele dělat školu na kterou se před tím vyflakla. Takže bych ji nahnala k aktovce a vůbec bych se s ní nebavila. Za to že jsi zla a že lžeš bych ji ukázala, jak to vypadá, když jsi zla a když lžeš. Tzn sebrat mobil nebo tak něco aby viděla jak jsi zla a slíbit něco a pak nedodržet aby viděla jak to vypadá když máma lže. Moje 6ti léta má taky průpovídky, ale (zřejmě to odkoukal od holčičky ze školky a nerada musím přiznat, že některé slovní obraty, naštvané výrazy tváře spíš má ode mě) ale pořád se drží nějakých mezí. Tohle chování mi přijde trochu přes čáru a měla by pocítit důsledky. Přeji pevné nervy a ať se dílo daří
Ale je to bez úspěchu. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.4.18 09:09
@Anonymní píše:
@Heivka Tak oni mají úkoly pouze z matiky a češtiny. Oba jsme jí schopní vysvětlit oboje, ale spíše to bývá tak, že češtinu a příklady z matiky s ní dělám já a geomterii + slovní úlohy chlap. Nedohaduje se o postup, že by byl jiný než ve škole spíš jde o to, že jak není ve 100% formě začne si svoje pocity vybíjet na nás a prostě nechce, aby to proběhlo v klidu, nespolupracuje. Nevím jak to přesně popsat. Třeba při té matematice ji navádíme na způsob řešení, ale ona by jen chtěla znát řešení a ne postup jak k tomu dospět. takže se naučí mechanicky něco nějak dělat, ale nechápe proč to tak je a za chvíli to samozřejmě neumí. A právě při tom, když se ji snažíme navést na správné řešení vznikají tyhle dohady…
Ona si na vás vybíjí vztek, sama to ale neudělá tu školu, co bych udělala já, řekla bych ji, jdeme dělat školu, začneme hned brzy odpoledne, jakmile si trochu odpočine, aby byl čas. Předem upozorňuji, budes- li vyvádět, prerusime, půjdeš do koupelny, kde budeš tak dlouho, dokud se neuklidnis, budes- li vztekler rvat na celý panelák, dostaneš k tomu tak, že si to příště rozmyslís, až se uklidnis, budu s tebou pokračovat v úkolech. Tak prosím zlato, chtěla bych, abychom úkoly, které dělat musíš, protože to je tvá povinnost, dělaly v klidu, budu je dělat s tebou a snažit se ti pomoct, ale v klidu, začneš vyvádět, bude následovat, co jsem řekla. A to bych udělala, a dokola, psát, je hnusná, do koupelny, ta tedy fungovala u nás, ty vyber svou místnost, vylezeš, až budeš klidná, jdeme na ukoly, začneš, pakujes se zpět do koupelny. A klidně do devíti do večera. Po té odchází do školy s nehotovym úkolem, ať si to vyzere a další den začínáme nanovo s tím, že má úkoly i ze včera. A znovu, do večera. Jak dlouho myslíš, že vydrží a bude ji to bavit? Já vydržím klidně týden, měsíc, to je fuk. Ona si s vámi dělá naprosto, co chce. Ver mi, bude hůř, utni to, dokud je čas.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.4.18 09:14
@Paralenka červená Tak já budu trvat do dodržování hranic a jediné co nevím jak udělat je řešení školy v rámci těchto hranic, protože tam mi přijde, že buď bude bez úkolu nebo za hranicí 
- Citovat
- Upravit
18.4.18 09:16
@terinka4444
@terinka4444 píše:
Jak dlouho myslíš, že vydrží a bude ji to bavit? Já vydržím klidně týden, měsíc, to je fuk. Ona si s vámi dělá naprosto, co chce. Ver mi, bude hůř, utni to, dokud je čas.
Ale to přece nemá být boj kdo s koho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.4.18 09:19
Já mám svehlavou tu malou předškolní, už v roce když nebylo po jejím, stoupla si, roztáhla nožky, ohla se v pase a vzteky švihla hlavou o zem. Rarášek to byl. Pomáhá důslednost. Ale hlavně, nesmíš se nechat vyprovokovat, všechno s ledovým klidem, vyvádíš, odeber se jinam, tam sed, vyvádějí, pak se vrať a pokračujeme. Ale s ledovým klidem, aby neviděla, jak tě vytaci, o to ji jde. A dále netrestat ale, přijde, řeknu jsi milá, super, mám radost, pojď miláčku, udelame tu školu, začne vztekle, s ledovým klidem tak fajn, bez si opět drepnout vedle a já počkám. Funguje to skvěle. Ale když se vrátí, nevidí nastvanou čekající mámu, a že bych ji někdy uskrtila, uvnitř vru, zvláště opakuje- li se to dokola, ale ona vidí usměvavou vyrovnanou mámu. Zkusí to párkrát po jejím, ale neuspeje a je klid.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.4.18 09:19
@Anonymní píše:
Se vším bych se asi vypořádala, ale co mě trápí je ta reakce na cokoliv v podobě hurónského řevu. Ten bohužel ví, že funguje, protože nestojím o hanbu po celém paneláku, kterou už stejně mám jelikož, když spustí je to slyšet opravdu hodně… jsem zoufalá
Já nevím, asi bych ji už nebila, v tomhle věku, ale udělala bych to s ní jako s malým vzteklounem - šla bych pryč. A klidně bych jí to i řekla - chováš se jako malé dvouleté děcko, když si vymáhá bonbonek - tak se budu chovat jako ke dvouletému dítěti. Nic ti nedám, jdi si k sobě a až tě to přejde, přijd. ŽENY, PUBERTA JE HROZNÁ, ALE DÁ SE PŘEŽÍT, KDYŽ SE SMÍŘÍTE S TÍM, ŽE SE PROSTĚ NENÁ NIC MOC DĚLAT. JEDINĚ POSTUPOVAT TAK, JAK JE TO NAPSANÉ @evi3 zde. Tohle je přesné. Zásadní věci řešit, trvat na dodržování pravidel - a s prkotinami typu oblečení se netrápit. A ještě pomáhá si říkat - nezabiješ, nezabiješ, nezabiješ. Ježíší já ji zabiju! 
