Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Já jsem flegmouš, takže to asi někdy z pusy vypustím, ale ne ve vzteku. Jinak stejně jako manželovi - teď odpočívám, budu se Ti věnovat tehdy a tehdy. A pak to dodržet samozřejmě. Když jde o věc co snese odklad samozřejmě jako stavění lega, základní potřeby uspokojuju holt hned
jinak já říkám věcí… Však se mi to taky vrací jako bumerang
Ale na tónu hrozně záleží. Spíš mě pobavilo když se maminka v krámu ptala zlobícího dvouletého dítka jestli je normální, jsem byla zvědavá co jí na to odpoví
Pobavila, ikdyž je mi jasné, že odpověď nečekala, že to byl signál pro dítě, že to nemá dělat, což je pochopitelně ok.
@eumedon no tak zrovna já jsem právě ten typ, co si za svým opravdu stojí. To by ti tady spousta holek potvrdilo ![]()
Ale jinak děkuju za radu, tuším ale, že se starším v tomhle věku nebude řeč, ani kdybych se na hlavu stavěla ![]()
@Trudinka píše: …mně je tedy líto dětí které jsou nemocné, postižené, bez rodičů. Lítost zde není na místě.Kolikrát „Dej mi pokoj“ nemusí být pro dítě tolik tvrdé (nepříjemné?) jako „normální“ slova vyřčená k dítěti s despektem či jinak nevhodně. Takže jak tu bylo řečeno - myslím, že spíše záleží na kontextu a způsobu než přímo na obsahu.
tak nevím..když to ty děti slyší x krát za půl hodiny? jen se dítě otočí k matce a řekne mamííí a matka rázně odvětí co jeee?? dej mi pokoj!!
Taky to obcas malymu reknu, furt ho mam za zadkem a obcas toho uz mam plny kecky ale nikdo mi s prckem nepomuze, manzel v praci a ikdyz je v praci tak malej je peoste mamanek
,kdyz jde s tchyni na prochazku tak rve ![]()
@lucka83 píše:
Taky to obcas malymu reknu, furt ho mam za zadkem a obcas toho uz mam plny kecky ale nikdo mi s prckem nepomuze, manzel v praci a ikdyz je v praci tak malej je peoste mamanek,kdyz jde s tchyni na prochazku tak rve
taky to znám..děti dvě..jsem na ně úplně sama..ale tohle neříkám..no ![]()
Říkám dceři „chvilku počkej, já pak za tebou přijdu“ nebo „vydrž, za chvíli to dodělám“, ona většinou odpoví, že „jasně mami“ ![]()
Moji rodiče nám nikdy neříkali „dej pokoj“, „vypadni“ a ani já to nedělám. I když občas musím počítat a uvědomit si, že nemám být hnusná ![]()
Co my o dotyčné víme. je velmi snadné někoho odsoudit jen na základě odposlechnutých pár vět. A nobody is perfekt, víme? ![]()
Jo, už mi ujely i horší věci.
Jinak se snažím komunikovat s dětma stejně jako s dospělýma, t. j. prosím kluci, necte mě chivlku odpočinout jo, pak půjdeme… jestli se mi holt do polohy hlasu vtrousí ona únava… je to monžé. ![]()
@wobludka Tak to je dobré, mého syna se zase sestřička na 18 měsíční prohlídce (po výživném řevu) zeptala: „Máš to zapotřebí?“ Ale neodpověděl jí tedy ![]()
@KriJona píše:
taky to znám..děti dvě..jsem na ně úplně sama..ale tohle neříkám..no
kazdej sme nejakej ![]()
@KriJona
třeba takhle: Matka je vezme na hřiště aby si chvíli oddychla a děcka si hrála na písku, má všeho dost (problémy doma, děcka jsou jak z divokých vajec, apod.)a ty děcka za ní pořád lítaj a něco po ní chtěj, aniž by si chvilku hrály samy. Já jí chápu, kolikrát mě mladá ničí a taky jí řeknu ať jde do pokoje, na zahradu, za babičkou, ať si hraje sama.. A co je říkám taky. ![]()
@lyrica Aha. Já jsem tak reagoval proto, že baby doma mi na mne křičí, že na ně křičím, jakmile maličko zvednu hlas. Prostě mluvím většinou klidně a sotva (i bez rozčilení) zvýším intenzitu hlasu, už mám na talíři, že křičím.
Takže tak je to nastavené.
Zkus si prostě prosadit svou i bez ostrých výrazů. V životě to většinou bývá tak, že nejhrubších výrazů používají ti, kdo jiné možnosti prosadit svou, než hrubost výrazů nemají.
@KriJona píše:
tak nevím..když to ty děti slyší x krát za půl hodiny? jen se dítě otočí k matce a řekne mamííí a matka rázně odvětí co jeee?? dej mi pokoj!!
To nesnáším, jenže - co s tím naděláš?
@eumedon tak to jsi ale klidnější povahy, ne?
Já když třeba vezmu v potaz svoji povahu a temperament, tak se ani tomu staršímu vlastně nemůžu divit.
Trošku spolíhám, že ten dvouměsíční bude po tatínkovi. Kliďas. ![]()
@lyrica Spíš flegmatik (možná apatický), ale někdy mne něco zaujme, tak mluvím hlasitěji. Že křičím, nebo že chci někoho ukřičet… prostě si ani tu větší hlasitost neuvědomuju. Není to tím, že bych chtěl posluchače ukřičet, ale proto, že mne problém, se kterým se na mne obrátil, trochu zaujal… asi.