Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Děkuji za vaše pohledy na věc. Třeba do toho půjdu a svět se nebude divit, nebudu jediná. A třeba taky ne. Rozhodnutí bude stejně na mě. Děkuji za vaše názory.
Ne neni to normalni a ani ty nejsi normalni, pokud nejsi jen troll a takto, temer nad rakvi uvazujes o diteti.
Navic si velmi sobecka, poridit si na stara kolena dite, to bys tomu nebohemu ditku fakt s klidnym svedomim udelala ale hlavne ze ty bys byla spokojena, zes dosahla sveho, vid? Zes dosahla neceho, o cem nevis, jestli to vubec chtit?
Jdi tam, kde slunce nesviti ![]()
Příspěvek upraven 30.07.24 v 12:02
Sama jsem měla dítě na prahu 40 a je to za mě na hraně. Navíc pokud na to opravdu budeš sama, nebudeš mít prostě na to dítě energii. Sama vidím jak to jde po 40 z kopce všechno.
Příspěvek upraven 30.07.24 v 11:59
@Viaderm píše: Více
Svět se bude divit vždycky - buď že nemáš děti vůbec, nebo že je máš pozdě. Na svět se vykašli. Jde o tebe a o to dítě, ne o to, co na to řekne okolí ![]()
@Viaderm píše: Více
nemyslím to zle, ale svět se nebude divit? vážně? až půjdeš v 53letech s prvňáčkem do školy a budou tě oslovovat babičku? až na maturiťáku půjdeš v důchodu?
zas si to nemaluj, to fakt nee, divit se bude každej, a že někde ve světě je nějaká matka starší, no a? ve tvém okolí jich asi moc nebude, že?
myslela bych hlavně na to, jaké dětství plánuješ pro své dítě, bez otce, bez sourozence, s jednou skoro 70letou babičkou a co ho čeká v budoucnu…
Upřímně je mi 32 a říkala jsem si sama max do 35. První jsem měla když mi bylo 27, teď čekám druhé (taky jsem to početí ale neměla úplně zadarmo něčím jsem si prošla) ale i těch 5 let na sobě cítím že už jsem víc unavená a nedokážu si ale vůbec představit mít dítě takhle pozdě. Samozřejmě chápu že když žena vůbec dítě nemá a chtěla je to taky hrozné ale ve 46 chci mít odrostlé parťáky doma. ![]()
@Viaderm píše: Více
V tvém věku určitě udělat genetiku embryí. Tam už moc geneticky zdravých moc nebude, tak ať neztrácíš čas zbytečnými transfery.
Ono ve finále to bude spíše na darovaná vajíčka, tam je otázka, zda chceš dítě, které nebude ani tvé, ani partnera a ještě vlastně bez toho partnera.
Já bych do toho bez manžela nešla.
Já měla strop taky 35. A to i pro případ, kdy bych do té doby nenašla partnera a rychle to chtěla řešit jinak. Vzpamatovat se ve 46 letech, že vlastně wow chci dítě, to je fakt hodně pozdě.
S tou pěstounskou péči na rok to není úplně pravda. To platí jen u přechodných pestounu. Klasicky pestoun má děti dlouhodobe, existuje sice možnost, ze se ozve biologická rodina a začne dítě “chtit”, ale často se to nestává.
Já bych do toho nešla. Nešlo by jen o ty finance a energii, která už není taková jako třeba do 35, ale asi bych neunesla tu tíhu zodpovědnosti v tom smyslu, že dítě bude mít jen mě. Co když onemocníš a budeš mít co dělat sama se sebou? Kdo ti pomůže? Kdo tě může třeba na pár měsíců zastoupit? Kdybys k němu měla toho tátu, nebo nějakou širší rodinu, tak potom možná, ale takhle ne.
Je mi líto že ti to musím napsat, ale tohle rozhodování a plánování jsi měla učinit před deseti lety. Já jsem zrovna člověk který by si dítě nechal i kdyby na něj měl zůstat sám, nebo ho měl těsně před čtyřicítkou kdybych to nestihla z různých důvodů dřív. Ale v tvém věku to teprve začít řešit, promiň, ale opravdu pozdě.
Ty ostatní úvahy o světě jsou vedlejší. Kdyby takhle přemýšlel každý, nerodi se žádné deti, nebo jen tam kde se rodí jak na běžícím pásu protože je to lidem jedno.
@Viaderm píše: Více
V tom případě nemít. Ve tvém věku riziko postižení velmi stoupá a ne všechny vady jsou dopředu zjistitelné.
Ve tvém věku už bych do toho nešla. Těch 6 let zpět možná. Ale stejně si to musíš rozhodnout sama. Svůj život žiješ sama, za sebe a ne podle rad na netu. Takže se rozhodni podle svého uvážení.
@Keyllah píše: Více
Ano, ano, podepisuji. Tohle si málokdo uvědomí. Jsem dítě starších rodičů (ne tak starých jako je zakladatelka) a jako bys psala o mě. Jedináček, protože na další dítě už si netroufli. Já byla neposedné, aktivní děcko, oni chtěli svůj klid, přidávali se různé nemoci, které je omezovali. Později starost o ně ve stáří, na kterou jsem byla sama bez sourozenců. Jeden děda byl už po smrti, když jsem se já narodila, druhý zemřel v mých 10. letech. Babičky jsem přece jen zažila déle a trochu si je užila. Později, když někdo dospělý řekl, že má ještě prarodiče, připadalo mi to jako scifi.
Zakladatelka je už stará na dítě, navíc pro něj nemá otce, to je celé špatně. Táta není jen prostředek k početí, je to spolu s matkou nejdůležitější osoba v životě dítěte. Jsme přece lidi, máme mozek, aby jsem se rozhodovali rozumem, ne jenom pudem.
Ne, je to vrchol nezodpovědnosti. Kdybys měla životního partnera, budiž, i když by to bylo silně rizikové a na hraně. Ale sama? S velkým rizikem nemoci? Ani náhodou. To dítě nebude mít tátu, nejspíš ani prarodiče.. Co když onemocníš?
Uvažovala bych třeba o pěstounství staršího dítěte.
Moje příbuzná takhle přijala desetiletou holčinu a je šťastná.