Jo a s tím řevem - co jí řici, že je ti za ni hanba a že ses rozhodla dát na vývěsku papír Vážení sousedé, je mi líto, že vás moje dcera ta a ta obtěžuje svým hysterickým křikem. není to následek týrání, ale pouze a jenom její snahy nás vydírat. Omlouvám se za ni, puberta je strašná věc. Děkuji za pochopení ta a ta.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.4.18 09:24
@Paralenka červená píše:
@terinka4444Ale to přece nemá být boj kdo s koho.
Tak to se ale pleteš, u vas to je těžce boj kdo z koho a ty prohrávas na plné čáře. Tys ji nestanovila hranice, kam až může, včas. Takže teď je to přesně boj kdo z koho. Jenže pokud nevyhrajes teď, za dva roky jsi úplně v pytli. Ty jsi dospělá, ona dítě. Ať chce nebo nechce, musí tě respektovat a poslouchat. Jsi měkká, vidíš to jako boj, který by ji mohl ublížit, proto jste tam, kde jste. A skutečně bude hůř, jak bude starší. A ani ona sama se takhle necítí spokojená, kdyby ano, nevyvadi
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.4.18 09:31
@terinka4444 Ano, toto jsem už nějakou dobu praktikovala, ale asi krátce, protože jsem se zas jinde dozvěděla jaká jsem zlá matka, která nervuje dítě… proto teď i ten anonym. Tak s tím opět začnu a pojedu tak. Já to vydržím 
Ovšem chlap má hrdost ten se s ní k těm úkolům už nevrátí, když mu tohle udělá. A já mám sem tam odpolední, kdy doma nejsem takže fungují jen spolu. Myslíš, že bude problém, když já pojedu většinu týdne tak jak říkáš a on tak, že když teda scénu udělá je bez úkolu? Ale s ním ty úkoly takto o samotě dělá cca jednou týdně… 
- Citovat
- Upravit
18.4.18 09:39
@terinka4444 píše:
Tak to se ale pleteš, u vas to je těžce boj kdo z koho a ty prohrávas na plné čáře. Tys ji nestanovila hranice, kam až může, včas. Takže teď je to přesně boj kdo z koho. Jenže pokud nevyhrajes teď, za dva roky jsi úplně v pytli. Ty jsi dospělá, ona dítě. Ať chce nebo nechce, musí tě respektovat a poslouchat. Jsi měkká, vidíš to jako boj, který by ji mohl ublížit, proto jste tam, kde jste. A skutečně bude hůř, jak bude starší. A ani ona sama se takhle necítí spokojená, kdyby ano, nevyvadi
Ja souhlasim.Ja jsem byla presne takovy spratek pubertak. A predevsim proto, ze jsem mamu citila jako slabeho protivnika. Opravdu si zpetne myslim, ze kdyby se proti me vymezila, bylo by nam obema lepe, nez snahy o domluvy a kompromisy ve fazi, kdy jsem ji mela nekde…Jinak dnes mame vztah uplne nekde jinde, v pohode, on me zivot vyfackoval za mamu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.4.18 09:39
Jo to bude špatně, protože ona si to moc dobře zapamatuje a ude na tebe zase řvát že s tátou to jde a s tebou na a že a… takže domluvit se prvně s mužem, že vám zlato přerůstá přes hlavu a vy musíte být pevní. A na nějaké kydy o zlé matce se vykašli.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.4.18 09:43
Takže pokud chlap není ochotný ustoupit a prostě, když se chová zle už s k úkolům nevrací máme to tak dělat oba? Je ochotný nechat ji to samozřejmě udělat samotnou a zkontrolovat pokud o to požádá slušně, ale sedět u ní už trpělivě znova nebude. Takže říct jí dopředu, že pokud udělá scénu odejdeme a už si k ní nesedneme a bude muset na úkolu pracovat sama a jsme ochotní jí to pouze už zjkontrolovat případně říct co jinak. Takto?
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
